Politický myslitel dějinnosti

Další ze vzpomínek na Jaroslava Šabatu připomíná základní rys jeho myšlení - důraz na dějinnost politické skutečnosti, i jedinečný způsob jeho přátelsko-pedagogického působení.

Cerny_fotka_vyrez_dr

Jan Černý

17.06.2012 10:21

Související

Ve smutné chvíli odchodu Jaroslava Šabaty jsem Deníku Referendum chtěl přispět osobní vzpomínkou, ale píše se nesnadno: Jaroslav Šabata obracel každé, i to nejosobnější téma v řeč o politice. A naopak, bavit se o politice bylo pro něj věcí navýsost osobní. Při setkáních s Jaroslavem se politično ukazovalo jako živel aktuálnosti, který veškerou intelektuální výbavu účastníků rozpravy a jejich paměť osobní i společenskou strhuje do sebe sama, do proudu aktuálního vyjevování stavu věcí.

Ze všech respondentů, kteří odpovídali na anketu Deníku Referendum Proč se hlásím k levici, byl Jaroslav zdaleka nejstarší a nejzkušenější – jeho odpověď se ovšem ze všech odpovědí nejvíce týkala aktuální politiky, toho, co je podle něj potřeba tady a teď činit. Proč se autor celoživotně hlásí k levici říkal text pouze implicitně: protože být nalevo znamená bojovat za každé situace za lepší příští, což zase neznamená nic jiného než bojovat za lepší aktuálnost, což zase neznamená nic jiného než pochopit, jací aktéři naši současnost utvářejí a jaké možnosti má v tuto chvíli progresivní politika.

Pozoruhodný byl tak vždy rozsah oné aktuálnosti, a to je snad i jádro Jaroslavovy politické osobnosti: aktuální je to, co je dějinné, co odněkud jde a někam míří; porozumět stávající situaci znamená vidět ji v její dějinnosti, nepodlehnout sugesci vládnoucích ideologií nebo těch aktérů, kteří právě zaclánějí celý výhled. Někdy v zimě roku 2010 mi Jaroslav řekl: „Musíme vážně přemýšlet o podobě postparoubkovské sociální demokracie.“ Po této větě zůstal jsem zkoprnělý – v době vrcholící antiparoubkovské obsese českých médií, v době, kdy se prakticky veškerý život ČSSD otáčel kolem Jiřího Paroubka, bylo přemýšlení o postparoubkovské sociální demokracii tím posledním, co bych považoval za nezbytné činit. Uplynulo pár měsíců a Paroubek po parlamentních volbách rezignoval na post předsedy strany. Postparoubkovská sociální demokracie se stala realitou a Jaroslav jen volně pokračoval v tom, co dělal vždy: v tázání, kam míří naše aktuálnost a kde je třeba nasadit naše síly.

Široký rozsah politické aktuálnosti má u Jaroslava Šabaty původ ve zdvojené dějinnosti jeho filosofického východiska: označoval se za heideggero-marxistu. Kombinace historického materialismu a existenciálně-fenomenologické analýzy lidské situace byla plodem intelektuální atmosféry šedesátých (a pozdějších) let dvacátého století, podobnou cestou se vydal i Karel Kosík.

Marxistické provenience je Jaroslavův universalistický pohled: v boji za naši věc se hraje o osud evropského, ba světového lidstva. Sem spadá i (pro některé pofiderní) masarykovské přesvědčení, které Šabata sdílel, že česká věc je věcí světovou, resp. že jedině z univerzálně-světového pohledu jí lze porozumět a za ni se zasazovat. Přirozeným rámcem všech Jaroslavových úvah o české politice, z nějž jedině můžeme pochopit náš úkol, byla Evropa a klopotný proces jejího sjednocování, jehož vyústěním má být „nový, postimperiální formát civilizace“.

Do této dějinné linie stupňované emancipace člověka neváhal po vzoru Karla Skalického začlenit dějiny křesťanské církve i novodobé revoluce – ruská říjnová nebyla pro něj „tou“ revolucí, nýbrž jen jednou mezi druhými; tu aktuální, tu, kterou podle něj utváříme a žijeme v naší současnosti, nazýval „novodemokratickou“. Výsledky revolucí se v dějinách potenciálně kumulují – revoluce nejsou vždy spektakulární a otřásající, postimperiální řád nelze vybudovat násilným převzetím moci, nýbrž rozvojem demokratického konsensu hlavních evropských tradic (v nichž jsou výsledky předcházejících revolucí přítomny) o podobě nového řádu.

Možnosti takového konsensu Jaroslav zakoušel dnes a denně v politickém působení Charty 77, měl ho tedy vyzkoušen takříkajíc v ohni - proto mě např. cílevědomě iritoval zdůrazňováním potřeby spolupráce s havlovskou inteligencí, jejíž scestí jsem opakovaně kritizoval na stránkách tohoto deníku - a hle, ledy se pohnuly a taková spolupráce začíná být dnes představitelnou... A naopak ty na levici, kteří se dnes poohlížejí pouze po tom, jak se jednou a provždy vypořádat s kapitalismem, měl za pohrobky „starolevicového myšlení“.

K Heideggerovi: Heideggerovo myšlení a jeho novátorský jazyk v šedesátých letech minulého století oslovovaly existenciální rozměr zápasu o lepší příští, vědomí krize evropského lidství, které si v krizi post-stalinské přivlastnili i marxisté. Heidegger posílil a snad lze říci individulizoval dějinný spád Jaroslavova myšlení: odcizení jde až k bytnosti člověka, naše nynější krize je krizí lidství jako takového, krizí vztahu člověka k tomu, co jeho časové vyvstávání mlčenlivě umožňuje a co je samo potřeba myslet jako dějinné, totiž bytí; a koncentrovaná dějinnost politické aktuálnosti jako by byla naplněním raně heideggerovského postulátu o člověku jako jednotě tří časových „ekstasí“, vyvstávání – aktuálnost vystupuje z porozumění tomu, co ji z minulosti utvořilo a je předem nezajištěným rozhodnutím tohoto okamžiku „co dělat", jak uchopit své budoucí možnosti.

A Heideggerovo favorizování budoucnostního elementu lidské existence jako by nacházelo odezvu v Jaroslavově schopnosti pochopit přítomnost z možné (nikoliv logicko-dějinně nutné) budoucnosti, v jeho nezlomném přesvědčení o tom, že pozitivní vývoj je možný. Když jsem si stěžoval na žulově pevnou ideologickou hegemonii pravice ve veřejné rozpravě, nenechal mě ani pořádně domluvit a už nastiňoval podmínky toho, aby tuto hegemonii získala v budoucnosti levice (ostatně sem umisťoval i výhledy spolupráce s havlovskou inteligencí: ta půjde prostě s tím, kdo bude ideologickou hegemonii mít). To byl snad nejvíce osvobozující prvek setkávání s Jaroslavem - soustředěný pohled na aktuálnost a přitom neuvíznutí v jejích povrchních fenoménech. Při některých mých stescích nad politickou současností mě, „fenomenologa“, nabádal: Buď více fenomenologem! Jaká škoda, jaké prázdno, že už nabádat nebude...

Fenomenologie si cenil proto, že otevírá přístup ke společenskému vědomí, jakkoliv se jako marxista stavěl za prvotnost společenského bytí. Na naše vůbec poslední setkání si donesl německou monografii o M. Merleau-Pontym a dožadoval se, už viditelně nemocný a unavený, mého výkladu o antropologii M. Henryho (Henry představuje vůči Merleau-Pontymu konkurenční fenomenologický projekt) - to vše v zájmu svého ohledávání širších souvislostí návratu pojmu svobody v druhé půli dvacátého století, resp. v zájmu hlubšího pohledu na fenomén neoliberalismu a boje s ním. K pochopení rozdílu mezi „neoliberální" obhajobou panství finančního kapitálu a skutečně novým liberalismem mi ve vůbec posledním emailu nabízel slavný Derridův odstup mezi pojmem „différence“, označujícím rozdíl v jeho identitě a novotvarem „différance“ - ten druhý je rozdíl utvářený dějinně.

Tímto apelem na konkrétní dějinnost Jaroslav rozbíjel zatuhlé ideologické produkty doby. Ono rozbíjení se ovšem dělo v zájmu celistvosti našeho aktuálního postoje: všechny úlomky filosofií přijímaných i odmítaných, všechny poryvy dění vzdáleného i blízkého vtahovala jeho originální politická osobnost do základní otázky „co dělat", tady a teď. Ačkoliv se označoval za „levicového teoretika", byl sám nejlepším dokladem toho, že teorie je formou (dějinné) praxe a že nárokem myšlení je svět změnit. Proto byl ušetřen povrchního lamentování nad současností, proto se nikdy nemusel vzdát důvěry v „lid": nad pokleslými fenomény, jako je konzumerismus či naopak ideologická zaslepenost (u inteligence), nemoralizoval - odkázal nanejvýš k dobové podmíněnosti takových fenoménů a k potřebě nastolení politické alternativy k podmínkám, které jim dávají vzniknout.

Kristovo „Jakou měrou měříte, takovou měrou vám bude naměřeno" tak vlastně obracel (ve smyslu „Měřím všem tak, jak mi naměřil můj historický optimismus.“). Sám nedotčen mnohými nectnostmi doby, nepohoršoval se nad jejich hojným výskytem v okolí, resp. nad jejich nositeli. Lidem měřil svou dobrotou a svým nadhledem, který se vůbec nevylučoval s ostrostí pohledu. Snad lze takto nějak vyjádřit hlubinně křesťanskou stopu v jeho myšlení a jednání: ostrost soudu byla vyhrazena pro „hřích", nikoliv pro „hříšníka". Jaroslavovi bylo osobně blízké katolictví. Křesťanství dokázal z dějinného pohledu nadřadit marxismu jakožto původnější dějinný pohyb směrem ke svobodnému člověku a naše hovory zahrnul do pokračování rozhovorů marxistů s křesťany.

Ona nedotčenost mnohými nectnostmi doby dala mému setkávání s Jaroslavem příchuť setkávání s dobou, která minula, ale z níž stále ještě žijeme: intelektuální kvas šedesátých let minulého století, možnost širokého konsensu politických sil v Chartě 77 a v listopadové revoluci, bojovný, nikoliv hédonistický přístup ke světu, samozřejmost hlubšího vzdělání.

Paradoxem osudu se politická kariéra vášnivého obhájce pozitivního významu dějinnosti odvíjela v čase jako ubývání moci a viditelnosti: od vytvoření tzv. druhého centra KSČ usilujícího narozdíl od polovičatých snah „reformistů" o přechod ke skutečné demokracii a později hvězdné hodiny mimořádného, vysočanského sjezdu KSČ v roce 1969, přes nepříliš viditelnou opoziční práci jednoho z rozhodujících hybatelů Charty 77, po roli intelektuálního guru (navíc „ukrytého“ v Brně) jisté části občanské i stranické levice. Toto ubývání podílu na moci spolu s nepříliš rozsáhlou činností publikační učinilo z Jaroslava zjev povýtce sokratovský – politično u něj vyvstávalo v médiu řeči a strhávalo jeho spolubesedníky do živlu své aktuálnosti. Oč méně moci, o to více vlivu Jaroslav měl. A bude to, jak věřím, vliv dlouhodobý.

Jaroslav Šabata byl pro mě největším politickým myslitelem starší generace, a nad to skvělým člověkem a přítelem. Navzdory smutku z odchodu učitele a přítele nemohu necítit důstojenství naplněného života, do posledních chvil žitého v intenzivních rodinných vztazích a zároveň v absolutním zaujetí pro politiku - o obojím svědčily zástupy lidí, kteří za Jaroslavem přicházeli v jeho posledních dnech do nemocnice. Naše přicházení bude pokračovat: s Jaroslavem jakožto významným spolutvůrcem emancipačních snah české politiky se budeme setkávat ve strhujícím živlu politické aktuálnosti, bude-li ta aktuálnost pro nás mít rozlohu skutečně dějinnou.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.