Fidel Castro říká, že Oscar Niemeyer je nejstarší komunista na světě. Možná asi proto nikdy nepřestal pracovat. Před měsícem oslavil 104. narozeniny. A oslavil je v práci ve svém ateliéru na Copacabaně v Riu de Janeiru.

Niemeyer se proslavil nejen projektováním celého hlavního města v Brazílii, ale též například budovou OSN nebo centrály francouzské komunistické strany v Paříži, jíž projektoval bez nároku na honorář, dobrovolně, právě protože je nadšený komunista. Dokonce se říkává, že jediné dobré, co komunisté ve Francii vytvořili, je ona slavná

budova...

Jako spousta velmi úspěšných mužů i on si před pěti lety vzal skoro o polovinu let mladší ženu — svou asistentku, jednašedesátiletou Veru Lúciu. Společně teď litují, že kulturní centrum s jeho jménem (Centro Niemeyer) ve španělském Avilés bylo uzavřeno z čistě politických důvodů, neboť oblastní politická reprezentace je pravicového smýšlení, a odmítá, aby se kulturní dění odehrávalo v budově nesoucí jméno světově proslulého komunisty.

Kvůli svému politickému přesvědčení musel opustit Brazílii v roce 1964 krátce po vojenském puči. Vrátil se zpět až po té, co vojenský režim umožnil první svobodné volby v osmdesátých letech minulého století, navzdory tomu, že mu režim návrat nabízel již dávno předtím. Je to asi nejobdivovanější muž Brazílie po fotbalistovi Pelém. Proto si na něj netroufali ani generálové.

Když se brazilský prezident českého původu Juscelino Kubitschek rozhodl ukončit dlouhotrvající spor mezi Rio de Janeirem a Sao Paulem o to, které město by mělo být hlavním, dostal Niemayer příležitost projektovat zcela nové, futuristické hlavní město uprostřed pouště.

Přestože to byl monumentální a neskutečně drahý sen, pro Brazilce znamenal první kroky k nové budoucnosti. Brasília byla zkoncipována tak, aby při pohledu shora měla tvar letadla, což v padesátých letech symbolizovalo budoucnost. Je to město, které vypadá jakoby pocházelo ze sci-fi.

Kritici zároveň poukazují na to, že i když její budovy vypadají zajímavě, nejsou pro skutečný život vhodné. Niemeyer se inspiroval Le Corbusierem a vnesl do světa architektury zakřivení betonu.

Niemeyer tvrdí, že se inspiroval ženským tělem, horami obklopujícími Rio de Janeiro a vlnami z Copacabany, které pozoruje už desítky let ze svého ateliéru, paradoxně umístěného v budově ve stylu Art deco.

Když jsem mu blahopřál k tolika odpracovaným dnům, Niemeyer reagoval, že se těší dobrému zdraví a sám se cítí být „teprve šedesátníkem“. Je rád, že může poskytnout rozhovor do České republiky, mimo jiné proto, že doporučuje studentům architektury, aby jeli obdivovat bohatou pražskou architekturu.

Nevadí Vám, že se v dnešní době o Vás mluví pouze v souvislosti s Vaším vysokým věkem nikoliv o práci, kterou jste vytvořil, a kterou děláte?

Ano, to mi vadí, jelikož jsem v práci šest dní v týdnu a pracuji na třech projektech, například na velké knihovně v Alžírsku a na rok 2013 plánuji moderní fotbalový stadion v Evropě. Běžně jsem v kanceláři do sedmi večer a pak mne cestou domů čeká setkání v restauraci s mými starými přáteli. Možná v tom je tajemství mého dlouhého života. Ale věk je jako auto, i když řídíš staré, neznamená to, že se tak cítíš. Pokud mne na to moje tělo neupozorňuje, cítím se stále adolescentem.

A k tomu všemu jste ještě našel čas na redigování časopisu Nosso Caminho (Náš směr)?

Ano, se svou ženou dáváme dohromady publikaci, která mne baví, a proto na ní pracuji celý týden. Měl jsem pocit, že na trhu chybí titul, kde by se měly možnost předvést neotřelé nápady, nejen v architektuře, ale i z filozofie nebo umění.

Ale současně sám uplatňujete svůj styl a materiály už osmdesát let. Vás nové směry a materiály nepřitahují?

Jsem vždy otevřený inovacím. Vnímám všechny novinky a zároveň vidím, jak už několikátá generace znovu zpracovává mé původní nápady. Myslím, že i v mé práci je vidět neustálý vývoj. Co dělám dnes, se liší od toho, co jsem dělal před dvaceti, čtyřiceti nebo šedesáti lety.

Jste často kritizován za to, že vaše architektura je spíše umění a v uměleckém díle se nedá žít.

To mi skutečně vadí, protože vše co tvořím, tvořím pro lidi a mám je neustále na paměti. Snažím se angažovat v projektech, které jsou pro širší publikum a slouží širší vrstvě lidí.

Používáte počítač i internet?

Samozřejmě, od svých 97 let. Kvůli koncepci nových projektů. Komunikuji s inženýry přes e-mail nebo chat. Odpovídám na spousty rozhovorů přes email. Ale nepoužívám facebook. Moje vnučka Ana se stará o facebookovou stránku o mně. Nemám tolik času, ale možná v budoucnu se tomu budu také věnovat.

Na tvorbu časopisu využíváme také počítač a internet kvůli objednávkám, psaní a redigování článků a komunikaci se spolupracovníky. Ale je pravdou, že jsem trochu líný a často jen diktuji své ženě, co má napsat, protože má rychlejší prsty.

Jak to, že vás neodrazila víra v komunismus poté, co se stalo v bývalém Sovětském svazu nebo například v dnešní době v Severní Koreji? Jak můžete podporovat Castrův monarchistický systém nebo čínský diktátorský kapitalismus?

Odpověděl jste si sám přímo ve své otázce. Existuje velký rozdíl mezi jednotlivými zeměmi a režimy. To, že se všechny označují za komunistický, neznamená, že takovým režimem jsou. Osobně nepodporuji žádné vlády a vždy si nechávám zdrženlivý postoj vůči jakékoliv mocenské struktuře.

Podporuji komunismus jako ideál. Jednou v Moskvě, před třiceti lety, se mě zeptali, co si myslím o nějaké jejich budově. Já odpověděl, že jsou její pilíře moc blízko u sebe a stejně jako jejich systém působí moc tvrdě a nenechává dost prostoru lidem. Už mne pak nikdy nepozvali.

Jindy mne Francouzská komunistická strana poprosila, abych nedával záštitu spisovateli a filosofu Jeanu-Paulu Sartreovi, protože prý byl moc nedisciplinovaný. Samozřejmě, že jsem mu záštitu poskytl. Též po mě chtěli, abych nezval Picassa na večeři. Neslýchané.

Takže v komunistických stranách jsou také jenom lidi a ti můžou být špatní v jakékoliv straně. Můj komunismus je od Sartra, nikoliv od Stalina.

Vy jste ale veřejně pochválil Venezuelského prezidenta Hugo Chaveze, který není zrovna žádným vzorem svobodné demokracie.

Ale já myslím, že Chávez hraje důležitou roli pro postavení Latinské Ameriky vůči Spojeným státům.

Když jsem Vás poprosil o tento rozhovor, dal jste mi podmínku, že nechcete tolik mluvit o architektuře. Proč?

Protože člověk má mluvit o filozofii a o ženách. Zbytek je jen práce nebo ztráta času. Architektura je moje práce. Dělám jí, ale nechci o ní diskutovat.

Aha, tak to asi vysvětluje, proč máte nad stolem v kanceláři tři velké fotky nahých žen na pláži...

No právě.

Teď uděláme tak trochu funkcionalistický rozhovor. Já položím pár slov a vy odpovíte pár slovy. Vaše mistrovské dílo?

Moje vnučka. Má stejné křivky jako moje stavby.

Nejhorší dílo?

OSN. Je to velmi špatná architektura. Nechal jsem se přemluvit LeCorbusierem, abych provedl zásadní změnu svého původního návrhu.

Zdravá strava?

Všelicos. Pokud je to tučné, tím lepší. Důležité je hlavně víno vpodvečer.

Červené?

Ano, při klábosení.

Kouříte?

Ano, celý den. Ale mám zákaz kouřit doma. Proto chodím domů pozdě.

A lékař Vám to nezakazuje?

Zakazuje, ale pak mu nabídnu fajfku a on se uklidní a mě nechá napokoji.

Autor?

Jean-Paul Sartre.

Hudba?

Bossa Nova. Vinícius de Moraes.

Země?

Brazílie a pak Francie.

Ženy?

Vždycky ta nejnovější.

Reprezentativní fotogalerii děl Oscara Neimeyera nabízí například stránky dnes uzavřeného Centro Neimeyer. Na tomto odkazu je třeba klikat na tlačítko další -- „Siguiente“.