Před více než dvěma lety sepsala skupina mladých aktivních Zelených dokument, který se stal manifestem zelené levice. Ve Straně zelených tak vznikla první plně institucionalizovaná transparentní frakce. Jejímu etablování pomohla svou vstřícností i tehdejší předsedkyně Zelených Jana Drápalová, která svým voltairovským postojem ukázala, že svobodná diskuse je víc než souhlas s konkrétním názorem. Re:vize se jí odměnila tím, že se nikdy neuchýlila k zákulisnímu politikaření, jak je zvykem ve stranách, v nichž frakce bojují víc o mocenské posty než o věcné programové priority.

Prokletí postkomnismu

Zelená re:vize iniciovala výrazný programový posun Zelených doleva. Výsledkem tohoto úsilí je nový dlouhodobý levicový politický program, který však nemá výraz „levicový“ ve svém názvu. To je dáno jednoduše tím, že část členstva si výraz levice v postkomunistickém zatmění mysli spojuje s reálným socialismem před rokem 1989.

Sdílí tak ostatně ve společnosti velmi rozšířený projev středoevropského postkomunismu, který se tak zhlédl v neoliberální idealizaci volné ruky trhu, že si zapomněl všímat toho, že marasmus, v němž se dnes naše společnost nachází, je produktem nikoliv komunismu, ale kapitalismu bez přívlastků. V euforii devadesátých let si málokdo všiml, že západní země jsou mnohem dál než Anglie devatenáctého století a víc než soutěž bez pravidel v nich platí vymahatelnost práva a rovnost před zákonem.

Takové je ovšem prokletí východoevropských společností jako celku. Během těch polistopadových dekád se z antikomunismu stal soubor zažraných stereotypů, které se nedaří dlouhodobě účinně neutralizovat. Znemožňuje vidět, že některá místa, například mé rodné Teplice, jsou po dvaceti pěti letech nepřerušené vlády ODS zbídačenější než po čtyřiceti letech takzvaného reálného socialismu.

Toto prokletí se nicméně Zelená re:vize snaží prolamovat. Předurčuje ji k tomu skutečnost, že je výrazně spojena s nástupem věkových kohort, pro něž jsou léta reálného socialismu i klausovská éra české transformace srovnatelnou minulostí, a lze je kritizovat symetricky a věcně, bez zbožšťování toho či onoho.

Zelená politika je buď sociální, nebo žádná

Výsledkem aktivit re:vize je zatím levicový zelený program (na úrovni dílčích opatření nevzbuzují levicové postoje takovou paniku jako na úrovni deklaratorní) zohledňující současný stav světa spíš než duchy minulosti. Stejně jako například levicový senátor a demokratický kandidát na amerického prezidenta Bernie Sanders akcentuje nutnost odklonit se od fosilních paliv a bránit pokračujícím klimatickým změnám, jež v sobě nesou potenciál ničivých povodní a sucha, i Zelené zavazuje nutnost chránit české půdní bohatství vyčerpávané extenzivním průmyslovým zemědělstvím, vychází z faktu, že fosilní průmysl zcela vyčerpal své možnosti poskytovat lidem důstojnou práci a nenabízí ani dnes už relativně snadno dostupnou nezávislost na monopolní ekonomické moci energetických gigantů.

Aktuální zelený program proto vystihuje tvrzení, že ekologická politika je buď sociální, nebo žádná. Zatímco v minulosti některé zkorumpované severočeské odborové organizace pod vlivem lobby těžkého průmyslu zajistily svým členkám a členům pokračování jejich bídy tím, že jim jako jedinou perspektivní budoucnost nabídly další těžbu uhlí, ničení domovů, rozšiřování měsíční krajiny a prodloužení všeobecného zmaru, současní Zelení, tažení aktivitami své levicové frakce, hledají formy spolupráce s odbory, při nichž budou vznikat nová pracovní místa a benefity v návaznosti na posun průmyslu do jednadvacátého století.

↗

Úkolem politiky není společnost rozdělovat, ale naopak vytvářet soudržnost, pečovat o ni a o přírodu, a dávat tak smysl společnému bytí. Foto kevindooley, flickr.com

Odbory jsou pro levicové Zelené vůbec velkým tématem. Současný předák Českomoravské konfederace odborových svazů Josef Středula v zásadě ztratil ve stávající sociální demokracii partnera. ČSSD se dlouhodobě podílí na zbídačování pracujících, ale i společenské marginalizaci svobodných matek, vdov-důchodkyň, ekonomickém znevýhodňování žen-matek obecně, ale nakonec i na důkladné stavbě překážek drobnému podnikání.

Současně s tím ale spoluzprostředkovává pohádkové socialistické pobídky a úlevy velkým korporacím a podnikavým kamarádům. Zcela upouští od systematického zájmu o chudé a stejně systematicky, v naději na zachování voličské přízně aspoň části z nich, hnědne a staví jejich různé skupiny proti sobě. Máloco může být větším kontrastem k zelené levici, která ohledává skutečné příčiny migrace, kritizuje diplomatické pokrytectví Evropské unie a jednoznačně se přiklání k lidskoprávnímu a občanskoprávnímu dědictví Evropy.

Politika pro lidi

Pro Zelenou re:vizi není úkolem politiky společnost rozdělovat, ale naopak „vytvářet společenskou soudržnost, pečovat o ni, a dávat tak smysl společnému bytí, nikoli ho ničit“. Jejími výchozími hodnotami jsou rovnost, solidarita, udržitelnost, samospráva a seberealizace. Slova, která zní v cynickém českém prostředí možná poněkud nabubřele, ale o to více je třeba je pojímat jako významné hodnoty. Proto Zelená re:vize prosadila do programu Zelených například podporu férového obchodu a participativní lokální ekonomiky založené na různých formách sdíleného vlastnictví a sdílených sousedských službách.

Stát po občanech nemůže vyžadovat, aby byli výhradně konzumenty, na nichž vydělávají velké firmy. Tam, kde si mohou pomoci sami, jim to musí také umožňovat. Kdyby tak činil, nebyl by dnes například problém s nedostupností léčivého konopí. Stát naopak musí bojovat proti daňovým rájům a daňovým unikům velkých společností, a navíc chránit zaměstnance proti hamižnosti nejvyšších manažerů a vlastníků.

Nemůže české zaměstnance nechat konkurovat zotročeným čínským dělníkům, ale naopak musí umožnit, aby se i s celou ekonomikou pozvedli na úroveň zemí vyspělého evropského Západu. Nemůže je nechat dřít do úmoru, když mnohé práce přejímají roboti, ale naopak jim musí umožnit rozvíjet svůj potenciál tím, že jednak nemusí, jak tomu mnohdy bývá dnes, pracovat šedesát hodin týdně, aby vůbec měli na bydlení a jídlo, ale naopak jim zkracovat pracovní týden a zvyšovat čas právě třeba na cenné komunitní aktivity, které se ostatně projeví i na ekonomickém růstu.

Nemůže ze svých občanů nechat dělat vazaly bank a pojišťoven, ale naopak musí zprostředkovat všem dostupné školství, zdravotnictví, sociální služby, mnohým pak v dnešním nemorálním systému exekucí i dostupné bydlení. Zároveň nemůže nechat z tak základních služeb, jako jsou distribuční sítě pro vodu, profitovat soukromníky, kteří stát a samosprávy nechávají investovat, ale sami kasírují zisky z neospravedlnitelného růstu cen.

Stát pro občany, nikoliv občané pro stát