Kniha s příznačným názvem Kritika depolitizovaného rozumu se svého času stala jedním ze symbolů kladení odporu Nečasově vládě ze strany tehdy se formujícího hnutí zdola. Pochází tak v jistém perverzním smyslu z krásného období. Všude pod nebeskou klenbou panoval dokonalý chaos — situace byla znamenitá. Ulicemi kráčely davy odborářů ruku v ruce se studenty a nezávislými iniciativami. Jinak inertní levice se dala do nebývalého pohybu. Zpackaný pokus o vysokoškolskou reformu vychoval novou generaci mladých levicových aktivistů. Intelektuálové si na náměstích notovali s lidem ve společném boji proti stejnému protivníkovi. Pro některé (mě nevyjímaje) to byl zážitek takřka iniciační, tím spíš, že nic z toho už není pravda.

Z leckterých aktivistů se staly „normální struktury“, jiní se zavinuli zpátky do pelechu svých akademických kariér. Živelnost aktivistické politiky se rozplynula jak pára nad hrncem a iniciativu převzaly lobbyistické projekty za lepší stát a transparentní politiku. S nástupem nové vlády se rozum depolitizoval znovu, ale jinak. Na straně jedné opustil politiku ve prospěch pouhé ventilace strachu a frustrace, na straně druhé co nejtišeji přešlapuje v zákoutích parlamentních kuloárů a usiluje o svou neviditelnost pokud možno bez jakýchkoliv kontroverzí. Strašidlo depolitizovaného rozumu nás neopustilo, pouze si obléklo nový kabát.

Do zmíněné knihy napsal svou esej mezi jinými i Václav Bělohradský. Ostatně už podle názvu si jejího autora asi nespletete — pojmenoval ji Postkomunistický manifest: devět rhizosfér pro novou levici. Asi je to ironie osudu, že se nakonec za takovou novou levici rozhodl kandidovat sám a svých devět návrhů jako by tehdy v roce 2010 psal svému dnešnímu já. Právě v takovém kontextu má smysl skromné připomenutí těchto „rhizosfér“, které dnes mohou překvapit svou aktuálností. Na jejich podkladě se tedy pokusím předestřít devět tezí pro Václava Bělohradského.

Právo na kritiku identit

Prvním tématem Bělohradského eseje není nic jiného, než specifické pojetí evropské racionality, kterou vnímá nikoli jako univerzální rozum, jemuž se mají partikulární tradice přizpůsobit, ale naopak jako právo na kritiku každé tradice. Zdá se, že se v takové představě ukazují kontury alternativy vůči multikulturalismu, který identity a tradice fetišizuje, a uspokojuje se požadavkem vzájemné tolerance. Otázka, kterou si Bělohradský klade, je jednoznačná: „Je prvním lidským právem právo na tradici, nebo právo na kritiku každé tradice? Má stát zajistit každému občanovi právo na život uvnitř své tradice, nebo naopak právo z každé tradice uniknout, ke každé mít kritický odstup?“ Stěží si lze nevšimnout, jak tento bod rezonuje právě dnes.

Je dnes možné a žádoucí podávat kritiku náboženských a kulturních tradic, nebo máme raději takticky mlčet v obavách o další dmýchání nevraživosti mezi různými identitami? Může být pozice, která takticky mlčí ve věci kritiky identit, jež jsou aktuálně v hledáčku ultrapravice, pozicí důvěryhodnou? Pokud se Václavu Bělohradskému podaří dostat se do senátního křesla, bude bezesporu namístě nalézt na takovou otázku odpověď.

Nový veřejný rozum

K tomu se bezprostředně váže i druhá „rhizosféra“, která chce položit základ otevřené společnosti v „reflexivním rozumu“, tedy takové figuře myšlení, která se nevyčerpává pouhým nasloucháním druhému, ale onen druhý, který poskytuje pohled zvnějšku, je pro ni základním kamenem. Rozum tu není jakousi schopností, kterou disponuje jednotlivec sám za sebe, ale je utvářen v interakci s druhými. Nemá podobu oné předem dané univerzální racionality, nesené moderním individuem, ale je plodem mezilidského, veřejného vedení řeči.

Je až děsivé, že takové pojetí se dnes jeví nesmírně ambiciózně, ba utopicky. Ve společnosti, která sestává z minima komunikace a ve které dochází k inflaci privátních racionalit, jež ze svých obýváků konstruují vlastní obrazy světa. Česká veřejná racionalita se vyznačuje především tím, že neexistuje, požírána samozvanými majiteli mnohdy směšných pravd. Depolitizovaný rozum je zároveň rozumem soukromým, tedy rozumem, který se neobtěžuje oním kontaktem s Druhým, ale vystačí si sám se sebou. Je to rozum normalizovaný, který se samolibě uspokojuje ve svém privátním prostředí, kde plodí pouze obludnosti a karikatury sebe sama.

Kudy vede cesta ven z racionality jako soukromého vlastnictví k rozumu jakožto společné otevřené interakci?

Zájem celku nesený obětí

Třetí „rhizosféra“ je kritikou racionality sebezájmu. Hledá základ politiky nikoli pouze ve sledování svých cílů, ale ve figuře oběti, která se této kalkulující logice vymyká. Do hry se tak dostávají občanské ctnosti — „zájem celku se může prosadit jen skrze oběti“. Václav Bělohradský se ptá, kdo má ztělesňovat onu ctnost, která by „účinně omezovala racionální honbu za vlastními cíli“. Snad odpověď na svou otázku nalézá ve své kandidatuře… Především se ale dotýká jednoho z paradoxů liberální politiky, která je na jedné straně definována skrze „úsilí o své vlastní štěstí“ a na straně druhé na úrovni rétoriky předkládá lidem politické postavy, které mají sloužit nikoli svému, ale veřejnému zájmu.

Je tato otázka skutečně jen etická, nebo má své hlubší systémové a ideologické kořeny?

↗

Před šesti lety Václav Bělohradský v knize Kritika depolitizovaného rozumu formuloval devět tezí pro novou levici. Netušil, že coby kandidátovi do senátu je vlastně kladl i sobě. Foto Facebook VB

Konec politického spektáklu

Jakkoliv Václav Bělohradský svého času vyjádřil kontroverzní podporu politickému projektu Andreje Babiše, čtvrtá teze jeho eseje je s tímto postojem v ostrém kontrastu. Kritizuje „politický spektákl“, kde se i odpor a kritika staly svého druhu zbožím. Komodifikace nespokojenosti, opřená o nadbíhající politiku po vzoru divadelního představení, je jádrem Babišova hnutí ANO — čím jiným je tento český oligarcha, než spektakulárním a flexibilním klaunem, firmou na politický marketing a vyprázdněnou skořápkou bez jakéhokoliv obsahu? Stejně tak je jedním z hlavních architektů české mediální reality, jež nese lví podíl viny na dmýchání xenofobních a rasistických tendencí, již jsme dnes smutnými svědky.

Na tento mediální spektákl se Václav Bělohradský snaží odpovědět onou paralelní blogosférou, která má mít údajně potenciál „de- institucionalizovat“ informační toky. Není ale taková představa ve světle posledních let naprostou iluzí? V éře bujení alternativních webů, opřených o hoaxy, soukromých blogů, kde slaví úspěch největší demagogové a blázni, stejně jako nově vznikajících soukromých médií, jež prodávají PR články jako seriózní žurnalistiku, je namístě označit takovou představu za utopickou.

Umělecké a kulturní avantgardy už musely několikrát během dvacátého století vystřízlivět ze svého nadšení pro nové komunikační technologie. Nepřinesly prozatím více demokracie a svobody — namísto toho se staly tou nejhorší stokou, na kterou lze ve virtuálním prostředí narazit.

Možná je tato otázka nastolena špatně. Ukazuje se, že hledání paralelních mediálních struktur, které by byly schopné odolávat síle spektáklu, je jen čekáním na Godota. Problém se očividně nachází v samotném jádru fungování mediálního systému a na stejném místě se nachází i jeho řešení.

Nebylo by tedy od věci namísto hledání paralelních mediálních struktur transformovat ty stávající?

Nová commonistická politika

Pátý bod se věnuje sdíleným statkům, pro které se v anglosaském prostředí vžil název „commons“. Pro český kontext z toho vyplývá utváření étosu, který vychází z vědomí existence veřejných a kolektivních statků, které není legitimní podřídit privatizačnímu útoku. Součástí každé společnosti jsou sféry, které fungují pouze tehdy, pokud je jejich smyslem společný zájem všech. Ať už se taková situace týká ekosystémů, životního prostředí, nebo veřejných služeb, můžeme soudit, že Senát je místem, které má potenciál více či méně úspěšně blokovat pokusy, které chtějí předat tyto „commons“ loupeživým nájezdům soukromých zájmů. Senát může mít nejen politickou funkci brzdy proti takovým snahám, ale zároveň být místem, které bude nezbytnost existence sdílených statků jasně artikulovat.

Jak ale přesvědčit atomizovanou a individualizovanou společnost, že tyto sféry je nutné nejen bránit, ale především rozvíjet?

Radikalizace demokracie

S tím souvisí i šestý bod, který můžeme nazvat jako repolitizaci ve prospěch deliberativního pojetí demokracie, tedy takové demokracie, která není procesem odborných konzultací mezi politiky a expertními sbory, ale veřejnou debatou, která zahrnuje všechny. Prohloubení demokracie je tu vnímáno jako způsob řešení externalit, tedy vedlejších produktů soukromých zájmů, které vytváří problém pro své „sousedy“.

Kde ale vzít onu občanskou ctnost — ztělesněnou ve figuře oběti — v případě, kdy se jedná o projekt ve veřejném zájmu na úkor konkrétních jednotlivců? Je deliberativní demokracie možností řešení takového sporu, nebo naopak jeho úspěšnou blokací?

Rozchod vědění a soukromého vlastnictví

Sedmá „rhizosféra“ se věnuje antagonismu mezi společností, jejíž rozhodující výrobní silou je vědění, a režimem soukromého vlastnictví. Vědění se tu stává jedním z oněch „commons“, které je vyhlašováno jako nezcizitelné. Otázka „jaký režim odpovídá obraně vědění jako veřejného statku?“ se dotýká jádra věci. Pokud jím není a nemůže být soukromé vlastnictví, zbývá patrně produkce vědění ve veřejném zájmu, opřená o autonomii akademického světa a vědeckého výzkumu.

Není ale problémem privatizace poznání i to, že soukromé zájmy, pronikající do kateder a fakult, ohýbají linie, kudy se teoretický a technologický vývoj ubírá? Není součástí této teze i to, že dochází k socializaci investic a privatizaci zisků ve prospěch soukromých firem, kterým je dána k dispozici kognitivní síla výzkumných ústavů, placených z veřejných peněz, společně s veřejnými investicemi?

Mezi komunismem a kapitalismem

„Kapitalismus je nezodpovědný, ale otvírá svobodný prostor pro lidské jednání; komunismus je zodpovědný, ale podřazuje člověka kruté centrální moci,“ tvrdí se v osmé tezi. Václav Bělohradský volá po propojení těchto „nadcivilizací“, není ale zcela jasné, v čem je kapitalismus svobodným prostorem lidského jednání.

Není v něm spíše svoboda jedněch podmíněna zotročením druhých — a jako taková je tedy jen ideologickou fikcí? Nemá spíše smysl obrat k původnímu náboji komunistické ideje, která aspiruje na samosprávnou společnost, kde kolektivní mechanismy ekonomické aktivity jsou podmínkou možnosti svobody jednotlivce? Jak jinak lze řešit rozpor mezi těmi, kdož jsou vlastníky kapitálu a výrobních prostředků a těmi, kteří nevlastní nic, jen svou pracovní sílu?

Smysl, který není pouhým cílem

Poslední bod je zároveň nejvíce ezoterický. Těžko říct, co se míní „adventem boha pro člověka bez aury“ nebo naléhavou potřebou zakoušení posvátného. Poněkud existenciální úvaha se snaží najít místo člověka ve světě, ve kterém už neplatí jeho antropocentrická jedinečnost.

Být jednou z mnoha životních forem na zemi a ničím víc je patrně důležitým ekologickým imperativem, ale jak jej přetvořit v reálnou politiku?