Na pondělní debatě pořádané Deníkem Referendum na téma Politické strany a občanská společnost vystoupil spolu s jihomoravskými lídry ČSSD a TOP 09 i tahoun zdejší kandidátky Pirátů, jejich místopředseda Ivo Vašíček.

Jeho diskusní příspěvky týkající se zejména ekonomické situace měly nejen nepopiratelné formální kouzlo, ale především pronikavost, s jakou se zde běžně nesetkáme. Vašíčkovy úvahy o proměnách povahy práce v souvislosti s prudce vzrůstající produktivitou strojové výroby, která prostor pro klasicky pojatá zaměstnání zásadně zužuje, ústily v nutnost debaty o reorganizaci času, jež se vedou v nejprogresivnějších sociálně a ekologicky laděných ekonomických kruzích, například v okruhu New Economics Foundation.

Při poslechu jeho dostatečně sebevědomého, vůči zavedeným stranám polemického, místy i ostře kritického, ale přitom nearogantního výkladu, který lze shrnout do věty: „Přestaňte chtít po lidech, aby pracovali, když stejně nemáme, co bychom s tím, co vyrobí, udělali; to to budeme házet do moře?“ člověka nutně napadalo, jak by bylo milé, kdyby pár Pirátů do Sněmovny nakonec nějak proplulo, samo sebou na úkor některých z šedivých kandidátů velkých stran.

Jenomže to se nestane. Není krátce a dobře žádným realistickým způsobem představitelné, aby každý dvacátý člověk, který vyrazí k volbám, dal svůj hlas Pirátům. Mimo jiné proto, že mnozí z těch, kteří by o tom třebas i uvažovali, nakonec dají svůj hlas Změně Jana Korytáře a Táni Fischerové, a jiní zase Straně zelených, už kvůli jejímu milému jménu.

Analogicky ovšem není nijak realisticky představitelné, že by každý dvacátý z nás, kteří k volbám vyrazíme, dal hlas Straně zelených, protože mnozí z jejích potenciálních voličů prostě dají svůj hlas raději Změně nebo Pirátům; a svých pět procent ovšemže nedostane ani Změna, která má sice z celé trojice zřejmě nejsilnější kandidátky, ale zase nejméně známé jméno, takže mnohde čistě kvůli značce přijde o své přirozené voliče — ve prospěch Strany zelených a Pirátů.

Proti všem třem stranám mluví navíc okolnost, že účast ve volbách je pro nemalou, pravděpodobně dokonce převážnou část voličů, povýtce racionální činnost. Zvažují, kde se jejich hlas nejlépe uplatní, kde může přinést nejpříznivější efekt a jaký může být jeho reálný dopad. Navíc právě potenciální voliči Pirátů, Strany zelených i Změny patří z velké části k občansky nejkompetentnějším segmentům politické veřejnosti.

Jejich motivace volit jeden z daných tří subjektů může být trojí: za prvé bez přemýšlení podpořit svému srdci blízký směr, za druhé dopomoci svým hlasem ke státnímu příspěvku za volby, neboť ani u jednoho z kandidujících subjektů není předem zaručeno, že nespadne pod 1,5 %, což je mez pro státní příspěvek na hlasy, či že se dostane přes 3 %, která garantují stabilní příjem z rozpočtu. A konečně za třetí malá naděje navzdory všem pravděpodobnostem, že by volená strana přece jen mohla pětiprocentní práh překročit.

Málo se mluví o tom, co by zisk přesně 5 % pro volené strany znamenal: jistotu by jim přinášel pouze ve čtyřech krajích, v Jihomoravském, v Moravskoslezském, ve středních Čechách a v Praze. V případě Pirátů by se jednalo o čtveřici Ivan Bartoš, Ivo Vašíček, Dominika Michailidu, Lukáš Černohorský, v případě Strany zelených o kvartet Ondřej Liška, Pavla Brady, Jitka Seitlová, Václav Láska.

U Změny je situace složitější: vzhledem k mimořádnému volebnímu potenciálu Jana Korytáře v Libereckém kraji by sestava případných poslanců mohla vypadat právě vzhledem k pravděpodobným regionálním odchylkám jinak. Je dosti dobře možné, že by nakonec mandát získala právě v Libereckém kraji, ale v některých z velkých volebních krajů by naopak propadla. Jistotu zvolení při pěti procentech by tu každopádně měli zřejmě pouze Jan Korytář a Táňa Fischerová.

Z těchto variant je zdaleka nejproblematičtější možný vstup do Sněmovny v případě Strany zelených. Ta se sice snaží marketingově vystupovat tak, jako by účast v pravicové vládě byla odvátá minulost, jako by se posunula do politického středu anebo dokonce mírně nalevo od něj. Ve Sněmovně ji ale, vynecháme-li fantaskní možnosti, nebude zastupovat Martin Škabraha, který tu v tomto smyslu argumentoval, nýbrž jiná politička z Olomouckého kraje, která dělá jedničku na jižní Moravě, bývalá zástupkyně ombudsmana Jitka Seitlová.

Když se jí Deník Referendum zeptal, jak by si Strana zelených počínala, pokud by se znovu ocitla v roli jazýčku na vahách, po chvíli nezbytných vytáček řekla, že by preferovala pravostředovou vládu. Nad rámec otázky nám pak vyložila, že „by se člověk nikdy neměl ptát, co může dostat od státu, ale co může udělat pro stát“.

Řekla, že nám ze všeho nejvíce chybí osobní odpovědnost a že jejím vzorem v politice vždy byla Margaret Thatcherová. Nejsou-li to paradoxy? Tak člověk v Olomouci bude volit Martina Škabrahu, ale v případě zázračného překročení pěti procent, bude jeho poslankyní s nejbližší kanceláří Margaret Seitlová v Brně.

O reálných posunech v profilu Strany zelených vypovídá fakt, že chce do Sněmovny dostat Jitku Seitlovou nebo Václava Lásku, který na svém blogu psal o mrzuté nutnosti v některých místech oddělovat romskou minoritu od ostatního obyvatelstva zdmi, zatímco její nejúspěšnější komunální politici s levicovým profilem skončili na kandidátkách buď hluboko vzadu jako Matěj Stropnický, anebo se na ni vůbec nedostali jako Martin Marek, který situaci vyřešil odchodem ze Strany zelených a kandidaturou za Změnu.

Buď jak buď všechny tři strany svou neschopností dojednat společný postup prokazují politickou nezralost. Je jasné, že jejich množiny potenciálních voličů mají nemalé průniky. A je také jasné, podle jakých pravidel se u nás do Sněmovny volí. Můžeme oprávněně žehrat na různé hluboké nespravedlnosti českého volebního systému, který zásadně znevýhodňuje i ty malé strany, jejichž podpora je solidní a programový základ nesporný.

Jenomže stejně nakonec skončíme u toho, že budou-li český volební systém malé strany chtít změnit, musí do Sněmovny nejprve proniknout, a to podle stávajících pravidel. Dohodnout se na společném postupu je tedy dílem podmínkou zabezpečení vlastní politické existence, prostoru k uplatnění vlivu svých voličů, jinak řečeno jedná se o otázku elementární politické kompetence.

Nejsou-li tyto strany schopny reprezentovat zájem svých voličů již před volbami dohodou na společném postupu, proč bychom měli věřit, že jej dokáží reprezentovat v mnohem obtížnějších situacích po volbách? Je to dokonce možno brát jako projev určité neúcty k vlastním voličům. Říká se jim vlastně: „Kdybychom se dokázali dohodnout, mohli jste mít poslance, ale protože jsme to nesvedli, budeme mít díky vám nanejvýš peníze za hlasy, které se však reálně na tvorbě zákonů podílet nebudou.“

Je tu ale ještě další podstatný faktor. Těžko si představit voliče, kteří jsou nyní odhodláni volit Stranu zelených, Změnu nebo Piráty, kteří by přitom nevolili společný volební projekt těchto tří stran. Náklady na něj v podobě ztracených hlasů (což by třeba hrozilo při dohodě zahrnující i nějakou liberální stranu nebo KDU-ČSL) by se tedy limitně blížily nule.

Naopak by projekt získal masivní bonus v podobě hlasů voličů, kteří dnes ani jednu ze tří stran volit nebudou prostě proto, že chtějí svým hlasem přispět k reálnému uspořádání věcí ve Sněmovně. Právě na tuto voličskou skupinu ostatně míří náš projekt Volím ČSSD. A budu kroužkovat!

Věříme, že si mnohý racionálně si počínající volič prostě řekne: proč bych měl svým hlasem rozhodovat o tom, zda se některá z malých stran přiblíží ke třem procentům, mám-li reálnou šanci spolurozhodovat o tom, jakou podobu bude mít poslanecký klub nejsilnější vládní strany? V obou případech jsou tu neznámé a nejistoty, různá rizika. Každý ale asi uzná, že v tomto prostoru ztrácejí Piráti, Strana zelených a Změna určité množství hlasů, které by jim jinak k společnému výsledku, alespoň na úrovni pěti procent mohly stačit.

Nezbývá než všem třem stranám přát, aby do roku 2017 dozrály natolik, že se s dostatečným předstihem před volbami sejdou a na společném postupu se dohodnou. Stačilo se domluvit a příští Sněmovna mohla být bohatší například o půltucet poslanců v tomto složení: Táňa Fischerová, Jan Korytář, Pavla Brady, Ondřej Liška, Ivan Bartoš a Ivo Vašíček.

Tak snad za čtyři roky. Letos nezbývá než se upínat k realistické naději, že se na preferenční hlasy ve Sněmovně ocitnou někteří obdobně kvalitní kandidáti ČSSD.