Dva roky zelené levice

Milan Fujda

Zelená re:vize je již dva roky fungující levicovou frakcí Zelených. Úspěšně prosazuje posun Zelených doleva a vyvádí je ze zakletí postkomunistických iluzí. Má ambici vést i českou společnost z postkomunismu do 21. století.

Před více než dvěma lety sepsala skupina mladých aktivních Zelených dokument, který se stal manifestem zelené levice. Ve Straně zelených tak vznikla první plně institucionalizovaná transparentní frakce. Jejímu etablování pomohla svou vstřícností i tehdejší předsedkyně Zelených Jana Drápalová, která svým voltairovským postojem ukázala, že svobodná diskuse je víc než souhlas s konkrétním názorem. Re:vize se jí odměnila tím, že se nikdy neuchýlila k zákulisnímu politikaření, jak je zvykem ve stranách, v nichž frakce bojují víc o mocenské posty než o věcné programové priority.

Prokletí postkomnismu

Zelená re:vize iniciovala výrazný programový posun Zelených doleva. Výsledkem tohoto úsilí je nový dlouhodobý levicový politický program, který však nemá výraz „levicový“ ve svém názvu. To je dáno jednoduše tím, že část členstva si výraz levice v postkomunistickém zatmění mysli spojuje s reálným socialismem před rokem 1989.

Sdílí tak ostatně ve společnosti velmi rozšířený projev středoevropského postkomunismu, který se tak zhlédl v neoliberální idealizaci volné ruky trhu, že si zapomněl všímat toho, že marasmus, v němž se dnes naše společnost nachází, je produktem nikoliv komunismu, ale kapitalismu bez přívlastků. V euforii devadesátých let si málokdo všiml, že západní země jsou mnohem dál než Anglie devatenáctého století a víc než soutěž bez pravidel v nich platí vymahatelnost práva a rovnost před zákonem.

Takové je ovšem prokletí východoevropských společností jako celku. Během těch polistopadových dekád se z antikomunismu stal soubor zažraných stereotypů, které se nedaří dlouhodobě účinně neutralizovat. Znemožňuje vidět, že některá místa, například mé rodné Teplice, jsou po dvaceti pěti letech nepřerušené vlády ODS zbídačenější než po čtyřiceti letech takzvaného reálného socialismu.

Toto prokletí se nicméně Zelená re:vize snaží prolamovat. Předurčuje ji k tomu skutečnost, že je výrazně spojena s nástupem věkových kohort, pro něž jsou léta reálného socialismu i klausovská éra české transformace srovnatelnou minulostí, a lze je kritizovat symetricky a věcně, bez zbožšťování toho či onoho.

Zelená politika je buď sociální, nebo žádná

Výsledkem aktivit re:vize je zatím levicový zelený program (na úrovni dílčích opatření nevzbuzují levicové postoje takovou paniku jako na úrovni deklaratorní) zohledňující současný stav světa spíš než duchy minulosti. Stejně jako například levicový senátor a demokratický kandidát na amerického prezidenta Bernie Sanders akcentuje nutnost odklonit se od fosilních paliv a bránit pokračujícím klimatickým změnám, jež v sobě nesou potenciál ničivých povodní a sucha, i Zelené zavazuje nutnost chránit české půdní bohatství vyčerpávané extenzivním průmyslovým zemědělstvím, vychází z faktu, že fosilní průmysl zcela vyčerpal své možnosti poskytovat lidem důstojnou práci a nenabízí ani dnes už relativně snadno dostupnou nezávislost na monopolní ekonomické moci energetických gigantů.

×
Diskuse
JP
March 31, 2017 v 13.11
Sympatický projev; jako by z něj dokonce dýchlo něco z gründerských časů německých Zelených, kdy ještě byli opravdu svěžím a kreativním hnutím...
AM
April 3, 2017 v 14.33
"Kdyby se měli spolehnout na politický establišment a zázračně fungující neviditelnou ruku trhu, pracovali by dodnes šestnáct hodin denně a umírali ve třiceti."
Shodou okolností jsem před pár dny viděl rekonstrukci, jak vypadalo velšské železárenské město Merthyr Tydfil zhruba v době narození Karla Marxe.

Merthyr Tydfil --- tohle romantické jméno po princezně náleží městu, které svého času bývalo bez nadsázky dělnickým peklem. V době narození Marxe už v Evropě vznikaly větší průmyslové aglomerace, ale celých sto let předtím byl Mertyr Tydfil největším železárenským městem světa.

Představte si plochu 2 x 1,5 m, tj. 3 m2, tedy takovou širší postel.
To byla plocha dělnického bytu v Merthyr Tydfil. Běžně zde žily sedmičlenné rodiny. Kamenné doupě bez okna, jen s dveřmi.
Byly nastavěné jedno vedle druhého od nevidím do nevidím, mezi nimi ulička na šířku paží, která zároveň sloužila jako odpadní stoka.
Bestiální chudoba a nulová hygiena.
Nejhorší a nejobávanější choroby byly tyfus a cholera.
Ve fabrice se začínalo v pěti šesti letech, pracovalo se skutečně 16 hod. denně. Běžná doba dožití byla 40 let, v některých exponovaných profesích opravdu jen kolem třiceti.
Nesmírně tvrdá práce.

* * * * * * * * *

Za času Marxova dospívání už byla Evropa takovými městy posetá...........

Když vidím, jaké utrpení bylo v pozadí systémové změny, dost dobře si nedovedu představit, co by se muselo stát, aby se k něčemu rozhoupali napapkaní lidé dneška..........
P.S. Byl to mimochodem právě raně průmyslový Wales, kde se zrodil rudý prapor jako symbol dělnického hnutí.

Jeho rudá barva byla tehdy poprvé získána namočením do kravské krve.
(jen taková perlička)