Kdysi může v politice znamenat i předevčírem. Žádná jiná strana to v Německu necítí víc než Zelení (Bündnis 90/ Die Grünen). Uvažujeme-li o možnosti vzniku levicové koalice v Německu, o Zelených nutně mluvíme až nakonec. Působí dojmem, že se u nich nic zvláštního neděje, že osobnosti, které nabízejí, tak nějak známe, že témata, která kdysi Zelení prosazovali, už v Německu sdílí každý, kdo má trochu rozumu a starosti o budoucnost.

Myšlenku udržitelného světa v Německu přijali, možná také proto Němci nevěřícně zírají na Trumpa jako na dinosaura. Opravdu se bojí, kdežto my nacházíme milé analogie s vlastními dinosauříky a říkáme si, že jsme přece jen možná docela trendy a světoví. Nikdo v Německu nechce oprášit jaderné elektrárny, zrušit vracení plastových nádob od nápojů, vybetonovat a znečistit vodní toky, ignorovat sociální politiku, mluvit o klimatu jako Václav Klaus, nadávat homosexuálům a přivandrovalcům, zpochybňovat rovnost pohlaví, planetu považovat za prostor k volnému vydrancování. Kdo ale tato témata hlasitě a dlouho prosazoval? Právě Zelení.

Němečtí Zelení se v celoevropsky jedinečné síle vynořili z kvasu roku osmašedesátého, mírového hnutí a feminismu. Vynořili se z řek zabitých splašky, z protijaderných demonstrací. Jako strana vznikli v roce 1980 v západním Německu. Po připojení východního Německa k západnímu, nazývaném zdvořile jako sjednocení, se u Zelených k étosu západní levice připojil étos občanských aktivit východu.

↗

Budoucnost je zelená. Dost Němců si to sice myslí, zelené však nevolí. Foto FB Bundnis/Die Grune

Ostatně byli to právě Zelení, kdo už v osmdesátých letech pomáhali východoněmeckým disidentům, zatímco jejich vláda dojednávala klidné soužití dvou německých států a hospodářskou politiku. Západoněmecké vládě se ale musí nechat, že za devizy pilně vykupovala zlobivé občanky a občany východního Německa, což se tehdy nenazývalo obchodem s lidmi, nýbrž vyplacením nákladů, které komunistickému státu vznikly při výkrmu a vzdělávání nevděčníků a nevděčnic.

Budoucnost je zelená

U Zelených to v minulosti mnohokrát vřelo. Fundis se prali s realos, což se ani nemusí překládat, na levém křídle se práskalo dveřmi, první poslankyně a poslanci přišli do parlamentu v džínách. Když se Joschka Fischer stal ministrem zahraničí, novinám se hodily staré fotky, které pana ministra zachytily, jak při demonstraci dělá pořádný virvál. Pak byla strana, která si zakládá na antimilitarismu a snaze omezit export zbraní ve vládě u toho, když se mašírovalo do Afghánistánu, do Kosova, a němečtí zbrojaři si na celosvětovém trhu pochvalovali, jak to dobře jde.

Přestože to u Zelených občas vře, objevují se masové odchody a ostentativní zklamání, dá se říci, že počet členek a členů kontinuálně roste. V roce 2016 bylo v Německu přes jednašedesát tisíc Zelených, od roku 1988 s jedním výkyvem měla strana pořád více než čtyřicet tisíc členek a členů.

„Budoucnost je zelená“, hlásají Zelení ve svém stranickém programu. Dost Němců si to myslí, ale nevolí je. Zelení jsou ukázkou faktu, že mít vliv ve společnosti zdaleka neznamená mít také moc danou volbami. Zelení jsou úspěšní v bohatších regionech, u vzdělanějšího publika, u úředníků, u těch, kdo mají malé firmy. Když jste dost bohatí, můžete si dovolit odpovědnost. Budoucnost zajištěných je zelená, chtělo by se heslo Zelených mírně počeštit.

Když se vydaří zelený tatíček

Zelení mají poměrně složité dělení funkcí, striktní pravidla na rovnost pohlaví vtělená do kvót a vnitrostranických pravidel. Čelo strany tvoří vždy smíšená dvojice, momentálně Cem Özdemir a Simone Peterová. Dalo by se o nich do českého kontextu napsat dost dílčích charakteristik, ale těžko nějakou politicky podstatnou. Všechno je správně, a stejně je to málo. Özdemir umí připomenout, že je synem přistěhovalců, Peterová je odbornicí v oblasti energetiky.

Zvláštního úspěchu dosáhl Winfried Kretschmann, ročník 1948, zelený ministerský předseda v bohatém Bádensku-Würtenbersku. Rodiče z něj chtěli mít katolického faráře, cíli byl trochu komunista. Na první pohled se může jevit jako někdo, kdo si spletl stranu, zabloudil od křesťanských demokratů. Kretschmann nemá charisma Martina Schulze, jeho řečnické výkony připomínají venkovského faráře. V tom možná spočívá jeho věrohodnost.

Působí jako farář, který si osvojil, co Zelení v německé společnosti vybojovali, a vylezl s tím na kazatelnu. Zelený tatíček. Zvláštní ztělesnění faktu, že zájem o ekologii je vlastně konzervativní, ale cesta k ekologickému vnímání světa je emancipační. Volební kondice Zelených možná rozhodne o tom, zda v Německu převáží vůle k levicové koalici. Strana není v moc dobré formě, protože mnoho viditelného se jí splnilo, autorství se zapomnělo a nemá v rukávu populární témata.

Když jedete nočním Německem, na obzoru blikají větrníky. Někdy, když je krajina dost plochá a noc nemlžná, stovky větrníků. Je to zvláštní pocit jednadvacátého století. Zelení mají možná potíže s volebními výsledky také proto, že otevřeli dveře do nového století. A lidé se lekli a část jich běží zpět.