Proč se hlásím k levici? Proč bych měl měnit barvu, ke které se hlásím od svých osmnácti let? (Což znamená od podzimu roku 1945.) To je ovšem osobně laděná odpověď. A šéfredaktorovi Deníku Referendum zřejmě o osobní příběh nejde. Pokud mu rozumím správně, jde mu o narýsování jasné dělící čáry v galimatyáši, jak píše, českého politického ringu.

Nebudu proto spekulovat o tom, jak volby dopadnou, ale jaký výsledek by se mému levicovému ledví zamlouval. Jsem zkrátka přesvědčen že Česká republika se musí propracovat ke stabilní vládě levého středu. Taková vláda představovala nevyužitou alternativu takzvané „oposmlouvy“ (opoziční smlouvy) mezi sociální demokracií vedenou Milošem Zemanem a Klausovou Občanskou demokratickou stranou.

Pro osvěžení paměti: smluvní vztah mezi oběma uvedenými stranami, nastolený po volbách v červnu roku 1998, vedl k instalaci menšinové vlády ČSSD, jejímž premiérem byl její předseda. Tedy Zeman. A ODS jeho vládu jako strana opoziční plně tolerovala. Zavázala se, že vládu nesvrhne. Přirozeně s výhledem, že po dalších volbách — až se sociální demokrati svým vládnutím „historicky znemožní“ (což bylo slovo Miroslava Macka) — se o vládní křesla podělí ona.

A bude vládnout komfortně a sama a nadlouho. Smluvní vztah mezi ČSSD a ODS ji ostatně příslušný komfort jistil i v opozici: korupční srůstání politiků s „kapitálem” se stalo konstitutivním rysem ódéesky už v jejím nejrannějším stádiu; nyní se stalo ustálenou a rozvinutou normou; v Topolánkově éře se to už jen prohloubilo. Řečí o korupci je tolik, že je to až podezřelé.

Tuto idylickou vizi v podobě groteskní karikatury parlamentní demokracie zhatilo střídání stráží v čele ČSSD. Poněkud podivínský Miloš Zemana šel „objímat stromy“ na Vysočinu (víme, že to bylo „na věčné časy”) a jím samým vybraný nový předseda Vladimír Špidla, jenž už prokoukl, co se hemží pod těžkými balvany oposmlouvy, elegantní holport s politickým rivalem vypověděl.

Degradoval ji na nástroj „na jedno použití“. Tímto husarským kouskem se Špidlovi podařilo odvrátit porážku ve volbách v roce 2002. Nestandardní „oposmlouvu“ vystřídala standardní a jednoznačně evropsky orientovaná koaliční vláda: sociální demokracie koalovala s lidovci (KDU-ČSL vedené po smrti Josefa Luxe Cyrilem Svobodou) a liberály (dnes už zaniklou Unií svobody, kterou vedla Hana Marvanová).

Rozchod s „duopolem“ (svérázným monopolem) obou nesilnějších stran představoval sice zásadní pokrok z hlediska rozvoje parlamentně demokratické politické kultury, ale sám o sobě nestačil a nemohl stačit na to, aby se české politické poměry jaksepatří usadily. V legislativní periodě vymezené lety 2002—2006 měly samy se sebou těžké problémy obě klíčové formace: ta pravá i ta levá.

Nyní už Topolánkově ODS se vinou vnitřní slabosti ČSSD (podkopávané stále problematičtějšími ambicemi Miloše Zemana) podařilo vykopnout do prezidentských peřin Václava Klause. Sociální demokracie svou „postzemanovskou krizi” vyřešila změnou na špici strany — premiérem a předsedou strany se stal Jiří Paroubek, ale to nemohlo zabránit tomu, aby volby před čtyřmi roky neskončily tak, jak skončily: komplikovaným patem, jehož důsledky otřásaly naší politickou scénou po celé čtyři roky a otřásají ji podnes. Od konce loňského jara máme úřednickou vládu a nyní pekelně dusné volební jaro.

Nepíšu text, v němž bych mohl podrobněji rozebrat všechny pravicové bludy, předsudky a omyly týkající se pádu Topolánkovy „přeběhlické“ vlády na jaře loňského roku (zabředl do nich i Václav Havel, když prorokoval, že voliči to sociální demokracii spočítají), odsunu předčasných voleb na podzim loňského roku a všemožných sugescí, že sociální demokracie přivede tuto zemi k bankrotu na řecký způsob.

Načrtnu dějinně-politické panoráma, které zdůvodňuje předpoklad, že dobrou vládu nemůže vytvořit programově bezradná a ideově rozložená pravice, jejíž stále ještě nejvýznamnější politická postava (jíž Klaus bezpochyby je) táhne Evropou jako protievropský Žižka, a tudíž zdůvodňuje i to, proč je proto žádoucí, aby vládu pravice vystřídala vláda s tak či onak sociálnědemokratickým profilem. Ať už koaliční, nebo menšinová.

Pro takovou změnu nemluví jen české reálie. Její potřebu diktuje proměna světové hospodářské krize v chronickou krizi politickou, v krizi rozvracející rovnoprávný vztah mezi silami práce a kapitálu a demokratický styl vládnutí. Jejím význačným rysem je reálná hrozba, že bude podminována společná evropská měna a Evropská unie; že Evropané se ocitnou na prahu epochy, v níž zákonitě přijdou ke slovu odbrzděné sklony k nadvládě a ambice všech velkých mocností; a že se zničí program překonávání rozdílu mezi bohatšími a chudšími zeměmi.

Jedno je jisté: ostrost politického boje se nestupňuje především díky sociální demokracii údajně „pokažené” Jiřím Paroubkem, ale dík pravicovým silám zahnaným do kouta. Jde o problémy s vládnutím v podmínkách dějinného zlomu, odstartovaného pádem burzy na Wall Streetu v polovině předloňského září.

Věhlasný světový ekonom a nositel Nobelovy ceny za rok 2001 Joseph Stiglitz jej nepřirovnal k pádu berlínské zdi zbůhdarma. Otřesy všeho druhu, které následovaly, se nevyhnuly ani bohatému Německu — zemi s pověstí státu dokonale konsolidovaného.

To je důvod, proč levicově orientovaná německá revue Neue Gesellschaft/Frankfurter Hefte (Nová společnost/Frankfurtské sešity) nastolila ve svém posledním čísle téma takzvané „nové občanskosti” (Neue Bürgerlichkeit). Jde o reakci na přezíravou rétoriku vládních stran (konzervativců a velmi bojovných liberálů), již provází snaha o politickou ostrakizaci a delegimizaci opozice tvořené sociální demokracií se zelenými a stranou Levice (die Linke).

Šéfredaktor revue přitom opakovaně upozorňuje na dvojí význam slova „občanský”. V němčině (ale taky v češtině) může jít buď o reprezentaci buržoazie (Bourgeois) neboli o vládu relativně úzké třídy privilegovaných vlastníků (Besitzbürger) nebo se může jednat o rovnoprávné občanstvo v celé jeho šíři — tedy o občany ve smyslu francouzského Citoyen.

Liberálně-konzervativní vláda vystupující bojovně proti opozici se pravému obsahu pojmu „občanská demokracie“ mírně řečeno zpronevěřuje. Svou vládu redukuje na politické panství „třetího stavu”, „buržoazie”, „kapitálu”. Provokuje zkrátka levici, v německých poměrech levicovou opozici, jako deklarovaná formace privilegovaného měšťanstva. A dlužno dodat, zdůrazňují autoři textů v Neue Gesellschaft, že pravicová praxe je v tomto ohledu nanejvýš přesvědčivá: zájmy buržoazie dominují zřetelně a bez omezení.

Jsme v České republice: a tudíž to, jak vypadá záměna rovnoprávného občanství za buržoazní pohrdání „obyčejnými lidmi” a přezíravá pravicová rétorika vůbec, víme asi ještě lépe než Němci. Podtitulek jednoho článku v Lidových novinách z uplynulých dní (Petr Kamberský, LN 30. dubna) odvážně hlásá: „Paroubek pochopil, že Slovanům vláda společenské spodiny zas tak nevadí.”

Příznačné je stále podrážděnější „značkování” sociálních demokratů jako „socanů”. Jako bychom se vraceli do posledních dekád devatenáctého století, kdy se česká buržoazie poprvé ocitla tváří v tvář mocně zorganizovanému dělnickému hnutí, jež usilovalo o sociální práva i o důstojný a svobodný život všech občanů bez výjimky. Pogromistický důraz sugerující, že vůči „Paroubkově” sociální demokracii si může kdokoli dovolit cokoli (jde přece o službu národu ne-li o jeho záchranu!), je toho jen vedlejším produktem.

Účinnou odpovědí na tuto „duchovní situaci” nemůže být hysterie, která smazává význačné rozdíly mezi kritiky „Paroubkovy” sociální demokracie. Staré úskalí v tomto směru skrývá sklon ošklivit si oba hlavní protagonisty polistopadové transformace: Václava Havla stejně jako Václava Klause. Mnozí tak či onak levicově smýšlející občané jdou dokonce ještě dál: věří, že Václav Klaus je věrohodnějším a realističtejším obhájcem zájmů českého národa než Václav Havel.

Právě tento naivní sklon vysvětluje, proč mohl být Václav Klaus podvakrát zvolen prezidentem. Dokonale si totiž osvojil nadbíhání mělce strukturovanému narodně-sociálnímu myšlení, které lze zaznamenat v celém středolevém prostoru. A není samozřejmě těžké pochopit, jak by se česká politika a státnost zvrtla, kdyby byl Václav Klaus v tomto ohledu ještě úspěšnější, než je dnes...

Pokud by se mě některý čtenář těchto řádek zeptal, jestli si mnohé z toho nenadrobil Václav Havel sám (a připomenul, jak se vybarvili někteří jeho nejbližší společníci), dal bych mu samozřejmě za pravdu. Leccos rozumného na toto téma v Deníku Referendum napsali Jakub Patočka, Jan Černý i jiní.

Jakub Patočka zároveň uznal, že Václav Havel je jedna z největších žijících osobností českého politického myšlení a rozhodně největší osobností české politiky po roce 1989. Jde o to, co z toho plyne. Soudím, že to není složité: s Václavem Klausem nelze vést rozhovor o tom, jak nahradit vládu pravice vládou levostředovou. S Václavem Havlem to jde. S Jakubem Patočkou jsme se o tom už jednou přesvědčili. Havel se významně zasadil o vznik „Špidlova“ levého středu.

Ale ani v tomto případě nejde jen o český rybník. Navážu proto ještě jednou na německé reálie: Gesinne Schwannová (kandidátka německé sociální demokracie na funkci prezidentky Spolkové republiky) postavila v rámci snah o hlubinnou reflexi debaklu sociální demokracie v zářijových volbách loňského roku (2009) proti sobě expanzivní Wettbewerbesgesellschaft (soutěživou společnost) a klasickou Wettbewerbeswirschaft (hopodářský řád založený na soutěživosti). A zdůraznila, že společnost prodchnutá ve všech azimutech honbou za úspěchem a prostoupená mělce liberální a hedonistickou, ne-li bezduchou kulturou „bezuzdné ctižádostivosti” („der entfesselten Ehrgeiz”) je společností v nejhlubším slova smyslu krizovou.

Vtip je v tom, že k nápravě tohoto neblahého stavu nevede snaha o prostý návrat ke konkurenční ekonomice, spojený s kázáním tradičních občanských ctností. A už zcela bezperspektivní je politika, která se s tímto programem uzavírá do národní skořápky. Cesta vpřed vede jen v politickém zápase evropského formátu: což se týká obsahu i formy boje. Evropané mají v tomto směru našlápnuto. Evropské internacionály už přece existují. A mají ji i sociální demokraté s programem, jenž se orientuje na překonání současné krizi přechodem k vyššímu společensko-politickému řádu.

Zatím je to opravdu program, který leží tak trochu ladem (na stránkách Deníku Referendum se o tom už diskutovalo). Chybu však dělá ten, kdo si myslí, že se proto ČSSD nemá volit. Je to přesně naopak: je to součást procesu, v němž se učíme zasazovat o velký evropský program navenek i doma — v rozhovoru se všemi potenciálními spojenci v prostředí liberálním, křesťanském i zeleném — pokud možno co nejúčinněji.