↗

František Kriegel, který byl po celý svůj veřejný život komunistou, patří plným právem k největším českým politickým ikonám. Ale nejde jen o něj. Motivace desetitisíců komunistů, kteří do strany vstupovali před 2. světovou válkou anebo během ní, byly vesměs ušlechtilé a úctyhodné. Chtěli lepší svět pro všechny. Repro DR

V květnu osočil předseda Pirátské strany Ivan Bartoš svoji kolegyni Janu Michailidu z obhajoby komunismu, napomenul ji za údajně provokativní chování a vyzval, aby přehodnotila „své fungování ve veřejném prostoru“. Zafilosofoval přitom, že „komunismus i fašismus jsou stejně zhoubné ideologie“.

Na první pohled by se mohlo zdát, že je to jen klasická místní bouře ve sklenici vody. Ve skutečnosti je případ příznakem daleko hlubšího problému.

„Komunistka“ Michailidu a antikomunista Bartoš

Pro začátek zdůrazněme, že Michailidu „hrůzy komunistické diktatury“ rozhodně nehájila ani neadorovala, jak se jí falešně podsouvá. Její „prohřešek“ spočíval v tom, že zašla na diskuzní setkání nazvané Dny antikapitalismu a napsala o své pasivní účasti na twitter, takzvanou sociální síť, vlastněnou jedním z nejnebezpečnějších kapitalistů na světě.

Nechme stranou zarážející paternalismus, s nímž stranický předseda, který se ještě před několika lety účastnil antifašistických demonstrací, usměrňuje svou stranickou kolegyni do patřičných vod, a povšimněme si důležitější okolnosti. Pirátovo napomenutí přišlo v den, kdy vláda, v níž je ministrem, schválila asociální a absurdní „úsporný balíček“ státního rozpočtu.

Za líbivými slovy „úsporný balíček“ se neskrývá nic pěkného: jde o soubor opatření, která razantně zhorší už tak tristní situaci střední třídy, chudých a nejchudších, zatímco lidé s největšími příjmy a největšími majetky změny patrně ani nezaregistrují. Vzhledem k tomu, že Bartošova slova pravděpodobně nelze přičíst neznalosti politických dějin a základů sociální teorie, dostává jeho vyjádření punc nestydatého papalášství.

Je výrazem proměny myšlení a hodnot, již s sebou přináší toxický vztah s koalicí SPOLU; především pak s představiteli strany podle jména „občanskodemokratické“, která by ovšem ze společnosti nejraději udělala korporaci. Vše nasvědčuje tomu, že Piráti nastoupili cestu do propadliště politických dějin, odkud lze zaslechnout poslední hlasy představitelů ČSSD, Strany zelených a takzvaných komunistů, kteří se vzdali svých principiálních východisek a paktovali se s pravicí a oligarchy. Je škoda, že si to většina členů Pirátské strany, která jako jediná významnější strana u nás má vcelku demokratické procedury a vzdáleně se blíží liberální levici, neuvědomuje.

Nechme však osud Pirátů v jejich rukou a pokusme se raději nad českou politickou krajinou rozehnat hustou mlhu, která pohltila tradici radikálně demokratické levice, aby o ní propříště kapitán Pirátů ani nikdo jiný nemohl bez uzardění prohlašovat jakýkoli nesmysl jen proto, že by se mohl zalíbit ultrakonzervativním neoliberálům z ODS. Nejprve však „přivítejme“ tři návštěvy, jež ostře nasvěcují absurditu současného českého antikomunismu a tragickou nepřítomnost radikální demokratické levice v českém veřejném prostoru od roku 1968.

Dvě návštěvy brilantinou mazané

V kontextu „honu na komunistku“ bije do očí, že nejvyšší ústavní činitelé — prezident Petr Pavel, od něhož to nemile překvapilo, a premiér Petr Fiala, od něhož ani trochu — si v květnu v Praze horlivě třásli pravicí s italskou premiérkou Giorgií Meloniovou, předsedkyní Bratrů Itálie, strany ustavené na neofašismu.

„Bratrskou“ pravicově populistickou a rasistickou politiku už v Itálii s povděkem pociťují bohatí, a naopak neblaze dopadá na chudé, Romy, migranty, LGBTQ nebo novináře. Zbožné přání Alexandra Vondry, který by chtěl vidět v Meloniové novou Thatcherovou, je sice i vůči temnému dědictví britské premiérky snad až příliš příkré, nicméně nemění nic na tom, že vše, co Meloniová reprezentuje, bychom tu měli razantně odmítnout.

Je-li Meloniová označovaná za postfašistku, která se snaží od fašistického dědictví naoko distancovat, pak její spolustraník a předseda italského senátu Ignazio La Russa, který navštívil Českou republiku koncem dubna, představuje nepokrytě fašistického nostalgika. La Russa přijel do Prahy na konferenci předsedů parlamentů unijních zemí v den, kdy se v Itálii slaví Svátek osvobození — rozumí se od fašismu a nacismu.

La Russa s vrcholnou mírou cynismu navštívil Palachův pomník a bývalou nacistickou věznici v Terezíně. Nebyl sice oficiálně přijat ústavními činiteli, ale přesto je ostuda, že proti tomu, když svou přítomností znesvěcoval místa spjatá s odporem proti útlaku, zdejší liberální politici a novináři ani nehlesli.

Znovu si zopakujme kontext: členka Pirátské strany je ostrakizována za návštěvu semináře podporujícího rovnost a emancipaci, zatímco evropští představitelé, jejichž ideologie popírá hodnoty Evropské unie a odporuje myšlenkám rovnosti a sociální spravedlnosti, nechává české liberály v lepším případě v klidu. Jak je možné, že v roce 2023 jsou fašistické inspirace v české politice a mediální sféře stravitelnější než radikálně demokraticky levicové?

Host z Francie

Česká kulturní obec je oproti politické scéně naštěstí vyspělejší. Dokladem budiž třetí pražská návštěva. Spisovatel Édouard Louis sklidil v květnu ovace za radikálně levicovou kritiku současného společenského řádu. Francouzský spisovatel je známý svou obžalobou francouzské pravice, jež podle něj ničí životy pracujících, vrhá je do chudoby a frustrace, kterou pak ventilují v rasismu, homofobii a příchylnosti k fašismu.

Jako zjevení působí v českém prostředí Louisovo razantní odmítnutí představy, že lidé si musí svá práva zasloužit. Představa je to bytostně pravicová, nakazili se jí ovšem i mnozí liberálové — a v České republice bohužel snad úplně všichni; přinejmenším ti, jejichž hlas je na veřejnosti nejvíce slyšet.

Louis nás učí myslet levicově: pochopit levicovost nikoli jako hloupou nadávku, ale jako porozumění, že naše životy jednoduše nejsou výsledkem předurčení nebo individuálních rozhodnutí. Ukazuje, že naše životy jsou do značné míry utvářeny nerovnými společenskými podmínkami, privilegii a vyloučením; a že tyto podmínky můžeme společně měnit a utvářet, abychom zajistili důstojnost a seberealizaci každému bez rozdílu — což ve výsledku nakonec prospěje všem.

Není důvod, proč se nepřihlásit alespoň ke snaze o přiblížení se tomuto ideálu. Vyžaduje to ale na první pohled nepříjemný nekonformní krok: odmítnout současný společenský řád, který připouští naprosto neospravedlnitelné rozdíly v bohatství a moci a udržuje chudobu a strádání bezpočtu lidí.

Slýcháme pohádky o sociální mobilitě („když se budeš snažit“), ale přitom se pohybujeme v uzavřeném kruhu, z něhož je prakticky nemožné vystoupit. Z hlediska fungování kapitalistického systému totiž není ani žádoucí, aby většina lidí dosáhla ekonomické svobody.

Životní rány, společenský cynismus a absence perspektivy do budoucna pak v takovém světě snadno vedou ke ztrátě jakékoli motivace i vlastní sebeúcty. Je to marné, stejně se nic nezmění.

Levice, násilí a pravice aneb Když slyším o kultuře, sahám po revolveru

Je pochopitelné, že tonoucí se namnoze chytají stébla, které jim slibuje fašismus parazitující na vyvřelých i skrytých bolestech, traumatech a vzteku. Fašismus obrací negativní emoce proti určité odlišné skupině lidí, aby tak stvrdil výlučnost skupiny vlastní. Taková náplast na bolest je ale falešná, protože z jiných obětí vytváří falešné viníky, aniž by řešila příčiny potíží.

Italský myslitel Umberto Eco v textu Věčný fašismus říká, že fašismus sice nemá filosofické jádro, ale emocionálně je pevně ukotven v archetypálních základech. Fašismus pokládá všechno moderní a založené na rozumu za pramen zkaženosti, a brání proto rozvoji jakéhokoli poznání: pravda je údajně dána, jen se musí správně vyložit.

Proto fašisté tak nenávidí moderní sociální a humanitní vědy: zpochybňují totiž legitimitu jejich záměrů, ukazují, že vznikají ze lži. Lidé mají uvěřit, že krev či místo narození zakládají výlučná práva a ta je třeba chránit před nepřáteli, které fašismus sám vytváří.

Podobnost s vedoucí úlohou komunistické strany není v tomto případě náhodná, ale neměli bychom se jí nechat zmást. Styčné body mezi režimy, které se odvolávaly ke komunistické myšlence, a fašismem, vyplývají z popření demokracie, nikoli z odporu proti jinému, který je jádrem fašismu.

Komunistické hnutí vychází v základu své ideologie z odvěké lidské touhy učinit svět lepším místem pro všechny lidi bez rozdílu. Naopak fašisté chtějí konzervovat privilegia exkluzivně definované skupiny. Proto není namístě ztotožňovat dokonce ani sovětské Rusko, natožpak husákovský normalizační režim s fašismem.

Ale stejně tak bychom je neměli spojovat s uplatněním komunistických idejí, natož s radikálně demokratickou levicí. Režimy takzvaného východního bloku měly s radikální demokratickou levicí pramálo společného: místo demokratizace ekonomického a politického života se v nich ustavila nová vládnoucí vrstva, příchylná k autoritářství, a státně-byrokratické vlastnictví výrobních prostředků.

Francouzský filosof Alain Badiou v tomto smyslu tvrdí, že dosavadní snahy, které se chtěly komunismu přiblížit, selhaly. A nemá proto smysl je nazývat komunismem.

Oblíbenou rétorickou figurou pravičáků je strašení komunistickým násilím. Karl Marx a Friedrich Engels skutečně ovlivnili socialistické myšlení mimo jiné i tezí, že soukromé vlastnictví mohou vykořisťovaní zrušit jen násilím, protože buržoazie bude bránit svá privilegia všemi prostředky.

Ale vzhledem k ekonomickému, politickému, sexuálnímu nebo symbolickému násilí, s nímž se setkáváme v kapitalismu dnes a denně, je pohoršování nad touto marxistickou myšlenkou neskonalou licoměrností. Privilegia a násilí jsou v naší společnosti něčím tak běžným, že je pokládáme takřka za samozřejmost.

Máme tu k milionu obětí exekutorů, jimž bývá často ponižujícím způsobem zabavováno jejich obvykle skrovné osobní vlastnictví. Vymáhané sumy jsou přitom často v groteskní disproporci k reálnému dluhu. Těžko bychom hledali v normalizačním režimu lidi, jimž se žilo tak zle jako dnes bezdomovcům.

Postižení, minority, cizinci, ale i průměrný český bílý heterosexuál, ti všichni mají v podvědomí obavy a strach z násilí druhých lidí i moci, kterou na nich stát a další instituce páchají. Ve vyloučených lokalitách se lidé děsí pogromů ze strany neonacistů a „slušných“ občanů. A to nemluvím o utrpení uprchlíků a lidí stižených válkami a hladem, které představují strukturální násilí současného systému.

Ve „slušné“ společnosti se o tom nemluví, ale řekněme to konečně otevřeně: třídní společnost, v níž žijeme, je založena na privilegiích a násilí. Komunismus je snahou o odstranění panství privilegované třídy, což je předpokladem naplnění potřeb, seberealizace, a tedy svobody všech. Co tedy znamená demokratický komunismus nebo šířeji radikálně demokratická levice? Odpověď si vyžaduje exkurs za nesamozřejmostí demokratismu.

Radikální levicová tradice je radikálně demokratická

Stalo se zvykem klást vznik demokracie do klasického Řecka. Je to na pováženou nejen proto, že neexistuje v zásadě ani teoretická kontinuita aténské demokracie s dnešními demokratickými formami. Demokratické principy a procedury, tedy různé formy rovnostářského participativního politického rozhodování, nacházíme uplatněné napříč společnostmi v prostoru a čase — nejvýrazněji ovšem v rámci nestátních způsobů organizace.

Ať už však objevujeme demokratické principy a postupy kdekoli, spojuje je sepětí principu rovnosti a svobody při účasti na životě společnosti. Svoboda a rovnost ale neznamenají plytkou představu konzumní svobody moderních lidí-otroků, jež jsou si rovni v prodávání sama sebe — své práce.

Naopak, demokratická rovnost a svoboda jsou realizovány teprve tehdy, když je všem členům společenství zajištěna možnost naplnění jejich potřeb — bez toho se nemohou stát platnými účastníky politického procesu. Současně je demokratickému ideálu rovné politické účasti bližší nikoli periodický proces volby zástupců, kteří jako by se do příštích voleb stávali zvláštní neodpovědnou kastou, nýbrž daleko častější rozhodování a vytváření různých forem rovnostářského politického jednání a rozhodování.

Spojení demokracie s občanskými právy a právním státem je vlastně poměrně novým vynálezem. Předpoklad pro ně vytvořilo osvícenství, které zdůraznilo roli poznání a hodnotu jednotlivce. Ale ještě v revolučních režimech osmnáctého století se demokraté, požadující rovné svobody a práva včetně účasti na správě věcí veřejných, zdáli něčím bizarním.

Oprášení demokratické ideje z prachu dějin nastává až od začátku devatenáctého století v tehdy ustavovaných republikách, v nichž nová vládnoucí moc přechází z monarchů a aristokratů na měšťanstvo a první velkopodnikatele, kteří ve snaze upevnit svoji dominanci začínají pokukovat po podpoře dosud přehlížených rolníků a dělníků — k tak se rodí moderní reprezentativní demokracie. Netřeba přitom zdůrazňovat, že volání po demokracii v sobě mělo i ekonomický aspekt — vyvlastňování tehdy bylo běžnou součástí demokratické politiky a spatřovala se v něm cesta k nápravě odvěkých majetkových nespravedlností.

Rozsáhlým přerozdělením majetku církve a šlechty započala svou existenci Masarykova první republika. A po zestátňování majetků „buržoazie“, které přitom byly vůči jmění, jež tu nahromadila polistopadová oligarchie, směšné, volali po roce 1945 nejen komunisté, ale panovala o něm shoda celé české demokratické politiky, včetně paradoxní ikony české antikomunistické pravice — socialistky Milady Horákové. Zespolečenštění nadměrných majetků se zkrátka obecně pokládalo za spravedlivý nástroj demokratické politiky sloužící k nápravě strukturálně vznikajících nespravedlností a křivd.

Moderní levicový univerzalismus

Hlavní ideově-ideologický politický zápas, který probíhal v Evropě od konce devatenáctého století nejméně do šedesátých let století minulého, se však už nevedl o demokracii, ale o interpretaci modernity a její podobu: bude ztotožněna s liberálním elitářstvím, nebo socialistickým komunitarismem, či jejich hybridem? Zastánci různých pozic na této škále byli ovšem svorně modernisté společně odmítající antimodernistický konzervatismus a fašismus, volající po znovunastolení či vytvoření nových privilegií a hierarchií — za povšimnutí stojí, že podobně antimodernistickou představou se vyznačují například fundamentální islamisté.

Referenční oblast české společnosti je dnes na takzvaném Západě, tedy tam, kde se po druhé světové válce ustavila dominance „střední cesty“. Sociální jistoty se spojovaly s liberálními svobodami, potlačením třídního boje, zárukou důstojného života a obživy garantované v rámci národního státu — skoro — všem.

V praxi umožnil tento kompromis udržet třídní panství výměnou za spravedlivější redistribuci bohatství, jinými slovy, bohatí dávali více drobků z koláče, který pekli lidé z chudé a střední třídy, tedy ti, kdo skoro nic nevlastní. Nebo ještě přesněji: ti, kteří nevlastní výrobní prostředky, nerozhodují o produkci, místo toho se jim vypráví pohádka o zákonech poptávky a nabídky, nezískávají rentu a musí se živit, jak se dá.

Takzvaný sociální stát má však již svá nejlepší léta za sebou. Jeho úpadek má jistě řadu příčin. Jednou z nich ovšem nepochybně je, že už nemusí čelit systémovému rivalovi v podobě východního bloku — stal se obětí „dekomunizace“, neboli snahy, „vymazat poslední stopy sociálního státu, ústředního pilíře dědictví levice“, jak říká Slavoj Žižek. Ironií dějin se v tomto úsilí zas tolik neliší zaťatí čeští antikomunisté od politiky Vladimira Putina a jeho věrchušky.

Tvůrci a ideologové sociálního státu však sdíleli se sociálními liberály, humanistickými křesťany, anarchisty, demokratickými komunisty a socialisty přesvědčení o univerzální hodnotě a právech všech lidí bez rozdílu. Všichni zmínění bojovali proti privilegiím, ať už viděli vhodnou cestu v jejich překonání shora uchopením moci, veřejnou diskuzí a společenskou kultivací nebo útokem na stát jako takový. Přesvědčení o vývoji k spravedlivějšímu a více rovnostářskému společenskému uspořádání, kde se bude všem žít lépe, jim všem ale bylo společné.

Ostatně není divu. Ježíšovo — v jistém smyslu komunistické — poselství napájí jak sociální postuláty církve, tak socialismu, marxismu a komunismu. Obraz raného křesťanství, spojeného s láskou a solidaritou a nezatíženého institucionální korupcí, byl vzorem třeba krejčímu Wilhelmu Weitlingovi, který svým spisem Evangelium chudého hříšníka inspiroval Marxe.

Univerzalistické přesvědčení, že lidstvo je jen jedno a jako takové si celé — každý jeden z nás — zaslouží péči, je společným jádrem marxismu i křesťanství. Jak ostatně vloni řekl papež František: „Pokud se na Evangelium podívám čistě ze sociologického hlediska, ano, jsem komunistou, stejně tak jako je jím Ježíš.“

Komunistické dědictví, o které je třeba pečovat

Můj praděda byl německým odborářem, který znal úděsné podmínky prvorepublikových dělníků, a komunistou se stal, protože v něm viděl záchranu před ničivým přívalem fašistického barbarství. Nedlouho po mnichovské „dohodě“ si pro něj přišli esesáci.

Ráno zabušili na okno, prohledali dům, ale on už byl na útěku — překročil hranice do Polska, kde jej zadrželi, patrně mučili a po dvou týdnech propustili. Nakonec se mu podařilo dostat do Sovětského svazu.

Jeho dcera, moje babička, nejspíše unikla nacistické převýchově díky Mezinárodnímu červenému kříži, který jí, nezletilé, zprostředkoval po různých peripetiích cestu ke švédské rodině, která ji přijala mezi sebe. Po roce se naskytla jejímu otci příležitost částečně zcelit rodinu a ona odcestovala do Moskvy.

Netušili, že nacisté zaútočí i na Sovětský svaz. Praděda, který mezitím začal pracovat v automobilce v Gorkém, zanedlouho zemřel na tyfus. Babička prožila jako uprchlice první polovinu čtyřicátých let v těžkých podmínkách chudé vesnice za Uralem, kde musela zastat i nejtěžší práce, protože muži byli na frontě.

Její budoucí muž, můj děda, se stal komunistou, protože poznal baťovskou korporaci a hitlerismus. I jeho otec, později předseda místního národního výboru, byl za války vězněn, protože jako poštovní zaměstnanec „ztrácel“ udavačské dopisy.

Líčím zde rodinnou historii proto, že antikomunistická propaganda se snaží ušlechtilé motivace, které vedly mnohé, aby se přidali ke Komunistické straně, vymazat z historické paměti. Komunismus — z latinského communis, společný, obecný — pro ně znamenal tvorbu společenství, které nedopustí, aby lidé trpěli hladem, žili na ulici a byli hnáni do války, zatímco bohatí z jejich práce bohatnou a násilím udržují svá privilegia.

Původně v tom bylo snad i něco hluboce antiautoritářského — proti císaři, církvi, státu a všem institucím a abstrakcím, jež nás chtějí zotročit; ale možná je to jen mé přání. Vzpomínám si, jak sedím jako malý dědovi na klíně a on mi předčítá z Karla Havlíčka Borovského: „Nechoď, Vašku, s pány na led, mnohý příklad známe, že pán sklouzne a sedlák si za něj nohu zláme.“ Přesvědčení těchto komunistů vycházelo z rozumu, stejně jako z citu.

Jeho základem byla starost, aby byly každému zajištěny důstojné životní podmínky a mohl se seberealizovat. Proto přerozdělování, proto vyvlastnění, proto demokratická správa, proto vzdělávání a proto sdružování. A v tom spočívá rozdíl mezi levicí a pravicí: autentická levice uznává, že dokud trpí jediný, trpíme všichni.

Pseudokomunismus pro bohaté, nebo komunismus pro všechny?

V situaci, kdy už nikdo soudný nemůže přehlížet, že se řítíme do klimatického rozvratu — a nezdá se, že by se velkokapitál mohl přetrhnout, aby „rizikově“ uzavřel devastující provozy a vrhl se na udržitelné a spravedlivější technologie — a začínáme chápat, že způsob našeho života naráží na planetární limity, by nám měla starost o demokracii velet návštěvu akcí, jako jsou Dny antikapitalismu každému doporučit. Je to vlastně ta nejpřirozenější reakce na vývoj české společnosti posledních třiceti let.

Kapitalismus předpokládá ekonomický růst: od roku 1997 jsme spotřebovali více než polovinu neobnovitelných zdrojů vytěžených za celé dějiny lidského rodu. V důsledku klimatických změn zažíváme globálně nejteplejší červen v dějinách.

Buď začneme provozovat nerůstovou sociální ekonomiku, nebo zahyneme v třídní válce spojené s kolapsem současné civilizace. Zatím však hnáni silou kapitálu připomínáme Ikara, který i přes varování letěl výš a výš, až se přiblížil ke Slunci, takže roztavilo jeho povoskovaná křídla a on se zřítil do moře a utonul.

Jistě, někdo by mohl namítnout, že ekonomická diktatura, v níž žijeme, nemá s kapitalismem, jak jej v představách vykreslují jeho apologeti, mnoho společného. Mají pravdu v tom, že dnešní kapitalismus spíše připomíná cosi jako „komunismus pro bohaté“: zatímco hladoví bezmála sedmina obyvatel planety, ukořistilo od roku 2020 jedno procento nejbohatších téměř dvě třetiny veškerého nově vytvořeného bohatství, tedy téměř dvakrát více než dolních 99 procent světové populace.

Už ona pověstná aténská demokracie vytvořila politické nástroje, které měly znemožnit příliš vysokou míru nerovnosti a kumulace moci. Zato my dovolujeme pravý opak: z veřejných rozpočtů dotujeme devastující bankovní, finanční nebo fosilní průmysl, na zbrojení se vydávají bezprecedentní částky a úsilí, nevolená finanční sféra a její ratingové agentury rozhodují o tom, co se bude ze „státních peněz“ financovat.

Janis Varufakis hovoří o nastupující éře technofeudalismu. V něm stěží představitelná neregulovaná moc technologického a finančního kapitálu směřuje k našemu naprostému zotročení.

Ať už ale nazveme současný ekonomický a politický systém jakkoli, pravdou zůstává, že komunismus bez univerzalistického nároku je nesmysl. Česká tradice péče o sociální a socialistickou demokracii, tradice velkých osobností českého politického myšlení: Masaryka, Josefa Ludvíka Fischera, Jana Patočky, Karla Kosíka, Roberta Kalivody, Jaroslava Šabaty, Jana Tesaře či Aleny Wagnerové — nám připomíná, že boj proti útlaku, ať politickému či ekonomickému, a za emancipaci má co do činění s demokratickými levicovými, z povahy věci antikapitalistickými pozicemi.

Ostatně i Václav Havel či Petr Pithart se v roce 1978 přihlásili k manifestu Sto let českého socialismu, v němž se zdůrazňuje, že právě socialistické dělnické hnutí požadovalo „úplnou svobodu tisku, spolčování a shromažďování“ a vybojovalo všeobecné volební právo. Prohlášení se také příznačně strefuje do iluze, že normalizační režim má co společného s komunistickou myšlenkou, připomenutím Břevnovského programu, jímž se o sto let dříve ustavila Sociálně demokratická strana českoslovanská v Rakousku.

Opakují jeho prohlášení: „V nynější společnosti jsou pracovní prostředky… monopolem jedné třídy,“ a proto požadují „změnu pracovních prostředků v obecné dobro společnosti“, „spravedlivé rozdělení pracovního výtěžku“ a „zrušení všeho třídního panství“. Zanedlouho od vyhlášení Břevnovského programu uplyne sto padesát let. Bohužel nic neztratilo na své aktuálnosti. Jen pod podobný manifest se asi těžko shromáždí podpisy podobně reprezentativní skupiny představitelů systémové opozice.

V podobném duchu se také jedni z nejvýznačnějších evropských filosofů poslední doby — Alain Badiou, Antonio Negri, Jacques Rancière, Gianni Vattimo, Slavoj Žižek a další — shodují, že myšlence komunismu je třeba navrátit její pozitivní význam.

Je proto obrazem žalostného úpadku českého intelektuálního prostředí, že jakkoli tu francouzský intelektuál Louis sklízí ovace, když hovoří o překonání kapitalismu, současně dopadají na make-up italské postfašistky polibky ústavních činitelů a zástupkyně Pirátské strany je za návštěvu diskuzního setkání usilujícího o lepší svět pro všechny bez výjimky plísněna stranickým předsedou; o internetové šikaně frustrovaných mužů nemluvě.

Antikomunismus nebyl obsahem revoluce roku 1989, která výměnou za nenásilné předání moci slibovala komunistům svobodnou účast v demokratické soutěži. A ironicky lze říct, že jí mnozí — zejména v jiných stranách — s gustem využili.

Českému antikomunismu nevadila totiž nikdy tolik podstata, o které se v jeho rámci ani nepřemýšlí, jako sama etiketa. A ostatně lze argumentovat, že polistopadová éra svým cynickým upřednostňováním privátního před veřejným na kulturně-politický projekt Husákovy normalizace navázala.

Antikomunismus plně ovládl českou politickou kulturu až po roce 1992 jako pilíř ideologie Klausovy ODS. Cílem českého antikomunismu je delegitimizace jakýchkoli emancipačních snah zleva. Umožnil divoké rozdání české ekonomiky do soukromých rukou a v jeho důsledku ohromný politický vliv korporací a oligarchů, jako je Babiš, Dospiva, Tykač nebo Křetínský. Český antikomunismus spojený s neoliberálním konzervatismem by měl být dnes předmětem kritiky a odmítání daleko výrazněji než mrtvý pseudosocialistický systém.

Zastat se Jany Michailidu je tedy jakési minimum na cestě k obnově a rozvoji demokratické levice, která ke svému úspěchu potřebuje jak bující aktivismus, tak solidní politickou filosofii. Je potřeba přestat se bát říkat, že polistopadový vývoj je principiálně špatný a že kapitalistický útlak nabývající v současnosti podobu techno-feudalismu odmítáme.

Jedině tak se dopracujeme k tomu, aby zde podobně jako dnes pro Édouarda Louise bylo i pro kohokoli z nás docela samozřejmým hovořit o útlaku, ve kterém v důsledku kulturní omezenosti svého okolí a neoliberální politiky škrtů i současné vlády vyrůstáme — a z nichž se pokoušíme osvobodit.

Jedině tak se můžeme propracovat k radikálně odlišnému, lepšímu světu, v němž budeme rozhodovat v demokraticky spravované nerůstové ekonomice a pečovat o své bližní i o Zemi s láskou; jedině tak se můžeme emancipovat od hluboce nespravedlivé reakční společnosti, strukturované tak, aby hájila privilegia novodobé mocenské elity, v níž mnozí mezi námi dennodenně čelí šikaně a důstojnost a vlastně i sám život si musí „zasloužit“.