Hledání nástupce Miloše Zemana v prezidentském úřadě se pomalu rozbíhá. Tedy nástupce. Zatím spíš někoho, kdo by mohl současnou hlavu státu ve volební soutěži vůbec ohrozit. Hledání musí předcházet realistická úvaha: chceme najít člověka, který bude mít opravdu šanci?

Zatím to tak nevypadá, ale popořadě. V první přímé prezidentské volbě stavěly strany i občanské iniciativy vesměs nekoordinovaně kandidáty a kandidátky tak nějak proto, že euforie z nevyzkoušené přímé volby se zdála slibovat možnost průlomu do úřadu takřka komukoliv. I zelení zkusili štěstí. Většinu připravené energie jsme tehdy spotřebovali už při sběru podpisů, aby mohla Táňa Fischerová vůbec kandidovat, samotná kampaň byla pak víc než řídká. U ostatních to nebylo o moc jiné.

Do druhého kola tak postoupili dva kandidáti, oba pro rozsáhlé skupiny občanů z dobrých důvodů nepřijatelní. Logika přímé většinové volby do jednomandátové funkce vedla k jejich většímu vzájemnému vyhranění se, než jakému by odpovídala jejich politická minulost. Miloš Zeman ale slíbil svrhnout nenáviděnou pravicovou vládu, které byl Karel Schwarzenberg součástí. A to rozhodlo. Poměr k Rusku, Číně, muslimům, terorismu nebo kapitalismu to věru nebyl.

Od zvoleného prezidenta šlo očekávat mnohé nejhorší, přeci jen však nikoli všechno to, co nastalo. Klopýtání na rovině jsme totiž v zásadě předpokládat mohli. I vyhlášení války přírodě a jejím ochráncům. I fosilně-jaderný energetický mix. I machrování adresované do zahraničí, hlavně do toho chudšího. I výsměch začleňování dětí s postižením do vzdělávání a podporu kidnappingu paní Vodičkové. Ano, čekali jsme i to, že se budou lákat nadnárodní investiční predátoři a nebude se hledět na kvalitu práce a její udržitelnost, ale jen na růst HDP a kvantitativní údaje o zaměstnanosti.

Nikdy však Miloš Zeman nenaznačil ani slůvkem, že jako prezident vyhlásí boj všem elitám ve společnosti vyjma elit majetkových a finančních. Nikdy nenaznačil, že povede boj proti lidem prchajícím před válkou z rozbitých domovů, že nezaváhá ani před konspiračními teoriemi o organizovanosti jejich záměru zničit Evropu, jaká je. Nikdy neohlásil, že obrátí hněv a ponížení lidí vykořisťovaných, upracovaných a bez naděje proti lidem ještě bezbrannějším, lidem, kteří přišli i o střechu nad hlavou a často i o část rodiny. Že totiž obrátí jejich hněv proti lidem téhož rodu, jejichž neštěstí koneckonců pramení z týchž příčin.

Tyto globální, ekonomické příčiny zpackaných životů Miloš Zeman zamlčel, neboť se s jejich původci spojil. Vytvořil tak pozoruhodnou alianci: těch společensky zcela deklasovaných a těch společnost zcela ovládajících: proti středním vrstvám všeho druhu. Toto je aliance typická především pro pravicový, fašizující populismus. Tváří se lidově, naoko se zastává mas, ale nevede je k překonání pravých příčin jejich stavu, nepozdvihuje je — ekonomicky, ani duchovně. Vytváří falešného nepřítele a staví slabé proti jiným slabým podporováním toho horšího v jedněch a zdůrazňováním toho jiného v druhých. A právě to je teprve neodpustitelné.

Miloše Zemana je proto v příští prezidentské volbě třeba porazit.

Strategie Strany zelených