Druhá poznámka k významu Václava Bělohradského
Roman ŠolcVáclav Bělohradský je politikem levicově-liberálního humanismu. Jeho kandidatura v sobě spojuje zelenou a sociálně demokratickou politiku. Mohl by tak pomoci naplnit smysl Senátu jako svébytné komory Parlamentu.
Do nadcházejících senátních voleb míní pod hlavičkou ČSSD a Strany zelených vstoupit jako kandidát na Praze 6 filozof Václav Bělohradský. A jeho šance jsou nemalé. Sám Bělohradský je výraznou osobností — jako nezávislý intelektuál angažovaně vstupuje do veřejného prostoru, kde otevřeně prezentuje své názory bez ohledu na to, zda je za ně právě veleben, či haněn. Při tom si udržuje vysokou myšlenkovou i argumentační úroveň, aniž by propadl pokušení intelektuálského elitářství.
Bělohradského šance zvyšuje i profil jeho soupeřů. Z médii propíraných tváří ani Vlastimil Harapes kandidující za hnutí ANO (při veškerém respektu k jeho zásluhám nejen o českou kulturu), ani František Stárek kandidující za ODS (historicky se znemožnivší během svého působení v Ústavu pro studium totalitních režimů) se nezdají být relevantními kandidáty. Zásadní střet se tedy na Praze 6 zřejmě povede mezi Jiřím Růžičkou kandidujícím za TOP 09, respektovaným pedagogem a dlouholetým ředitelem jednoho z předních českých gymnázií, a právě Václavem Bělohradským.
Filozof, pokud chce být opravdu sám sebou, musí mít vždycky principiálně u n i v e r z a l i s t i c k ý pohled na skutečnost; zatímco partajník, příslušník té či oné politické strany (nebo za ni kandidující) - ten přesně naopak programaticky svůj pohled zužuje jenom na jednu jedinou perspektivu, na jednu jedinou partajní optiku, jenom na jednu jedinou ideologii.
Politická strana, partaj - tady je vše vyřčeno už v samotném pojmu, partajní znamená parciální, partikularistický, čili jenom dílčí, částečný.
Takovýto partikularismus je naprostým popřením jakéhokoli pravého myšlenkového a ideového univerzalismu; a proto, opakujme ještě jednou, pravý filozof se nikdy nemůže ztotožnit se žádnou politickou partají.
Úsilí o ideální stát vyměnit třeba za úsilí o parciálně životaschopnou demokracii.....bych mínil.
Něco asi v tomto smyslu: "Poznal jsem, že nejsem schopen tento svět postihnout v jeho univerzalitě, a že tedy nejsem schopen ničím přispět k renesanci této univerzality. Jako filozof jsem skončil. Proto jdu do politiky."
Za takovýchto okolností by skutečně nebylo možno vyjadřovat žádnou zásadní kritiku pro daný krok.