Potřebujeme humánní pravidla do pekla. Památce Gáspára Miklóse Tamáse
Otakar BurešZemřel filosof Gáspár Miklós Tamás. Jako vzpomínku na něj přinášíme dosud nepublikovaný rozhovor. Tamásova nesmiřitelná kritika bývalého východního bloku, stejně jako kapitalismu, zůstává naléhavou výzvou k rozvoji svobodného socialismu.
Před několika dny, 15. ledna, zemřel Gáspár Miklós Tamás (1948—2023). Filosof, známý také pod zkratkou TGM, provokativní a hluboký kritik poměrů minulosti i současnosti, jehož analýzy budou ještě dlouho inspirovat sociálně citlivé lidi k přemýšlení.
Svou životní dráhu započal Tamás v Rumunsku, kde se narodil a vyrostl jako příslušník maďarské menšiny. Ze země odešel z politických důvodu v roce 1978 do Maďarska. Tam poté několik let učil na univerzitě, ale i odtud musel z politických důvodů odejít.
Dlouho byl nezaměstnaný, účastnil se disidentských aktivit, publikoval v samizdatu i v zahraničí. Poté, co mu bylo roku 1986 povoleno vycestovat z Maďarska, přednášel na univerzitách v USA, Anglii, Francii či Německu.
Ze Západu se roku 1988 vrátil do Maďarska a stal se výrazným představitelem demokratické opozice. Během tohoto období, které se vyznačovalo jeho příklonem k liberalismu, zasedal v maďarském parlamentu za Svaz svobodných demokratů, než opět odešel do zahraničí, kde se postupně prosadil jako originální myslitel rozvíjející tradici libertariánského socialismu a marxismu.
Po svém dalším návratu do Maďarska krátce předsedal Straně zelené levice. Ostře kritizoval krajně pravicový orbánovský režim a v roce 2014 byl za své názory opět vyhozen ze zaměstnání. Je ironií dějin, že Tamásovo jméno zneužíval Orbán ve svých vypočítavých a falešných útocích na liberalismus a po jeho úmrtí jej na Facebooku označil za „bojovníka za svobodu“.
Česky vyšel z Tamásova díla, kromě několika časopiseckých studií a rozhovorů, výbor z esejí nazvaný K filosofii socialismu (Praha 2016). V dohledné době by měl vyjít další výbor Tamásových textů věnovaných konceptu postfašismu.
TGM se vyznačoval vzácným sepětím citlivosti, charismatu, humoru a hlubokého zanícení. V nepublikované části následujícího rozhovoru nám řekl: „Lidé se dnes na mě dívají, jako se dívali na proletářské socialisty v roce 1882: ,Nechcete žádnou vládu? Žádný kapitál? Co pak budeme jíst?ʻ Jako by to byl kapitál, co nás živí — místo toho se stále doprošujeme, aby nám kapitál dovolil jíst. Máme tedy před sebou ještě velmi dlouhou cestu. Žijeme v klasickém reakčním období, skutečně kontrarevolučním období se všemi jeho charakteristikami, které už známe z minulosti.“
Rozhovor vznikl při Tamásově návštěvě Ostravy v prosinci 2016, kde vystoupil na konferenci o konceptu práva na město a právu důstojně bydlet. Publikujeme jej k připomenutí jeho památky a jako podnět k dalšímu promýšlení jeho inspirativního díla.
Jak se z liberála tíhnoucího ke konzervativismu stal marxista?
Mnoho mých vrstevníků bylo původně levičáky a až později se stali přesvědčenými pravičáky. Na rozdíl od nich jsem se k levici vrátil. Zprvu, jako mladý, jsem byl anarchista. V roce 1984 jsem v samizdatu publikoval malou knížku anarchistické politické filozofie Oko a ruka, která následně vyšla francouzsky. V nechuti k diktatuře a represivnímu systému jsem se tehdy ale příliš nelišil od ostatních z mé generace — ohlíželi jsme se stále více směrem k liberalismu, který sliboval svobodu.
Politické změny vypukly v Maďarsku už v roce 1988, o rok dřív než v ostatních zemích východního bloku. Vrátil jsem se z dvouletého exilu a podílel se na vzniku první svobodné strany, liberálního Svazu svobodných demokratů. V doplňovacích volbách jsem byl zvolen do parlamentu a na tři měsíce jsem se stal prvním svobodně zvoleným a jediným opozičním poslancem ještě za starého režimu.
Komunistická strana byla natolik nejistá a váhavá, že vůbec nevěděla, co si počít obecně ani konkrétně se mnou. Mezi podzimem 1989 a jarem 1990, kdy proběhly první svobodné volby, jsem měl v celém svém životě paradoxně tu největší moc. Před všeobecnými volbami se mnou konzultovali návrh volebního zákona, protože ještě neexistovala regulérní opozice, a já k němu mohl dávat pozměňovací návrhy.
Odehrála se tehdy událost, která pro mě byla naprosto fantastická. Tehdejší premiér Miklós Neméth, člen politbyra komunistické strany, měl v parlamentu proslov, kde tvrdil, že „někteří lidé“ se snaží destabilizovat zemi a vyvolat chaos a násilí. Vzal jsem si slovo a v přímém přenosu státní socialistické televize jsem ho označil za lháře. Prostě jsem od srdce řekl, co si myslím.
O hodinu později mě na parlamentním náměstí v Budapešti přivítalo asi 30 tisíc lidí, kteří mě spontánně přišli podpořit. To byly krásné chvíle. Lidé byli strašně rádi, že někdo nazval hlavního představitele režimu lhářem.
Po těchto poetických okamžicích však nastal — po volbách — čas regulérní parlamentní politiky. Byl jsem dvojkou v druhé největší a hlavní opoziční straně. Zpočátku jsem byl uchvácen: svobodný parlament s jeho novogotickými oblouky, krása!
Popravdě, není to zas až taková nádhera. S většinou politických rozhodnutí jsem tehdy stále ještě souhlasil, zvlášť když vládní koalice neměla dvoutřetinovou většinu a novou ústavu jsme tak tvořili společně. Dokonce i když šlo o hospodářskou politiku, zákon o bydlení a privatizace, nebyl jsem v zásadě proti.
Ale brzy jsem uviděl odvrácenou stranu toho všeho, malichernost a sobeckost parlamentního provozu. Během dvou let se mi celý ten zatracený buržoazní parlamentní byznys tak znechutil, že jsem se chtěl v roce 1992 vzdát mandátu.
Ale tehdejší prezident mě požádal, abych novému režimu nedělal ostudu. Přesto jsem mandát, který mi měl skončit až v dubnu 1994, nakonec složil, a v lednu 1994 jsem odešel učit do Chicaga.
Prožíval jsem období hluboké životní krize. Neúčastnil jsem se ani nastávajících voleb. Pochopil jsem, že mé politické názory potřebují zásadně přehodnotit a že musím svým zkušenostem dát nový smysl.
Jak už to tak bývá, šlo to ruku v ruce s určitým teoretickým vývojem. Kupodivu mi velmi pomohla konzervativní kritika liberálního establishmentu. Nemyslím tím, že jsem se stal konzervativcem, ale ocenil jsem zajímavé argumenty klasického konzervatismu vůči liberalismu.
Ale i to bylo nakonec neuspokojivé, a tak jsem takříkajíc šel „znovu do školy“ — četl jsem všechno možné a jednoho dne mě napadlo, že je nejvyšší čas přečíst si Marxův Kapitál, který jsem dosud nečetl.
Postupně jsem objevoval, že všechny morální, ekonomické, sociální a kulturní problémy kolem nás nejsou jen příznaky nějaké specifické momentální krize, ale představují strukturální rysy kapitalistického řádu jako takového.
A tak jsem se do roku 2000 stával pozvolna marxistou. Zajímavé je, že se tento vývoj z většiny uskutečnil během mého působení na amerických univerzitách, v tamních knihovnách.
Změnil se i váš osobní život?
Bylo to samozřejmě v mnoha ohledech těžké — když zásadně změníte své názory, změní se i vaši přátelé. Samozřejmě že mě bývalí disidenti, když jsem je potkal na ulici, pozdravili — ale tím to končilo.
Těžké po opětovném návratu do Maďarska pro mě bylo, že v zemi neexistovala levice, která by stála za zmínku. Naštěstí jsem se spřátelil s dobrými lidmi od Jugoslávie po Německo. A nejšťastnější jsem byl z toho, že jsem objevil soudruhy, přátele a spojence v Transylvánii, odkud pocházím.
Své mládí — celých třicet let jsem strávil v Rumunsku. Tenkrát však bylo všechno naprosto zkaženo rumunsko-maďarskou nevraživostí. Byl jsem proto moc rád, že mám najednou okruh přátel, kteří jsou etničtí Rumuni. Zajímali se o mě jako o marxistu, ne jako o Maďara.
Začal jsem přednášet v rumunštině, a dokonce jsem i trochu rumunsky psal. Do té doby, i když jsem v Rumunsku žil, jsem rumunsky nenapsal ani řádku — nebyla k tomu příležitost, národnostní konflikt byl hluboký a já byl příslušník maďarské menšiny.
Proměnil se postupem let i váš pohled na poválečné období? Jak dnes hodnotíte minulou dobu?
Když se dívám zpátky na roky, kdy jsme vedli vzpouru proti poststalinskému systému — protože, to je třeba říct, od 20. sjezdu KSSS v roce 1956 už nešlo o stalinský režim — zůstává pravdou, že jsme ten režim velmi nenáviděli a odmítali jsme ho. Tento názor jsem nikdy nezměnil. Ale dnes vím, že ta nenávist byla v jednom ohledu špatná: spoustu věcí nám bránila promýšlet.
Třeba to, že režim opravdu pomohl přinejmenším průmyslové dělnické třídě. Nastaly také určité morální posuny, které byly pozoruhodné: byl převrácen starý morální řád, docenila se manuální práce. Nově nastolený řád byl zcela jistě egalitářský a plebejský, ale rozhodně nebyl socialistický, ani svobodný. A co je třeba říct: byl to veskrze moderní režim — modernitu v Maďarsku a Rumunsku vytvořili stalinisté a poststalinisté.
České země byly samozřejmě vyspělejší, ale v Maďarsku byly první občanský zákoník a první moderní trestní zákoník vytvořeny až koncem 40. a začátkem 50. let minulého století. Stejně jako první psaná ústava.
Teprve tehdy vzniká první skutečný systém sociálního a zdravotního pojištění; první moderní důchodový systém; první moderní systém silnic a veřejné dopravy. Země od Rumunska po Řecko, od Maďarska po Černou Horu byly velmi zaostalé. Pro ně znamenala ta léta obrovský rozvoj.
A jakkoliv byly poststalinské strany odporné, stále nesly určité dědictví dělnického hnutí. Komunistická strana, když se chopila moci — bylo to v době stále ještě obrovské bídy — se ihned vrhla do otevírání knihoven, knižních vydavatelství, divadel a kin, budování filmového průmyslu.
Zakládaly se univerzity v místech, kde většina obyvatel byla dosud negramotná. Tento přínos, jakkoli přitom šlo o státy policejní, donucovací a konformistické, popřít prostě nelze.
Emancipační potenciální komunistická myšlenka však byla zrazena — zrazena však byla dávno předtím, než se v Maďarsku nebo Československu dostala komunistická strana po druhé světové válce k moci. Zrada se stala v SSSR už roku 1927, kdy se odehrály tři události: Stalin vyhnal Trockého, zradil čínskou revoluci a prohlásil koncept budování socialismu v jedné zemi jako plán na pětatřicet let. Tyto události znamenaly konec deseti let Říjnové revoluce.
Na bolesti modernizace se v našem prostoru už do značné míry zapomnělo. Promlouvá k nám ještě nějak ona doba? Neodneslo všechno utrpení s sebou i vizi socialismu?
Podívejte se všude po východní Evropě a uvidíte, že většina dělnické třídy stále žije na sídlištích, které byly postaveny v poválečných letech. Jediné slušné a dostupné bydlení, které lidé mají, pochází z té doby. Možná jsou panelové domy trochu ošklivé, ale rozhodně jsou hygienické a nemrznete v nich — je to sice minimum, ale zároveň je to opravdu hodně ve srovnání s minulostí.
Nedokážete si představit, jak vypadaly některé vesnice, ještě když jsem byl dítě. To byla skutečná východní Evropa: bída, hlad a strašné nemoci, které řádily po válce, jako tuberkulóza a syfilis, a nemoci nejchudších, jako kurděje a pelagra. A to jsem vyrůstal v západní části Rumunska, která patřila k bohatší části země.
Na co se však zapomíná a na co jsem dlouho zapomínal i já, že do překonání těchto hrozných podmínek šla spousta sebezapření, nadšení a obětavosti. A ovšem také spousta útlaku, nátlaku, násilí, centralizace a nesmyslných metod policejního státu — ale právě že nejen to.
Když mi bylo pět šest let, máma s tátou mě vzali na prvomájové oslavy. Nebyli nuceni tam jít, ale tenkrát měli ještě opravdové odhodlání a zápal. Ovšem už od šedesátých let šlo o rutinu a později už manifestace neznamenaly vůbec nic. Ale opět: zapomněli jsme, jak byli mnozí lidé šťastní, že systém, který tu existoval před rokem 1945, skončil. Byl to nejen konec fašismu, ale také moci pozemkové šlechty, četnictva, konec bití rolníků. Přinejmenším pro polovinu obyvatelstva to bylo osvobození.
Vzpomínám si také na městské sociálně-demokratické dělníky. Byli to vzdělaní a politicky uvědomělí lidé, kteří nesnášeli stalinskou brutalitu, indoktrinaci a fanatismus. Chápali, co znamená socialismus a nepotřebovali, aby je o tom někdo poučoval.
Dobře si pamatuji, jak neustále nadávali na nové zřízení. Říkám tohle všechno proto, abych ukázal, že náš pohled byl a nutně je zaujatý a částečný. A také proto, že chci upozornit, že v těžké době, v níž žijeme, se musíme dívat i do minulosti.
Co se z ní dá zachránit? Pravda, moc toho není. Stalinistický vývoj socialistickou myšlenku zkompromitoval. Lidé jsou zcela oprávněně podezřívaví vůči levici, protože jediné vítězství levice ve východní Evropě bylo Stalinovo.
Proto musíme najít odpověď na tu nejjednodušší otázku: Kdybychom začali ničit kapitalismus a budovat novou komunistickou utopii, neopakovaly by se tragické zkušenosti stalinismu? Zní to jako naivní a hloupá otázka, ale vzhledem k prodělanému utrpení je zcela oprávněná.
Takže jak se vyhnout opakování tragické minulosti? Otázka je to velmi složitá z jednoho prostého důvodu: pokud se pokusíte svrhnout současný systém neúměrné moci finančních center, jehož podstatou je permanentní společenská krize, důsledkem pokračující dělby práce bude šílená masová nezaměstnanost, která uvrhne obrovský počet lidí do chudoby, způsobí masovou migraci atd. To je základní problém naší doby.
Kudy se tedy vydat? Co nám zbývá?
Buržoazní kapitalistická společnost nespočívá jen na výrobě, spotřebě a distribuci. Je založena na systému moci, který se uplatňuje skrze právo. Bez práva není vlastnictví — a soukromé vlastnictví je základem jakékoli hierarchické společnosti, kastovní i třídně kapitalistické.
Oddělování veřejného a soukromého pochází už od Aristotela. Není to nic nového pod sluncem a zdá se, že je to přirozené oddělení, že patří k civilizaci.
A proto lidé jako my skutečně útočí na základy civilizovaného lidského řádu, protože ten byl vždy založen na nerovnosti, nespravedlnostech a hierarchiích toho či onoho druhu. Jejich povaha se sice mění — nežijeme už v kastovní společnosti, nemáme šlechtu, aristokracii a podobně — ale přesto privilegia a nerovnosti přetrvávají.
Ale zpátky: stát není jen vládnutí — regulování sociálních vztahů, jak o tom mluví liberálové. Moderní moc má intelektuální povahu — vojenská a policejní moc jsou jen její poslední možností — hlavní je samozřejmě právo. Občanská společnost se v převládajícím liberálním pohledu považuje za doménu soukromých smluv a dobrovolných sdružení — včetně ekonomiky.
Ekonomika je tak údajně soukromou záležitostí smluvních, dobrovolných, nedonucujících vztahů. Ale to samozřejmě není pravda, protože ekonomika je důležitou součástí moci — a tento její určující charakter zůstává skrytý. Právě v abstrakci tedy spočívá síla kapitalismu. Jak ale proměnit takový intelektuální systém, tuto stavbu vybudovanou z idejí?
Nemůžeme kladivem rozbít budovu, která spočívá v teoriích, tvrzeních, zásadách, zákonech, mezinárodních dohodách… Obrovskou stavbu s vlastní pamětí. A z tohoto důvodu — protože náš nepřítel má teoretickou povahu — se i revoluce musí uskutečnit na základě teorie.
Taková teorie ale jistě nemůže přijít shůry.
Jeden z důvodů, proč byl stalinismus špatný, je, že vše řešil donucením. Ale kapitalismus se neskládá jen z donucení a nelze ho proto zničit jen odporem proti tomuto donucování. Musíme vybudovat konkurenční, paralelní politickou filozofii, která ukáže, jak spojit stabilitu se svobodou.
Anarchisté starého střihu tvrdí, že pokud se mezi lidmi vytvoří přirozené vztahy, nebudou už potřebovat autoritu, která by vynucovala pořádek. Ale my se musíme ptát, co dělat v období přechodu? Musíme vytvořit takovou kulturu a citlivost, které budou sloužit i v podmínkách konfliktu, v době nedostatku, občanské války či ekologické katastrofy.
Nestačí jen vytvořit pravidla ráje, potřebujeme také humánní pravidla, která nám pomohou v pekle. A to není vůbec jednoduché. Vyžaduje to neustálé úsilí, diskusi, organizování se a nové a nové prozkoumávání a projednávání našich vzájemných vztahů, stálou reflexi, na níž budujeme hnutí, které se vyhne autoritářským zkratkám.
Je jistě mnohem snazší vydávat příkazy a neztrácet přitom čas. Může se proto na základě zkušenosti s úspěchy i problémy historického socialismu zdát velmi lákavé pokusit se o jeho vylepšenou verzi. Ale podle mě to nepůjde, protože to není přiměřené povaze kapitalismu. Musíme totiž seriózně porozumět zdrojům moci — jak jsem řekl, to není policejní ani ozbrojená síla.
To znamená, že zejména v tomto krizovém období má teorie prvořadý význam. Musí se proto změnit její dosavadní charakter. Musí pronikat mezi mnoho lidí a být jim přístupná, protože není určená jen několika, ale opravdu všem. V podstatě souhlasím se starými socialistickými hnutími z 19. století: je naprosto zásadní, aby se pracující setkávali a diskutovali o společenských vědách.
Rozhovor se uskutečnil v prosinci 2016 a dosud nebyl publikován. Podíleli se na něm Petr Rohel, Jan Meyer a Barbora Černušáková.
OTAKAR BUREŠ
Velmi zajímavé myšlenky; s naprostou většinou je možno bezvýhradně souhlasit. (Musím přiznat, že s myšlenkami M. Tamáse se tady setkávám poprvé.)
Jeho nepochybnou předností - oproti mnoha i současným levičákům - je to, že i když zásadně kritizuje systém kapitalismu, přesto ho bere vážně. Neoddává se iluzím, že je možno možno tento historicky vzrostlý, velice komplexní soubor produkčních, ale i společenských, právních a jiných vztahů odstranit jenom nějakým jednoduchým aktem (politické či jiné) revoluce, ani pouze jakýmsi všeobecným anarchistickým demokratismem.
Snad jediný bod z jeho tézí který by mohl být podroben kritice je to, že jak se zdá i on nakonec problém kapitalismu vidí v prvé řadě jako otázku moci. Vypadá to, jako by si přece jenom nedokázal plně osvojit základní poučku marxismu, že moc vychází ze sféry produkce, nikoli naopak. A zdá se že se ani on přece jenom nedokázal plně osvobodit ze svého - mladického - anarchismu; to jest zdá se že i on stále směřoval k nějakému stavu všeobecné "rajské" demokracie, s naprostým eliminováním všech struktur hierarchického řízení, a tedy i moci.
Jestli si chce (radikální) levice skutečně obnovit svůj vztah k realitě, pak by měla mít v prvé řadě odvahu tento svůj sen o "absolutní demokracii" uložit do skladu politických iluzí. Na rozdíl od Marxova přesvědčení je to sama produkce, která vyžaduje určité hierarchie; a analogicky určité řídící hierarchie musí vykazovat i celá organizace společnosti. Naprostá většina populace už dávno uznala nutnost, potřebnost a efektivitu řídících a organizačních hierarchií; a pokud radikální levice stále chce setrvávat na své iluzi absolutní demokratické rovnosti všech, to jest aktuální účasti všech na rozhodovacích procesech, pak se zásadně rozchází s názory a potřebami většiny lidu, i když tvrdí že bojuje za něj a pro něj.