S největší pravděpodobností na ně narazíte v libovolném berlínském hostelu. Někteří z nich mívají svůj masivní kufr připoutaný titěrným kovovým řetízkem ke schůdkům palandy. S kamarádkou Káčou jim dobromyslně přezdíváme „Bydlenky“.

Lidé na berlínských hostelech se zvlášť teď, během dalšího covidového prosince, zpravidla nijak nepodílejí na tradiční otravné hostelové kultuře, která spočívá ve verbálních závodech o to, kdo procestoval více zemí, po nichž následuje hromadná invaze do podniků doporučovaných na TripAdvisoru. Ba, lidé na berlínských hostelech dokonce často ve snaze vybudovat kolem sebe iluzorní zeď vlastního klidu mlčí.

Většina z nich tu totiž není za účelem rozšíření portfolia svého zábavného života. Bydlí tady. Někteří týdny. Jiní měsíce.

„Bydlím v Berlíně šest let, ale nedávno jsem přišel o pokoj,“ vysvětluje účel svého pobytu na hostelu můj pokojový spolubydlící Dan, tmavovlasý mladík s obřími sluchátky na hlavě a nepřítomným výrazem v očích.

Kolébá se ve stoje ze strany na stranu jak čínská mávající kočička, zmámen bůhví čím. Ptám se, jestli mu nic neschází. „Jo, jenom nevím, co mám teď dělat. Možná jít ven a něco sníst?“ ptá se nejistě. „To zní jako dobrý nápad, jedl jsi dneska něco?“ odpovídám. „Jó, měl jsem banány,“ reaguje. Je pět odpoledne.

Se Zehrou se tak jako s mnohými dalšími dávám poprvé do řeči v kuřárně. Konverzujeme o naší sdílené nelibosti vůči čím dál rozlehlejším tmavým „odrostům“ šířícím se od kořínků našich na světlo barvených vlasů. „Ale nechce se mi barvit si vlasy na hostelu,“ krčím rameny. „Mně taky ne. Já si snad dokonce zajdu ke kadeřníkovi!“ souhlasí Zehra.

Zehra žije na berlínských hostelech čtyři měsíce. Přistěhovala se sem z Turecka za účelem univerzitního studia, ale jelikož prý studijní oddělení ztratilo její dokumenty, jež musela v 21. století posílat poštou, protože tady zkrátka všichni milují papíry, může začít se studiem až v letním semestru.

Zároveň tím pádem dostala jen půlku na tento semestr přislíbeného stipendia. A tak střídá hostely, živí se bramborovými hranolky a poohlíží se po pokoji. Snad nějaký do začátku letního semestru najde.

„Myslela jsem si, že když někdo bydlí na hostelu, nemá peníze. Ale za ty čtyři měsíce na hostelech jsem poznala tolik různých lidí! Někteří z nich měli vyloženě dobrou práci. Dokonce jsem potkala muže, který vlastní firmu! A ani jemu se nedařilo najít byt. Pokud nechceš bydlet na periferii daleko od centra, nemáš šanci,“ vysvětluje mi nad další z našich cigaret.

„Jasně, že mi chybí soukromí!“ směje se mé pošetilé otázce. „A ten smrad! Jsem v druhém patře a tam smrdí botama nejenom pokoje, ale dokonce i celá chodba!“

Developeři součástí problému

Podle dat realitní společnosti Guthmann vzrostl mezi lety 2012 a 2021 medián nájmu v Berlíně o sedmdesát procent — tedy o tolik jako málokde na světě. Průměrný Berlíňan dnes musí na svůj nájem každý měsíc obětovat dvaatřicet procent svého příjmu. A to ve městě, kde žije v nájemním bydlení skoro pětaosmdesát procent obyvatel.

Podle studie realitní společnosti JLL byl přitom Berlín v roce 2018 městem, kde developeři vlili do bydlení nejvíce investic v celé Evropě. Situace na berlínském trhu s bydlením tak představuje další z mnoha důkazů, že soukromí developeři jsou součástí problému, nikoli řešení.

Na budoucí problémy si německá metropole zadělala záhy po pádu berlínské zdi. V devadesátých letech se čerstvě sjednocené město vykupovalo ze dluhů mimo jiné rozprodejem obecních bytů. Od roku 1991 bytový fond města zhubl o více než 220 tisíc bytů — tedy o nadpoloviční většinu. Šedesát tisíc bytů město prodalo dnes největšímu pronajímateli ve městě, firmě Deutsche Wohnen, za částku okolo sedmi tisíc eur za bytovou jednotku v roce 2005.

Dohromady dnes Deutsche Wohnen vlastní jenom v Berlíně asi 110 tisíc bytů. Taktika jejich byznysu je prostá a mezi berlínskými majiteli bytů obzvláště populární: koupí staré byty za hubičku a jejich nájemníky donutí k vystěhování pod záminkou nutné modernizace. Poté, co byt — samozřejmě taktéž za hubičku — zrekonstruují, nájem výrazně navýší.

Kauce ve výši tří nájmů

„Tys byla u kadeřníka! Sluší ti to,“ zdravím Zehru, jejíž čelo teď lemují zlatě se lesknoucí vlasy. „Vůbec mi o tom nemluv! Dělal se s tím čtyři hodiny a výsledek je hrozný! Mně víc sedí chladné odstíny, nemyslíš?“ chytá se rozčíleně za hlavu a sedá si vedle mne na své oblíbené místo v hostelové lobby tlumeně osvětlené žárovkami umístěnými v rudých vánočních hvězdách.

Denní světlo sem prakticky neproniká. A tmu nám naopak po nocích krade záře obří billboardové reklamy umístěné mezi našimi okny.

Snažím se Zehru přesvědčit, že s novými vlasy nevypadá hůř než včera, což skutečně nevypadá, ale je to marné. Vyptávám se proto na novinky ohledně honu na pokoj. „Včera jsem byla na další prohlídce. Byl to malý pokoj: postel a skříň. Majitel chtěl jako kauci tři nájmy dopředu. Spolu s prvním nájmem to dohromady dělalo dva a půl tisíce eur. Dva a půl tisíce eur, jen abych se vůbec dostala do malého pokoje! Kde to mám jako studentka vzít?“ dělí se se mnou o svou frustraci.

O stůl vedle sedí Bangladéšanka v černé vlněné čepici, která nejí nic jiného než červenou čočkou a která tu píše svou diplomku, a Ind, který se zpravidla živí čajem a ovocem a který se sem přestěhoval za magisterským studiem. Na gauči u největšího stolu vysedávají Hamza a Mahdi, přeparfemovaní byznysmeni z východu, kteří teď zápolí s německou byrokracií, aby mohli svůj byznys rozjet na západě.

Zrovna se snaží přesvědčit Jurgiho, že je dost chytrý na to, aby v Německu taky rozjel svůj byznys, ale Jurgi odpovídá, že ho peníze nezajímají a že jeho cílem je proletářská revoluce. Hamza a Mahdi se nervózně zasmějí.

Jurgi žije na berlínských hostelech dva měsíce. Přistěhoval se sem z Baskicka, aby si potrénoval němčinu, našel práci a okusil život ve velkoměstě. Listopad propracoval v Amazonu, ale protože „kapitalistický prasata nesnáší“, po měsíci skončil.

Jelikož sklad Amazonu je stejně jako hostely plný migrantů, němčinu si potrénoval věru pramálo. Před týdnem ožralý usnul v metru a někdo mu z kapsy ukradl peněženku i s doklady. A tak teď čeká na výplatu a snaží se dokopat k cestě na španělskou ambasádu, aby se mohl na Vánoce vydat za rodinou.

„Říkal jsem si, že tu strávím dva měsíce a pokud nenajdu bydlení, už se sem nevrátím. Dva měsíce jsou pryč a já se tady vůbec necítím doma. Asi je čas zkusit štěstí jinde,“ přemítá nad lahváčem Staropramenu, který je na recepci k mání 24/7 za dvě eura padesát.

Jak zkrotit nájmové šílenství

Právo na bydlení v Berlíně v posledních letech přirozeně představuje jeden z nejčastějších impulsů k demonstracím. Místní hnutí za práva nájemníků je mohutné tak jako málokde jinde. I do českého mediálního prostoru se pak proplížily informace o berlínských návrzích na zkrocení „nájmového šílenství“ (německy mietenwahnsinn), které vyplašily nejednoho tuzemského uctívače volné ruky trhu.

Prvním důležitým opatřením byla v roce 2019 schválená „poklička“ na nájmy, tedy zmrazení nájmů na dobu pěti let a jejich zastropování na maximální výši 9,80 eur za metr čtvereční. Teprve od roku 2022 mělo být možné nájemné zvýšit o inflaci 1,3 procenta. Opatření obyvatelům zároveň umožňovalo domáhat se snížení nájemného, jehož výše překročila o dvacet procent průměrný nájem za srovnatelně velký a vybavený byt ve čtvrti.

Poklička se nevztahovala na nájmy v bytech postavených po roce 2014, aby investory neodrazovala od výstavby. Opatření počítalo i s pomocí majitelům bytů, kteří se ocitnou ve finanční tísni, a možností zvýšit nájem o jedno euro za metr čtvereční z důvodu modernizace bytu. Letos na jaře však pokličku na nájmy zrušil německý Ústavní soud, jelikož berlínské zastupitelstvo dle něj nedisponuje pravomocí potřebnou k zavedení takového kroku.

Ještě víc pak liberály popudil návrh občanské iniciativy příznačně pojmenované Vyvlastnit Deutsche Wohnen a spol. Jeho cílem bylo vyvlastnění pronajímatelů, kteří ve městě vlastní více než tři tisíce bytů. Takovým „megapronajímatelům“ v Berlíně patří skoro čtvrt milionu bytů. „Vyvlastněním“ se přitom myslí nucený odkup nadlimitních bytů městem — vyvlastnění ve veřejném zájmu a za finanční kompenzaci totiž německá ústava povoluje.

Iniciativě se podařilo pod návrh sesbírat 359 tisíc občanských podpisů — tedy dvojnásobek počtu nutného k vyhlášení referenda. Referendum o vyvlastnění těch největších nájemních gigantů proběhlo letos v září spolu s volbami do zastupitelstva. Přesvědčivých šestapadesát procent Berlíňanů se vyslovilo pro.

Nejde sice o referendum právně závazné a zároveň se netěší politické podpoře — z berlínské koalice jej podporuje pouze levicová Die Linke. Lze jej však chápat jako důležitý signál městu, aby se pokusilo odkoupit, co kdysi prodalo, a přestalo se svou politikou podvolovat „stavební mafii“, jak Berlíňané developerům přezdívají.

Vítejte zpět ve svém home office

Mezi berlínskými hostely mezitím nadále migrují lidé s obřími zavazadly, kteří se sem vypravili hledat své zápaďácké štěstí. Dnes ráno se vrátil Manuel, malý muž s pokornýma hnědýma očima, který si na jednu noc odskočil do hostelu naproti. „Jsou tam lepší postele, ale na druhou stranu je v kuchyni jen jedna lžíce,“ shrnuje své pohnutky mezi broukáním jakési neurčité melodie, zatímco na kuchyňský stůl pokládá síťku mandarinek.

Manuel žije v hostelech čtyři roky a tvrdí, že je šťasten, protože tak může žít s lidmi. Věří totiž ve čtyři prvky: zem, mysl, tělo a lidi. „Kdybych žil sám, o jeden z prvků bych se připravil,“ vysvětluje pomalu svým skřehotavým hlasem, zatímco krájí avokádo. Dužinu uvízlou na slupce si roztírá po hřbetech dlaní — prý jsou díky tomu vláčnější, jako po krému. Otázky na to, jak se ocitl v Berlíně, odbývá řečmi o „dlouhém vyprávění“. Manuel by byl šťastný všude.

Lžící je tu dost, jen co je pravda, zato o vidličky a o jeden jediný zelený hrníček se tu pereme den co den. Stejně jako o místo v troubě na mraženou pizzu či jiný polotovar z nejbližšího supermarketu, jež je v tuto chvíli obsazené hamburgerem muže s charismaticky orlím nosem, jehož azurově modrá brašna s nápisem Wolt teď na chvíli odpočívá v rohu. Jen, co se nasytíme, stávají se předmětem boje místa v lobby vhodná k práci na počítači, zatímco pohodový recepční se svéhlavými aténkami krátkých světle hnědých dredů na hlavě na nás radostně pokřikuje: „Vítejte zpět ve svém home office!“

Berlín by se měl stát opět Berlínem

Soukromí investoři mezitím kromě bytů vesele skupují i pozemky. Jelikož většinu planin rozprostírajících se po pádu zdi v někdejším východním Berlíně si již rozporcovali, zakusují se postupně i do míst, kde již něco stojí. V roce 2014 padl za oběť projektu Living Levels dokonce i jeden z posledních pár roztroušených zbytků berlínské zdi. Kde před pár dekádami umírali lidé, stojí dnes čtrnáctipatrová věž s luxusními byty.

Dlouhá léta plánovaný projekt prodloužení dálnice A100 zase ohrožuje část Treptower parku a existenci hned několika berlínských klubů. Berlínská klubová scéna přitom rovněž vytrvale řídne vinou krátkodobých a předražených nájmů — a teď kluby válčí ještě s pandemií. Vypravit se do klubu spontánně pomalu přestává být možné, lístky bývají vyprodány i na několik dní dopředu.

Stejně tak se korporátním vlastníkům daří vyštvat rostoucí počet politických squatů a alternativních bytových projektů, v nichž často žijí příslušníci marginalizovaných vrstev společnosti, kteří na komerční nájmy zkrátka nemají. Přes mohutné protesty vloni policie vyklidila jak třicet let fungující feministický squat Liebig34, tak anarchistický bar Syndikat. Letos v říjnu zase policie vypudila obyvatele „wagenplatzu“, tedy dvora s obytnými vozy, stojícího před třicet let fungujícím proslulým squatem Köpi.

Vzpurná tvář města, jež do Berlína přivábila více kultury i lidí než všechny developerské projekty dohromady, bledne. Jak ve své knize Město dialogu shrnují berlínští architekti Arno Brandlhuber, Florian Hertweck a Thomas Mayfried, bědující nad pokračující architektonickou i sociální homogenizací města: „Berlín se musí stát opět Berlínem.“ Jinak z něj, slovy kampaně Už ani o jeden dům míň (Kein Haus Weniger), nezbude nic víc než „město, kde kdysi stávala zeď“.

Projekt Město/Fórum pro snesitelnější každodennost je výsledkem spolupráce kolektivu 4AM, z. s. a Centra pro média, ekologii a demokracii, z. s. (CMED). Finančně je podpořen grantem z Islandu, Lichtenštenjska a Norska.