Poučení z maďarského vývoje. Jak a proč se kapitalismus zbavuje demokracie

Nástup autoritářství je třeba chápat jako zákonitý důsledek neoliberální globalizace, argumentují ve svých analýzách Orbánova režimu jeho kritikové, filosof Gaspár M. Tamás a ekonom Gábor Scheiring.

Tři roky poté, co vítězná strana Fidesz zahájila po uchopení moci v Maďarsku systematickou demontáž institucí liberální demokracie – vyšel v časopise New Left Review rozhovor s filosofem Gaspárem M. Tamásem. Orbánův nástup, varoval Tamás čtenáře, nepředstavuje pouhé zaškobrtnutí na cestě k fukuyamovskému konci dějin. Ohlašuje se v něm spíše sesuv všech post-sovětských společností do delšího období nacionalistické psychózy, která rychle zaplňuje prostor uvolněný nenaplněnými přísliby transformace. Jakákoli budoucí politická alternativa, předvídal temně, se bude jen obtížně rodit z odporu proti této tendenci a z jasné distance vůči oběma dominantním vyprávěním „postkomunistického“ období – neoliberálnímu pokrokářství i ultrakonzervativní reakci.

Co hůř – dodával – osud Maďarů nelze svést v žádném případě na nějaká „kulturní“ specifika středoevropských národů, které by měly být demokracie snad až geneticky neschopné. Naopak se v ní časně projevuje úpadková tendence všech liberálních demokracií, včetně těch západních, k postupnému opouštění základní aspirace na uskutečnění rovnosti skrze ideál univerzálního občanství, jež je ve stále větší míře omezováno majetkovými, kulturními či etnickými předpoklady. Vývoj, jenž Tamás proslule počátkem našeho století pojmenoval jako „postfašismus“, je tím nebezpečnější, že se neohlašuje zdviženými pravicemi a dupotem holínek.

O pět let později můžeme právem hovořit o „orbánizaci“ evropské politiky. A je stále obtížnější přistupovat na hru na zlé populisty z východu a dobré západní demokraty. Orbánova vládnoucí formace je součástí Evropské strany lidové, největší frakce v unijním parlamentu. Jeho rakouský kolega Christian Kurz porazil krajně pravicové Svobodné za cenu přijetí jejich programu a dnes s nimi sedí v koalici. A naši lidovci, když právě nebrání demokracii před Babišem, gratulují do Budapešti k výsledkům zmanipulovaných voleb frázemi, opsanými z Okamurova slabikáře. Dnes, víc než kdy jindy, potřebujeme rozumět pravým příčinám selhání demokratické transformace na Východě i úpadku liberálních demokracií na Západě, máme-li ve střetu s nastupujícím autoritářstvím obstát.

Nahlédnout za oponu autoritářského kapitalismu
Takové vysvětlení se ve své analýze „Poučení z politické ekonomie autoritářského kapitalismu v Maďarsku“, publikované bezprostředně po tamních volbách, pokouší nabídnout ekonom Gábor Scheiring. Maďarská zkušenost může být podle něj pro ostatní svět pozoruhodná nejen proto, že Orbánův model již stabilně panuje osm let, a umožňuje tak pro budoucnost cenný vhled do mechanismů, jimiž se nové autoritářské režimy udržují. Základní je pro něj související otázka: jak to, že se maďarská demokracie zhroutila tak snadno a rychle? Země byla přece, připomíná, až do Orbánova nástupu považována za ukázkový příklad úspěšného budování tržní ekonomiky a liberální demokracie.

Image-140544-galleryv9-bnhx-140544Maďarský příklad dokazuje, že majetné vrstvy nejsou bytostně liberální a rády se demokratických institucí zbaví, poslouží-li to jejich zájmům.

Vysvětlení vidí v tom, že liberálové osudově přecenili význam demokratických institucí a v zajetí dobového optimismu chybně uvěřili v zákonitě blahodárný vztah mezi kapitalismem a demokracií. Přehlédli proto strukturální napětí, jež se za „oponou“ formálně fungující demokracie kupilo vlivem privatizační politiky a ekonomické globalizace. Orbánovým vítězstvím předznamenaný autoritářský obrat v celé východní Evropě je tudíž zastihl nepřipravené – a bezradné. Mnozí z nich proto sahají po jednoduchém řešení – dobré instituce prý zkazili špatní a zkorumpovaní politici.

Poukazování na Orbánovy klientelistické vazby a korupční povahu jeho režimu však podle Scheiringa klouže po povrchu. Politici neničí demokratické instituce proto, že by byli zlí či neslušní, ale protože to na ně napojeným ekonomickým elitám umožňuje udržet se u moci a akumulovat bohatství. Spíše než o kolapsu liberální demokracie je tedy na místě hovořit o vzestupu autoritářského kapitalismu. Nahlédnout za jeho oponu pak znamená opustit fascinaci nejskandálnějšími projevy režimu, jako jsou seznamy odpůrců v novinách či zátahy na neziskovky, a snažit se raději porozumět tomu, proč podstatná část maďarské pracující třídy i ekonomické elity přestala o demokracii stát a Fidesz podporuje.

Nerovný rozvoj a konec politiky trpělivosti
Přestože navenek Maďarsko působilo jako úspěšná tržní demokracie, ve skutečnosti překotný ekonomický rozvoj štěpil jeho sociální strukturu vedví. Zatímco růst se koncentroval do několika málo úspěšných center, mzdy i zaměstnanost stagnovaly. Stále větší část společnosti, zejména na periferiích poznamenaných privatizací a krachem domácího průmyslu, zůstávala pozadu. Do určité doby, zdůrazňuje Scheiring, byli lidé ochotní své aspirace odložit v naději, že si svou prací zajistí lepší budoucnost.

Sociálně-demokratickým vládám se navíc dařilo oběti nerovného rozvoje uspokojovat štědrou sociální politikou. Jak se ale vyčerpaly příjmy z privatizace v devadesátých letech, zdroje veřejných financí postupně vysychaly a maďarský stát se začal zadlužovat. Nikoli ovšem jen, jak by nás chtěla přesvědčovat tradiční neoliberální vyprávěnka, vinou příliš vysokých výdajů. Zásadní roli sehrálo snižování kapitálových daní a štědré úlevy nadnárodním korporacím, v divoké soutěži s ostatními státy o přízeň zahraničních investorů, jíž se běžně přezdívá závod ke dnu.

Spolu s dluhem veřejným rostlo také zadlužení domácností – tak jako jinde se půjčky na bydlení a další statky staly dostupným zdrojem blahobytu navzdory stagnujícím mzdám. Když se pak ale v druhé polovině nultých let stav veřejných financí stal neudržitelným, přišly škrty v sociálních výdajích a stále více Maďarů se vinou dluhů ocitalo v neudržitelné situaci, tato „politika trpělivosti“ skončila. Právě zklamaní a zadlužení pracující pak vynesli Orbána počátkem roku 2010 k moci.

Vzpoura domácího kapitálu a nový režim akumulace
Samo všeobecné zklamání z konců, jež liberální vývoj v zemi nabral, by však ještě k proměně kapitalismu liberálního v kapitalismus autoritářský nestačilo, Fidesz se ostatně svými záměry až do voleb tajil. Zásadní úlohu sehrála podle Scheiringa významná část maďarské politicko-ekonomické elity, která začala považovat za nezbytné omezit demokratická i sociální práva v zájmu dalšího obohacování. Příčina spočívá opět v podvojné struktuře maďarské společnosti a ekonomiky v porevolučním období.

Podnikatelským a politickým elitám kolem sociální demokracie, napojeným na nadnárodní firmy a zahraniční investory, se díky štědrým pobídkám a daňovým úlevám dařilo. Zato pro domácí kapitalisty, závislé především na levné práci, bylo stále obtížnější v soutěži s těmi prvními obstát. Když se tedy blok nespokojených podnikatelů, shromážděný za Fideszem, v roce 2010 konečně dostal k moci, hleděl se rychle postarat, aby si ji udržel a zajistil si i do budoucna přísun nejdůležitějšího zdroje svého bohatství – laciné pracovní síly. Právě disciplinace pracujících je přitom podle Scheiringa klíčovou a často přehlíženou funkcí Orbánovy vlády.

Výsledkem je nový režim akumulace kapitálu, který systematicky likviduje sociální výdobytky, omezuje vliv odborů a znevýhodňuje dolních 40 procent maďarské populace, přičemž se zahraničními investory po úvodním střetu uzavřel kompromis, založený zejména na rekordně nízké korporátní dani. Aby se vyhnul možnému odporu neprivilegovaných vrstev a udržel se u vlády, demontoval Fidezs demokratické instituce a omezil liberální práva a svobody. Podporu významné části znejistělých pracujících vrstev si pak navzdory drakonické sociální politice opatřuje kulturní válkou proti neziskovkám, uprchlíkům a dalším nepřátelům Maďarska, typicky ztělesněným v latentně antisemitské figuře George Sorose.

Poučení pro budoucí progresivní politiku
Nikde jinde se recepty neoliberální transformace nesledovaly tak úzkostlivě jako v Maďarsku, a přece výsledkem není stabilní demokracie, nýbrž sesuv do autoritářského kapitalismu. Na jedné straně rezignace a na druhé krajně-pravicový obrat podstatných částí maďarské pracující třídy podle Scheiringa poukazují na základní lekci, již je ze selhání maďarské transformace, které dnes svým vývojem více či méně kopírují všechny státy regionu, třeba si vzít: demokracie vyžaduje určitou míru sociální soudržnosti, jinak směřuje ke kolapsu. Především se pak nepotvrdil optimistický předpoklad, že rozvoj silné vrstvy domácích kapitalistů bude nejlepší zárukou demokratického vývoje. Maďarský příklad dokazuje, že majetné vrstvy nejsou bytostně liberální a rády se demokratických institucí zbaví, poslouží-li to jejich zájmům.

To samo o sobě není nic nového – již ve třicátých letech podobně interpretoval Karl Polanyi zhroucení demokracie v Německu. Právě nevyhnutelná tendence kapitalismu k neudržitelné nerovnosti podle něj způsobila radikalizaci pracujících tříd. Rozpolcená levice nebyla schopna nabídnout přesvědčivou alternativu a německé velkopodnikatelské elity nakonec v nacismu nalezly východisko, jak touhu po změně kanalizovat, aniž by výrazněji zasáhla majetkové poměry. Odlišný kulturní kontext zřejmě vylučuje návrat tak extrémních politických hnutí, jako byl meziválečný fašismus. Současný kapitalismus – od Orbána k Trumpovi – však vykazuje příbuznou tendenci k autoritářským řešením společenských rozporů, poháněným frustrací pracujících tříd i nacionalistických ekonomických elit.

Jak z toho ven? Obrana liberálních institucí nestačí, vyvozuje Scheiring. Proti autoritářskému kapitalismu může uspět jen progresivní alternativa, která skoncuje s nešťastným manželstvím politického a ekonomického liberalismu, přestane stavět ochranu lidských práv a menšin proti ekonomické redistribuci a frustrovaným pracujícím nabídne lepší východisko, než je šidítko nacionalismu. Progresivní politické strany, odbory a sociální hnutí musí podle něj znovu zdola prosadit účinnou demokratickou participaci v politice a současně nabídnout přesvědčivá řešení sociálních a ekonomických problémů, od odvážných iniciativ typu nepodmíněného základního příjmu až po důkladnou reformu mezinárodních ekonomických smluv či evropských institucí. Jinak řečeno: nestačí chtít, aby se lidé chovali slušně. Je třeba spíše žádat společnost, ve které mohou všichni slušně žít.

Další informace:

A co si myslíte vy? Diskuse (6 příspěvků)

Josef Poláček - Manuální pracovník

Pátek, 20.Dubna 2018, 13:40:19

To propojení mezi kapitalismem a (liberální) demokracií ovšem nelze tak jednoduše pohřbívat, jenom na základě momentálního vývoje v jedné zemi.

Je nutno si uvědomit: kapitalismus sám má vnitřně rozpolcený charakter. On potřebuje - a tedy i přináší - osobní svobodu jednotlivce, neboť potřebuje mobilního, aktivního, osobně volného pracovníka.

Na straně druhé ovšem ten samý kapitalismus nepřináší svobodu skutečnou, nýbrž právě jenom tu spojenou s čirým individuem. Krátce je možno říci: kapitalismus přináší svobodu těla, ale zároveň znevolňuje mysl.

A přesně na tom samém principu je založena i liberální demokracie: osvobozuje člověka jako jednotlivce, ale manipuluje jeho mysl.

Koná se zde tedy trvalý zápas mezi oběma složkami; a záleží na konkrétních okolnostech, která z obou stránek právě nabude vrchu.

Co se pak specificky maďarských podmínek týče, tady spíš rozhodující roli hraje maďarská historie: Maďaři byli za prvé nejvěrnějšími spojenci Hitlera (a zřejmě velice mnoho z toho fašistického dědictví se uchovalo v myslích mnoha Maďarů dodnes); a za druhé svou roli zřejmě hraje i rok padesátý šestý, s krvavým potlačením emancipačního hnutí sovětskou Rudou armádou. Kteréžto trauma zřejmě politické nálady maďarské populace posunulo ještě dále doprava.

Petrasek Milan - penzista

Osvobozený člověk jako jednotlivec a jeho mysl Pátek, 20.Dubna 2018, 22:14:15

je dnes sužovaná následující otázkou:
Proč je udělovaná politická moc a tím společenská zodpovědnost osobám, jejichž morální kompetence zjevně pochází pouze z oblasti surových obchodních intrik.
Proč vulgarita takových nachází podporu většiny, takže jejich cynická prolhanost zaručuje neohrozitelnost jejich hnízda.
Popř. jak to, že se to stalo je i základem ojedinělé zdatnosti o které se nikomu ani nesnilo - Trump rozmlouvá s Kim Jong-un o atomovém odzbrojení.....bych dodal.

Ivo Horák - Praha 3

Ó, demokracie... Sobota, 21.Dubna 2018, 11:27:7

Myslím, že článek spolu s texty, jimiž se zabývá, představuje adekvátní popis aktuálních společenských procesů. Konkrétně se zaobírá Maďarskem, ale podobný přístup lze (a je to zapotřebí) vztáhnout a rozšířit i na širší společenství a delší dobu. Ideální by bylo postihnout důvody opakovaných propadů demokracie, jež se zdají být jakýmsi pendantem k výpadkům ekonomiky.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Proč? Sobota, 21.Dubna 2018, 12:00:50

Pane Petrasku, už delší čas se výhledově zabývám myšlenkou napsat úvahu na téma "Proč vlastně být dobrý?"

A realizaci tohoto záměru tak dlouho odsouvám - kromě jiných důvodů - i z vědomí toho, jak extrémně složité bude na tuto otázku nalézt nějakou alespoň poněkud přesvědčivou odpověď.

Ale - svým způsobem je to opravdu možná postavené na hlavu, když my dnes s úžasem a zhrozením klademe otázku: Proč všude kolem nás ve světě vítězí špatnost nad poctivostí a ryzostí? Anebo Vašimi slovy: "Proč je udělovaná politická moc a tím společenská zodpovědnost osobám, jejichž morální kompetence zjevně pochází pouze z oblasti surových obchodních intrik?"

Bezprostřední - ovšem krajně deprimující - odpověď by vlastně nemohla znít jinak: "A proč ne? Lidé si přece v demokracii volí s v é reprezentanty; a když je samotná společnost mravně regresivní a nekultivovaná, zahleděná jenom na sebe a na vlastní prospěch - jak pak můžeme právem očekávat, že si do svého čela bude volit představitele čestné a spravedlivé?..."

Petrasek Milan - penzista

Žádat společnost, ve které mohou všichni slušně žít Sobota, 21.Dubna 2018, 21:38:6

byl stejně tak požadavek us demokratů zaštítěný rétorikou humanisty intelektuála, jako i dnes je požadavkem republikánů zaštítěný rétorikou samolibého podnikatele.
A teď bych rád věděl jak se orientovat v situaci, kdy samolibý podnikatel dosahuje ve společenskopolitické rovině nesrovnatelně slušnějších výsledků a to takových o kterých se dodnes nikomu ani nesnilo.
Trump a Kim Jong-un oznamují, že se rozhodli nerozpoutat atomovou válku.....bych dodal.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Neděle, 22.Dubna 2018, 10:41:16

"Všichni slušně žít" - tady je právě ta klíčová otázka, pane Petrasku, co konkrétně znamená to "slušně žít".

Podle republikánů to "slušně žít" v prvé řadě znamená aby se každý mohl pachtit za bohatstvím a konzumem jak mu jen srdce - a hrdlo - ráčí. A že jim do toho nikdo - a ze všeho nejméně stát - má co mluvit.

V podání demokratů to "slušně žít" má přece jenom trochu jinou podobu; jedná se sice také v prvé řadě o hmotné statky, ale ty mají být - právě prostřednictvím státu - přece jenom poněkud spravedlivěji přerozdělovány, od (hyper)bohatých k těm nemajetnějším.

A za druhé: ten konzum materiálních statků v podání demokratů je přece jenom poněkud umírněnější, přece jenom je tu nějakým způsobem přítomna i odpovědnost člověka - vůči přírodě, vůči budoucím pokolením, vůči ostatním lidem.

Vůbec, ta "odpovědnost" je tu základní pojem. K tomu "slušnému životu" v pravém slova smyslu je zapotřebí právě té odpovědnosti; jenže je velká spousta lidí, kteří svou vlastní odpovědnost odmítají. Oni chtějí žít jenom pro sebe, pro své vlastní osobní blaho.

A to je pak vysvětlení toho, že u (části) veřejnosti vítězí takový "samolibý podnikatel". Velice mnoho lidí - a tedy i voličů - se vidí v jeho bohatství, ale právě i v té jeho samolibosti, dokonce i v jeho obhroublosti.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.