Sjezd politické strany či hnutí obvykle slouží k manifestaci vůle k vítězství. Veřejnosti ale i členům a členkám strany se na něm představuje semknutá partaj, která drží pospolu, má schopné vedení a program, s nímž hodlá uspět ve volbách. U Strany zelených to však neplatí. Příkladem je právě probíhající sjezd v Hradci Králové.

Takřka celý sobotní den byl věnován schvalování pozměňovacích návrhů k dlouhodobému programu, který strana připravuje od roku 2015. Přestože by se mohlo zdát, že během dvou let se bez větších potíží podaří sporné otázky vyjasnit a předložit delegátům a delegátkám konsensuální text, který by jasně ukázal, kde Zelení na politické mapě stojí, opak je pravdou. Strana Zelených v této oblasti selhala.

Delegátům a delegátkám byl předložen nedodělaný materiál se spoustou chyb a nepřesností, který navíc nevyřešil důležité ideologické otázky. Strana zelených si proto až včera ujasňovala svůj vztah ke zpoplatnění zdravotnictví, privatizaci veřejných služeb, spolupráci s odborovým hnutím, roli nepodmíněného základního příjmu nebo možnost vojenských intervencí bez souhlasu Rady bezpečnosti OSN. Sama diskuse nad tématy byla místy podnětná, zbytečně však sklouzávala k bouřlivým a vyhroceným výměnám.

Nejostřejší střety se rozvinuly tehdy, přišla-li řeč na v zásadě symbolické marginálie. Hned v počátku jsme byli svědky ideologických potyček a osobních výpadů. Tu jeden hrozil odchodem ze strany, pokud se náhodou Zelení přihlásí k liberální levici. Tu druhá prvnímu vyčítala zbytečná teatrální gesta. Debata nebyla ani tak o programu, jako o poměřování sil stranických frakcí. Navíc těžko vyčíst, která získala nakonec převahu.

Nechceme tím říci, že by byla na škodu vysoká míra vnitrostranické demokracie. Povýtce běžnou praxí jsou dnes puntičkářsky režírované sjezdy v rukou sterilních byrokratických sekretariátů a píár agentur. Jsou to mocenské spektákly, které mají voliče přesvědčit, že strana skutečně funguje jako firma: srotí se za svým šéfem, zamaká a prostě to vyřeší.

Zelení mohou představovat alternativu takovému trendu proto, že jsou stranou obsahově bohatou a živou. Svou rozmanitost ale nejsou schopni zkrotit odpovídající formou pospolité organizační kultury, natožpak ji následně přetavit ve zdroj hrdosti a pojmout svůj sjezd jako spektákl demokratický.

Rozhodně je vhodné položit si otázku, zda projednávat dlouhodobý program tímto způsobem a bez dalšího vysvětlení mnohdy chaotickou diskusi prezentovat voličům skrze přímý přenos na svých stránkách. Jaký příběh tím strana o sobě vypráví? Čemu může prospět vytváření obrazu rozhádané strany v době krátce před volbami? Domníváme se, že ničemu.

Politická strana, která chce hrát významnou roli v celostátní politice, by měla být schopná najít taková fóra, která ji umožní vyjasnit si pozice ještě před sjezdem. A přitom zachovat takovou metodu práce, jež by umožnila do programové debaty zapojit co nejvíce členek a členů.

Chtějí-li zelení a zelené uspět v některých z následujících voleb — a že jich bude — musejí se naučit jinému stylu práce. Nebudou-li s to se přestat okřikovat a poplivávat před médii a veřejností, nemohou se potom divit, že se jejich volební preference potácejí na hranici statistické chyby.