Devět otazníků pro Václava Bělohradského

Martin Vrba

Václav Bělohradský sepsal v roce 2010 devět návrhů pro novou levici. Jako kandidátovi do Senátu mu je dnes připomíná Martin Vrba.

Kniha s příznačným názvem Kritika depolitizovaného rozumu se svého času stala jedním ze symbolů kladení odporu Nečasově vládě ze strany tehdy se formujícího hnutí zdola. Pochází tak v jistém perverzním smyslu z krásného období. Všude pod nebeskou klenbou panoval dokonalý chaos — situace byla znamenitá. Ulicemi kráčely davy odborářů ruku v ruce se studenty a nezávislými iniciativami. Jinak inertní levice se dala do nebývalého pohybu. Zpackaný pokus o vysokoškolskou reformu vychoval novou generaci mladých levicových aktivistů. Intelektuálové si na náměstích notovali s lidem ve společném boji proti stejnému protivníkovi. Pro některé (mě nevyjímaje) to byl zážitek takřka iniciační, tím spíš, že nic z toho už není pravda.

Z leckterých aktivistů se staly „normální struktury“, jiní se zavinuli zpátky do pelechu svých akademických kariér. Živelnost aktivistické politiky se rozplynula jak pára nad hrncem a iniciativu převzaly lobbyistické projekty za lepší stát a transparentní politiku. S nástupem nové vlády se rozum depolitizoval znovu, ale jinak. Na straně jedné opustil politiku ve prospěch pouhé ventilace strachu a frustrace, na straně druhé co nejtišeji přešlapuje v zákoutích parlamentních kuloárů a usiluje o svou neviditelnost pokud možno bez jakýchkoliv kontroverzí. Strašidlo depolitizovaného rozumu nás neopustilo, pouze si obléklo nový kabát.

Do zmíněné knihy napsal svou esej mezi jinými i Václav Bělohradský. Ostatně už podle názvu si jejího autora asi nespletete — pojmenoval ji Postkomunistický manifest: devět rhizosfér pro novou levici. Asi je to ironie osudu, že se nakonec za takovou novou levici rozhodl kandidovat sám a svých devět návrhů jako by tehdy v roce 2010 psal svému dnešnímu já. Právě v takovém kontextu má smysl skromné připomenutí těchto „rhizosfér“, které dnes mohou překvapit svou aktuálností. Na jejich podkladě se tedy pokusím předestřít devět tezí pro Václava Bělohradského.

Právo na kritiku identit

Prvním tématem Bělohradského eseje není nic jiného, než specifické pojetí evropské racionality, kterou vnímá nikoli jako univerzální rozum, jemuž se mají partikulární tradice přizpůsobit, ale naopak jako právo na kritiku každé tradice. Zdá se, že se v takové představě ukazují kontury alternativy vůči multikulturalismu, který identity a tradice fetišizuje, a uspokojuje se požadavkem vzájemné tolerance. Otázka, kterou si Bělohradský klade, je jednoznačná: „Je prvním lidským právem právo na tradici, nebo právo na kritiku každé tradice? Má stát zajistit každému občanovi právo na život uvnitř své tradice, nebo naopak právo z každé tradice uniknout, ke každé mít kritický odstup?“ Stěží si lze nevšimnout, jak tento bod rezonuje právě dnes.

Je dnes možné a žádoucí podávat kritiku náboženských a kulturních tradic, nebo máme raději takticky mlčet v obavách o další dmýchání nevraživosti mezi různými identitami? Může být pozice, která takticky mlčí ve věci kritiky identit, jež jsou aktuálně v hledáčku ultrapravice, pozicí důvěryhodnou? Pokud se Václavu Bělohradskému podaří dostat se do senátního křesla, bude bezesporu namístě nalézt na takovou otázku odpověď.

Nový veřejný rozum

K tomu se bezprostředně váže i druhá „rhizosféra“, která chce položit základ otevřené společnosti v „reflexivním rozumu“, tedy takové figuře myšlení, která se nevyčerpává pouhým nasloucháním druhému, ale onen druhý, který poskytuje pohled zvnějšku, je pro ni základním kamenem. Rozum tu není jakousi schopností, kterou disponuje jednotlivec sám za sebe, ale je utvářen v interakci s druhými. Nemá podobu oné předem dané univerzální racionality, nesené moderním individuem, ale je plodem mezilidského, veřejného vedení řeči.

Je až děsivé, že takové pojetí se dnes jeví nesmírně ambiciózně, ba utopicky. Ve společnosti, která sestává z minima komunikace a ve které dochází k inflaci privátních racionalit, jež ze svých obýváků konstruují vlastní obrazy světa. Česká veřejná racionalita se vyznačuje především tím, že neexistuje, požírána samozvanými majiteli mnohdy směšných pravd. Depolitizovaný rozum je zároveň rozumem soukromým, tedy rozumem, který se neobtěžuje oním kontaktem s Druhým, ale vystačí si sám se sebou. Je to rozum normalizovaný, který se samolibě uspokojuje ve svém privátním prostředí, kde plodí pouze obludnosti a karikatury sebe sama.

Kudy vede cesta ven z racionality jako soukromého vlastnictví k rozumu jakožto společné otevřené interakci?

Zájem celku nesený obětí

Třetí „rhizosféra“ je kritikou racionality sebezájmu. Hledá základ politiky nikoli pouze ve sledování svých cílů, ale ve figuře oběti, která se této kalkulující logice vymyká. Do hry se tak dostávají občanské ctnosti — „zájem celku se může prosadit jen skrze oběti“. Václav Bělohradský se ptá, kdo má ztělesňovat onu ctnost, která by „účinně omezovala racionální honbu za vlastními cíli“. Snad odpověď na svou otázku nalézá ve své kandidatuře… Především se ale dotýká jednoho z paradoxů liberální politiky, která je na jedné straně definována skrze „úsilí o své vlastní štěstí“ a na straně druhé na úrovni rétoriky předkládá lidem politické postavy, které mají sloužit nikoli svému, ale veřejnému zájmu.

Je tato otázka skutečně jen etická, nebo má své hlubší systémové a ideologické kořeny?

Před šesti lety Václav Bělohradský v knize Kritika depolitizovaného rozumu formuloval devět tezí pro novou levici. Netušil, že coby kandidátovi do senátu je vlastně kladl i sobě. Foto Facebook VB

Konec politického spektáklu

Jakkoliv Václav Bělohradský svého času vyjádřil kontroverzní podporu politickému projektu Andreje Babiše, čtvrtá teze jeho eseje je s tímto postojem v ostrém kontrastu. Kritizuje „politický spektákl“, kde se i odpor a kritika staly svého druhu zbožím. Komodifikace nespokojenosti, opřená o nadbíhající politiku po vzoru divadelního představení, je jádrem Babišova hnutí ANO — čím jiným je tento český oligarcha, než spektakulárním a flexibilním klaunem, firmou na politický marketing a vyprázdněnou skořápkou bez jakéhokoliv obsahu? Stejně tak je jedním z hlavních architektů české mediální reality, jež nese lví podíl viny na dmýchání xenofobních a rasistických tendencí, již jsme dnes smutnými svědky.

Na tento mediální spektákl se Václav Bělohradský snaží odpovědět onou paralelní blogosférou, která má mít údajně potenciál „de- institucionalizovat“ informační toky. Není ale taková představa ve světle posledních let naprostou iluzí? V éře bujení alternativních webů, opřených o hoaxy, soukromých blogů, kde slaví úspěch největší demagogové a blázni, stejně jako nově vznikajících soukromých médií, jež prodávají PR články jako seriózní žurnalistiku, je namístě označit takovou představu za utopickou.

Umělecké a kulturní avantgardy už musely několikrát během dvacátého století vystřízlivět ze svého nadšení pro nové komunikační technologie. Nepřinesly prozatím více demokracie a svobody — namísto toho se staly tou nejhorší stokou, na kterou lze ve virtuálním prostředí narazit.

Možná je tato otázka nastolena špatně. Ukazuje se, že hledání paralelních mediálních struktur, které by byly schopné odolávat síle spektáklu, je jen čekáním na Godota. Problém se očividně nachází v samotném jádru fungování mediálního systému a na stejném místě se nachází i jeho řešení.

Nebylo by tedy od věci namísto hledání paralelních mediálních struktur transformovat ty stávající?

Nová commonistická politika

Pátý bod se věnuje sdíleným statkům, pro které se v anglosaském prostředí vžil název „commons“. Pro český kontext z toho vyplývá utváření étosu, který vychází z vědomí existence veřejných a kolektivních statků, které není legitimní podřídit privatizačnímu útoku. Součástí každé společnosti jsou sféry, které fungují pouze tehdy, pokud je jejich smyslem společný zájem všech. Ať už se taková situace týká ekosystémů, životního prostředí, nebo veřejných služeb, můžeme soudit, že Senát je místem, které má potenciál více či méně úspěšně blokovat pokusy, které chtějí předat tyto „commons“ loupeživým nájezdům soukromých zájmů. Senát může mít nejen politickou funkci brzdy proti takovým snahám, ale zároveň být místem, které bude nezbytnost existence sdílených statků jasně artikulovat.

Jak ale přesvědčit atomizovanou a individualizovanou společnost, že tyto sféry je nutné nejen bránit, ale především rozvíjet?

Radikalizace demokracie

S tím souvisí i šestý bod, který můžeme nazvat jako repolitizaci ve prospěch deliberativního pojetí demokracie, tedy takové demokracie, která není procesem odborných konzultací mezi politiky a expertními sbory, ale veřejnou debatou, která zahrnuje všechny. Prohloubení demokracie je tu vnímáno jako způsob řešení externalit, tedy vedlejších produktů soukromých zájmů, které vytváří problém pro své „sousedy“.

Kde ale vzít onu občanskou ctnost — ztělesněnou ve figuře oběti — v případě, kdy se jedná o projekt ve veřejném zájmu na úkor konkrétních jednotlivců? Je deliberativní demokracie možností řešení takového sporu, nebo naopak jeho úspěšnou blokací?

Rozchod vědění a soukromého vlastnictví

Sedmá „rhizosféra“ se věnuje antagonismu mezi společností, jejíž rozhodující výrobní silou je vědění, a režimem soukromého vlastnictví. Vědění se tu stává jedním z oněch „commons“, které je vyhlašováno jako nezcizitelné. Otázka „jaký režim odpovídá obraně vědění jako veřejného statku?“ se dotýká jádra věci. Pokud jím není a nemůže být soukromé vlastnictví, zbývá patrně produkce vědění ve veřejném zájmu, opřená o autonomii akademického světa a vědeckého výzkumu.

Není ale problémem privatizace poznání i to, že soukromé zájmy, pronikající do kateder a fakult, ohýbají linie, kudy se teoretický a technologický vývoj ubírá? Není součástí této teze i to, že dochází k socializaci investic a privatizaci zisků ve prospěch soukromých firem, kterým je dána k dispozici kognitivní síla výzkumných ústavů, placených z veřejných peněz, společně s veřejnými investicemi?

Mezi komunismem a kapitalismem

„Kapitalismus je nezodpovědný, ale otvírá svobodný prostor pro lidské jednání; komunismus je zodpovědný, ale podřazuje člověka kruté centrální moci,“ tvrdí se v osmé tezi. Václav Bělohradský volá po propojení těchto „nadcivilizací“, není ale zcela jasné, v čem je kapitalismus svobodným prostorem lidského jednání.

Není v něm spíše svoboda jedněch podmíněna zotročením druhých — a jako taková je tedy jen ideologickou fikcí? Nemá spíše smysl obrat k původnímu náboji komunistické ideje, která aspiruje na samosprávnou společnost, kde kolektivní mechanismy ekonomické aktivity jsou podmínkou možnosti svobody jednotlivce? Jak jinak lze řešit rozpor mezi těmi, kdož jsou vlastníky kapitálu a výrobních prostředků a těmi, kteří nevlastní nic, jen svou pracovní sílu?

Smysl, který není pouhým cílem

Poslední bod je zároveň nejvíce ezoterický. Těžko říct, co se míní „adventem boha pro člověka bez aury“ nebo naléhavou potřebou zakoušení posvátného. Poněkud existenciální úvaha se snaží najít místo člověka ve světě, ve kterém už neplatí jeho antropocentrická jedinečnost.

Být jednou z mnoha životních forem na zemi a ničím víc je patrně důležitým ekologickým imperativem, ale jak jej přetvořit v reálnou politiku?

    Diskuse
    JP
    September 20, 2016 v 14.54
    "Postkomunistický manifest" V. Bělohradského
    Tak toto kritické přezkoumání ideových tézí V. Bělohradského je skutečným počinem, který by stál za to, probrat a prodiskutovat zde všechny jednotlivé body jeden po druhém. A to sice jak zde prezentovanou kritickou recepci M. Vrby, tak ale i samotné původní téze V. Bělohradského. Protože ty jsou tím vlastním základem, který je zde jenom minimalisticky reprodukován, ale bez něhož mnohé repliky jsou sotva srozumitelné respektive přímo postrádají smysl. Takže, pro případné zájemce zde doplňme poukaz na ten původní Bělohradského text: http://www.multiweb.cz/hawkmoon/postkomunisticky_manifest.htm

    Proč je tento text (to jest: oba ve svém komplexu) natolik významný? To proto, protože jsou v oněch devíti bodech skutečně tematizované základní otázky toho, jak chceme chápat současný svět a roli současného člověka v tomto světě. Na první pohled to nejsou témata specificky levicová, nýbrž "pouze" obecně filozofická; ale jak V. Bělohradský svůj manifest uvádí, jedná se o "devět témat, která vymezují půdu, do níž nová levice musí vrůst svými kořeny". A pokud tato "nová levice" vůbec chce nějaké kořeny zapustit, neměla by se těmto otázkám a těmto tématům vyhýbat.
    Tolik tedy úvodem. Jako další je zapotřebí trochu vyjasnit dva konkrétní body Vrbovy kritiky - z onoho katalogu devíti jedná se o dva poslední body.

    Především bod č. 8: Vrba se ptá, v čem má vlastně spočívat (Bělohradským postulovaná) "svoboda kapitalismu". Vrba oponuje tím, že kapitalismus přece daleko spíše člověka spoutává, nežli osvobozuje.

    Tady se podle všeho jedná o určité nedorozumění: Bělohradský toto svázání člověka kapitalismem (jakožto systémem odlidštěné moci respektive odlidštěných mechanismů tržně-ziskové racionality) zjevně nijak nepopírá.

    Ta "svoboda kapitalismu" se vztahuje zřejmě výhradně na moment čiré osobní a u t o n o m i e individua - kterou kapitalismus skutečně přináší. Neboť, jak konstatuje už Marx, kapitalismus vysloveně potřebuje takto "svobodného", to jest od všech feudálních pout a závislostí zbaveného průmyslového, mobilního pracovníka, který může být nasazen a použit dnes tam a zítra jinde, podle toho jak to právě vyhovuje (průmyslovému) kapitálu.

    V tomto ohledu Vrbův vlastní koncept samosprávných kolektivů postrádá relevanci; ani se ta svoboda kapitalismu nestane ničím větší, když bude praktikována kolektivně místo individuálně; ani se té reálné nesvobodě kapitalismu neunikne ani o kousek více jenom tím, když se ta systémem ovládaná individua sdruží do kolektivů - stejně tak ovládaných a manipulovaných dominantním systémem.

    --------------------------

    Co se pak té poslední, deváté téze týče: tady je ovšem nutno přitakat kritice M. Vrby, že vlastní Bělohradského koncept pro současného člověka jakožto "čas příchodu boha pro člověka bez aury" zůstává nemálo nebulózní.

    Není zcela jasné, jestli Bělohradský tu existenci "člověka bez aury" prostě konstatuje jako objektivní fakt moderní průmyslově-technické civilizace, anebo zda tento stav člověka sám vítá, jakožto - konečně! - osvobození se člověka od jeho vlastních náboženských sebeklamů.

    Tento druhý výklad by se zdál být pravděpodobnější; ale tomu na straně druhé nemálo protiřečí to, že Bělohradský zde postuluje "příchod boha" - kterážto religiózní figura (byť i psaná s malým počátečním písmenem) je jen obtížně myslitelná bez nějaké aury. Tedy bez toho, co V. Bělohradský naopak chce odstranit a zrušit.
    September 20, 2016 v 16.47
    Když se bude lidem neustále vtloukat do hlavy, že vlastně nejsou nic jiného než zvířata (jedna z životních forem), nebude tady vůbec žádný důvod, proč by se potom měli chovat zodpovědně a ekologicky.
    Navíc to není pravda. Duchovní sféra reálně existuje a člověk jí může dosahovat.
    Já bych se nebála říct, že existuje i Bůh.
    September 21, 2016 v 7.29
    Především se člověk od zvířat liší tím, že má určité povinnosti. Nebo by je měl mít.
    September 21, 2016 v 8.8
    Václav Bělohradský nepřináší kvadraturu kruhu a nevynalezl perpetuum mobile
    Pojmenovává rozpornost světa, ve kterém cce veřejně působit, ale netvrdí, že má recept na překonání těchto rozporů, dosažení úplné shody nepovažuje ani za něco žádoucího. Pohled druhého je pro něj něčím, co je potřeba vyhledávat, ne potlačovat.

    Martin Vrba naopak rozpory jednoduše popírá. Například rozpor mezi nezodpovědností kapitalismu a krutou mocí komunismu by chtěl překonat návratem k ideji komunismu z 19. století, snad ještě před Marxem.

    Co jiného je idea, "která aspiruje na samosprávnou společnost, kde kolektivní mechanismy ekonomické aktivity jsou podmínkou možnosti svobody jednotlivce?"

    Tato idea je plodem nepolitického soukromého rozumu, protože není pojmenována nesmírná politická moc, která by byla k nastolení takové společnosti potřeba. Není v ní místo pro pohled druhého, protože to by byl nutně také pohled toho, kdo takovou společnost nechce. Je to projekt pro abstraktní lidi, kteří nemají žádnou historii, žádné tradice, žádné již vytvořené mocenské struktury, které by bylo potřeba rozbít
    September 21, 2016 v 9.46
    Co když takoví abstraktní lidé bez vazeb už existují, pane Kubičko? Nemohli by si vytvořit takovou malou "společnost" třeba jenom sami pro sebe? Aby do toho nemuseli tahat ty, co nechtějí.
    Řekněme něco jako "založit novou kulturu".
    September 21, 2016 v 10.54
    Piráti, kibucy a jiné komunity
    Lidé bez vazeb opravdu můžou vytvářet malou společnost.

    Příkladem můžou být piráti, o kterých jsem tu nedávno psal. Ti měli paralelní, velmi rovnostářskou společnost, kde si zavedli například úrazové pojištění.

    Nebo rané období kibuců v Izraeli se společným majetkem i společnou péčí o děti. V obou případech šlo o lidi, kteří své původní vazby měli přerušené, jako námořníci nebo emigranti.

    Piráti neodolali organizované síle britského námořnictva, kibucy zase ztratily svůj socialistický charakter asi pod tlakem toho, že izraelská společnost se jako celek vyvíjela jiným směrem a bohatla z průmyslu.

    Klášterní komunity se také vyvíjely od rovnostářství raného mnišství k hierarchičnosti později, i když třeba svatý František se chtěl k původní prostotě a bratrské rovnosti mnichů vrátit.

    September 21, 2016 v 11.52
    Měl jsem vlastně napsat v Palestině, protože kibucy vznikaly již před vznikem státu Izrael.
    PM
    September 21, 2016 v 12.19
    Upozorňuji paní Hájkovou, že nejedno
    živočišstvo které naruší ekologickou balanci se dostane do stejného šlamaslu jako duchem obdařený tvor boží.
    Solitérní nebo družstevní pojetí existence semnebotam ..... bych dodal.
    MP
    September 21, 2016 v 12.27
    Jiřímu Kubičkovi
    Nemusí chodit až do Palestiny, hachšary byly po celém Československu.

    A co do formy nebyly nic neobvyklého a nic, co by se vázalo jen na sionismus. Britanie má obrovskou tradici socialistických komunitních společností (před i pomarxovskou,ostatně právě v této zemi to není příliš podstatné). Meziválečné Československo bylo prosyceno sítí samosprávných a svépomocných společenství, od výrobních a spotřební až pěněžní a vzdělávací. Včetně hald knih, které ji poskytovaly teoretických zdůvoddnění, často velmi zajímavých. Stav, který definitivně zlivkidoval až reálný socialismus.

    Nemuselo tedy nutně jít o lidi, jejichž původní vazby byly přerušené. Neexpanzivní a sympatické rozšíření možností na okraji vykořisťovatelské společnosti.
    + Další komentáře