Nadcházející dubnové parlamentní volby v Maďarsku nepatří k nejsledovanějším. Vítěz je totiž na rozdíl od voleb v jiných zemích téměř dopředu znám. Dlouhodobá volební koalice středopravé konzervativní strany FIDESZ premiéra Viktora Orbána s menší historickou křesťanskodemokratickou lidovou stranou (KDNP) téměř jistě obhájí jednoznačné vítězství. Opozice působí nevýrazně a nejednotně. Navíc nenabízí kromě odporu k Orbánově politice a jejím kontroverzním krokům žádný nosný koncept. Stejná situace na maďarské politické scéně tak tedy bude zřejmě trvat i třetí funkční období.

Národní konzervatismus jako vzpoura poražených globalizace

Vládě Viktora Orbána jsou často vytýkány autokratické sklony a snaha vyřadit ze hry instituce demokratické kontroly nezávislé na exekutivní moci, jako jsou soudy či média. Orbánova vláda již v prvním funkčním období v roce 2011 schválila novou ústavu, která definitivně nahradila sice mnohokrát novelizovaný, leč formálně stále platný ústavní dokument někdejšího „lidového“ Maďarska z roku 1949.

Nová ústava přinesla také několik zásadních institucionálních změn. Jednak šlo o zkrácení oficiálního názvu Maďarská republika na Maďarsko (anebo taky Uhry, protože v maďarštině slovo Magyarország znamená oboje), čímž byla potlačena nepříjemná reminiscence na meziválečné období a stát se symbolicky vrátil původnímu oficiálnímu pojmenování Zemí svatoštěpánské koruny, jednak o několik zásadních deklaratorních posunů v preambuli nového dokumentu (odkaz na Boha, národ, křesťanský duchovní odkaz a roli tradiční rodiny.

Mezi nejvýznamnější posuny však patří změna volebního systému do parlamentu a také zrušení všech nálezů ústavního soudu, vydaných před 31. prosincem 2011, což byl z hlediska dodržování principů ústavnosti snad nejkontroverznější krok, kterého se Orbánova vláda kdy dopustila.

Následovaly zásadní změny v ekonomické, sociální a daňové oblasti. V reakci na rozsáhlou hospodářskou a rozpočtovou krizi Maďarska konce prvního desetiletí 21. století vyhlásila Orbánova vláda na začátku roku 2011 takzvaný Nový Szechenyiho plán, který je postaven na kombinaci finančních, technologických i daňových stimulů ze strany státu, jež měly vytvořit až milion nových pracovních míst, a úsporných opatřeních, jež měla sanovat státní rozpočet a umořit veřejný dluh.

Rychlé nastartování maďarské ekonomiky bylo spojeno též se zestátněním maďarských vkladů v zahraničních bankách a vznikem nové státní banky, která dostala za úkol splatit dluhy v cizí měně a převést většinu hypoték ze švýcarských franků na forinty. To usnadnilo poskytování úvěrů domácím malým a středním podnikům. Orbánova vláda zestátnila i penzijní fondy.

Všechny tyto podstatné kroky zvládl Orbán realizovat během svého prvního funkčního období do roku 2014. Následně pak ve svém dosavadním kursu pokračoval. Svoje kroky namnoze zdůvodňuje též odkazy na potřebu znovupovznesení Maďarska coby národního státu Maďarů, silného dovnitř i navenek. Hlásí se přitom i k odkazu „velkého Maďarska“, tedy někdejšího Zalitavska z let 1867—1918. Obě vládnoucí strany se hrdě hlásí k odkazu osobností národního odboje proti habsburské nadvládě z let 1848—1849 i osobností uherské politiky z období dualismu. Zároveň deklaratorně odmítají podobu Trianonské smlouvy z roku 1920, která připravila Maďarsko o značnou část původního území a podle vládních představitelů byla aktem ponížení maďarského národa.

Orbánova vláda dnes nevolá po revizi hranic země, ale zahraničním Maďarům (hlavně ze Slovenska, Rumunska, Srbska a Ukrajiny) se rozhodla nabídnout udělení maďarského občanství, čímž stvrzuje ideu existence jednotného maďarského národa, který je národním státem spojen na občanském, nikoliv územním principu.

Politika posilování národní hrdosti a státní intervencionismus v ekonomice slaví úspěchy a je prapříčinou vysoké volební síly koalice FIDESZ—KDNP. Tuto středopravou koalici, úzce spojenou ve faktickou „dvojstranu“, volí jak nejnižší sociální vrstvy, kterým vláda nabízí štědrou zaopatřovací politiku, tak i střední třída, která vítá ekonomické stimuly a podporu drobného podnikání i rozvoj veřejných služeb.

Maďarská společnost je po zkušenostech hluboké politické a ekonomické krize z období let 2009—2010, kdy zemi řídila polopolitická vláda Gordona Bajnaie, výrazně rozdělena na ty, kteří na tehdejší restriktivní politiku neoliberálních akcentů výrazně doplatili, a na ty, kteří jí zůstali nedotčeni. První skupina představuje voliče, kteří odmítají politiku charakterizovanou podřizováním národních rozpočtů nadnárodním požadavkům věřitelských a finančních skupin. Navíc odmítají podobný pohled na svět jako ideologický diktát liberálního kosmopolitismu. Tito „poražení globalizace“ pak představují nejvýraznější voličskou oporu Viktora Orbána.

Volební inženýrství jako garance budoucích úspěchů

Zásadní institucionální změnu, realizovanou Orbánovou vládou, pak představovala změna volebního systému do maďarského jednokomorového parlamentu. Z někdejších 386 poslanců byl jejich počet snížen na pouhých 199, a navíc byl zrušen smíšený volební systém, skládající se ze tří složek.

Zaveden byl naopak pouze dvousložkový volební systém, v němž je 106 poslanců voleno v jednomandátových obvodech většinovým jednokolovým systémem, a zbývajících 93 poslanců je voleno poměrným volebním systémem na celostátních listinách. Výsledná proporce se vypočítává na základě sečtení hlasů z listinné složky s „nevyužitými“ hlasy z většinové složky, a to včetně hlasů pro vítěze, které již favorit k svému vítězství „nepotřeboval“.

Na výstupu je tak smíšený maďarský volební systém z hlediska počtu získaných mandátů více disproporční ve prospěch vítěze voleb. Poprvé se tímto systémem volilo před čtyřmi lety a koalice FIDESZ—KDNP získala v parlamentu celkem 133 mandátů. V letošním roce se Orbánově koalici podobný výsledek zřejmě podaří obhájit.