Bydlení se stává čím dál nedostupnějším, a to nejen pro chudší část společnosti, ale i pro střední třídu. Bytová politika státu v zásadě neexistuje. A zákonodárci se místo řešení prohlubující se bytové krize raději věnují zpřísňování podmínek pro výplatu sociálních dávek. Může volebních úspěch koalice SPOLU a Pirátů se Starosty zvrátit neblahý trend posledních let? S jakými recepty na řešení zvyšující se nedostupnosti bydlení pracují jejich volební programy? A mohou skutečně přinést pozitivní změnu?

Podle nejnovější studie poradenské společnosti Deloitte byla v České republice dostupnost nového bydlení ve srovnání s úrovní odměňování druhá nejhorší ze dvaadvaceti sledovaných zemí, a to hned za Srbskem. Na pořízení nového bytu museli lidé letos vynaložit přes dvanáct průměrných hrubých ročních platů, tedy bezmála o jeden více než v loňském roce. Pro srovnání: v Holandsku, Itálii nebo sousedním Německu místním na koupi nového bytu postačovala toliko polovina — šest hrubých měsíčních platů.

Růst cen nemovitostí určených k bydlení samozřejmě netrápí jen Českou republiku, ale i ostatní členské státy Evropské unie, v nichž se za posledních deset let nákup nového bytu prodražil o zhruba třetinu. V naší zemi nicméně ceny stoupaly o poznání rychleji. Během minulé dekády vzrostly o bezmála pětasedmdesát, přičemž v hlavním městě dokonce o devadesát procent. Průměrná hrubá mzda se ovšem ve stejném období zvýšila toliko o pětačtyřicet procent, což znamená, že za růstem cen bydlení výrazně zaostávala.

Vedle rostoucích cen bydlení Českou republiku dlouhodobě sužuje i další závažný problém. Letošní Zpráva o vyloučení z bydlení uvádí, že bytovou nouzí trpí pětatřicet až dvaašedesát tisíc domácností, v nichž vyrůstá mezi dvaceti až jedenapadesáti tisíci dětmi. Dalších zhruba sto padesát tisíc rodin je ohroženo ztrátou střechy nad hlavou. A více než tři sta domácností je nuceno na bydlení vynakládat přes čtyřicet procent svých příjmů. Celkově se v jedné ze tří zmíněných situacích nachází takřka milion lidí.

Současně se do bytové nouze propadá stále více seniorů. Na ubytovnách jich žije přes pět a půl tisíce, což představuje asi pětinu všech domácností, které jsou nuceny využívat tuto substandardní formu bydlení. Zpráva dále upozorňuje, že významná část důchodců se s problémy s bydlením začíná potýkat právě až ve stáří, nejčastěji osamělé seniorky. Nejvíce domácností, jež ohrožuje bytová nouze, se — nikoliv překvapivě — nachází v největších městech, tedy vedle Prahy rovněž v Brně a Ostravě.

Chybějící bytová politika státu

Navzdory prohlubující se krizi stát na koncepční bytovou politiku fakticky rezignoval. O zákonu o sociálním bydlení se vedou diskuse více než osmnáct let — od chvíle, kdy k jeho vypracování kabinet Vladimíra Špidly (ČSSD) vyzval ombudsman Otakar Motejl. Od té doby se jej zavázalo přijmout několik českých vlád, mimo jiné i ta v čele s Mirkem Topolánkem (ODS). S výjimkou kabinetu Bohuslava Sobotky (ČSSD) ovšem žádná nebyla s to vypracovat ani paragrafované znění, natož jej předložit Poslanecké sněmovně.

Ačkoli s prosazením zákona v programovém prohlášení počítala i vláda Andreje Babiše (ANO), ministryně pro místní rozvoj Klára Dostálová (nestr. za ANO) se jej v rozporu s doporučeními českých odborníků, ale i Evropské komise rozhodla nahradit dotačním titulem Výstavba. Ten se ale v praxi neosvědčil — Státní fond podpory investic přijal pouhých třiatřicet žádostí ve výši tří set sedmdesáti milionů korun. A jako nefunkční se ukázaly i další programy, například na podporu bydlení mladých rodin nebo výstavbu nájemních bytů.

V zásadě jediným pokusem, jak zvyšující se nedostupnost bydlení řešit, byl v posledních čtyřech letech návrh Jana Birkeho (ČSSD) o veřejně prospěšných bytových společnostech. Ten ovšem doposud neprošel ani druhým čtením. Zákonodárci naopak věnovali neúměrnou pozornost vykonstruovanému problému „zneužívání“ sociálních dávek. A stejně jako v minulých volebních obdobích přistoupili k výraznému — zřejmě protiústavnímu — zpřísnění podmínek pro čerpání dávek pomoci v hmotné nouzi, jež budou nově podléhat exekuci.

Stavět, stavět a zase stavět!

Jaká opatření slibují volební programy Pirátů se Starosty a koalice SPOLU? Oba předvolební bloky za klíčovou podmínku překonání bytové krize považují zrychlenou výstavbu, jež má podpořit nedávno schválený stavební zákon. Ten však plánují rozsáhle novelizovat. „Díky tomu prosadíme výrazně jednodušší povolování staveb,“ píše se v programovém dokumentu aliance tří pravicových stran s tím, že se zavazují zajistit výstavbu až čtyřiceti tisíc nových bytových jednotek ročně.

Rychlejší výstavba ovšem nemusí cenu bytu stlačit dolů. V posledních letech města napříč celou Evropou zaznamenala významný nárůst investic do bydlení, jeho dostupnost se ale nezvýšila, právě naopak. Prosté stavění dalších a dalších bytů krizi spolehlivě nezažehná. Bydlení totiž není klasickou tržní komoditou. Růst jeho ceny nesnižuje poptávku, neboť bydlet potřebují zkrátka všichni. Zvyšující se poptávka navíc nemusí odpovídat skutečné potřebě, neboť byty jsou zhusta skupovány i k jiným účelům než k bydlení.

V České republice počet dokončených nových bytů podle údajů Českého statistického úřadu setrvale rostl od roku 2014. Tehdy se jich postavilo necelých čtyřiadvacet, před dvěma lety šestatřicet tisíc, tedy o třetinu více. Jejich pořizovací ceny se však nesnížily. Je proto iluzorní předpokládat, že se najednou sníží, pokud jich napřesrok vyroste nikoliv šestatřicet, ale čtyřicet tisíc, jak slibuje koalice SPOLU. Zhruba tolik jich ostatně bylo dokončeno třeba před třiceti nebo čtrnácti lety.

Nejen někteří odborníci, ale i OECD proto říkají, že pro zvyšování dostupnosti bydlení je třeba využít jiné, zejména daňové nástroje. Majetkové daně v České republice — zvláště po zrušení daně z nabytí nemovitosti — jsou ve srovnání s průměrem zemí Evropské unie takřka zanedbatelné. Jejich navýšení by proto mohlo nejen posílit státní rozpočet, ale především zamezit využívání bytů coby investic. To ovšem obě opoziční koalice odmítají. „Byty se mají stavět, ne ještě více danit,“ zdůrazňují Piráti.

Úprava daně z nemovitosti by samozřejmě mohla mít i nepříznivé vedlejší efekty — například v podobě zvýšení nákladů na bydlení —, nicméně i tento problém je při politické vůli řešitelný. Daň lze nastavit progresivně, aby nezasáhla ty, jež bydlí v menších, levnějších nemovitostech, případně ji začít uplatňovat až od jisté úrovně majetku. Současně je možné zohlednit, zda je byt využíván k dlouhodobému bydlení, a více daňově zatížit pouze ty neobsazené, respektive nepronajímané.

Vedle rychlejší výstavby koalice SPOLU dále slibuje, že pro mladé rodiny zajistí zvýhodněné hypotéky na první bydlení. Jak ovšem naznačují zahraniční příklady — zejména z Maďarska a Velké Británie — tento nástroj nečiní bydlení dostupnějším, ale právě naopak. „Bezpočet studií a dat ukázal, jaké mělo toto opatření následky: ceny bytů a nájmů stoupaly a spolu s nimi i zisky investorů, developerů a stavebních firem,“ psala o plánech bloku tří tradičních pravicových stran reportérka Gaby Khazalová.

„Zatímco nájemní bydlení se ve Velké Británii stávalo čím dál nedostupnějším, stavební firmy vykazovaly rekordní zisky. Hodnota nemovitostí stoupala, a tím se jen posílilo postavení a bohatství těch, kteří mají to štěstí nějakou vlastnit,“ doplnila s tím, že podpora hypoték nezvyšuje dostupnost bydlení pro širší vrstvy společnosti, nýbrž jen redistribuuje zdroje státního rozpočtu ve prospěch těch bohatších a úspěšnějších. „SPOLU cílí na své potenciální voliče a chudé zanechává bezpečně chudými,“ shrnula.

Cesta z bytové nouze?

Oproti koalici ODS, KDU-ČSL a TOP 09 nabízí program Pirátů se Starosty i opatření cílící na sociálně slabší část společnosti. Přestože neplánují přijmout robustní zákon o sociálním bydlení — což ostatně v rozporu s doporučeními odborníků nechtějí ani ostatní strany, jež mají šanci proniknout do příští Sněmovny —, zavazují se alespoň k prosazení zákona o podpoře v bydlení.

Ten by měl městům nabídnout soubor nástrojů, jimiž by mohly systematicky mapovat a řešit nevyhovující bytovou situaci svých obyvatel. Jeho záměrem je v každé obci s rozšířenou působností, kterých se v České republice nachází přes dvě stě, zřídit kontaktní centra, jejichž pracovníci by lidem trpícím bytovou nouzí pomohli najít nejvhodnější řešení, například v podobě dluhového poradenství, půjčky na kauci nebo nabídky městského bytu.

Vedle toho aliance Pirátů a Starostů počítá i s tím, že zákon by obcím nabízel rovněž finanční prostředky ze státního rozpočtu na výstavbu nových, případně odkup již postavených bytů, přičemž tyto zdroje by města mohla využít i coby formu záruky při poskytnutí bytu v soukromém vlastnicí pro účely pronájmu. „Výdaje spojené se zákonem by zpočátku dosahovaly jedné a půl a časem by se stabilizovaly na dvou a půl miliardách korun ročně,“ odhadují zástupci koalice s tím, že systém by ovšem již po pěti letech generoval úspory veřejným rozpočtům.

Ačkoli návrh Pirátů a Starostů oproti tomu z minulého volebního období obcím nestanovuje povinnost sociální bydlení přímo zajišťovat, což bylo jedním z hlavních důvodů jeho neschválení, jeho prosazení nebude zdaleka snadné, a to zvláště ve spolupráci s koalicí SPOLU. Byli to totiž právě její představitelé, kteří se spolu s poslanci politického hnutí ANO proti zákonu o sociálním bydlení nejhlasitěji vymezovali. „Odmítám, aby stát rozdával byty. [Každý ví], že bydlení je nákladná a zásluhová věc,“ říkal například Jan Bartošek (KDU-ČSL).

Piráti se Starosty se přitom nemohou příliš spoléhat na pomoc dalších sněmovních stran, i kdyby ČSSD a KSČM překročily pětiprocentní hranici, nebudou mít dostatek hlasů, aby potřebný zákon společně schválili. Příští vláda se navíc bude potýkat s nelehkým úkolem v podobě konsolidace veřejných financí, je proto otázkou, zda bude ochotna navyšovat výdaje státního rozpočtu. Lze proto shrnout, že ani volební úspěch opozičních koalic řešení prohlubující se krize bydlení zřejmě nepřinese. Spíše hrozí, že ji dále prohloubí.