Kdysi může v politice znamenat i předevčírem. Žádná jiná strana to v Německu necítí víc než Zelení (Bündnis 90/ Die Grünen). Uvažujeme-li o možnosti vzniku levicové koalice v Německu, o Zelených nutně mluvíme až nakonec. Působí dojmem, že se u nich nic zvláštního neděje, že osobnosti, které nabízejí, tak nějak známe, že témata, která kdysi Zelení prosazovali, už v Německu sdílí každý, kdo má trochu rozumu a starosti o budoucnost.

Myšlenku udržitelného světa v Německu přijali, možná také proto Němci nevěřícně zírají na Trumpa jako na dinosaura. Opravdu se bojí, kdežto my nacházíme milé analogie s vlastními dinosauříky a říkáme si, že jsme přece jen možná docela trendy a světoví. Nikdo v Německu nechce oprášit jaderné elektrárny, zrušit vracení plastových nádob od nápojů, vybetonovat a znečistit vodní toky, ignorovat sociální politiku, mluvit o klimatu jako Václav Klaus, nadávat homosexuálům a přivandrovalcům, zpochybňovat rovnost pohlaví, planetu považovat za prostor k volnému vydrancování. Kdo ale tato témata hlasitě a dlouho prosazoval? Právě Zelení.

Němečtí Zelení se v celoevropsky jedinečné síle vynořili z kvasu roku osmašedesátého, mírového hnutí a feminismu. Vynořili se z řek zabitých splašky, z protijaderných demonstrací. Jako strana vznikli v roce 1980 v západním Německu. Po připojení východního Německa k západnímu, nazývaném zdvořile jako sjednocení, se u Zelených k étosu západní levice připojil étos občanských aktivit východu.

↗

Budoucnost je zelená. Dost Němců si to sice myslí, zelené však nevolí. Foto FB Bundnis/Die Grune