Pravděpodobně se naprostá většina čtenářů tohoto listu shodne na tom, že témata, která představují tak zvanou zelenou politiku, jsou důležitá. Pro mne bylo vždy u Strany zelených podstatné to, že dokáže nabízet alternativu k řešením, která se v naší společnosti berou jako úzus.

Existuje-li nějaká strana hodnot, pak jsou to zcela jistě zelení. S programem třeba nemusíme souhlasit, ale většinou stojí za to se nad ním zamyslet.

V létě jsem potkal v Praze jednoho mně sympatického politika této strany. Jelikož jsem až z Olomouce, řekl jsem mu, že o zelených není vůbec slyšet. Opravil mne a vyjmenoval mi několik aktivit, dokonce celostátních. Buď žije pod skleněným zvonem, nebo já nesleduji, co se v české politice děje, pomyslel jsem si.

V české politice dnes existují zhruba čtyři relevantní politické bloky, možná pět. Levice, protestní strany, rozštěpené subjekty pravice, křesťanští demokraté a populisté. Podle mne je zde prostor i pro alternativu, kterou reprezentují zelení, ale i Piráti.

O jejich potřebném spojenectví tu psal před časem Jakub Patočka a nic dalšího netřeba dodávat. Tři procenta v letošních volbách pro každý subjekt přinesou nějaké peníze a zase bude čas čtyři roky komentovat českou politiku zpovzdálí.

Horká kampaň Ondřeje Lišky začala v roce 2013 pozdě. Přesto se mu podařilo přitáhnout desítky dobrovolníků, jimž se možná stačilo dále více věnovat. Mohl to být solidní základ pro další léta. Ale nestalo se v tomto směru nic.

Strana si zvolila nového předsedu, mediálně známého Matěje Stropnického. Krok kupředu, ale z daleké Olomouce nevíme, jestli ho podporuje celá strana.

Kladu si však další otázky. Proč v některých krajích zůstávají předsedové, kteří prohráli třeba i patery volby? Kam se poděla Michaela Suchardová? V Ostravě v posledních komunálních volbách velmi aktivně o hlasy usilovala Andrea Hoffmannová, kterou znám z univerzity. Ptal se někdo, proč Stranu zelených opustila?

Různě jsem psal, že v politice potřebujeme stabilní instituce. Proto si myslím, že je škoda, že tu nemáme silnou reformovanou ODS. Stejně tak se domnívám, že další oslabení ČSSD k ničemu dobrému nepovede. Řadím si k těm stabilním institucím i zelené. Tak nějak jejich představy a názory patří do každé společnosti.

Obviňovat zelené za éru Martina Bursíka dnes už nemá smysl. I navzdory spojenectví s Ivanem Langerem, Alešem Řebíčkem či Jiřím Čunkem. A Tomášem Julínkem, samozřejmě. Straně zelených můžeme doporučovat ledacos, také třeba to, aby se více snažila shánět peníze na kampaň.

Aby byla ještě aktivnější na sociálních sítích. Aby se vnitřně sjednotila a hledala koaličního partnera. Aby oslovila Ondřeje Lišku a všechny, které poztrácela. Aby pracovala s dobrovolníky a byla více vidět mezi lidmi. Domnívám se, že to zelení vědí. V tom je jejich naděje i beznaděj.