Příšera jménem Orbán. Nad rumunským projevem maďarského premiéra
Filip OutrataJedním ze základů úspěchu Viktora Orbána je schopnost srozumitelně pojmenovat nebezpečí dnešního globálního kapitalismu a nabídnout jistou alternativu.
Projev Viktora Orbána v rumunském Băile Tuşnad (Tusnádfürdő), v úplnosti zveřejněný v příloze Lidových novin Česká pozice 16. srpna, stojí za pečlivé přečtení. Ukazuje mimo jiné, že při hodnocení dnešního maďarského premiéra, příčin jeho úspěchu a potenciálních hrozeb spojených s jeho politickým kurzem nevystačíme s jeho démonizací, onálepkováním coby fašisty či připodobněním k Vladimíru Putinovi.
Co vlastně Viktor Orbán v projevu k maďarským studentům v rumunském Sedmihradsku 26. července řekl? Při čtení tohoto obsahově různorodého textu objevíme řadu překvapivých bodů.
Krize roku 2008 jako zásadní zlom
Pozoruhodné je již základní zarámování projevu. Rok 2008, rok globální finanční krize, či Orbánovými slovy „západního finančního kolapsu“, je postaven na roveň zásadním historickým mezníkům, jako byly závěr první a druhé světové války a pád komunistického systému.
Nyní, v jiném, změněném světě, už nelze vycházet ze souřadnic předchozího historického zlomu (rozpadu sovětského bloku a nástupu ekonomického a politického liberalismu), ale je třeba analyzovat novou situaci, tak jak se po krizi postupně, jako krajina zahalená mlhou, odhaluje.
Pro ilustraci nové situace a adekvátních reakcí na ni Viktor Orbán, poněkud překvapivě, hned několikrát cituje (aniž jmenuje) současného amerického prezidenta. Ten podle něj opakovaně mluví o tom, že celá společnost v čele s vládou musí zahájit boj proti cynismu finančního systému.
↗
Jakkoli v kritice ekonomického liberalismu je Viktor Orbán přesvědčivý, méně konkrétní je jeho představa o tom, jak by nový, neliberální maďarský stát měl vypadat. Foto orbanviktor.hu
Ve shluku dalších citací z (opět nejmenovaných) západních politiků, analytiků a byznysmenů maďarský premiér spojuje kritiku přistěhovalectví a příživnického systému sociálního zabezpečení, tedy motivy, které bychom u „pravicového“ politika očekávali, s těmi, které bychom hledali spíše na „levici“, jako s myšlenkou, že dnešní společnost se v některých rysech začíná podobat spíše feudální než kapitalistické a je ohrožena celá střední třída.
Nechybí ani varování jiného analytika před tím, že internet může být kolonizován velkými nadnárodními korporacemi a ztratit tak svou nezávislost.
Orbán si disparátnost těchto pohledů uvědomuje a proto zdůrazňuje, že je cituje jako různé doklady nových pohledů, které by před rokem 2008 byly považovány za nepřijatelné, nebezpečné, zpochybňující vládnoucí dogmata a ideologie západní společnosti.
×
Diskuse
Dovolím si částečně nesouhlasit.
Hitler, Mussolini a Salazar také výstižně pojmenovali problémy soudobého liberálního kapitalismu a nabídli vůči němu alternativu v podobě výrazně sociálního státu. Zdůrazněný sociální stát je vlastně socialistický. Nacistická strana byla "nacionálně socialistická". Mussolini začal jako socialista a když modifikoval svůj postoj a nazval ho fašismem, napsal Lenin italským socialistům: "Jaké je to promrhání příležitosti, že jsme ztratili Mussoliniho. Je to prvotřídní muž, který měl vést stranu v Itálii." Mussoliniho Carta di lavore (Zákoník práce) byla základme italského sociálního státu po válce a platil za do nástupu Berlusconiho. Fašismus a nacismus jsou sociální.
Myslím, že dnes je spor po této linii
a) rozhodně na prvním místě sociální (socialistický) program, když to jde, v liberálním rámci, ale protože to asi nejde, tak klidně i v rámci autoritativním
VERSUS
b) na prvním místě liberální hodnoty, občanské svobody a lidská práva, pokud možno posílená a rozšířená o práva sociální, tedy o sociální (socialistickou) dimenzi, ale když to nejde (když voliči nesouhlasí), tak aspoň zachovat demokratické a liberální hodnoty a doufat do budoucna.
Orbán to je v tomto sporu a). V české sociální demokracii jsou taky tyto dvě tendence. Variantu a) reprezentuje třeba Škromach, Jandák, Hašek a variantu b) Sobotka, Dienstbier, Marxková - Tominová, Patočka.
Mně se zdá, že se, kolego Outrato, článkem hlásíte spíš (samozřejmě s výhradami) k variantě a) a nějak mi to k Vám nesedí. Znám Vás doposud jako člověka, který kombinuje sociální s demokratickými a liberálními hodnotami.
Obávám se, že to, že v Maďarsku (zatím?) nejsou vyhlazovací lágry, neznamená, že Orbán nemá fašizující tendenci.
Děkuji za pochopení.
Hitler, Mussolini a Salazar také výstižně pojmenovali problémy soudobého liberálního kapitalismu a nabídli vůči němu alternativu v podobě výrazně sociálního státu. Zdůrazněný sociální stát je vlastně socialistický. Nacistická strana byla "nacionálně socialistická". Mussolini začal jako socialista a když modifikoval svůj postoj a nazval ho fašismem, napsal Lenin italským socialistům: "Jaké je to promrhání příležitosti, že jsme ztratili Mussoliniho. Je to prvotřídní muž, který měl vést stranu v Itálii." Mussoliniho Carta di lavore (Zákoník práce) byla základme italského sociálního státu po válce a platil za do nástupu Berlusconiho. Fašismus a nacismus jsou sociální.
Myslím, že dnes je spor po této linii
a) rozhodně na prvním místě sociální (socialistický) program, když to jde, v liberálním rámci, ale protože to asi nejde, tak klidně i v rámci autoritativním
VERSUS
b) na prvním místě liberální hodnoty, občanské svobody a lidská práva, pokud možno posílená a rozšířená o práva sociální, tedy o sociální (socialistickou) dimenzi, ale když to nejde (když voliči nesouhlasí), tak aspoň zachovat demokratické a liberální hodnoty a doufat do budoucna.
Orbán to je v tomto sporu a). V české sociální demokracii jsou taky tyto dvě tendence. Variantu a) reprezentuje třeba Škromach, Jandák, Hašek a variantu b) Sobotka, Dienstbier, Marxková - Tominová, Patočka.
Mně se zdá, že se, kolego Outrato, článkem hlásíte spíš (samozřejmě s výhradami) k variantě a) a nějak mi to k Vám nesedí. Znám Vás doposud jako člověka, který kombinuje sociální s demokratickými a liberálními hodnotami.
Obávám se, že to, že v Maďarsku (zatím?) nejsou vyhlazovací lágry, neznamená, že Orbán nemá fašizující tendenci.
Děkuji za pochopení.
FO
Díky Ivanu Štampachovi za kritické poznámky, jsem za ně moc rád.
Mým záměrem v tomto textu bylo především upozornit na to, že Orbánův úspěch se nedá redukovat jen na jeho nacionalismus či konzervativismus, ale jeho důležitou složkou je i kritika skutečných problémů západního liberálního modelu. To mám pocit že se v naší diskusi přehlíží nebo nedostatečně zdůrazňuje.
Samozřejmě že režimy které jmenoval Ivan Štampach se opíraly mimo jiné také o sociální stát a sociální politiku. Jejich úspěch byl přece způsoben do velké míry tím, že liberální demokratické státy nedokázaly sociální problémy řešit. Až když se to pod tlakem komunismu a fašismu, a především velké krize začaly učit, mohly nabídnout protizbraň, kterou se stal sociální stát ať už ve své evropské, nebo americké (new Deal) podobě.
Za zvážení stojí taky fakt, že jakmile nepřítel v podobě diktatur a především sovětského impéria zmizel, začal liberální kapitalismus tím rychleji degradovat v asociální podoby, a tento proces pokračuje tu větším tu menším tempem stále.
Samozřejmě nevolám po diktatuře a koncentračních táborech, to je snad s ohledem na moje dlouhodobé postoje jasné, ale je myslím potřeba vidět všechny stránky skutečnosti.
Konkrétně k maďarské realitě – uvědomuji si nebezpečí pro liberální hodnoty tam. Možná jsem to mohl v článku více rozvést, ale na DR i jinde již v tomto směru bylo publikováno hodně.
Chtěl jsem především z pohledu levicového demokrata přiznat podíl viny, který na Orbánově nástupu má levice po roce 1989 tím, že nedokázala být sociální a přenechala iniciativu na tomto poli politikovi s autokratickými sklony.
Mezi alternativami a) a b) Ivana Štampacha je pro mě těžké se rozhodovat, protože si nedokážu představit občanské svobody a lidská práva bez práv sociálních. Kdyby měla být sociální práva pošlapávána, zbyla by podle mě jen fasáda liberálních hodnot pro některé, ne skutečné hodnoty. Za sebe bych tedy zvolil b), ale pouze s tím, že se nerezignuje na sociální práva. Myslím, že Ivan Štampach to takto chápe a shodneme se.
Mým záměrem v tomto textu bylo především upozornit na to, že Orbánův úspěch se nedá redukovat jen na jeho nacionalismus či konzervativismus, ale jeho důležitou složkou je i kritika skutečných problémů západního liberálního modelu. To mám pocit že se v naší diskusi přehlíží nebo nedostatečně zdůrazňuje.
Samozřejmě že režimy které jmenoval Ivan Štampach se opíraly mimo jiné také o sociální stát a sociální politiku. Jejich úspěch byl přece způsoben do velké míry tím, že liberální demokratické státy nedokázaly sociální problémy řešit. Až když se to pod tlakem komunismu a fašismu, a především velké krize začaly učit, mohly nabídnout protizbraň, kterou se stal sociální stát ať už ve své evropské, nebo americké (new Deal) podobě.
Za zvážení stojí taky fakt, že jakmile nepřítel v podobě diktatur a především sovětského impéria zmizel, začal liberální kapitalismus tím rychleji degradovat v asociální podoby, a tento proces pokračuje tu větším tu menším tempem stále.
Samozřejmě nevolám po diktatuře a koncentračních táborech, to je snad s ohledem na moje dlouhodobé postoje jasné, ale je myslím potřeba vidět všechny stránky skutečnosti.
Konkrétně k maďarské realitě – uvědomuji si nebezpečí pro liberální hodnoty tam. Možná jsem to mohl v článku více rozvést, ale na DR i jinde již v tomto směru bylo publikováno hodně.
Chtěl jsem především z pohledu levicového demokrata přiznat podíl viny, který na Orbánově nástupu má levice po roce 1989 tím, že nedokázala být sociální a přenechala iniciativu na tomto poli politikovi s autokratickými sklony.
Mezi alternativami a) a b) Ivana Štampacha je pro mě těžké se rozhodovat, protože si nedokážu představit občanské svobody a lidská práva bez práv sociálních. Kdyby měla být sociální práva pošlapávána, zbyla by podle mě jen fasáda liberálních hodnot pro některé, ne skutečné hodnoty. Za sebe bych tedy zvolil b), ale pouze s tím, že se nerezignuje na sociální práva. Myslím, že Ivan Štampach to takto chápe a shodneme se.
PM
který je pozitivně přijímán zatím pouze ve společnostech s nereflektovanou nacionálně fašistickou tradicí . Otázkou je většinová akceptace. Ta je - i podle mých osobních dojmů - zatím zajištěna jen v Maďarsku jako následek místního způsobu recepce neoliberalismu.
Jde o orientační ukazatel úspěšnosti ve střetu sociální versus asociální kapitalismu - tedy i ve střetu o kvalitu svobody.............. nejen můj emancipační proces bych neodepisoval.
Jde o orientační ukazatel úspěšnosti ve střetu sociální versus asociální kapitalismu - tedy i ve střetu o kvalitu svobody.............. nejen můj emancipační proces bych neodepisoval.
MP
Fašismus ani nacismus nejsou socialistické. Národní socialismus je contradictio in adjecto a to kupodivu věděl už Hitler, když ten paradoxní pojem vysvětloval -- to jest vyhraňoval -- proti "internacionálnímu socialismu".
Anebo, abych byl přesný -- socialismus oné velké tradice, která začala na konci 18. století (a později si jak bylo tehdy zvykem objevila své předchůdce ve velmi nepodobných jevech, od Spartaka ke Campanellovi, od Platóna k novokřtěncům) odmítal soukromé vlastnictví, protože pokud vládne, není možné odstranit útlak člověka člověkem. Do této tradice patří marxismus, fabiánství a etický socialismus, ale nelze do ní zařadit fašismy všeho druhu, protože ty omezují rovnost lidí na rovnost příslušníků národa či rasy. Skutečný autoritativní socialismus se jako promyšlená doktrina ve dvacátem století objevuje velmi vzácně -- snad sovětské období po válečném komunismu než projekt ztroskotal ve stalinismu, který už není socialistický -- spíše jako sklon k vytváření rad moudrých , vlády odborníků a osvícené administrativy.
Orbán není socialista, a z hlediska demokratické politiky je --zatím -- skutečně na rozhraní. Vlastní cesta reflektující dějinnou situaci určité národní společnosti a odmítající přístupy neoliberalismu, bezohledné k lokálnímu až k úrovni vyhlazení, není ještě nutně fašizující. Ovšem přinejmenším si s fašistickými reminiscencemi zahrává (Orbán, ne přístup .-)
Anebo, abych byl přesný -- socialismus oné velké tradice, která začala na konci 18. století (a později si jak bylo tehdy zvykem objevila své předchůdce ve velmi nepodobných jevech, od Spartaka ke Campanellovi, od Platóna k novokřtěncům) odmítal soukromé vlastnictví, protože pokud vládne, není možné odstranit útlak člověka člověkem. Do této tradice patří marxismus, fabiánství a etický socialismus, ale nelze do ní zařadit fašismy všeho druhu, protože ty omezují rovnost lidí na rovnost příslušníků národa či rasy. Skutečný autoritativní socialismus se jako promyšlená doktrina ve dvacátem století objevuje velmi vzácně -- snad sovětské období po válečném komunismu než projekt ztroskotal ve stalinismu, který už není socialistický -- spíše jako sklon k vytváření rad moudrých , vlády odborníků a osvícené administrativy.
Orbán není socialista, a z hlediska demokratické politiky je --zatím -- skutečně na rozhraní. Vlastní cesta reflektující dějinnou situaci určité národní společnosti a odmítající přístupy neoliberalismu, bezohledné k lokálnímu až k úrovni vyhlazení, není ještě nutně fašizující. Ovšem přinejmenším si s fašistickými reminiscencemi zahrává (Orbán, ne přístup .-)
VK
August 20, 2014 v 20.17
Fašisti zcela jednoduše zaplňují místo, které uprázdnila levice. Včetně převzetí odpovídajícího výseku programu (Orbánova sektorová daň pro banky, anebo progresivní korporátní daně, na což se soc. dem napříč Evropou už neodváží ani pomyslet, budiž příkladem za vše). Jak tehdy, tak teď.
LŠ
Vždyť kde se tady dá najít levice, která by přinášela alternativu? Naši a i evropští levicoví politici jsou "odpovědní", což je ekvivalent Honzy na peci, který v zaprděném teplíčku na peci konzumuje buchty, financované evropským, či místně příslušným politickým systémem a sabotuje nějakou snahu o změnu. Může totiž s ní být spojeno příliš mnoho úsilí a navíc může vést k menšímu počtu buchet. Tak na co se namáhat?
MP
August 21, 2014 v 16.40
Rozdíl mezi "sociální" pravicí a levicí zůstává zásadní,
i když je pravda, že je dnes v důsledku praktické politiky všemožně zamlžován.
Sociální opatření fašistů, nacistů nebo Orbána bych nenazýval sociálním státem - protože u všech výše jmenovaných jde o to, si lid (a zejména střední vrstvy) koupit a ukolébat je, aby souhlasily s odbouráváním svých práv a svobod, jde o takovéto "zacpání huby klobásou", jak bývá výstižně charakterizován jiný maďarský režim, ten Kádárův. Můžeme sem zařadit i husákovský "gulášový socialismus" (i to je hezky maďarský výraz, že?). Čili pravice má pravdu, když takováto sociální opatření kritizuje a poukazuje na to, že jde o výměnu svobody za kus žvance.
Demokratický sociální stát, tak jak jej mají v programu sociální demokraté, ale kdysi jej zaváděli i demokraté křesťanští, je něco úplně jiného, resp. je postaven přesně opačně. Jde v něm o rozšíření lidských práv o dimenzi sociální, tedy o emancipaci, o větší demokracii, o to, aby lidé nebyli utiskováni pokud možno nikým a sami mohli rozhodovat o věcech, které se jich týkají. Součástí poválečného sociálního státu bylo proto i zakládání rad pracujících v kapitalistických (!) podnicích. Vyvrcholením výše naznačené tendence byl návrh švédských odborářů v 70.letech, že od kapitalistů jejich firmy vykoupí...:)
Čili pojem autoritativní levice je - nebo by měl být protimluv. A levice musí spojit obhajobu sociálních práv s požadavkem na posilování demokracie. A nesmí se paktovat s neoliberalismem. Právě maďarský, ale i polský příklad ukazuje, jak je zhoubné pro socdem, pokud uhne doprava ve stylu někdejší Blairovy a Schröderovy "třetí cesty". Vystavuje smrtelnému ohrožení nejen sebe, nejen levici, ale dokonce i samu liberální demokracii.
Sdílet
Sociální opatření fašistů, nacistů nebo Orbána bych nenazýval sociálním státem - protože u všech výše jmenovaných jde o to, si lid (a zejména střední vrstvy) koupit a ukolébat je, aby souhlasily s odbouráváním svých práv a svobod, jde o takovéto "zacpání huby klobásou", jak bývá výstižně charakterizován jiný maďarský režim, ten Kádárův. Můžeme sem zařadit i husákovský "gulášový socialismus" (i to je hezky maďarský výraz, že?). Čili pravice má pravdu, když takováto sociální opatření kritizuje a poukazuje na to, že jde o výměnu svobody za kus žvance.
Demokratický sociální stát, tak jak jej mají v programu sociální demokraté, ale kdysi jej zaváděli i demokraté křesťanští, je něco úplně jiného, resp. je postaven přesně opačně. Jde v něm o rozšíření lidských práv o dimenzi sociální, tedy o emancipaci, o větší demokracii, o to, aby lidé nebyli utiskováni pokud možno nikým a sami mohli rozhodovat o věcech, které se jich týkají. Součástí poválečného sociálního státu bylo proto i zakládání rad pracujících v kapitalistických (!) podnicích. Vyvrcholením výše naznačené tendence byl návrh švédských odborářů v 70.letech, že od kapitalistů jejich firmy vykoupí...:)
Čili pojem autoritativní levice je - nebo by měl být protimluv. A levice musí spojit obhajobu sociálních práv s požadavkem na posilování demokracie. A nesmí se paktovat s neoliberalismem. Právě maďarský, ale i polský příklad ukazuje, jak je zhoubné pro socdem, pokud uhne doprava ve stylu někdejší Blairovy a Schröderovy "třetí cesty". Vystavuje smrtelnému ohrožení nejen sebe, nejen levici, ale dokonce i samu liberální demokracii.
Sdílet
Dichotomie, kterou předkládá Ivan Štampach je falešná. jako ostatně většina dichotomií.
V tomto případě je problém s přístupem „když jsou voliči proti, tak aspoň zachovat demokracii a doufat do budoucna.‟ Skutečná chyba, jakou dělají evropské sociálně demokratické strany (včetně KSČM), není snaha zachovat demokracii, nýbrž snaha zachovat pašalíky. Je velmi dobře možné prosazovat v demokratickém politickém zřízení důsledně rovnost a nepouštět se kvůli tomu hned do násilné revoluce. Je možné kandidovat se socialistickým programem, nedělat ústupky kapitálu, a jestli jsou voliči vážně proti, sami proti sobě, prostě prohrát volby.
Ustupovat z programu není v demokracii třeba, když voliči program odmítají, ale naopak v případě, že program podporu voličů získá. Teprve když se politická síla s určitým programem dostane k moci, přichází čas začít brát ohled na to, že vládne všem, nejen vlastním voličům, a proto nesmí svůj program prosazovat bezohledně, musí se ohlížet na opozici a v obzvlášť důležitých věcech zachovávat zdrženlivost v jejím přehlasování a usilovat raději o shodu. Ani pak ovšem brát ohledy na voliče opozice není totéž co zradit vlastní voliče.
Navíc kdyby evropské levicové strany dělaly jenom ústupky voličům, protože ti jsou proti socialistickému programu, nemohli by převzetím částí socialistického programu bodovat fašisté. Významná část voličů zjevně o socialistický program stojí. Vyklízení pozic ve prospěch fašistů je výsledkem toho, že levice nepřizpůsobuje své programy požadavkům voličů, nýbrž požadavkům kapitálu, přímo proti voličům.
V tomto případě je problém s přístupem „když jsou voliči proti, tak aspoň zachovat demokracii a doufat do budoucna.‟ Skutečná chyba, jakou dělají evropské sociálně demokratické strany (včetně KSČM), není snaha zachovat demokracii, nýbrž snaha zachovat pašalíky. Je velmi dobře možné prosazovat v demokratickém politickém zřízení důsledně rovnost a nepouštět se kvůli tomu hned do násilné revoluce. Je možné kandidovat se socialistickým programem, nedělat ústupky kapitálu, a jestli jsou voliči vážně proti, sami proti sobě, prostě prohrát volby.
Ustupovat z programu není v demokracii třeba, když voliči program odmítají, ale naopak v případě, že program podporu voličů získá. Teprve když se politická síla s určitým programem dostane k moci, přichází čas začít brát ohled na to, že vládne všem, nejen vlastním voličům, a proto nesmí svůj program prosazovat bezohledně, musí se ohlížet na opozici a v obzvlášť důležitých věcech zachovávat zdrženlivost v jejím přehlasování a usilovat raději o shodu. Ani pak ovšem brát ohledy na voliče opozice není totéž co zradit vlastní voliče.
Navíc kdyby evropské levicové strany dělaly jenom ústupky voličům, protože ti jsou proti socialistickému programu, nemohli by převzetím částí socialistického programu bodovat fašisté. Významná část voličů zjevně o socialistický program stojí. Vyklízení pozic ve prospěch fašistů je výsledkem toho, že levice nepřizpůsobuje své programy požadavkům voličů, nýbrž požadavkům kapitálu, přímo proti voličům.
PM
Pravicové strany, dnes na sklonku neoliberalismu licitují předstíraným zájmem o program levice, který deformují a populisticky obsazují. To vše označují jako politiku vyváženého středu.
Levicové strany, dnes na sklonku neoliberalismu přihlíží s otevřenou pusou a hledají způsob jak se nezesměšnit, když povětšinou nemají co nového a lepšího vyložit na stůl.
V dnešních ARD zprávách se Merkel objevila na pódiu jasně zelené barvy a v zeleném, aby usadila zelené za jejich kritiku exportu zbraní...........a socdem se potichu mezi sebou přela.
Levicové strany, dnes na sklonku neoliberalismu přihlíží s otevřenou pusou a hledají způsob jak se nezesměšnit, když povětšinou nemají co nového a lepšího vyložit na stůl.
V dnešních ARD zprávách se Merkel objevila na pódiu jasně zelené barvy a v zeleném, aby usadila zelené za jejich kritiku exportu zbraní...........a socdem se potichu mezi sebou přela.
JD
August 22, 2014 v 0.06
Ona ta dichotomie úplně falešná není a tradičně představuje dělící linii mezi sociálně demokratickou a komunistickou levicí. Zjednodušeně řečeno, pro klasického komunistu je socialismus vyšší hodnotou než svoboda a demokracie (byť s ní dokáže koexistovat, dokud tím není socialismus ohrožen), kdežto u sociálního demokrata je tomu naopak - ve jménu demokracie přijímá riziko, že bude ve volbách poražen pravicí a že místo socialismu na věčné časy tak vybuduje akorát dočasnou sociálnější verzi kapitalismu.
Čím radikálnější prosazování socialismu, tím často větší potřeba autoritářského vládnutí. Vzhledem k neudržitelnosti současné podoby globálního kapitalismu se tak máme na co těšit, volání po vládě pevné ruky bude sílit. Rozdíl mezi pragmatickým komunistou a "kultivovaným" fašistou pak bude především v tom, že směs socialistických nástrojů, kapitalistické hospodářské politiky a autoritářského vládnutí bude komunista chtít používat proto, aby kapitalismus překonal, kdežto fašista proto, aby jej zachoval, ve výsledku to ale vyjde nastejno.
Všechna lidská všeobjímající řešení tady selhávají. Jedinou šancí je v politice snažit se co nejdéle udržet liberální demokracii pohromadě se sociálním státem (což ovšem vyžaduje vytknout si jako cíl širokou daňovou unii) a budovat zdola něco, na čem se bude dát stavět i mimo tento systém.
Čím radikálnější prosazování socialismu, tím často větší potřeba autoritářského vládnutí. Vzhledem k neudržitelnosti současné podoby globálního kapitalismu se tak máme na co těšit, volání po vládě pevné ruky bude sílit. Rozdíl mezi pragmatickým komunistou a "kultivovaným" fašistou pak bude především v tom, že směs socialistických nástrojů, kapitalistické hospodářské politiky a autoritářského vládnutí bude komunista chtít používat proto, aby kapitalismus překonal, kdežto fašista proto, aby jej zachoval, ve výsledku to ale vyjde nastejno.
Všechna lidská všeobjímající řešení tady selhávají. Jedinou šancí je v politice snažit se co nejdéle udržet liberální demokracii pohromadě se sociálním státem (což ovšem vyžaduje vytknout si jako cíl širokou daňovou unii) a budovat zdola něco, na čem se bude dát stavět i mimo tento systém.
LŠ
August 22, 2014 v 10.27
Je směšné, jak se levičáci zaśtítují demokracii a přitom ani nevědí,
co to demokracie je. Papouškují téze neoliberálů, kteří se ohánějí svobodou a demokracii, přičemž ji sami většině jednoznačně upírají.
Ale to je házení hrachu na stěnu. Pokud levičáci nevědí, jak autoritářsky je prosazován současný neoliberální systém, jak je až násilně prosazován dnešními mocnými, budou si snít svůj sen. Sen o autoritářských komunistech, či fašistech a "svobodném" Volném trhu.
Souhlasím s chemikem z Neratovic. Program levice by byl pro voliče přitažlivý. Jenže to, co je jim servírováno, je spíš program kapitálu.
A na konec: "levicoví" politikové tvrdí, že musí být "odpovědní", že nemohou lidem slibovat nereálné. Čímž mají na mysli větší změny systému. Je pak ale zajímavé, že Orbán dokáže částečně podobné, a přitom pro levici nereálné změny, učinit reálnými. Jak to ten chlap dokáže? Buď je tak superschopný, nebo jsou naši "levicoví" politikové superneschopní. Co je blíž pravdě?
Ale to je házení hrachu na stěnu. Pokud levičáci nevědí, jak autoritářsky je prosazován současný neoliberální systém, jak je až násilně prosazován dnešními mocnými, budou si snít svůj sen. Sen o autoritářských komunistech, či fašistech a "svobodném" Volném trhu.
Souhlasím s chemikem z Neratovic. Program levice by byl pro voliče přitažlivý. Jenže to, co je jim servírováno, je spíš program kapitálu.
A na konec: "levicoví" politikové tvrdí, že musí být "odpovědní", že nemohou lidem slibovat nereálné. Čímž mají na mysli větší změny systému. Je pak ale zajímavé, že Orbán dokáže částečně podobné, a přitom pro levici nereálné změny, učinit reálnými. Jak to ten chlap dokáže? Buď je tak superschopný, nebo jsou naši "levicoví" politikové superneschopní. Co je blíž pravdě?
MP
Myslíte, že potřebujeme nějakého levicového caudilla, nějakého Cháveze? Tady v Evropě? Myslím, že to by dobře nedopadlo, ostatně, podívejte se, jak neslavně to dopadá i v té Venezuele...
Ano, je samozřejmě velmi vážnou otázkou, jestli je možné rozhodovat mezi kapitalismem a socialismem na bázi liberální demokracie, zdá se (a ukazuje to právě příklad té Venezuely), že to (minimálně zatím) možné není.
Ale takto "daleko" v Evropě v žádném případě nejsme. Evropská umírněná levice (socdem) nemá v úmyslu hlásat ani budovat socialismus, ba potíže už má dokonce i s tím, aby prosazovala i ten sociálnější kapitalismus. Čili její volební vítězství, resp. naopak porážka k žádným velkým systémovým změnám a otřesům nevede a nepovede.
Otázkou je, zda nevrátit do hry radikálnější a důslednější levicové sociálně-ekonomické požadavky, avšak spojit je s projekty paticipativnější a hlubší demokracie. (Jak píše ostatně p. Ševčík, když může pravičák Orbán mluvit o znárodňování, proč by nemohla požadavky demokratické kontroly kapitálu nastolit levice?) Na takovém programu by se měla levice začít sjednocovat.
Ano, je samozřejmě velmi vážnou otázkou, jestli je možné rozhodovat mezi kapitalismem a socialismem na bázi liberální demokracie, zdá se (a ukazuje to právě příklad té Venezuely), že to (minimálně zatím) možné není.
Ale takto "daleko" v Evropě v žádném případě nejsme. Evropská umírněná levice (socdem) nemá v úmyslu hlásat ani budovat socialismus, ba potíže už má dokonce i s tím, aby prosazovala i ten sociálnější kapitalismus. Čili její volební vítězství, resp. naopak porážka k žádným velkým systémovým změnám a otřesům nevede a nepovede.
Otázkou je, zda nevrátit do hry radikálnější a důslednější levicové sociálně-ekonomické požadavky, avšak spojit je s projekty paticipativnější a hlubší demokracie. (Jak píše ostatně p. Ševčík, když může pravičák Orbán mluvit o znárodňování, proč by nemohla požadavky demokratické kontroly kapitálu nastolit levice?) Na takovém programu by se měla levice začít sjednocovat.
JD
do jisté míry jistě máte pravdu. Například skutečně výrazná daňová progrese včetně korporátních daní je možná. Tvrdím však, že pouze na úrovni jednoho malého národního státu nemá dlouhodobě šanci na úspěch a je spíše populistickým opatřením. Tohle představuje pro levici opravdovou výzvu, protože to by musela s takovým programem zvítězit ve významném počtu států (minimálně v EU) tak, aby mohla účinně zamezit útěkům do daňových rájů. A musela by o tom přesvědčit převážnou většinu společnosti, dosáhnout širší shody. A to vůbec není jednoduché. Společnost je názorově rozdělena a hlavní média ovlivňující veřejné mínění holt patří straně kapitálu. Vzpomeňme si na povyk v případu Kvitová.
Ano, lze oprávněně kritizovat sociálně demokratické politiky za neschopnost, neschopnost přesvědčit, třeba pěkně nahlas říct, že tzv. daňová optimalizace je obyčejným vyhýbáním se řádnému placení daní pomocí zneužití práva, např. fingovaným sídlem v zahraničí nemajícím s reálným sídlem nic společného.
Ale to neznamená, že bychom měli pokukovat po těch, kterým o žádnou širší shodu nejde, protože se jednoduše chystají zavřít oponentům ústa.
Ano, lze oprávněně kritizovat sociálně demokratické politiky za neschopnost, neschopnost přesvědčit, třeba pěkně nahlas říct, že tzv. daňová optimalizace je obyčejným vyhýbáním se řádnému placení daní pomocí zneužití práva, např. fingovaným sídlem v zahraničí nemajícím s reálným sídlem nic společného.
Ale to neznamená, že bychom měli pokukovat po těch, kterým o žádnou širší shodu nejde, protože se jednoduše chystají zavřít oponentům ústa.
FO
že na úrovni EU se shoda pro taková opatření jednoduše nenajde nikdy, protože levice nikdy dostatečně nezvítězí? Zatím to tak vypadá, a jediný způsob jak tato opatření aspoň na nějaké úrovni zavést je v jednotlivých státech. Jinak si to pravice a ti nejbohatší vždycky spolehlivě ohlídají.
August 23, 2014 v 6.44
Tady je spor o to, zda dát přednost socialismu nebo demokracii. Zdá se, že to nejde dohromady.
Ale levice by měla být schopná to spojit dohromady. Co takhle zapůsobit trochu na myšlení většiny lidí, aby ten socialismus sami chtěli a pak ho demokraticky zvolili?
Netvrdil nakonec i Masaryk, že lid se má pro socialismus nejprve vychovat?
Ale levice by měla být schopná to spojit dohromady. Co takhle zapůsobit trochu na myšlení většiny lidí, aby ten socialismus sami chtěli a pak ho demokraticky zvolili?
Netvrdil nakonec i Masaryk, že lid se má pro socialismus nejprve vychovat?
MP
pak je všechno ostatní tak trochu k ničemu. Proto hlavní frontou by měl být boj o EU, ale vidíme, že skutečnost je opačná (a trend ještě znepokojivější), že je-li "národní demokracie" v jednoltivých státech v krizi, tím více pak v EU.
Ale jedna obecnější poznámka - mám dojem, že levicoví politikové na svou levicovost zapomínají také proto, že žijí v pravicovém obklíčení, pohybují se především v mediálním světě, který je (a u nás zvláště) vychýlen velmi silně doprava, a tak se často bezděky domnívají, že levicové ideje a názory lidé nechtějí, že zkrátka s levicovostí nemají šanci.
Proto je podle mého mínění pottřeba, aby vznikla silná levicová občanská společnost a ta na politiky neustále tlačila a aby existovaly komunikační kanály levicové veřejnosti směrem k politikům.
Ale jedna obecnější poznámka - mám dojem, že levicoví politikové na svou levicovost zapomínají také proto, že žijí v pravicovém obklíčení, pohybují se především v mediálním světě, který je (a u nás zvláště) vychýlen velmi silně doprava, a tak se často bezděky domnívají, že levicové ideje a názory lidé nechtějí, že zkrátka s levicovostí nemají šanci.
Proto je podle mého mínění pottřeba, aby vznikla silná levicová občanská společnost a ta na politiky neustále tlačila a aby existovaly komunikační kanály levicové veřejnosti směrem k politikům.
MP
ano, jistě proti pravicové ideologii je potřeba postavit a šířit ideje levicové.
Ale tady pozor, platí nepřímá úměra: čím radikálnější a "užší" projekt předložíte, tím méně lidí pro něj získáte a naopak. Takže pokud budete mluvit o opatřeních omezujících asociálnost kapitalismu, máte největší šanci na získání hegemonie. Pokud začnete hovořit o socialismu, hodně lidí odradíte a ztratíte. No a pokud se vytasíte s pojmem komunismus, zůstane vám jen malinký hlouček, který neprosadí a nezmůže samozřejmě nic.
Já osobně jsem skeptický vůči zcela nekapitalistické společnosti, ale i kdybych byl "komunista", tak minimálně z taktických důvodů bych byl pouze pro tu prvě zmíněnou, nejmírnější formu sociálněekonomických požadavků.
Ale tady pozor, platí nepřímá úměra: čím radikálnější a "užší" projekt předložíte, tím méně lidí pro něj získáte a naopak. Takže pokud budete mluvit o opatřeních omezujících asociálnost kapitalismu, máte největší šanci na získání hegemonie. Pokud začnete hovořit o socialismu, hodně lidí odradíte a ztratíte. No a pokud se vytasíte s pojmem komunismus, zůstane vám jen malinký hlouček, který neprosadí a nezmůže samozřejmě nic.
Já osobně jsem skeptický vůči zcela nekapitalistické společnosti, ale i kdybych byl "komunista", tak minimálně z taktických důvodů bych byl pouze pro tu prvě zmíněnou, nejmírnější formu sociálněekonomických požadavků.
August 23, 2014 v 12.19
Mluvit o komunismu samozřejmě není nutné. Ale já jsem stejně neměla na mysli získávat lidi jenom pro nějaký volební program, který oni potom schválí ve volbách a tím to skončí.
LŠ
tomu co navrhujete - aby vznikla silná levicová občanská společnost a ta na politiky neustále tlačila a aby existovaly komunikační kanály levicové veřejnosti směrem k politikům - tolik: nevznikne občanská společnost, která bude tlačit na levicové politiky, pokud nebudou levicoví politikové schopni občanskou společnost přesvědčit, že levicová politika má smysl.
Levicoví politikové nejenže žijí v obklíčení pravicí, což trochu zmírňuje jejich vinu, oni navíc žijí v bludech, které jsou ovšem zaviněny jejich neschopností pochopit problémy dnešního světa. Politika je nejvíce spjata s ekonomikou společnosti. Já bych bičem hnal každého levicového politika, který se v politice drží, nebo se do ní hrne a přitom ekonomice pranic nerozumí. A že jich tam je jak máku! Neboť jinak by jejich činnost musela být placenou diverzí neoliberalismu.
Copak by nějaký, pří zdravých smyslech levicový politik, byl schopen prosazovat tak pitomé zákony, které snižují daňové zatížení a zhoršují tím podmínky občanů a ohání se přitom výhodností pro stát? Vždyť kdyby vše bylo tak lehce řešitelné, chytily by se toho už dávno všechny západní země před námi a touto zdánlivou výhodou by nás předběhly. Copak nějaký skutečně levicový a normálně myslící politik může schvalovat současnou minimální mzdu a další formy zaměstnaneckých poměrů, které zaměstnance ožebračují? Výdyť tím jen dokazuje, že stát nepreferuje ty, kteří dokáží něco inovujícícho, ale ty, kteří jsou jen bez skrupulí a jediné co dokáží je oškubat zaměstnance. K čemu takováto motivace státem vede? Jak se tím zvýší vědeckotechnický pokrok, co dobrého to lidstvu přinese?
Tak by se dalo pokračovat. Dalo by se psát o "kapitálových trzích", které zde volně devastovaly a dále devastují ekonomiku země. Bylo by toho na tři Kapitály.
Bohužel se však domnívám, že tato nechopnost levicových politiků je jen jedním ze znaků neschopnosti celé levicové scény. Počínaje neschopností se identifikovat, pokračující neschopností vytvořit alternativu. Levicovým intelektulám a de facto celé levici se vyčítá, že nejsou schopni zaujmout jednotný postoj, že jsou stále ve sváru. Pochopitelně. když nevědí ani kdo jsou, ani kam jdou.
Levicoví politikové nejenže žijí v obklíčení pravicí, což trochu zmírňuje jejich vinu, oni navíc žijí v bludech, které jsou ovšem zaviněny jejich neschopností pochopit problémy dnešního světa. Politika je nejvíce spjata s ekonomikou společnosti. Já bych bičem hnal každého levicového politika, který se v politice drží, nebo se do ní hrne a přitom ekonomice pranic nerozumí. A že jich tam je jak máku! Neboť jinak by jejich činnost musela být placenou diverzí neoliberalismu.
Copak by nějaký, pří zdravých smyslech levicový politik, byl schopen prosazovat tak pitomé zákony, které snižují daňové zatížení a zhoršují tím podmínky občanů a ohání se přitom výhodností pro stát? Vždyť kdyby vše bylo tak lehce řešitelné, chytily by se toho už dávno všechny západní země před námi a touto zdánlivou výhodou by nás předběhly. Copak nějaký skutečně levicový a normálně myslící politik může schvalovat současnou minimální mzdu a další formy zaměstnaneckých poměrů, které zaměstnance ožebračují? Výdyť tím jen dokazuje, že stát nepreferuje ty, kteří dokáží něco inovujícícho, ale ty, kteří jsou jen bez skrupulí a jediné co dokáží je oškubat zaměstnance. K čemu takováto motivace státem vede? Jak se tím zvýší vědeckotechnický pokrok, co dobrého to lidstvu přinese?
Tak by se dalo pokračovat. Dalo by se psát o "kapitálových trzích", které zde volně devastovaly a dále devastují ekonomiku země. Bylo by toho na tři Kapitály.
Bohužel se však domnívám, že tato nechopnost levicových politiků je jen jedním ze znaků neschopnosti celé levicové scény. Počínaje neschopností se identifikovat, pokračující neschopností vytvořit alternativu. Levicovým intelektulám a de facto celé levici se vyčítá, že nejsou schopni zaujmout jednotný postoj, že jsou stále ve sváru. Pochopitelně. když nevědí ani kdo jsou, ani kam jdou.
JD
August 24, 2014 v 19.01
Mně ta myšlenka pana Plevy přijde dobrá. Akorát, jak poukazuje pan Ševčík, musela by "levicová občanská společnost" umět překonat nejednotu. Té by se dalo dosáhnout shodou na nějakém minimálním, ale realistickém a i tak dost pokrokovém požadavku. Třeba si dokážu představit nějaké celoevropské hnutí "30 procent" požadující, aby státy EU měly povinně aspoň třicetiprocentní daň z příjmu právnických osob u ročních příjmů přesahujících určitou částku v eurech. Zároveň požadovat ekonomické sankce vůči daňovým rájům, kde sazba DPPO je nižší než 15 %. Když to jde u Ruska, proč by to nemělo jít tady.
LŠ
s těmi daněmi by to byl jakýs-takýs začátek. Jenže ten jeden krok by neměl účinku, pokud by jej nedoprovázely kroky další. Orbán moc dobře ví, proč chce zestátnit banky. Pokud se zde budeme /píšu o našem státě, ne EU/ snažit provádět vcelku rozumnou hospodářskou politiku a přitom bychom se museli spoléhat na cizí banky a ne ty pod státním dohledem, jsme odsouzeni k neúspěchu. A jak by se tohle dalo zařídit v EU, nedovedu si za dnešní konstalace představit. EU totiž neustále plní zadání, pro které byla zřízena - kolonie USA s děly namířenými na Východ. Odbytiště amerických přebytků a zdroj peněz pro americké burzy. Na příkladu Ukrajiny pak vidíme, že o nějaké samostatné politice EU můžeme jen snít. Prostě půl miliardy obyvatel Evropy skáče podle amerických not. A v těchto notách je stále neoliberální zápis, který je sice proti zdravému rozumu, ale hraje pro ty nejbohatší. Rok 2008 je zapomenut a jede se dál.
Přitom prostor pro levicové politiky /ne jen ty naše, ale i zbytku EU/ zde po roce 2008 byl. Byl obrovský, vyprázděný, neboť prostitující ekonomové zalezli hluboko pod zem. Byla to ideální doba, kdy měla levice vypochodovat a vypořádat se s neoliberály. Kdy měla šanci prosadit nejméně keynesiánské minimum. Byla to konstalace, jaká příjde jednou za 100 let.
Výsledek bohužel znáte. Pár výkřiků do tmy, jinak ticho. Bodejť ne, když levicoví politikové vědí o ekonomii houby a neměli ani ponětí, co se vlastně stalo! Bohužel ještě dnes většina neví co se děje. Jinak by v případu daňových úniků nemohli tak stupidně tlachat a ještě je chválit! Navíc někteří si tenkrát kritiku systému nemohli ani dovolit, protože v pyramidě sami jeli a pomáhali jí rozvíjet.
Tož tak je to s naší levicí. Štěkáme po Orbánovi a ten přitom dokáže pro Maďary udělat víc, než všechny levicové strany pro občany svých zemí. Nebojí se vystoupit proti pánům v EU a ti kupodivu nejsou schopni ničeho jiného, než v koutě pokvokávat. Co teprve, kdyby proti neoliberalismu EU vystoupila svorně evropská levice? Ale to je na mě až moc velká fantasie.
Přitom prostor pro levicové politiky /ne jen ty naše, ale i zbytku EU/ zde po roce 2008 byl. Byl obrovský, vyprázděný, neboť prostitující ekonomové zalezli hluboko pod zem. Byla to ideální doba, kdy měla levice vypochodovat a vypořádat se s neoliberály. Kdy měla šanci prosadit nejméně keynesiánské minimum. Byla to konstalace, jaká příjde jednou za 100 let.
Výsledek bohužel znáte. Pár výkřiků do tmy, jinak ticho. Bodejť ne, když levicoví politikové vědí o ekonomii houby a neměli ani ponětí, co se vlastně stalo! Bohužel ještě dnes většina neví co se děje. Jinak by v případu daňových úniků nemohli tak stupidně tlachat a ještě je chválit! Navíc někteří si tenkrát kritiku systému nemohli ani dovolit, protože v pyramidě sami jeli a pomáhali jí rozvíjet.
Tož tak je to s naší levicí. Štěkáme po Orbánovi a ten přitom dokáže pro Maďary udělat víc, než všechny levicové strany pro občany svých zemí. Nebojí se vystoupit proti pánům v EU a ti kupodivu nejsou schopni ničeho jiného, než v koutě pokvokávat. Co teprve, kdyby proti neoliberalismu EU vystoupila svorně evropská levice? Ale to je na mě až moc velká fantasie.
+ Další komentáře