Je to truchlivý příběh z okraje české politiky roku 2014, který dosud nikdo nepopsal. Ve volbách do Evropského parlamentu Strana zelených a Česká pirátská strana kandidovaly samostatně. Obě strany vedli ambiciózní předsedové hořící touhou uspět a bytostně přesvědčení, že právě v evropských volbách přichází jejich čas: a že úspěch mají na dosah.

Byl to ovšem společný úspěch, o nějž se pokoušeli každý zvlášť. Španělské přísloví praví: „Kdo chce plout na dvou lodích, obvykle se utopí.“ A to se také stalo. Piráti získali 4,78 a zelení 3,77 procent hlasů. Jako obvykle, dalo se to předvídat.

Kdyby obě strany tehdy spojily své kandidátky a pravidelně se na nich střídali představitelé obou dvou, v Evropském parlamentu by nás dnes zastupovali jejich tehdejší lídři, Ondřej Liška a Ivan Bartoš. Jakkoli k oběma, tedy přesněji zejména k prvnímu z obou, lze mít nespočet oprávněných výhrad, za zvláštní pozornost stojí, koho by v Evropském parlamentu v případě předvolební dohody oba muži nahradili: jsou to europoslanci Miroslav Poche a Tomáš Zdechovský: právě jim dvěma totiž připadly poslední v českých eurovolbách roku 2014 rozdělované mandáty.

Statisícové prostředky na politickou práci, jimiž disponují europoslanci, váha jejich mandátu, zkušenosti, jež shromažďují lidé v jejich aparátu, i podstatná evropská rovina politické práce: tím vším dnes namísto Pocheho a Zdechovského mohly disponovat Strana zelených, byť reprezentována jednou z temnějších postav svých dějin, a Česká pirátská strana reprezentována naopak v řadě ohledů mimořádně brilantním Ivanem Bartošem. Stačilo k tomu maličko — zvládnout základy politického řemesla, projevit odpovědnost k vlastním voličům a s blízkým politickým subjektem se dohodnout.

Kdykoli se setkáte s nějakými výkony Miroslava Pocheho a Tomáše Zdechovského, připomeňte si, že nás v Evropském parlamentu zastupují především z propadlých hlasů zelených a pirátů, vinou politické neobratnosti Ondřeje Lišky a přepjaté zásadovosti Ivana Bartoše. Ani jim dvěma by se s tím nemělo žít tak docela snadno; byť Ondřej Liška má na svědomí i řádově horší věci.

Na druhou stranu: po bitvě je každý generálem. Lze rozumět všem důvodům, pro něž si Ivan Bartoš nechtěl zadat s oportunistou, který se tak přičinlivě diskreditoval v Topolánkově vládě. Bartoš navíc ještě neměl tolik zkušeností, ani tolik možností promyslet si zrádnou mechaniku až groteskně nespravedlivých českých volebních zákonů. Po volbách, v nichž nezískal mandát, tehdy také velmi sympaticky rezignoval.

Dnes je zpět. Jistě i proto, že výraznější politický talent čeští piráti nemají. Pravdou také je, že Ivan Bartoš se tu v některých ohledech dlouhodobě projevuje jako jeden z nejtalentovanějších lidí v české politice vůbec. Jeví se jako uvážlivý, sympaticky neideologický člověk, s pronikavým postřehem. Spoustu věcí skvěle formuluje. Vezměme jen jeho včerejší demolici EET, výstavního projektu českého ministra financí.