od kterých častokrát přijímá i systém fungování (např. systém spolupředsednictví přijatý na sjezdu v roce 2015). Strana se drží společného evropského manifestu zelených stran, snaží se o ekologickou demokracii se zřetelem na společnost ekologicky i sociálně udržitelnou - viz Wikipedia.
Výsledkem jsou volební úspěchy plusmínus 3 procenta.
Strana zelených ve východní zóně Německa, která jakbysmet funguje na principech západních zelených se sem tam přehoupne přes 5 procent.
Strana zelených západní zóny Německa a svých vlastních principů politikaření téměř vždy dosáhne více než 10 procent.
Jde o schopnost politikaření přizpůsobit místním voličům a rozpoznat jejich politické preference.
Bez schopnosti vnímat folklór do politiky nelez.........bych doporučil.

Ten rozdíl je především v tom: západoněmecká Strana zelených je nejen ekologická - nýbrž zároveň i výrazně sociální, a radikálně demokratická.

Zatímco čeští Zelení - nemám o nich žádnou bližší znalost, ale ve srovnání se sebevědomým a agilním vystupováním německých Zelených na mě ti čeští vždy působili vysloveně zakřiknutým dojmem. Jako by měli vysloveně strach být sami sebou.

Západoněmečtí Zelení svého času dokázali vytvořit principiální opozici vůči celému systému respektive establishmentu; zatímco čeští Zelení nikdy takovouto zásadní, jasně profilovanou opozici vytvořit nedokázali. A zdá se, že dodneška si nejsou schopni ujasnit, jestli si mohou dovolit být alespoň trochu zásadovější, anebo jestli mají hledět především na to aby si to nerozházeli s potenciálním voličstvem.

Nutno objektivně přiznat: situace českých Zelených byla a je podstatně obtížnější, nežli jejich německých kolegů. Ti (západo)němečtí Zelení mohli své působení nastartovat na půdě společnosti přebytku, přebujelého konzumu - kde tedy bylo relativně snadnější přijít s programem negace tohoto konzumu, návratu k přirozenému a šetrnému způsobu života. Zatímco česká společnost se do toho světa konzumu stále ještě radostně vrhá - takže tady je sotva možné někoho oslovit s nějakou výzvou "Už dost!".

Ale i tak: zdá se, že čeští Zelení by si opravdu měli jednou ujasnit, co a kam vlastně chtějí. A - bez vyhraněného, jasného, třeba i radikálního programu se nedostanou nikam.

Na Západě jsou lidé, které zajímají ekologická témata většinou levicoví, u nás to zatím neplatí.

Do Poslanecké sněmovny se zelení dostali jen v Bursíkově době, kdy ji ti velkoměstští voliči vnímali jako zelenou liberárně středovou stranu.

Voliče mimo velká města a v chudších regionech by teoreticky měla oslovovat sociální témata, ale oni se tou logikou neřídí a oslovují je témata identitní. V těch se zemanovským křídlem ČSSD Zelení soupeřit nemůžou.

V diskusi, která zde v DR o SZ před časem proběhla, se zdálo, že pokud se strana vyprofiluje směrem, který mluvčí podporuje z ideových důvodů, tak to zároveň přinese více hlasů.

Logicky je ovšem možné myslet si i to, že obrat Zelených do leva je sice správný, ale zároveň povede k tomu, že své velkoměstské voliče SZ ztratí a jiné nezíská.

Petr Orel, zakládající člen Strany zelených v Novém Jičíně, zvítězil nad kandidátem ČSSD, kterého v druhém kole podpořila KSČM. Orel kandidoval za Zelené a KDU-ČSL, v druhém kole ho podpořila i místní ODS. Získal přes 70% hlasů.

Lze z pohledu na zelené senátory získat nějaké náhledy o tom, jak by Zelení mohli uspět i ve volbách do poslanecké sněmovny?

Při volební účasti kolem 15 procent jsou jakékoli prognózy činěné na takovémto slabém základě sotva něčím více nežli věštěním z kávové sedliny.

Jedinou věc je možno konstatovat s jistotou: je to klasickou politologickou vědomostí, že z nízké volební účasti zcela nadproporcionálně profitují ty strany, které se vyznačují těsnou vazbou svých voličů. Zřejmě právě tohle byl důvod, proč byla v senátních volbách natolik úspěšná KDU-ČSL. A tedy i kandidáti na společné kandidátce s touto stranou.