Hamburská radnice hledá odpověď na masivní alter-globalizační protesty proti summitu G20, které na začátku července paralyzovaly centrum druhého největšího německého města. Podle dosavadních reakcí politiků se zdá, že hlavní obětní beránek bude jeden, legendární squat Rote Flora.

Přes třicet let autonomně spravovaná budova bývalého divadla byla totiž v centru nočních kraválů, během kterých radikálové z celé Evropy zapalovali barikády a bojovali s policií. Samotný kolektiv squatu Rote Flora se od násilí před jejich branami distancoval a označil je za nesmyslné a samoúčelné. Nejdrsnější akce prováděli lidé z Itálie, Francie a Řecka.

Fotograf Andreas Scheffel, který dlouhodobě mapuje krajně pravicovou scénu, navíc identifikoval mezi násilnými protestujícícmi více než sedmdesátku dobře skrytých neonacistů. Odpověď politiků je však jednoznačná.

Kampaň za vyklizení squatu začali vést v Hamburku vládnoucí sociální demokraté v čele se starostou Olafem Scholzem, na kterého se po summitu sesypala kritika ze všech stran. Na rychlé vyklizení začalo tlačit i ministerstvo vnitra vedené Thomasem de Maizièrem, jenž rovněž požaduje přísnější sledování levicových aktivistů i zintenzivnění přeshraniční spolupráce bezpečnostních složek.

Naopak budoucnost autonomního centra vyvolává rozkol ve Straně zelených, která se sice od násilností distancovala, její hamburskou buňku však podporují zejména lidé z prostředí Rote Flory.

Mají rádi stres

Pod tlak dostávají zástupce autonomního centra i místní obyvatelé. Přestože většina sousedů a lidí ze čtvrtí Sternschanze či St. Pauli dlouhodobě podporuje jejich aktivity centra, a to i přes pravidelné divoké demonstrace v ulicích, na sousedském setkání konaném jen několik dnů po ukončení protestů si squateři vyslechli vážnou kritiku.

Právě podpora místních byla v minulosti vždy pro zachování centra klíčová. Rote Flora funguje jako squat už od roku 1989, kdy jej místní obsadili na protest proti plánované přeměně historické budovy na komerční hudební divadlo.

Od většiny ostatních německých squatů, které politologové začali nazývat post-autonomními, se Rudá Flora odlišuje právě svým důrazem na autonomii a odmítání jakéhokoliv uzavírání smluv se státem či kapitálem.

Za dobu existence hrozil centru zánik několikrát. Vždy se však díky podpoře místních a solidárním demonstracím probíhajícím přímo před budovou, nezřídka provázeným střety s policií, podařilo budovu zachránit.