Proč se hlásím k levici? Proč bych měl měnit barvu, ke které se hlásím od svých osmnácti let? (Což znamená od podzimu roku 1945.) To je ovšem osobně laděná odpověď. A šéfredaktorovi Deníku Referendum zřejmě o osobní příběh nejde. Pokud mu rozumím správně, jde mu o narýsování jasné dělící čáry v galimatyáši, jak píše, českého politického ringu.

Nebudu proto spekulovat o tom, jak volby dopadnou, ale jaký výsledek by se mému levicovému ledví zamlouval. Jsem zkrátka přesvědčen že Česká republika se musí propracovat ke stabilní vládě levého středu. Taková vláda představovala nevyužitou alternativu takzvané „oposmlouvy“ (opoziční smlouvy) mezi sociální demokracií vedenou Milošem Zemanem a Klausovou Občanskou demokratickou stranou.

Pro osvěžení paměti: smluvní vztah mezi oběma uvedenými stranami, nastolený po volbách v červnu roku 1998, vedl k instalaci menšinové vlády ČSSD, jejímž premiérem byl její předseda. Tedy Zeman. A ODS jeho vládu jako strana opoziční plně tolerovala. Zavázala se, že vládu nesvrhne. Přirozeně s výhledem, že po dalších volbách — až se sociální demokrati svým vládnutím „historicky znemožní“ (což bylo slovo Miroslava Macka) — se o vládní křesla podělí ona.

A bude vládnout komfortně a sama a nadlouho. Smluvní vztah mezi ČSSD a ODS ji ostatně příslušný komfort jistil i v opozici: korupční srůstání politiků s „kapitálem” se stalo konstitutivním rysem ódéesky už v jejím nejrannějším stádiu; nyní se stalo ustálenou a rozvinutou normou; v Topolánkově éře se to už jen prohloubilo. Řečí o korupci je tolik, že je to až podezřelé.

Tuto idylickou vizi v podobě groteskní karikatury parlamentní demokracie zhatilo střídání stráží v čele ČSSD. Poněkud podivínský Miloš Zemana šel „objímat stromy“ na Vysočinu (víme, že to bylo „na věčné časy”) a jím samým vybraný nový předseda Vladimír Špidla, jenž už prokoukl, co se hemží pod těžkými balvany oposmlouvy, elegantní holport s politickým rivalem vypověděl.

Degradoval ji na nástroj „na jedno použití“. Tímto husarským kouskem se Špidlovi podařilo odvrátit porážku ve volbách v roce 2002. Nestandardní „oposmlouvu“ vystřídala standardní a jednoznačně evropsky orientovaná koaliční vláda: sociální demokracie koalovala s lidovci (KDU-ČSL vedené po smrti Josefa Luxe Cyrilem Svobodou) a liberály (dnes už zaniklou Unií svobody, kterou vedla Hana Marvanová).

Rozchod s „duopolem“ (svérázným monopolem) obou nesilnějších stran představoval sice zásadní pokrok z hlediska rozvoje parlamentně demokratické politické kultury, ale sám o sobě nestačil a nemohl stačit na to, aby se české politické poměry jaksepatří usadily. V legislativní periodě vymezené lety 2002—2006 měly samy se sebou těžké problémy obě klíčové formace: ta pravá i ta levá.