Bělohradského kandidatura: přeje si pražská ČSSD, aby uspěl?
Jaroslav BicanKandidatura Václava Bělohradského za ČSSD a zelené je důležitá i z hlediska budoucí spolupráce obou stran. Je jasné, že v obou stranách má spolupráce odpůrce. Jen ČSSD jim ale dává prostor ve vedení Bělohradského kampaně.
V polovině června premiér a předseda ČSSD Bohuslav Sobotka a předseda Strany zelených Matěj Stropnický se značnou pompou představili filosofa Václava Bělohradského jako společného kandidáta obou stran do horní komory Parlamentu. Máme polovinu srpna, volby jsou za dveřmi, ale Bělohradský ještě nemá ani své webové stránky a na webu sociální demokracie se v části věnované senátním volbách dozvíme pouze to, že kandiduje. Nenajdeme zde žádnou podrobnější prezentaci jeho osoby, ba ani krátký medailonek či životopis; ba dokonce ani jeho fotografii.
Strana zelených je na tom o něco lépe. O Václavu Bělohradském se na jejich stránkách mimo jiné dočteme, že žil a působil v Itálii, do které emigroval po sovětské okupaci, že byl žákem filosofa Jana Patočky, že dlouhá léta spolupracoval s českými exilovými časopisy a nakladatelstvími a rovněž s domácím disentem a že je zastáncem progresivního a ekologického liberalismu. Odstavec, který o něm pojednává, dokonce doplňuje jeho barevná fotografie.
Sociální demokracie má možná jenom zdržení a je férové dodat, že ani prezentace ostatních kandidátů ČSSD do Senátu na tom není o moc lépe, přesto se ale proslýchá, že přístup členů volebního týmu ČSSD ke kandidatuře Václava Bělohradského je spíše vlažný. Manažerem celostátní volební kampaně ČSSD je Miroslav Poche, který se s předsedou Strany zelených Stropnickým utkal jak na Praze 3, tak na pražském magistrátu. V obou případech to skončilo stejně: Stropnický má sympatie veřejnosti a vítězství (v Praze 3 volební, na celopražském magistrátu morální), ale Poche má zase moc.
Pocheho přístup k politice je ryze utilitární a nikdy neprojevil vůbec žádnou chuť se Stranou zelených kooperovat, pokud Stranu zelených nereprezentují ohební liberálové bursíkovského typu. Případný úspěch Bělohradského se tak Pochemu musí jevit jako noční můra: znamenal by to, že spolupráce ČSSD i Strany zelených se osvědčila. A mohlo by to otevřít dveře podobným kandidátům v dalších volbách a třeba i jiným typům spolupráce.
V ČSSD jsou samozřejmě lidé, kteří si přesně ze stejných příčin a z celého srdce Bělohradského úspěch přejí: idealisté pro Bělohradského mobilizují na sociálních sítích, aktivizují se lidé, kteří se seznámili v protinečasovském ProAltu. Ale ve volebním štábu nezastupují ČSSD idealisté, strana tam vyslala Pocheho lidi s krajně problematickou pověstí. Pokud budou kampaň brzdit, Bělohradský nebude mít v beztak obtížném obvodě vůbec žádnou šanci.
Strana zelených, i kdyby pro úspěch společného kandidáta udělala, co je v jejích silách, může se snažit sebevíc a stejně mnoho nenadělá. Ale nejde jenom o Václava Bělohradského a Stranu zelených. Jestliže ho jako společného kandidáta sociální demokracie a zelených představil sám předseda ČSSD a premiér Bohuslav Sobotka, bude se výsledek spojovat i s ním.
Pokud Bělohradský prohraje, bude to tedy nejen jeho osobní prohra, půjde to rovněž k tíži obou nominujících stran, jejich potenciálních koaličních projektů a jejich předsedů. Bělohradského výchozí pozice přitom není nijak snadná. Praha 6 rozhodně není tradičním útočištěm levice, a už vůbec ne levice zemanovského rázu či připomínající obvyklé hochštaplerské působení pražské ČSSD. Senátory tu v minulosti byli Karel Schwarzenberg či Jan Ruml.
Bělohradský může vyhrát jedině tehdy, pokud se dokáže představit jako nositel právě takovéto tradice: jako exulant a s disentem úzce spojený a na havlovsko-masarykovskou tradici navazující profesor. Václav Bělohradský může zdejší voliče oslovit jistou dávkou světáctví a nonšalance, ale také zřetelnou distancí vůči zemanovským představám o levici. Na Praze 6 prohrál Zeman se Schwarzenbergem poměrem 70 : 30.
Může uspět kontaktní, aktivistická, velkoryse a moderně komunikující kampaň. Je nutné tedy za lidmi přijít, bavit se s nimi a s pomocí množství dobrovolníků osobně přesvědčovat. Jedná se o typ kampaně, kterou Matěj Stropnický na Žižkově porazil i Pocheho sociální demokracii. Něco takového ale nepůjde bez skutečné podpory ze strany členské základny obou subjektů, za které Bělohradský kandiduje. A také bez toho, aby mu nepřející složky ČSSD nestály v cestě.
Bělohradského úspěch je zásadní zkušební balónek nadcházející spolupráce sociální demokracie a Strany zelených na dalších úrovních, tedy nejenom v Senátu a před volbami. Možná právě proto se některým lidem v obou stranách příliš nezamlouvá, že by Bělohradského mise dopadla úspěšně. Zejména pro část sociální demokracie jsou zelení zkrátka příliš idealističtí, zásadoví a hodnotově zakotvení.
Kdyby Bělohradského kandidatura skončila fiaskem a celá budoucí spolupráce se zelenými šla k ledu, mnohým by to vůbec nevadilo. Tím spíš by všichni sociální demokraté i zelení, kterým záleží na tom, aby charakter jejich stran takovéto spolupráci přál, měli přiložit ruku k dílu. Pocheho volební štáb to za ně neudělá. A sám kandidát by to měl vědět a zařídit se podle toho.