Je to truchlivý příběh z okraje české politiky roku 2014, který dosud nikdo nepopsal. Ve volbách do Evropského parlamentu Strana zelených a Česká pirátská strana kandidovaly samostatně. Obě strany vedli ambiciózní předsedové hořící touhou uspět a bytostně přesvědčení, že právě v evropských volbách přichází jejich čas: a že úspěch mají na dosah.

Byl to ovšem společný úspěch, o nějž se pokoušeli každý zvlášť. Španělské přísloví praví: „Kdo chce plout na dvou lodích, obvykle se utopí.“ A to se také stalo. Piráti získali 4,78 a zelení 3,77 procent hlasů. Jako obvykle, dalo se to předvídat.

Kdyby obě strany tehdy spojily své kandidátky a pravidelně se na nich střídali představitelé obou dvou, v Evropském parlamentu by nás dnes zastupovali jejich tehdejší lídři, Ondřej Liška a Ivan Bartoš. Jakkoli k oběma, tedy přesněji zejména k prvnímu z obou, lze mít nespočet oprávněných výhrad, za zvláštní pozornost stojí, koho by v Evropském parlamentu v případě předvolební dohody oba muži nahradili: jsou to europoslanci Miroslav Poche a Tomáš Zdechovský: právě jim dvěma totiž připadly poslední v českých eurovolbách roku 2014 rozdělované mandáty.

Statisícové prostředky na politickou práci, jimiž disponují europoslanci, váha jejich mandátu, zkušenosti, jež shromažďují lidé v jejich aparátu, i podstatná evropská rovina politické práce: tím vším dnes namísto Pocheho a Zdechovského mohly disponovat Strana zelených, byť reprezentována jednou z temnějších postav svých dějin, a Česká pirátská strana reprezentována naopak v řadě ohledů mimořádně brilantním Ivanem Bartošem. Stačilo k tomu maličko — zvládnout základy politického řemesla, projevit odpovědnost k vlastním voličům a s blízkým politickým subjektem se dohodnout.

Kdykoli se setkáte s nějakými výkony Miroslava Pocheho a Tomáše Zdechovského, připomeňte si, že nás v Evropském parlamentu zastupují především z propadlých hlasů zelených a pirátů, vinou politické neobratnosti Ondřeje Lišky a přepjaté zásadovosti Ivana Bartoše. Ani jim dvěma by se s tím nemělo žít tak docela snadno; byť Ondřej Liška má na svědomí i řádově horší věci.

Na druhou stranu: po bitvě je každý generálem. Lze rozumět všem důvodům, pro něž si Ivan Bartoš nechtěl zadat s oportunistou, který se tak přičinlivě diskreditoval v Topolánkově vládě. Bartoš navíc ještě neměl tolik zkušeností, ani tolik možností promyslet si zrádnou mechaniku až groteskně nespravedlivých českých volebních zákonů. Po volbách, v nichž nezískal mandát, tehdy také velmi sympaticky rezignoval.

Dnes je zpět. Jistě i proto, že výraznější politický talent čeští piráti nemají. Pravdou také je, že Ivan Bartoš se tu v některých ohledech dlouhodobě projevuje jako jeden z nejtalentovanějších lidí v české politice vůbec. Jeví se jako uvážlivý, sympaticky neideologický člověk, s pronikavým postřehem. Spoustu věcí skvěle formuluje. Vezměme jen jeho včerejší demolici EET, výstavního projektu českého ministra financí.

Pro každého, kdo přeje pirátům celým srdcem úspěch, musí být o to větším zklamáním Bartošovo poslední počínání směřujícího k volbám roku 2017. Piráti totiž včera odmítli velkorysou nabídku zelených ke společnému postupu v parlamentních volbách. České pořekadlo praví: jen hlupák udělá stejnou chybu dvakrát. Hlupák jistě, ale proč Ivan Bartoš?

Dva těžkomyslnější redaktoři vcelku sympatického týdeníku nás nedávno označili za stranické noviny: a něco na tom možná bude, protože v minulých volbách jsme se netajili tím, že přejeme štěstí společné kandidátce Strany zelených a Pirátů. Týkalo se to jižní Moravy, kde také nakonec jejich aliance uspěla, byť možná ne tak, jak její protagonisté doufali.

Krajské volby každopádně potvrdily, že jak Strana zelených, tak Česká pirátská strana představují okrajové elementy v české politice. Ani jedna z obou stran nemůže pomýšlet na to, že by v dohledné době zastupovala výraznější segment české politické veřejnosti. Na místní či regionální úrovni se jim daří uspět jen ve spojení s konkrétní silnou místní osobností.

Obě strany zkrátka z více důvodů stojí na okraji principiální debaty o současné povaze a tísni demokratické politiky. Základní otázka zní, jak se lze v západních demokraciích znovu propracovat k spolehlivé emancipační většině.

To je především zadání pro masové politické síly v prostoru mezi evropskou křesťanskou a sociální demokracií. Piráti ani zelení nemají jak zaimponovat masám sociálně deprivovaných ani soustavně zklamávaných středostavovských voličů, a tudíž tu sami žádnou většinu jistě nebudou vbrzku koncipovat. Ale mohou k jejímu vzniku přispívat a zajisté se stát či stávat její součástí.

Český volební systém pro volby do sněmovny je až surově nespravedlivý k menším stranám. 4,9 % hlasů znamená 0 % mandátů. Ale ještě šest procent hlasů může znamenat pouhá tři procenta mandátů, což si hořce vyzkoušeli v roce 2006 právě zelení. A sám zisk pěti procent garantuje i zisk mandátu jen ve čtyřech krajích.

Chybou návrhu Strany zelených pirátům je mnohomluvnost a programová květnatost. O předvolební alianci lze totiž mluvit úplně jinak, zcela stručně: je to prostě cesta, jak se vypořádat s překážkami, které menším progresivním stranám nakladly do cesty partokratické monolity, jež střeží hegemonii svých zpuchlých struktur a sekretariátů: ODS, ČSSD a dnes už jistě i ANO. To jsou soupeři pirátů, zelených i všeho příznivějšího v české politické veřejnosti.

Dohoda mezi Českou pirátskou stranou a Stranou zelených nemusela žádnou z obou stran zavazovat k ničemu mimo jejich vlastní programy. Nešlo o nic jiného, než se prostě domluvit na sdílení jednoho autobusu, který jede do Sněmovny, když ani jedna strana sama nemá jistotu, že svými voličskými hlasy zaplatí cenu jízdenky. Je otázkou elementárního smyslu pro realitu najít přiměřený způsob, jak se pohybovat v politickém prostředí, které vykolíkovali vaši mocnější soupeři, a to i s nízkým cílem znevýhodnit vás.

Prakticky všichni potenciální voliči by to takto pochopili. Dalších voličů aliancí obou stran získaných by bylo podstatně víc nežli těch odrazených. Pravděpodobných sedm procent součtu obou stran by se pak přeložilo do dvanácti až patnácti mandátů.

Abychom si ujasnili, o co jde v pirátském odmítnutí aliance se zelenými z hlediska zájmů republiky, bavme se o tom ještě zcela prakticky. Znamená to, že namísto hypotetického pirátského půltuctu Bartoš, Ferjenčík, Hlavenka, Vašíček, Třešňák a třeba aspoň jedna pirátská žena, a dále hypotetického zeleného půltuctu Stropnický, Horáková, Drápalová, Berg, Hausenblas, Daňková, ve Sněmovně zasedne tucet posledních rozdělených mandátů ostatním postupujícím stranám.

Pokud se podíváme, kdo jsou lidé, kteří získávali poslední mandáty rozdělované v dvanácti největších krajích ve volbách roku 2013, a už tehdy především kvůli neschopnosti zelených a pirátů uzavřít předvolební alianci, najdeme mezi nimi například Marka Bendu (ODS, poslední mandát v Praze), Marka Ženíška (TOP 09, poslední mandát v Plzeňském kraji), a dále ještě třeba po dvou poslancích ODS, ANO, ČSSD, TOP 09 a také jednoho poslance Úsvitu.

↗

V minulosti volební taktika pirátů přinesla poslanecké mandáty například Marku Bendovi, Tomáši Zdechovskému či Miroslavu Pochemu. Koho potěší tentokrát? Foto FB Marka Bendy

Takovýto scénář se nyní rozhodli Piráti opakovat, znovu se rozhodli hlasy svých voličů s vysokou pravděpodobností proměnit v mandáty sbírky těchto hraničních kandidátů větších stran. Žádné argumenty na obranu jejich postoje tu neobstojí.

Je to zaslepená demonstrace vlastní politické nekompetence a sebestřednosti. Dokonce i tehdy, pokud by Piráti nakonec těsně překročili pětiprocentní hranici, jedná se z jejich strany o gamblerství s českou demokracií.

Z těchto důvodů:

1. Pět až šest procent hlasů v brutálně nespravedlivém českém volebním systému taky může znamenat pouhopouhé 4 mandáty. V alianci se zelenými a při pravděpodobném zisku kolem 7 procent by si ale obě strany dělily kolem 12 až 15 mandátů.
2. Připuštění sebemenšího zbytečného rizika propadu pod pět procent je projevem hrubé neúcty k vlastním voličům. Hlasy odevzdané pirátům, kterých může být třebas i úžasných sto tisíc, zasluhují být reprezentovány. Předvolební aliance se Stranou zelených, jež byla a stále je tak snadno dosažitelná, by skýtala prakticky jistotu reprezentace.
3. Je to projev neslušné absence elementární solidarity vůči Straně zelených, která vždy v české politické krajině bude patřit k potenciálním spojencům a silám spíše bližším nežli vzdálenějším zájmům Pirátů.
4. Je to také projev až zpupného nezájmu o osud naší země, v níž každý jeden propadlý mandát pro síly, jako jsou piráti a zelení, může rozhodovat o tom, že zde po nadcházejících volbách vznikne autoritářský režim česko-slovenského oligarchy.