Zrada radikální, nekompromisní politiky, nebo krok posilující šanci na dobytí Sněmovny? Nová politická linie Zelených, kterou o velikonočních svátcích prezentoval v rozhovoru pro Aktuálně.cz jejich předseda Matěj Stropnický, vzbudila právem rozruch.

Zjednodušeně řečeno, Zelení abstrahují od konfliktních témat a pošilhávají po voličích z hlavního proudu. Pro ty mají coby seriózní partaj svoji představu inovativní ekonomiky, vyšších platů či ekologických daní. Squatting, gender nebo migrace musí počkat — strana si vyhodnotila, že voliče tato témata spíš odstrašují než lákají.

Když si položíme otázku, koho takto pojatá politika může oslovit, nabízejí se například vlažní voliči levého či pravého středu. Ne náhodou Stropnický zmínil souboj s TOP 09 o vysokoškolského městského voliče. A kdyby se nakonec Zelení do Sněmovny skutečně dostali, byli by vcelku přijatelným koaličním partnerem pro všechny demokratické strany.

Má to ale háček. Na konformní politiku dojel už Martin Bursík. Křivdili bychom však Matěji Stropnickému, kdybychom jej pasovali do stejné pozice. Úplně stačilo, když byl svého času líčen jako rebel, revolucionář, ba máchovský zbojník. Kdo četl texty, které psával do Literárních novin, jej přitom zná spíš jako kultivovaného levicového intelektuála s velmi racionálním uvažováním.

↗

Je to hop, nebo trop. Díl elektorátu bude možná české zelené straně fandit, možná ale též strana přijde o část svých aktivistických přívrženců. Foto archiv DR

To však ještě neznamená, že je Stropnického obrat správný a přínosný. Část voličů dosud viděla v Zelených jedinou stranu, která se v kulturních a menšinových tématech odlišuje od zbytku spektra. Nyní jsou na pochybách. Jde každopádně o hru vabank a pokus zvrátit nelichotivý trend, jenž naznačuje, že by Zelení zůstali daleko za branami Sněmovny. Dokonce dále než Piráti, kteří ve své pýše nestáli o námluvy se Zelenými.

Zastánci vyhrocených postojů v demokratických stranách představují napříč Evropou ideové oživení. U občanů však bodují dost málo. Stačí se podívat do Velké Británie či Francie. Českým Zeleným naopak imponuje Alexander Van der Bellen, jenž zvítězil v prezidentských volbách v Rakousku. Ačkoli kdysi šéfoval zeleným, v klání s pravicovým populistou Hoferem pojal environmentální témata dost konzervativně — aby byl přijatelný i pro venkov. Ve veskrze pozitivní kampani vzýval Rakousko krásné, zelené, čisté, zdravé…

Jenže jiné — smířlivé a dostředivé — chování vyžaduje přímá prezidentská volba většinovým systémem a jiné poměrný systém, kterým u nás vybíráme poslance. Nehrozí zeleným, že splynou? Nepřestanou být pro média atraktivní? A dokážou to kompenzovat například vyšší aktivitou na sociálních sítích?

Zatímco sociální demokraté vymýšlejí, jak na sebe strhnout pozornost, aby se zbavili defenzivní pověsti, Zelení nechtějí být ani za provokatéry, ani za kašpary. Témata, jichž se drží, naopak hodlají podložit co nejpevnější expertízou.

Ruku v ruce s oslovováním opatrných voličů dosahuje Matěj Stropnický konsensus se svými vnitrostranickými oponenty. Ve vedení Zelených má před levicovým navrch proud pravicový. Stropnický s ním uzavírá pomyslné příměří. Stojí o stranu stmelenou a srozumitelnou obyčejným lidem, nikoli rozštěpenou interními válkami o kóty spíše symbolické než světoborné.

Je to hop, nebo trop. Díl elektorátu bude možná české zelené straně fandit, možná ale též strana přijde o část svých aktivistických přívrženců. Protože však o moc víc záchytných bodů Zelení nemají, počkejme si, jaký obraz přinesou příští průzkumy stranických preferencí.

Kdyby šlo o unáhlené rozhodnutí po těžké noci, podobné Sobotkovu letmému vzplanutí pro postupy a témata Pirátů po krajských volbách, koledovalo by si o vypískání. Poněvadž ale Matěj Stropnický působí dojmem, že má plán nesený snahou o konsensus, dejme mu šanci. Jen musí dávat pozor, aby s ním Zelení neutrpěli podobné zneviditelnění jako po usídlení na pražském magistrátu.