Viktor Orbán za 8 let na místě ministerského předsedy koncentroval ve svých rukou do té doby nevídanou moc a využil ji k některým radikálním změnám včetně změn ústavy. Jak se tato situace dotkla sociální politiky?

Mnoho historiků a ekonomů považuje změny uskutečněné od roku 2010, kdy strana Fidesz dosáhla ústavní většiny v parlamentu, za minimálně stejně revoluční jako byla politická a ekonomická transformace po roce 1990. Týká se to i sociálního systému.

Když si porovnáme původní a současnou ústavu, zjistíme, že nový maďarský stát nepovažuje zajištění základních sociálních potřeb občanů za svoji zodpovědnost. Důraz je kladen na povinnosti, nikoli na garanci sociálních práv, ať už se jedná o bydlení, minimální příjem, vzdělání nebo zdravotní péči.

V rovině konkrétní politiky došlo například úmyslnému oddělení rodinné a sociální politiky, k rozšíření nucených veřejných prací a k implementaci cílené finanční podpory pro středostavovské rodiny. Dalo by se říct, že současný model sociální politiky zachovává “perverzní redistribuci”, která přímo podporuje rodiny z vyšší střední třídy, místo aby se soustředila na nejpotřebnější skupiny. Na jednu stranu tak umožňuje už tak dobře situovaným jedincům získat ještě více prostředků díky daňovým úlevám a výhodným půjčkám na bydlení. A na druhou stranu udržuje statisíce lidí v extrémní chudobě.

Sociální politika je v Orbánově režimu prostředkem, jak odměnit novou střední třídu. Těží z ní ti, kteří jsou loajální systému. A zároveň slouží k trestání chudých, k jejich udržování v permanentní závislosti na státu.

Viktor Orbán proslavil pojem “neliberální demokracie”. Je tedy možné v kontextu jeho vlády mluvit o neliberální sociální politice? A je za ní nějaká konsistentní ideologie?

Vzpomínám si na rozhovor s nově zvoleným předsedou vlády z roku 2010, ve kterém se ho ptali, jaké má plány s maďarským sociálním státem. Orbán odpověděl, že nemá v úmyslu udržovat sociální stát podobný západnímu modelu, protože se ukázal jako příliš nákladný a nesoběstačný. Raději by vytvořil model společnosti založený na práci, v němž každý jednotlivec určitým způsobem přispívá blahu celku.

Legislativa z roku 2014 této ideologii přesně odpovídá. Podmínila prakticky všechny sociální dávky povinnými veřejnými pracemi nebo povinnou školní docházkou dětí. Došlo ke snížení životního minima na polovinu a jeho podmínění nejméně třiceti dny veřejných prací ročně, vláda zmrazila přídavky na děti a minimální penzi.

Orbánova sociální politika je konsistetní po celá tři období jeho vlády. V principu navazuje na období 30. let a je vlastně bismarckovská. Zaměstnancům a zaměstnavatelům zajišťuje přijatelné benefity ve formě penzí, zvýhodnění rodin a dávek v krátkodobé nezaměstnanosti. Ale ti, kdo jsou dlouhodobě neschopni pracovat a platit sociální pojištění, se snadno ocitnou na okraji společnosti.

Práce je základním požadavkem pro alespoň nějakou formu státního příspěvku a pak jsou tu i svévolné požadavky místních samospráv. Starostové mohou například výměnou za udělení dávky požadovat čištění příkopů a tzv. „slušné chování” na veřejnosti.

8. dubna v Maďarsku proběhnou volby a zdá se, že Orbánův Fidesz opět zvítězí. Hrají v kampani sociální otázky nějakou významnou roli?

Sociální problematika v kampani prakticky vůbec není přítomná a netýká se to jen vládnoucí strany, která pro jistotu nemá vůbec žádný volební program. Čas od času jedna ze stran něco slíbí romské menšině, ale obecně je možné říct, že hlas nejslabších ve volbách jednoduše není slyšet.

Jak je to možné?

V Maďarsku volby zpravidla rozhoduje střední třída. Strany jsou si toho vědomy a cílí na ni. Ne, že by tato část společnosti byla tak početná, ale až čtyřicet procent oprávněných voličů se voleb pravidelně neúčastní a týká se to právě nízkopříjmových, méně vzdělaných a vůbec odstrčených skupin obyvatelstva.

Fidesz se tento volební potenciál sice pokouší využít, zaměřuje se však především na jejich strach a nejistotu, nikoli na jejich materiální potřeby. Nikdo neuměl mistrnějším způsobem vytvořit imaginární nepřátele ve formě Evropská unie, George Sorose a jeho neziskovky a v poslední době třeba Spojených národů, které může obvinit z jejich chudoby, nezaměstnanosti a chybějící perspektivy.

Orbánovo Maďarsko se ve své “neliberální” politice stalo určitým ideovým vzorem pro další pravicové vlády v regionu, zejména pro Polsko. Inspirovalo je také v sociální politice?

Bezpochyby ano. Maďarská vláda byla například první, která navázala příspěvek na děti na povinnou školní docházku. V praxi to znamená, že pokud dítě chybí, rodina přijde o příspěvky do chvíle, než opět začne pravidelně docházet. Stejný systém na základě maďarské zkušenosti zavedlo Slovensko, Bulharsko a Rumunsko.

Kvůli nepříznivé demografické situaci také vláda začala s podporou porodnosti prostřednictvím hotovostních převodů pro vybrané středostavovské rodiny. Program nazvaný “Národ pro rodinu” dává značné částky už tak dobře situovaným rodinám. V roce 2015 se jím inspirovalo Polsko, které se snaží prorgramem Rodina 500+ motivovat k vyšší porodnosti.

Paradoxně se zdá, že maďarský experiment je zcela kontraproduktivní. Poslední statistiky ukazují, že porodnost se zvášila jen mizivě a navíc se výrazně víc dětí stále rodí ve znevýhodněných nízkopříjmových rodinách. Výzkumy obecně zpochybňují efektivitu samotné finanční podpory při pokusech zvrátit demografické trendy.

Pokud zvolená strategie nefunguje, z jakého důvodu na ni vlády i nadále trvají?

Jak pro Polsko, tak pro Maďarsko slouží sociální projevy k manifestaci konzervativní ideologie. Socioložka a přední maďarská odbornice na chudobu Zsuzsa Fergeová to nazývá “paleo-konzervativismem”, založeným na modelech ještě ze 30. a 40. let, kterým je vzdálený i moderní konzervativní sociální stát, jak ho známe z Německa, Rakouska nebo Francie.