Evropa za ostnatými dráty

Maďarsko zavádí novou azylovou politiku, jejíž součástí je uzavírání žadatelů do uzavřených detenčních táborů. To představuje z hlediska oklešťování lidských práv nebezpečný precedens.

Marie_hermanova

Marie Heřmanová

22.03.2017 13:58

Maďarský parlament minulý týden schválil nový zákon, který zpřísňuje podmínky udělování azylu. Situace v Maďarsku byla i tak kritická, nová legislativa však představuje naprosto bezprecedentní útok na práva a důstojnost lidí, kteří hledají mezinárodní ochranu.

Zpřísnění maďarské legislativy přichází v době, kdy se do mezinárodních (a místy dokonce i českých) médií dostávají stále častěji děsivé zprávy o násilí na maďarské jižní hranici. Human Rights Watch, Amnesty International i UNHCR zdokumentovaly případy bití, vyhrožování a fyzických útoků ze strany maďarské armády a policie. Uprchlíci, kteří jsou takovému zacházení ze strany maďarských autorit vystaveni, jsou většinou zcela bezmocní a Viktor Orbán navíc pravidelně útočí na všechny zástupce neziskového sektoru, kteří se jich snaží zastávat a vymáhat u soudu spravedlnost.

Ne že by situace na maďarsko-srbské hranici byla až dosud nějak růžová. Případy násilného chování policistů a vojáků k uprchlíkům prosakovaly už loni, UNHCR navíc zdokumentovalo třeba případ, kdy se jeden člověk při pokusu o přechod hranice utopil. Od loňského podzimu Maďarsko vpouštělo na své území 10-15 lidí denně a všichni, kteří hranici překročili neoficiální cestou a byli zadržení v jakési „ochranné zóně“ osm kilometrů od hranic, byli nemilosrdně vraceni do Srbska, aniž by kdokoliv zkoumal jejich nárok na azyl. Ona „buffer zone“ mezi Srbskem a Maďarskem byla navíc s největší pravděpodobností dějištěm dalšího děsivého jednání, jenže dobrovolníci ani zástupci většiny neziskovek nebyli do tohoto pohraničního pásma vůbec vpouštění.

Pokud máte dojem, že to je něco, co by se v Evropské unii a ve 21. století dít nemělo, pak vězte, že bití uprchlíků, ignorování jejich nároku na mezinárodní ochranu a omezení možnosti pomoci ze strany občanské společnosti jsou jenom začátek. Podle nového zákona totiž vzniknou u jižní maďarské hranice čtyři velká detenční centra (každé s kapacitou 150 lidí), do kterého budou automaticky umisťování všichni, kdo překročí hranice jedinou možnou legální cestou, tedy tím, že si v táborech v Srbsku „vyčekají“ svoje zařazení mezi oněch deset každodenních šťastlivců. (Všichni, kdo budou zadrženi na maďarském území a dostanou se na něj jinak, budou okamžitě vraceni do Srbska a nebudou už mít žádnou další šanci zažádat o azyl).

Do tábora budou dokonce posíláni i ti, kteří hranice překročí jinde než u srbské části, zkrátka jakýkoliv žadatel o azyl nebude mít jinou možnost než ocitnout se v kontejneru obehnaném ostnatým drátem. V detenčním táboře nebude připojení na internet, lidé v něm nebudou moci komunikovat s nikým mimo tábor. A do těchto naprosto obludných podmínek budou umisťováni všichni bez ohledu na věk, pohlaví, zdravotní stav či národnost. Děti s rodiči, nezletilí bez doprovodu, kteří ztratili rodiče, lidé postižení válečnými traumaty ze zemí, jako je Sýrie.

Legislativa navíc umožňuje také „posbírat“ žadatele o azyl z celého Maďarska a odvézt je taktéž do tábora. Může tedy snadno zasáhnout i do života lidí, kteří již třeba několik měsíců žijí (legálně, jako žadatelé o azyl) v Budapešti. Počítá se s tím, že ostatní detence na maďarském území budou zavřené a veškeré procesování žádostí o azyl bude soustředěné právě do tohoto tábora na jižní hranici. Na základě zkušeností mnoha dobrovolníků včetně těch českých i neziskovek lze jenom těžko předpokládat, že by do tábora měly přístup nezávislé organizace a že by tam bylo možno domoct se jakékoliv humanitární, právní nebo psychologické pomoci. Dá se takovému místu říkat jinak než koncentrák? Kdy naposledy jsme zažili, že se celé rodiny pochytaly a odvezly za ostatné dráty? Při představě, která se právě v těchto dnech stává realitou, běhá mráz po zádech.

K tomu je ovšem potřeba připočíst i fakt, že na onen „legální“ vstup do Maďarska je momentálně čekací doba v srbských táborech zhruba rok. Do Srbska totiž přichází násobně více lidí, než jich Maďarsko vpouští na své území. V táborech, jako je Principovac nebo Adaševci, kde pomáhají i čeští dobrovolníci, čekají lidé už měsíce. Do Srbska se dostali skrze „zavřenou“ balkánskou trasu, cesta zpět pro ně neexistuje. Jsou doslova chyceni ve vzduchoprázdnu, odkázani na cizí pomoc. Jako by pro zbytek Evropy přestali existovat. Srbsko se zatím snaží udržet základní životní podmínky na více či méně důstojné úrovni a spolupracuje s neziskovkami i dobrovolníky. Jedná se ale o jednu z nejchudších zemí Evropy a otázka je, jak dlouho je taková situace udržitelná – pohled do Řecka napovídá, že moc dlouho ne.

Ženevská konvence jako cár papíru
Mohli bychom ještě chvíli pokračovat, ale obrázek toho, co se momentálně v Maďarsku děje, už je asi víceméně jasný. Získání azylu se stává utopií i pro ty, kteří na něj prokazatelně mají nárok – pokud se jim vůbec povede o něj zažádat. Z Ženevské konvence se definitivně stal zbytečný cár papíru a nahradilo ji vězení přímo na hranicích Evropské unie. Můžeme pak ještě přidat třeba zprávy o tom, co se děje na polsko-ukrajinské hranici v městě Terespol. Odborníci, právníci i mezinárodní pozorovatelé už několik měsíců upozorňují na takzvané push-backs, kdy jsou ukrajinští, běloruští a čečenští žadatelé o azyl prostě nemilosrdně vytlačeni zpátky přes hranici nebo nejsou vůbec na polské území vpuštění.

Barbed-wire-1463942156zbdS každým metrem ostnatého drátu ztrácíme i my kus své vlastní svobody. Foto George Hodan

A můžeme zmínit klidně i zprávy od české Organizace pro pomoc uprchlíkům, která upozorňuje na podobné chování v tranzitní zóně ruzyňského letiště. OPU mluví o opakovaných případech, kdy policie prostě lidi posadí zpátky do letadla a vůbec jim neumožní vstoupit na českou půdu a zažádat o azyl. Česká policie to i přes několik nezávislých svědectví zatím alespoň popírá, v Maďarsku už se ovšem takové jednání stalo normou. Evropa tak definitivně opevnila svoji východní hranici a nyní jenom lhostejně přiblíží tomu, jak umírají ti, kteří zkoušejí přicházet z Jihu (počet obětí takzvané Středomořské trasy dosáhl loni rekordních čísel).

Je těžké uvěřit, kolika lidem život v bílé pevnosti Evropa, kde se jinakost trestá a mezinárodní úmluvy týkající se lidských práv jsou už jenom cáry papíru, vyhovuje. Kolik jich tleská politkům, kteří tato opatření prosazují. Jenže lidská práva jsou právy nás všech. A tak s každým metrem ostnatého drátu, každým promlčeným násilným útokem, každou potopenou lodí ve Středozemním moři ztrácíme i sami sebe a svou vlastní svobodu, jakkoliv nám to teď tak možná nepřipadá. Zatím jsme ve stavu, kdy do pevnosti Evropa nevede cesta dovnitř – a může být jenom otázkou času, kdy nebude cesty ani ven.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.