Tříštění sil ještě v politice nikdy nikomu nepomohlo. Tedy když nepočítáme konkurenci. Vrnět blahem můžeme leda tak nad skoro nespočítatelným množstvím krajně pravicových uskupení, která se soustavně vybíjejí mezi sebou.

Jiným silám ale víc sluší integrace. Zvlášť nyní, kdy politika jako taková prochází krizí. Do ringu vtrhli hráči, kteří se tváří coby „nepolitičtí“, ve skutečnosti jsou však „antipolitičtí“ — a ze všeho nejraději by model parlamentní demokracie nahradili nějakým jiným. To se pak mají v marketingových soubojích i větší tradiční strany co otáčet. Vidět to je na příkladu ČSSD. Takovou ODS či TOP 09 už ANO převálcovalo dávno.

Když pomineme politickou anomálii v podobě KSČM, tak se nad vodou ještě horko těžko drží lidovci. Dál nic a nikdo.

Obzvlášť nepříjemná situace to je pro Stranu zelených. Na jedné straně je již chápána jako tradiční značka, dokonce i vládnutí si vyzkoušela, na straně druhé se ale marně pokouší nadzvednout pomyslný pětiprocentní poklop nutný pro vstup do Sněmovny a krajských zastupitelstev.

Podaří se jí porazit osud zrovna letos a příští rok, když okolnosti přejí víc populistům, nacionalistům a xenofobům? Působí sice akceschopně, má solidní program, vedení s čistým štítem, dokonce i patrona v osobě Václava Bělohradského, to však samo o sobě stačit zdaleka nemusí.