Filosofy na Hradě máme my Češi rádi. Je to archetyp.

Kandidatura Václava Bělohradského do Senátu na Praze 6 byla ohlášena ve velkém stylu. Málokdy se představování konkrétního senátního kandidáta účastní předsedové obou koaličních stran. A okolnost, že jedním z nich je premiér, přičemž na tiskové konferenci nezáří loga jeho strany, nýbrž nepoměrně menšího z obou koaličních partnerů, který navíc nyní ani nezasedá ve sněmovně, je pak už zcela výstřední raritou. Proč ta paráda?

Je to doposud nesporně největší politický úspěch i výkon Matěje Stropnického v roli předsedy Strany zelených. Podařilo se mu získat ke kandidatuře nejvlivnějšího z žijících českých filosofů a podařilo se mu přimět předsedu vlády a strany, s níž chce budovat strategické spojenectví, k tomu, aby takovou kandidaturu podpořil. To je prostě skvělé a hodno obdivu bez ohledu na další okolnosti, u nichž se nyní zastavíme.

Předně jest si co přát, aby Václav Bělohradský uspěl. Jeho soupeři, pánové Čuňas či Harapes, jsou spíše spektakulární nežli vážní, ovšem až na Jiřího Růžičku. Bělohradský by nicméně měl vyhrát, a pokud možno ve velkém stylu, jeho prohra by byla strašným břemenem pro budoucí vyhlídky spojenectví sociálních demokratů a zelených, jež má mocné nepřátele na obou stranách. A měl by pokud možno vyhrát s nějakým velkým rudozeleným politickým tématem: chytrá města a udržitelná energetika to sice jsou, ale ne pro voliče, a to ani na Praze 6.

Dále musíme hluboce doufat, že Václav Bělohradský v případné roli senátora obstojí. Představme si, jak mnoho by například znamenalo, kdyby jakýkoli představitel politické moci, zvláště zvolený za ČSSD a SZ, v době současného napětí třeba strávil noc na Klinice. Jak mnoho by to znamenalo pro její snažení, jak mnoho by to znamenalo pro ideu, že mezi úsilím občanských iniciativ, sociálních hnutí a politických stran nemusí být nepřekonatelná bariéra.