V souvislosti se sněmem hnutí ANO 2011 vyvolalo zřejmě největší zájem vystoupení filozofa a sociologa profesora Václava Bělohradského, resp. samotná jeho účast na tomto sněmu. Vyrojila se řada článků, stejně jako facebookových a jiných komentářů nejen v tom smyslu, že Bělohradský tak údajně vyjadřuje hnutí ANO svou podporu, ale dokonce že svou účastí legitimizuje toto hnutí jako přijatelnou součást našeho politického systému.

Přestože si Václava Bělohradského velmi vážím a považuji ho za jednoho z nejvýznamnějších a nejinspirativnějších současných českých intelektuálů, přiznávám, že význam, který mnozí přisuzují jeho účasti na onom sněmu pro legitimizaci hnutí ANO, mi připadá přinejmenším poněkud nadsazený.

Bez ohledu na to, co si kdo z nás o hnutí ANO myslí, je faktem, že do zastupitelských orgánů státu i obcí vstoupilo z rozhodnutí voličů a že na exekutivní moci participuje díky koalicím s dalšími, etablovanějšími politickými uskupeními. Pro kritiky Bělohradského ovšem tyto skutečnosti v procesu legitimizace zřejmě nehrají významnou roli.

Zejména působí podivně, pokud Bělohradského kritizují členové a sympatizanti ČSSD, tedy strany, která hnutí ANO přizvala do vlády. Nechci hodnotit, zda toto rozhodnutí bylo správné, či nikoli, nicméně argumentace, že jít s hnutím ANO do koalice bylo přes obskurnost tohoto subjektu jediné možné řešení, aby ČSSD mohla efektivně vládnout („nicméně stejně by je ten Bělohradský neměl legitimizovat!“), poněkud pokulhává.

↗

To, co Bělohradský řekl na sněmu ANO, stejně jako to, co donedávna říkal například na konferencích ČSSD, podle Romana Šolce nejsou žádná srdcervoucí slova bezmezné podpory. Foto Jonáš Richter

V roce 2002 se například Vladimír Špidla rozhodl odmítnout možnou většinu 111 levicových hlasů ve Sněmovně (vláda ČSSD s otevřenou či tichou podporou KSČM), ale sestavil „stojedničkovou“ koaliční vládu ČSSD, lidovců a Unie svobody. Opět — nechci hodnotit správnost či nesprávnost tohoto kroku, pouze na něj poukazuji jako na příklad, kdy ČSSD odmítla z principiálních důvodů pohodlné řešení. I když zdá se, že vedle hnutí ANO vypadá dokonce i KSČM jako standardní a systémová politická strana.

Co vlastně na Bělohradském některé lidi tak dráždí? Prý tu podporuje jednoho, tu druhého („kdo ví, jestli ne ze zištných důvodů!“) a neřekne jasně tak, nebo tak… Ovšem ono to tak úplně není. Zaprvé — Bělohradský zůstává vcelku konzistentní, resp. posuny v jeho názorech nijak nekoincidují s tím, na čím sjezdu zrovna promlouvá.

A zadruhé — to, co řekl na sněmu ANO, stejně jako to, co donedávna říkal například na předvolebních setkáních a na konferencích ČSSD, nejsou žádná srdcervoucí slova bezmezné podpory, jež občas slýcháme od různých „celebrit“, ale spíše obecnější úvahy o důležitých principech, anebo také otevřená kritika směřovaná na jeho hostitele (např. na předvolebním setkání ČSSD, jejímž volebním heslem bylo „Máme řešení!“, Bělohradský kontroval „Nevěřte jim, nemají. Nikdo v této zemi ho nemá.“ (volně parafrázováno), a pokoušel se analyzovat povahu krize v širších souvislostech, včetně možností jejího řešení v rámci evropských struktur apod.).

Při popisování světa si běžně zavádíme kategorie, s jejichž pomocí jej můžeme snáze uchopovat a analyzovat — jakési krabice, do nichž věci roztřídíme. Problém vznikne, pokud někdo začne považovat tyto analytické kategorie za samotný svět. A to platí i o politice. Potíž některých lidí tkví v tom, že předpokládají, že každý člověk se musí cíleně a jasně začlenit do té či oné kategorie, následně převzít všechny typické znaky dané kategorie, a tak se definovat.

Leckdo skutečně tento přístup ke světu přijímá a chová se tak, mnozí lidé se ovšem brání, nechtějí zaměnit kategorie za reálný svět a nechtějí se nechat do nějaké vměstnat. Chtějí být v reálném světě jen sami sebou. A k takovým, dle mého názoru, patří i Václav Bělohradský. Není zalezlý v jedné z krabic, ale prochází se skladištěm, v němž jsou krabice uloženy, tu a tam do nějaké nahlédne, zamyslí se nad obsahem, kriticky ho zhodnotí, okomentuje a prochází se dál.

Ví, že důležitý není mikrosvět té či oné škatule, ale makrosvět samotného skladiště se svou mnohostí uložených krabic. Použiji-li trochu poetičtější analogii — Vont nemusí okázale nosit odznak „mažňákovců“ či „losnovců“ (naopak to může být na škodu), když usiluje o maximální dobro Stínadel.

Podstatnou otázkou ovšem je, jak vnímají Bělohradského vystoupení samotní členové hnutí ANO. Zda jen jako drobné zpestření nudného sněmu, či odškrtnutí nezbytné povinnosti pozvat si na sněm „nějakého intelektuála“, aby to hezky vypadalo — anebo zda ho budou brát vážně. Ale to už je jiný příběh.

Bohužel — zde lze dát Bělohradského kritikům za pravdu — dosavadní Bělohradského působení na politiky převratné výsledky nepřineslo. Zdaleka si ale nejsem jist tím, že je to jeho vina. Vždyť přeci žijeme ve společnosti, kde vás ve skutečnosti „nikdo neposlouchá“.