Martin Škabraha podal ve svém pěkném článku novější vývoj ve Straně zelených tak, aby obě její křídla mohla být spokojena: levicovému, které nyní u zelených nabírá, alespoň programově, vrchu, přisuzuje vůdčí postavení, zároveň ale nevyhání pravicověji smýšlející křídlo někam do LESa za Martinem Bursíkem. Pro všechny je ve straně místa dost, ba co více, strana stojící na dvou ideových nohách je z dlouhodobého hlediska stabilnější a navíc se musí sama prakticky učit kultuře kompromisu, což je nanejvýš demokratické.

S tím vším lze patrně souhlasit, stejně jako s postřehem, že je to samotný historický vývoj, konkrétně ztráta kompromisu mezi kapitálem a prací v důsledku neoliberální globalizace, co nutí české zelené opustit krásnou iluzi o překonání pravo-levého politického štěpení a více se programově vyhranit i na pravo-levé ose. Jakkoliv souhlasím s obecnou rovinou Škabrahovy úvahy, nesouhlasím ovšem s rolí ani jménem, které autor článku druhému ideovému proudu v SZ přisoudil.

Liberální a liberálnější

Slovo „liberální“ je pro pojmenování druhého ideového proudu zelených podle mého soudu jen zdánlivě šikovné. Šlamastyku, do níž se dostala česká společnost a jež dlouhodobě oslabuje i Stranu zelených, totiž spíše zakrývá, než pomáhá napravovat. A to z více důvodů. Především — patrně nechtěně — sugeruje, že levicovější či Škabrahovým slovem „antikapitalistický“ proud v zelených není liberální či je přinejmenším méně liberální, než ten pravicovější.

To ovšem neodpovídá skutečnosti — takový Matěj Stropnický či sám Martin Škabraha (nečlen strany, ovšem dlouhodobý příznivce zelené politiky a jednička na kandidátce SZ v Olomouckém kraji) nejsou o nic méně liberální, než řekněme Jiří Čáslavka. A není to nepodstatný terminologický problém.

Důležitou součástí oné šlamastyky je totiž privatizace toho, co znamená být liberální, českou pravicí. Přitom liberálnost sama splývá s polistopadovým režimem jako takovým — po komunistické diktatuře tu konečně máme liberální režim, který dal rychle vzniknout novým elitám, jejichž příslušníci přirozeně tíhnou k liberálně pravicovému (menší jejich část také ke konzervativnímu) vidění světa.

Ztotožnění liberálnosti s pravicovostí bylo tak silné, že se liberálové jakožto nositelé nejmocnějšího polistopadového diskursu ani nepotřebují označovat za pravici — považovali se (a většinou stále ještě považují) především za antikomunisty, kteří nechtějí nic jiného, než to, co je — alespoň v našich zeměpisných šířkách a v zemích s podobnou dějinnou zkušeností — „přirozené“ a co nám komunistická diktatura sebrala: svobodu, demokracii a tržní ekonomiku, kteréžto skutečnosti v jejich porozumění podmiňují jedna druhou.

Nejdříve ostýchavě, postupně však stále samozřejměji se jako zastřešující pojem pro tuto novou a přitom „přirozenou“ polistopadovou skutečnost prosadil pojem kapitalismu. A spolu s tím nabývá tato skutečnost stále více neoliberální podobu tržní, třídně rozdělené společnosti.