Volební štáb zelených, kam mě vyslali z redakce dělat online, byl plný mladých lidí. Prostředí bylo příjemné a neformální, novinářů málo, vlastně skoro žádní. Výsledky nebyly právě povzbuzující. Tři kandidáti do Senátu postoupili do druhého kola a v pěti místech se do zastupitelstva dostaly koalice, kterých se účasnili zelení, ale jen tam, kde kandidovali spolu s Piráty, nebo Změnou získali vlastní zastupitele. Nakonec i kandidáti do Senátu byli vždy v koalici s jinou stranou.

Ve štábu nebylo smutno, všichni si ale uvědomovali, že výsledek by mohl být lepší. Proč se Straně zelených nedaří oslovit stabilní voličstvo někde kolem deseti procent, které by odstranilo věčnou otázku, zda vůbec ve volbách překročí pětiprocentní hranici, se v této straně diskutuje už velmi dlouho. Právě nejistota, zda se strana vůbec do zastupitelského orgánu dostane, je jistě součástí neúspěchu.

Ze Strany zelených jsem odešla před jedenácti lety a když jsem následující dny sledovala hádky na sociálních sítích, uvědomila jsem si, že se toho za ty roky moc nezměnilo. Ve straně stále nepanuje shoda na tom, jaké voliče by měli oslovovat, jakým směrem by se strana měla vydat. Stranické rozmíšky působí, jakoby se hádaly nedospělé děti a programová debata přichází téměř vždy až po osobních invektivách.

↗

Strana zelených musí napnout své síly do regionů a zaměřit se na témata, která zde lidi zajímají. Foto Saša Uhlová, DR 

Krajské volby přímo ukázkově znázorňují hlavní problém SZ. V tomto ohledu jsou opravdu nevděčné. Podíváme-li se na výsledky tří posledních voleb do Sněmovny, je vidět, že zelení jsou nejsilnější v Praze. Silnější jsou také ve městech než na venkově. Strana zkrátka neoslovuje voliče z ekonomické i sociální periferie.

V SZ je část lidí, kteří by se rádi viděli jako strana pro městské liberální voliče. Jakkoli je tento koncept z jistého hlediska lákavý, protože taková strana se nemusí špinit s nejrůznějšími tématy, jako je minimální mzda, dodržování zákoníku práce, dostupnost zdravotní péče pro všechny, sociální podpora, zemědělství, sociální služby a nezaměstnanost, a nemusí tedy zavánět levicovostí, je to koncept zcela neudržitelný.

Žádná politická strana svůj úspěch u tohoto typu voličů neudržela. Je to typ elektorátu, který volí stále nové naděje a jakmile se někdo zašpiní reálnou politikou, jdou zase jinam. A obracet se na vyloženě pravicové voliče by zase bylo v rozporu s tím, co zelená politika představuje.

Zeleným chybí členská základna v regionech a nutně musí napnout své síly sem a také k tématům, která lidi v regionech zajímají. To neznamená, že by měla slevit ze svých programových zásad, jen by měla své zájmy rozšířit, aby přestala být virtuální stranou pro vybíravé městské voliče. Někteří zelení se o to snaží, ale dokud to bude aktivita jednotlivců, dopad bude mizivý.

Z dlouhodobých sociologických šetření vyplývá, že v obcích nad 100 000 obyvatel uvažuje o volbě SZ 9,2 %, v obcích mezi 20 000 — 99 999 je to 7,7 %, v obcích mezi 5000 — 19 999 je to 4,7 %, v obcích mezi 1000 — 4999 pak 5,5 % a nakonec v obcích, kde žije méně než 1000 obyvatel, je to jen 3,5 %. 

Udělat z toho závěr, jak postupovat dál, není tedy složité. Aby lidé, kteří o volbě SZ uvažují, dali této straně skutečně hlas, měli by mít jistotu, že strana přesáhne pětiprocentní hranici. Tu ale mít nebudou, dokud strana nebude početnější a nebude oslovovat voliče i mimo velká města. 

Dokud strana nezačne lépe spolupracovat s lokálními sdruženími, což může být první krok pro vybudování skutečně celostátní členské základny, a nezačne akcentovat mnohem víc i jiná témata, než jen cyklostezky a zdravý životní styl, můžou se v ní různá křídla hádat ještě třeba za padesát let o tom, proč se jim zase nepodařilo uspět ve volbách.