Zelení Piráti? Experiment, kterému lze přát jen úspěch

Spojenectví Strany zelených a Pirátů, k němuž se schyluje na jižní Moravě, je experimentem, po němž jsme dlouho volali, a jemuž tedy musíme přát úspěch. Česká politika se bez účinného působení příznivějších alternativ z místa nehne.

Jednou před mnoha lety jsem měl za úkol starat se o dvě kozy. Vyvedl jsem je na pastvu, uvázal jsem je ke stromu a nechal je, ať se pasou. Vpodvečer jsem je zase odvedl zpět. Jednoho dne, když jsem se k oběma okouzlujícím stvořením vrátil, našel jsem jedno z nich – to na delším špagátě – strašlivě zamotané: svázané do kozelce. Muselo se stát to, že nebohé zvíře se každým dalším svým pokusem vyklouznout z protivného sevření dál a dál zamotávalo. Až tu nakonec zůstalo trčet přidušené v groteskní poloze a nešťastně pomekávalo.

Na příhodu jsem si vzpomněl, přemítaje o vhodné metafoře pro popis současného stavu české politiky. Kdykoli se objeví příslib aspoň dílčího zlepšení, nastane nějaký kotrmelec, který vše zhatí, špagáty se zaříznou ještě těsněji. Jen zřídka odsud přicházejí příznivé zprávy. A často se zdá, že nejspolehlivější je česká politika ve zklamávání nadějí.

Zpráva o uzavření předvolební koalice Strany zelených a Pirátů na jižní Moravě k oněm vzácným vyloženě dobrým zprávám patří. Obě strany obsluhují prozatím menšinový segment voličů, kteří vesměs přísluší k sympatičtější složkám české společnosti, ale ve stávajícím volebním období jsou reprezentování jen ve výrazné menšině krajů a ve sněmovně nemají zastoupení vůbec. Reprezentováni nejsou ani v Evropském parlamentu.

Představitelé Pirátů a Strany zelených na jižní Moravě podepisují dohodu o předvolební spolupráci. Foto Strana zelených

Příčina toho je trojí. Za prvé tkví v tom, že myšlenky obou stran se teprve prosazují, získávají ve společnosti odezvu tak jako každá avantgarda zatím jen u menšiny. Sociologií je tedy dáno, že obě strany ve většině konstelací počítají své hlasy pouze v jednotkách procent.

Druhý důvod tudíž zákonitě spočívá ve volebním systému. Pětiprocentní hranice je dlouhodobě nefunkční překážkou v reprezentaci menšinových, ale přitom výrazných proudů. Přispívá k narůstající nespokojenosti veřejnosti s praktickým fungováním politického systému demokracie, jak se zde po roce 1989 ustavil.

Každá z obou stran, o nichž zde mluvíme, v minulých sněmovních volbách získala podporu přes sto tisíc občanů, kteří pro ně navíc hlasovali s vědomím, že se jejich hlas nemusí přetavit v mandát. Bylo by možno snášet řadu vážných argumentů, že proporční volební systém, který takovým menšinám upírá odpovídající parlamentní reprezentaci, není legitimní.

Jenomže taková jsou pravidla hry, která větší strany udržují, a to nepochybně i proto, aby hájily svá privilegia. A tak tu přistupuje třetí příčina, která zapříčiňuje, že voliči obou sympatických malých stran nejsou zastupováni. A tou byla neschopnost Pirátů i Strany zelených uzavřít sňatek aspoň z rozumu a dohodnout se na společném účelovém volebním postupu.

Když jsme takový krok doporučovali v minulosti, argumentovalo se proti němu údajnými nepřekročitelnými programovými rozdíly mezi oběma stranami, jež prý měly způsobovat, že si obě strany budou voliče odpuzovat. Na tom něco je. Lze si představit voličku zelených, konzervativní milovnici přírody, jíž se z duše příčí celý svět moderní techniky a nechala se přesvědčit korporacemi, že sdílení dat je loupeží, a naopak si lze představit geeka, jemuž je máloco protivné tak jako divočina bez internetového pokrytí.

Avšak: jsou takové a podobné voličské typy běžné? A především: při pohledu na celkovou politickou krajinu, bránily by jim jejich výhrady k případnému koaličnímu partnerovi v tom, aby dali hlas své preferované straně působící v takové alianci? Bylo snad ještě možno rozumět odporu Pirátů v době, kdy Stranu zelených vedly postavy zdiskreditované svou osobní účastí na koaličních vládách s ODS. Ale to už je minulost.

Vedle více či méně opodstatněných obav, že koaliční partner může odhánět vlastní kmenové voliče, je přece na druhé straně nutno zvážit důvody, proč by vzájemné spojenectví mohlo jiné voliče přilákat. Mezi nimi zdaleka nejpodstatnější je okolnost, že mnozí voliči bez pevné příchylnosti ke konkrétní straně – a takových přibývá – mají sklon hospodařit se svým hlasem co nejúčelněji. Argument, že Strana zelených ani Piráti kandidující samostatně nemusí odevzdaný hlas přetavit v mandát, je pro mnohé z takových voličů zásadní.

Avšak předvolební aliancí prakticky padá. Jihomoravský kraj patří k těm, kde v roce 2012 Piráti a Strana zelených v součtu získali více než pět procent hlasů. V roce 2013 se jim v součtu podařilo překonat pět procent celorepublikově. Je pravděpodobné, že voliči obavu z pádu aliance obou stran pod pět procent mít nebudou. Teorie, zda si Strana zelených a Piráti společnou koalicí navzájem budou odhánět voliče, anebo zda naopak svým spojenectvím vytvoří novou kvalitu, která přiláká i voliče, na jejichž hlas by žádná z obou stran sama dosáhnout nemohla, tak podstoupí ostrý volební test v jednom z největších krajů.

Je řada důvodů, proč takovému pokusu můžeme předvídat zdar: soupeři na jižní Moravě nejsou v nejlepší kondici, v Brně jsou Piráti a Strana zelených součástí koalice, která si vede podstatně lépe nežli předcházející vedení města, souběžně s krajskými volbami se zde bude konat referendum o poloze hlavního nádraží, jehož modernizaci v centru si přejí obě strany v souladu s rozhodnou většinou Brňanů, ale i s desítkami tisíc dojíždějících, pro něž je navíc téma tak zásadní, že může ovlivnit jejich volební rozhodnutí.

A jsou tu rovněž důvody, proč takovému spojenectví zdar přát máme. Přemítáme-li o cestách, které mohou vést ke kultivaci české politiky, etablování parlamentní alternativy, která bude v některých podstatných parametrech lepší než všechny stávající strany, patří určitě k nejslibnějším. V současné sněmovně nikdo takový v opozici není a na výkonech vlády je to v řadě témat znát. Proto je třeba všechny podobné pokusy na okraji české politiky, a to třeba i v hnutí STAN, sledovat se vstřícným zájmem.

Naopak ve velkých městech, nejviditelněji v obou největších, vstup Pirátů i Zelených do zastupitelstev zásadně rozčeřil vody příznivým způsobem. Pokud zavedené strany uvidí, že budou ztrácet voliče i vliv na rozhodování, nechají-li se dále reprezentovat zdiskreditovanými postavami, jak tomu v Praze i Brně bylo či stále ještě je, mohlo by to v nich vyvolat příznivé změny. Sami Piráti i Strana zelených na tom musejí mít zájem, protože je jasné, že jinak než v širších koalicích své programové priority prosazovat nemohou.

Průkazný úspěch jejich spojenectví na jižní Moravě by mohl otevřít cestu k tomu, aby se podobná aliance zopakovala v příštích sněmovních volbách. Obě strany společně v minulých volbách získaly 5,85 procenta hlasů, a to samo o sobě už je celkem slušná pobídka k hledání cesty k dohodě.

Samozřejmě panují – a povězme upřímně, že přinejmenším zčásti oprávněné – obavy ze schopnosti obou stran reálně politicky pracovat. Bursíkův a Liškův skok do Toplánkovy a Čunkovy náruče je trvajícím mementem. Představa Strany zelených a Pirátů umožňujících nástup Andreje Babiše k moci, bohužel při pohledu na počínání některých s nimi spřízněných segmentů občanské společnosti, není nijak vyloučeným obrázkem možného příštího fatálního selhání. Zklamávání nadějí by tu tak mohlo pokračovat zvláště hořkým způsobem.

Je to ale otázka vývoje do příštích sněmovních voleb. Uzavření účelové předvolební aliance na jižní Moravě se základním motivem překonat nespravedlivou bariéru českého volebního systému je dokladem politického zrání, které je každopádně třeba ocenit. Zda se takové zrání promítne i do vystupování před příštími sněmovními volbami či do formulace společných priorit, se teprve ukáže.

Dokáží potlačit touhu po přímém podílu na exekutivní moci a namísto toho se soustředit na prosazení systémových změn, mj. právě změny nespravedlivého volebního systému, která by jim propříště například dovolovala kandidovat bez obav samostatně a potlačila zhoubný vliv krajských bratrstev? Projeví elementární sociální cítění a odolnost vůči zájmům oligarchů a korporací v politice, v médiích, v ekonomice? Dokáží vedle zásadovosti osvědčovat i praktičnost a realismus?

Vše je daleko, a není vůbec jisté, jaký vliv by na případná jednání měly nejvýraznější a nejslibnější postavy obou politických prostředí Matěj Stropnický a Ivan Bartoš. Při všech zkušenostech, které máme s českou politikou počínající si prozatím prakticky vždy jako mlsná koza na dlouhém špagátě, je samozřejmě na místě hlavně skepse. Leč ani příznivá překvapení tu nejsou vyloučena.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.