Vzorkovna bývala nadmíru příjemnou hospodou v pražské Bartolomějské ulici. Už tehdy přitahovala počmáranými stěnami, přítmím a stáčením piva do zavařovacích sklenic turisty. Ale měla otevřené dveře. Platilo se penězi. Klid a dva obří irští vlvkodavové pod stolem. Pak se přesunula na Národní a začala si říkat klub. Namísto otevřených dveří mříže a fronta až na ulici. Místo peněz kredit na předplacených čipech. Češi sem už prakticky nechodí.

Tlumené světlo svíček a „free-minded“ nápisy na zdech zůstaly. Nové prostory přibraly na objemu. Člení je točitá schodiště, mezipatra a zákoutí, v nichž se lze pohodlně válet s iluzí úkrytu před světem. Cizinci nadšení. Jo, je to tu hezké. Zmalovaný underground pro turisty, co špulí své rty na TripAdvisoru.

Kdyby mě na takové místo vzala Káča v Berlíně, nadchlo by mě. Tím spíš, že bych jako příležitostný návštěvník nenosila v hlavě vzpomínku na nadmíru příjemnou hospodu bez čipů a mříží.

Za technem s Easyjetem

Do Berlína jsme s kamarádkou Káčou začaly jezdit tři roky zpátky. Pět eur v kapse, skýva chleba v báglu, autostop, hodiny zoufalého smíchu na benzínce v Elbe parku v Drážďanech. Příjezd ve večerních hodinách, bílý rum a kola v ceně poloviny našeho víkendového rozpočtu. Druhá půlka rozpočtu padla na dobrovolné vstupné na večírek ve squatu. Spaly jsme tu na nádraží Ostbanhof, tu u ožralého policisty, co do rána zapomněl, že nám na noc věnoval svou ložnici.

Poprvé jsem v Berlíně spala v hostelu během návštěvy s kamarádem středního věku, který se na tvrdost nádražní lavičky cítil starý. Pohodlnému noclehu předcházel večer na grindovém koncertě v Køpi 137, jednom z nejznámějších squatů. Venku na dvoře rozjíveně běhala Irka v bílých šatečkách, kontrastujících s oranžovým odstínem jejího makeupu. Zklamaně vrtěla hlavou, pohled upřený na hlavu lva namalovanou na zdi: „Řekli mi, že tu nesmím fotit. Proč? Je to tu tak krásné!“ Kousek od ní se před vstupem na zahradu skvěl varovný nápis „No Tourists“.

Berlín. Šedo-barevné město betonových kvádrů i záře street artu. Město, co přes den protestuje proti nerovnostem a v noci sjetě třese celým tělem v rytmu techna. Cool slupka přitahuje čím dál víc cizinců. Stěhují se sem DJové i lidé, co zkrátka propadli alternativnímu kouzlu města.

Berlín je po Paříží a Londýně třetím nejnavštěvovanějším městem celé Evropy, jenom vloni sem zavítalo čtrnáct milionů turistů. Stále více lidí sem pak létá s nízkonákladovými aerolinkami pouze na víkend. Nikoliv kvůli selfie s Braniborskou bránou a návštěvě Muzejního ostrova, nýbrž kvůli selfie se street artem na zbytcích Berlínské zdi a nekonečné rave party v jednom ze slavných klubů. Tobias Rapp, autor knihy Lost and Sound, o nich píše jako o Easyjet ravers. Sami berlínští provozní mu prý s neochotným úšklebkem přiznávali, že bez Easyjet ravers by třetina klubů musela zavřít.

Rappova kniha z roku 2010 vykresluje Berlín jako heterogenní akvárium umělců a digitálních nomádů, jejichž život není rozsekaný na pravidelné dílky pracovními směnami. Jako snovou představu jiného světa, v němž lidé nemusejí tolik pracovat díky nízkým nájmům a cenám obecně. Píše o Berlíně, který je „chudý ale sexy“, řečeno proslulými slovy sociálnědemokratické primátora z let 2001 až 2014 Klause Wowereita.

Mercedes Benz Arena místo kultovního klubu

Jenže už v době vydání knihy Lost and Sound berlínská sexy chudoba podřezávala hrdlo sama sobě. Noví zájemci o život v alternativní metropoli zvýšili poptávku po bydlení. Ceny nájmů vzrostly mezi lety 2004 a 2016 o téměř osmdesát procent, a to zvláště v nejpočmáranějších čtvrtích, na Kreuzbergu a v Neuköllnu.

Kreuzberští pankáči, kteří čtvrť kdysi označkovali protisystémovými hesly, jsou nuceni svou milovanou čtvrť opouštět. Po letech tolerance se před squaty shromažďují stovky až tisícovky policistů, aby je v zájmu developerů vyklidili. Kluby, které v devadesátkách začínaly v opuštěných budovách jako ilegální, zavírají, protože jim majitelé zvedají nájmy. Malé levné kiosky polykají drahé restaurace. Kde kdysi sídlil klub Ostgut, předchůdce slavného Bergainu, se dnes tyčí Mercedes Benz Arena. Na Oranienplatzu, kde dva roky tábořili uprchlíci protestující za svá práva, nyní přespávají se svými problémy prvního světa turisté v Oranienhotelu za 250 až 700 eur za noc.

Berlínská kultura protestu a víry v právo občanů na město však není mrtvá. Z oken budov, které chtějí investoři přetvořit v luxusní adresy, spouštějí nájemníci plachty s nápisem Wir bleiben alle, tedy Všichni tu zůstáváme, což je zároveň název iniciativy, bránící zájmy nájemníků. A zůstávají i ilegálně. Když mělo skončit kulturní centrum pro seniory v Pankowě, lidé mezi sedmdesáti a devadesáti lety je na protest obsadili a stali se tak pravděpodobně nejstaršími squatery světa.

Seniorští squateři stejně jako další mnohé iniciativy uspěli. Rada města schválila několik opatření proti gentrifikaci — majitelé například nesmí byty pronajímat za cenu přesahující průměr ve čtvrti o více než deset procent, za pronajímání bytů přes Airbnb pak hrozí pokuta sto tisíc eur.

Jenže není pravidlo, které by nešlo obejít. Gentrifikace svrbí Berlíňany nadále. Na zdech barů a kaváren se proto v reakci začaly objevovat nápisy jako „zákaz vstupu hipsterům z USA“. To si zas vysloužilo reakci iniciativy Hipster Antifa Neukölln. Upozorňuje, že mnozí antifašisté, kteří léta brojili proti nenávisti vůči odlišnostem, najednou cítí a šíří zášť vůči novým obyvatelům — jenom proto, že mají počítač Apple, knírek a americký přízvuk.

Boty Adidas místo jízdenky

Právě v Neuköllnu, kdysi chudé čtvrti obydlené převážně tureckým obyvatelstvem, teď Káča bydlí. Respektive v Buckowě, značně odlehlejší a méně cool části Neuköllnu, kde prý žijí „pouze lidé, co s Berlínem nechtějí mít nic společného, nebo ti, co by chtěli, ale nemají na to“. Dočasně si tu se svou spolubydlící pronajímá garsonku. Přes Airbnb. Na webu jsou byty kvůli zákazu prezentovány jako studia.

Je to třetí podnájem, do kterého se za svůj roční pobyt ve městě stěhovaly. „Před tím nás varovali. Ať se nezacyklíme v situaci, kdy se stěhujeme z bytu do bytu, zatímco jejich majitelé si odskočili na pár měsíců do Thajska,“ říká Káča.

Přijíždíme k ní ve tři ráno. Poté, co jsme si v Drážďanech, promrzlé z hodin zoufalého smíchu na benzínce v Elbe parku, objednaly Flixbus. Poprvé. Nehledě na blízkost spánku zaháníme hlad obsahem ledničky. Do odpoledne ležíme v posteli a smějeme se, jak je berlínský Tinder — profil jsme si založily v rámci sociologického experimentu — plný holek popisujících se jako 100 % #feminist #vegan #makeupaddict #420lover“. I „naše Berlíny“ se s Káčiným přistěhováním změnily.

Berlín je tak moc cool, že i potah na sedačkách v S-bahnu, vlacích MHD, je cool. Když z okna vlaku spatříme dlouhou frontu před obchodem, tušíme prodej zlevněných telefonů. Zpětně zjišťujeme, že konzumenti čekali od předešlého dne na limitovanou edici bot Adidas se vzorem zmíněného potahu sedaček a roční jízdenkou místo jazyka. Pět set šťastlivců, na které se dostalo, se bude moct do konce roku prokazovat revizorům Adidaskami za šestkrát nižší cenu než berlínská ročenka. Dvoudenní čekaní se vyplatilo.

Ještě nefoť, zapálím si cigáro

Jdeme se projít ke Cuvrybrache, což býval největším squat v centru města, kde žilo sto třicet lidí, často Romů či uprchlíků bez domova. Vyklidili jej v roce 2012. Přes stěnu první budovy se kdysi rozprostírala malba bezhlavého muže, co si utahoval kravatu. Na obou rukách měl pozlacené hodinky spojené řetězem. Vězeň bílého límečku. Na stěně druhé budovy byly vyobrazeny dvě postavy, které si navzájem svlékaly masky.

BLU, autor maleb, je nechal v roce vyklizení squatu přetřít načerno. „Protestoval tím i proti tomu, jak sem street art tahá turisty,“ vysvětluje Káča. Vedle černého fleku zbyl pouze nápis Your city — zbytek z původního nápisu Reclaim your city, tedy Získejte své město zpět. Jedna ze zamalovaných postav ukazovala ve znakové abecedě písmeno W jako west, druhá E jako east.

Jsme totiž kousek od někdejší Berlínské zdi. Míjíme East Side Gallery, její nejdelší zachovanou část, která se díky přičinění umělců z celého světa stala street artovou galerií. U torza někdejšího utrpení města se srocují turisté s fotoaparáty. „Ještě nefoť, zapálím si u toho cigáro,“ nabádá ženu muž s mile indiánským obličejem. Na Potsdamer Platz, u dalších ruin zdi, vyrostlo jedno z největších obchodních center.

Plánované privatizaci nábřeží řeky Spree zabránilo referendum z roku 2008, přesto se tu dnes tyčí nablýskané administrativní budovy a modernizace chtivé jeřáby. Potkáváme řetězy barevných žároviček, rukodělná dřevěná posezení před bary, nefunkční ruční pumpu zdobenou umělohmotnými květinami. Autentický charakter ulic, nebo zmalovaný underground pro turisty? Usazujeme se v jedné z mnoha hospůdek. Drolící se stěny, lampy se stínítkem, feministické a antifašistické nálepky, každý kus starého nábytku jiný. Jo, je to tu hezké. „Akorát mi to připomíná dvacet pět dalších hospod,“ dodává Káča.

Víc piercingů než lidí

Pokračujeme do Abstandu, klubu v přízemí jedné z nejdéle obsazených budov v nejosquatovanější ulici Rigaerstrasse. Ta se stala místem divokých — nutno přiznat, že agresivních — demonstrací za práva squaterů. Situace se zde vyhrotila zvláště v reakci na loňské vyklizení squatu Rigaer 94 a ukončení smlouvy anarchistickému obchodu M99. I na Rigaerstrasse si už dlouho brousí zuby investoři. Odpovědí jim jsou cákance barev, vrhaných v baloncích na zdi nových rezidenčních jednotek.

Abstandtu se hrozba vyklizení zatím netýká. Mezi lety 1994 a 2007 s obyvateli pravidelně uzavíralo smlouvy bytové družstvo, legální smlouvy vlastník budovy. Posléze sice družstvo dům prodalo investorovi, ale ten ho — zřejmě i kvůli přítomnosti squaterů - prodal nadaci na podporu sociálního bydlení a sociální práce a ta se k uzavírání smluv se squatery vrátila. Ve squatu Liebig 14 vyklizeném šest let zpátky dokonce squateři platili nájem (v níži odpovídající cenám z devadesátých let).

Jsem tady v Abstandtu jako jediná ve světlém oblečení. Slečny si navzájem utahují kovové spony na ramínkách černých kožených šatů. Víc piercingů než lidí. Dneska hraje crust, nejtvrdší tvář punku vyznačující se antifašistikými a antisexistickými texty.

Abstandt se cílovou destinací turistů věru nestává. Radikální scéně se daří zůstávat uzavřenou. Na něčí vkus až moc. „Proč je celý Stressfaktor (poz. red.: web informující o událostech v subkulturách a politice) v němčině? Takhle se nemohou přidat lidé ze scény z jiných zemí,“ ptá se zpěvák skupiny Instinct of Survival — mimochodem celosvětové crustové ikony, která zde k našemu údivu hraje za vstupné ve výši pouhých tří eur.

Doporučená dávka extáze a jinakosti

Zatímco mnoho squatů policisté v posledních letech popravili, důležitost klubů — hlavně z ekonomického hlediska - si rada Berlína dobře uvědomuje. Do ekonomiky města díky nim lijí peníze „kluboví turisté" a sektor noční zábavy zaměstnává až čtvrt milionu lidí.

Berlínské kluby mají dokonce vlastní komisi lobbující za jejich zájmy u komunálních politiků — právě ta vyjednala pro ně i pro bary povolení uvnitř kouřit. Vloni město schválilo návrh podpořit kluby jedním milionem eur, hlavně v zájmu protihlukových opatření, protože večírky často škrtí neshody s nevyspalými sousedy.

Jsem v Berlíně tak podesáté, ale ještě nikdy jsem do jednoho z místních klubů nezavítala. Můj obvyklý pětieurový rozpočet jaksi nestačil. Vloni jsme se, pravda, připojily k zástupu nervózních lidí vyčkávajících na ortel securiťáků před legendárním Berghainem.

Frontu jsme tvrdošíjně vystály po prvním „nein“ od nejslavnějšího hlídače Svena ještě dvakrát. Nepomohla ani výměna oblečení a směšně podnapilá snaha vypadat v souladu s návody na internetu jako queer pár. Jak píše etnomuzikolog a spisovatel Luis-Manuel Garcia, Berlín je možná jediným městem, kde se dívky s vysokými podpatky a v krátkých sukních nedostanou do klubu. My neuspěly ani v teniskách a kalhotách. Snad jsme se na Svenův vkus moc smály, snad jsme vypadaly málo divně.

Ne všude jsou ale vyhazovači tak přísní. Směřujeme prolomit mou neposkvrněnost do kdysi ilegálního ://about blank klubu. Vyhazovačům nevadí ani zapomenutá občanka. Fotoaparát na telefonu nám ovšem přelepují samolepkou — neexistuje snad jediný berlínský klub, kde by se smělo fotit.

Z šatny se Káča vrací s pohlednicí „Pozdravy z ://about blanku“, na níž je ve šťastně zelené krajině umístěn červený vagón. Stejný jako stojí na zahrádce klubu. Zpravidla se v něm se zákazníky scházejí dealeři. Berlín. Pohledy prodávané v klubu. S motivem místa, kde se kupují drogy. Na chodbě visí nástěnka s fotografiemi silných druhů extází, doprovázená informacemi o doporučené dávce.

Usedáme na gauč, kde se při shánění cigaretových filtrů seznamujeme s britskou DJkou. Hraje v jednom ze zdejších ilegálních klubů a v Berlíně našla dva roky nazpět domov. Temným prostorem plným dýmu pluje malý osamocený muž se smutným obličejem a barevnými svítícími hadicemi vpletenými do vlasů. Nebo robotičtí polonazí technaři. Jejichž holá kůže se třpytí vpíchanými špičatými cvočky. A stejně tak nenalíčené dívky s uhlazenými culíky a zálibou v casual stylu. Autentický karneval rovnosti a jinakosti zároveň.

Půlnoc vpouští do místnosti neděli, což v Berlíně znamená celodenní afterparty. Přivírám uklidněně oči. Turisté možná mění Berlín. Ale Berlín zároveň mění turisty.