Odmítnutím aliance se Stranou zelených by piráti zradili své voliče
Jakub PatočkaPiráti a zelení jsou síly, které představují progresivní elementy v české politice. Jejich strany se pohybují dlouhodobě kolem tří procent. Není důvod si myslet, že se v tom brzy něco změní. Včera ale piráti odmítli rozumný návrh zelených.
Je to truchlivý příběh z okraje české politiky roku 2014, který dosud nikdo nepopsal. Ve volbách do Evropského parlamentu Strana zelených a Česká pirátská strana kandidovaly samostatně. Obě strany vedli ambiciózní předsedové hořící touhou uspět a bytostně přesvědčení, že právě v evropských volbách přichází jejich čas: a že úspěch mají na dosah.
Byl to ovšem společný úspěch, o nějž se pokoušeli každý zvlášť. Španělské přísloví praví: „Kdo chce plout na dvou lodích, obvykle se utopí.“ A to se také stalo. Piráti získali 4,78 a zelení 3,77 procent hlasů. Jako obvykle, dalo se to předvídat.
Kdyby obě strany tehdy spojily své kandidátky a pravidelně se na nich střídali představitelé obou dvou, v Evropském parlamentu by nás dnes zastupovali jejich tehdejší lídři, Ondřej Liška a Ivan Bartoš. Jakkoli k oběma, tedy přesněji zejména k prvnímu z obou, lze mít nespočet oprávněných výhrad, za zvláštní pozornost stojí, koho by v Evropském parlamentu v případě předvolební dohody oba muži nahradili: jsou to europoslanci Miroslav Poche a Tomáš Zdechovský: právě jim dvěma totiž připadly poslední v českých eurovolbách roku 2014 rozdělované mandáty.
Statisícové prostředky na politickou práci, jimiž disponují europoslanci, váha jejich mandátu, zkušenosti, jež shromažďují lidé v jejich aparátu, i podstatná evropská rovina politické práce: tím vším dnes namísto Pocheho a Zdechovského mohly disponovat Strana zelených, byť reprezentována jednou z temnějších postav svých dějin, a Česká pirátská strana reprezentována naopak v řadě ohledů mimořádně brilantním Ivanem Bartošem. Stačilo k tomu maličko — zvládnout základy politického řemesla, projevit odpovědnost k vlastním voličům a s blízkým politickým subjektem se dohodnout.
Kdykoli se setkáte s nějakými výkony Miroslava Pocheho a Tomáše Zdechovského, připomeňte si, že nás v Evropském parlamentu zastupují především z propadlých hlasů zelených a pirátů, vinou politické neobratnosti Ondřeje Lišky a přepjaté zásadovosti Ivana Bartoše. Ani jim dvěma by se s tím nemělo žít tak docela snadno; byť Ondřej Liška má na svědomí i řádově horší věci.
Na druhou stranu: po bitvě je každý generálem. Lze rozumět všem důvodům, pro něž si Ivan Bartoš nechtěl zadat s oportunistou, který se tak přičinlivě diskreditoval v Topolánkově vládě. Bartoš navíc ještě neměl tolik zkušeností, ani tolik možností promyslet si zrádnou mechaniku až groteskně nespravedlivých českých volebních zákonů. Po volbách, v nichž nezískal mandát, tehdy také velmi sympaticky rezignoval.
Dnes je zpět. Jistě i proto, že výraznější politický talent čeští piráti nemají. Pravdou také je, že Ivan Bartoš se tu v některých ohledech dlouhodobě projevuje jako jeden z nejtalentovanějších lidí v české politice vůbec. Jeví se jako uvážlivý, sympaticky neideologický člověk, s pronikavým postřehem. Spoustu věcí skvěle formuluje. Vezměme jen jeho včerejší demolici EET, výstavního projektu českého ministra financí.
Jak Jakub Patočka vlastně přišel na to, že v případě společné kandidátky se budou hlasy voličů mechanicky sčítat? Že nebudou voliči, které takový slepenec odradí?
Ivan Bartoš ten návrh přece neodmítl autokraticky sám za sebe, ale opíral se o poměrně transparentně vyjádřené postoje pirátské členské základny. Proč by tutéž nechuť neměli kromě členů pociťovat i voliči?
A v neposlední řadě, jak by v Praze (z hlediska Pirátů volebně klíčové) po zkušenostech s magistrátním slepencem mohl kdokoli, koho pánbůh při zdravém rozumu zachovat ráčil, nebýt ostražitý vůči každému koaličnímu slepenci, ve kterém figurují Zelení? Emancipační změna, která udržela v Praze vliv Březiny a Kleslové? A kde Zelení pospíšili odstavit svoji jedinou výraznou osobnost, dyž to ohrožovala jejich teplá místa?
Pokud Patočkovu politickému úvodníku dobře rozumí, velkorysá nabídka Zelených se tak trošku podobala diktátu: My jsme napsali návrh, o kterém my a ochočení komentátoři budeme tvrdit, že nešel odmítnout, to že by byla zrada na vličích. A vy ho přijmete.
Nebo snad byly ty dva odkazované dokumenty Zelených napsány ve společné redakci s Piráty a před zveřejněním s konsensuálním výsledkem projednány v obou partajích?
Proč bych měl po zkušenosti posledních deseti let považovat Zelené za emancipační sílu?
Co udělal dobrého první a druhý ministr školství za jejich stranu?
Co dobrého se událo na Bursíkově ministerstvu?
Je to dostatečně jednohlavé?
Čtyři mandáty v šedesátičtyřčlenném zastupitelstvu je dost na to, aby chyběly majioritě integrované koryty.
Panu Martinovi Profantovi s omluvou za zpoždění odpovím - hlavně proto, že stejně píše o něčem násobně vzdáleně minulém, a také proto, že to stejně bude taková neodpověď :-)
O školství se na rozdíl od Vás příliš nezajímám, ale divil bych se, kdyby jste hodnotil Ondřeje Lišku jako nejhoršího ministra ever. U Martina Bursíka bych našel více věcí v jeho působení na MŽP, které jsem ocenil tehdy a oceňuji i zpětně, za všechny bych vyzdvihl třeba jmenování pana Fr. Krejčího ředitelem jednoho mediálně velmi známého parku.. (pro připomenutí:)
http://www.rozhlas.cz/zpravy/politika/_zprava/frantisek-krejci-konci-ve-vedeni-narodniho-parku-sumava--804747
Kdyby to bylo možné, uplatnit co nejvíce ze svého volebního programu, a nečelit žádnému podezření z výskytu u korýtek, pak ANO.
Helena Třeštíková? Tuším patnáctidenní nedorozumění s rozumným vyústěním. Ostatně nevím,zda má smysl uvažovat o "dobrém" ministrovi kultury. Co může udělat -- bez peněz a s pár úředníky?