Zdi v éře globalizace

Jiří Pehe

Opevňování hranic a stavění zdí a plotů, kterého jsme v současnosti svědkem, znamená jen jakési absurdní retro. Vrátit svět do doby před „koncem historie“ totiž už v éře globalizace nejde.

Zbourání berlínské zdi a stříhání drátů na hranicích mezi Maďarskem a  Rakouskem před více než čtvrtstoletím neznamenalo jen začátek procesu fyzické destrukce železné opony, ale zrod nového světa, v němž fyzické zdi a hranice mezi státy sice úplně nezmizely, ale jsou stále více archaické. Nic na tom nemění ani skutečnost, že zatímco v roce 1989 existovalo na světě jen 12 zdí, které měly chránit národní hranice, dnes jich najdeme sedmdesát.

Co znamenal pád železné opony

Rozdíl je v tom, že zatímco tehdejší zdi od sebe primárně oddělovaly dva světy, které spolu ideově i jinak soupeřily o nadvládu nad planetou, a většina z těchto zdí spadala pod obecnější pojem „železná opona“, dnes jde spíš jen o projekty, které mají v určitých místech bránit nekontrolované migraci nebo místním teroristickým útokům.

Vybudování a o několik desítek let pak pád „železné opony“ představovaly události jiného řádu než to, zda dnes nějaký stát vybuduje nebo zboří zeď na svých hranicích. V roce 1989 svým způsobem šlo skutečně o „konec historie“, o němž mluvil Francis Fukuyama — i když možná ne v podobě vítězství liberální demokracie. Každopádně jsme vstoupili do éry, která je začátkem konce všemožných bariér mezi státy, lidmi a kulturami, nikoliv začátkem éry nových bariér.

V symbolické rovině tento proces spustilo v podobě konce studené války vítězství idejí, které stojí v základech liberálních demokracií, protože vycházejí z universalistického předpokladu rovnosti a stejné hodnoty každého člověka bez ohledu na jeho původ, což je v přímém protikladu vůči vytváření bariér všeho druhu.

Vedle tohoto ideového impulsu otevřel pád železné opony i politická stavidla. Stalo se to — ne náhodou — v roce 1989, kdy byl přijat takzvaný washingtonský konsensus, který dal zelenou volnému obchodu v globálním měřítku. Od té doby vznikla řada mezinárodních dohod, které postupně odbourávaly obchodní bariéry nejrůznějšího druhu.

Hlavního hybatele změny směrem ke světu bez bariér ale představovala globalizace. A ta je primárně poháněna nikoliv politikou, ale techno-vědou.

Její různé dopady, třeba v podobě nárůstu migrace, sice možná přiměly státy k budování většího počtu lokálních zdí, ale globalizace zároveň rozbořila a boří mnohem zásadnější hranice a omezení, přičemž transcenduje státní hranice navzdory národní politické vůli. I pod jejím tlakem se začaly bortit zejména hranice a zdi mentálního charakteru, které vytvářely umělé překážky mezi kulturami, menšinami a pohlavími.

Kontrarevoluce proti světu bez zdí

Ani tento proces samozřejmě neprobíhá hladce. Byl příliš rychlý na to, aby ho dokázaly strávit nejen tradicionalistické společnosti, které rve z jejich kořenů, ale dokonce i západní společnosti, odkud vzešel. Zejména generacím, které strávily většiny svých životů v přehledném světě, jištěném na Západě sociálním státem, začal rostoucí počet globálních výzev připadat jako hrozba.

Bylo jen otázkou času, kdy se tohoto strachu chopí političtí populisté, kteří budou tvrdit, že lze restaurovat minulost v podobě jakýchsi bájných zlatých časů (hranicemi opevněného) národního státu. Tedy že lze svět, v němž vznikají před našima očima zárodky planetární civilizace, nacpat zpět za fyzické a především mentální hranice a zdi, které mají garantovat bezpečí a vytvářet pocit identity.

Ideovými společníky těchto populistů jsou nejrůznější fundamentalisté — jak mimo Západ, tak v západní civilizaci. Ti se ohánějí nejčastěji náboženstvím, jehož fundamentalistické verze mají znovu vrátit věci za zdi dogmatu, jehož prostřednictvím mohou kontrolovat jiné lidi, zejména ženy.

Nejzásadnější otázkou dneška je, zda tato „restaurace“ starého řádu, která na sebe bere podobu budování jak nových fyzických, tak mentálních bariér, může uspět. Odpověď zní, že uspět může asi tak, jako uspěla restaurace absolutismu po Francouzské revoluci. Tedy jen na čas a v pokřivené podobě.

Proč? Protože svět se za poslední čtvrtstoletí zbavil příliš mnoha dřívějších ekonomických, politických, ideových a mentálních zdí, tedy bariér všeho druhu, než aby se — s nejnovějšími globálně fungujícími technologiemi v zádech — nechal zase vehnat za zdi. Je mnohem propojenější, než si představují ti, kdo by ho chtěli znovu přehledně rozdělit.

Opevňování hranic, jaké dnes vidíme v podobě stavby plotů a zdí od maďarsko-srbské hranice přes americko-mexickou hranici či izraelsko-palestinskou hranici až nejnověji po turecko-syrskou hranici — působí v kontextu globalizovaného světa téměř jako jakési absurdní retro.

Celá dosavadní historie lidstva je plná zdí, které měly chránit říše před vlivem zvenčí. Dnes jsou podobné snahy předem odsouzeny k nezdaru. Foto Jakub Halun, WMC

V době, kdy se nad ploty a zdmi klene v podobě internetu a dalších komunikačních prostředků cosi jako globální „noosféra“ a trhy fungují globálně, a kdy lze způsobit tomu kterému státu horší škody dobře mířeným „nadnárodním“ hackerským útokem než lokálním teroristickým činem nebo přílivem „nepřizpůsobivých“ migrantů, je zeď jako symbol bezpečí a identity překonaná.

Přesto je to dál lákavý symbol populisticko-nacionalistické ikonografie. Vždyť celá dosavadní lidská historie je plná zdí. Už kmeny si budovaly opevněné tvrze. Římské impérium se dělilo na plnoprávné Římany uvnitř zdí (intra muros) a barbary za zdí (extra muros). Čínané vybudovali nejdelší teď na světě, jejímž účelem bylo chránit říši před mongolskými nájezdy. Opevněná byla všechna starověká a středověká města, stejně jako hrady.

Totalitní režimy dvacátého století pak opevňovaly zdmi a ploty celé státy, přičemž účelem už nebylo jen bránit nekontrolovanému vstupu či útokům cizinců, ale znemožnit odchod vlastních občanů, které tyto režimy chtěly absolutně kontrolovat. Vrcholem této ideologické pomatenosti byla již zmíněná berlínská zeď coby specifický symbol mnohem abstraktnější „železné opony“, která od sebe oddělovala celé dva světy — definované jejich ideologiemi. Tedy komunistický svět od západního, nesvobodu od svobody.

Když se v roce 1989 tato zeď zhroutila, znamenalo to podnět pro kulturně-sociální změnu planetárních rozměrů. Globalizace, která se tím spustila na plné obrátky demolovala nejrůznější ekonomické, politické, ideové a kulturní bariéry, čímž zároveň oslabovala moc národních států. To, že se tyto státy dnes leckde, včetně nejmocnější země světa, této změně s pomocí oživování nacionalismu brání, není překvapivé, ale když se na jejich úsilí podíváme z hlediska sil a trendů, které se daly v planetárním měřítku po roce 1989 do pohybu, jsou v dlouhodobém výhledu odsouzeny k nezdaru.

Nové bariéry

Toto vše neznamená, že nevznikají bariéry nového druhu. Některé vytvořil už způsob, jakým pod praporem neoliberalismu globalizace fungovala. Kupříkladu nové dělící linie mezi Severem a Jihem, mezi stále menší skupinou globálních superbohatých a zbytkem světové populace, mezi společnostmi otevřenými ke změnám a společnostmi zamrzlými ve středověkých způsobech myšlení.

Ideje multikulturalismu, tolerance k menšinám (doprovázené jazykem politické korektnosti) nebo feminismus pomohly zbortit celou řadu bariér a mentálních zdí spočívajících v předsudcích a zavedených způsobech nadvlády částí společnosti nad jinými. Zároveň ale jejich nástup vytvořil v posledních letech zárodky nových bariér mezi liberálními částmi západních společností, které byly s tímto vývojem srozuměny, a těmi ostatními. Toto dělení má i jiné pojmenování: elity versus lid, kavárna versus zbytek společnosti, liberální města versus venkov.

V nejobecnějším slova smyslu lze tuto hradbu táhnoucí se prostředkem západních společností definovat jako zeď mezi modernitou a tradičním viděním světa. Na jedné straně stojí ti, které lze označit za vítěze globalizace, na druhé straně ti, kterým přináší spíše problémy, anebo je přímo děsí.

Nová „opevněná“ společenství se vytvářejí i ve virtuálním světě. Internet a další moderní média vytvořila na jedné straně propojenou globální komunikační vesnici, ale zároveň nabídla příležitosti pro vznik názorových „ghett“, která jsou opevněná proti těm ostatním svým způsobem dorozumívání, svými symboly i rituály. Anebo tím, koho nenávidí.

Moderní veřejnost, kterou Jürgen Habermas popsal jako jakési společné racionální komunikační pole ve veřejném prostoru, je dnes fragmentovaná více než kdy předtím.

Kam směřujeme

Přesto lze argumentovat, že tato fragmentace a zmatek nejsou cestami k nějakému novému trvalému rozdělení lidských společností a světa jako celku. Trendy, které se spustily po roce 1989, už nelze zastavit politicky, jak si to představují někteří nacionalisté. Pohání je totiž primárně jiné síly než politika.

Lawrence H. Summers, bývalý americký ministr financí a později rektor Harvardské univerzity, a Kishore Mahbubani, bývalý singapurský diplomat a nyní děkan na Škole diplomacie Lee Kuan Yewa na Národní singapurské univerzitě, publikovali v časopisu Foreign Affairs na toto téma vloni zásadní text.

Argumentují v něm, že svět není stále více rozdělený, nestojí na prahu fatálního střetu civilizací, který předvídal Samuel Huntignton. Naopak se přímo před našima očima sjednocuje.

Rychlé tempo globalizace, včetně některých jevů, které jsou s ním spojeny, jako je migrace, sice generuje strach a nahrává demagogům, ale ve skutečnosti žijeme v neobyčejně progresivní fázi lidské historie, kterou lze popsat jako fúzi civilizací a vznik planetární civilizace.

Zdi nebo bariéry budou samozřejmě v tomto procesu hrát ještě dlouho významnou roli jakýchsi retardérů, ale svět před „koncem historie“ už se nevrátí.

    Diskuse
    JP
    March 1, 2017 v 16.18
    Globalizace a identitární hnutí
    Takže, všechny ty problémy s těmi současnými fašistoidními identitárními hnutími povstaly vlastně jenom z toho, že ten proces globalizace byl "příliš rychlý", nežli aby ho ti chudáci pozemšťané stačili dostatečně "strávit".

    Pak je tedy naprosto snadná odpomoc: trochu zpomalme tempo, obyvatelům naší planety se hned zlepší trávení, a za čas tady budeme mít už tu jednu jedinou celoplanetární komunitu, kde se nikdo nebude žádným způsobem vyvyšovat nad druhého či se od něj izolovat, všichni budou žít ve vzájemném respektu a plném porozumění. - Moment: nepřipomíná nám tato růžová vize něco? Neměl nějak velice podobně harmonickým být i ten zářný svět komunismu? Ach ano; ten rozdíl byl v tom, že v tom komunismu mělo být k dosažení toho všeobecného ráje být odstraněno navíc ještě i soukromé vlastnictví. Tak daleko ovšem Jiří Pehe nejde; ten se spokojí s tím, že budou tak nějak (jak vlastně?) poněkud zmírněny rozdíly mezi bohatými a chudými.

    V jedné z příslušných diskusí na dané téma jsem nedávno poukázal na to, že lidé m a j í naprosto legitimní právo na svou identitu. Na pocit pospolitého bytí ve své komunitě, ve své obci - a i ve svém vlastním národě.

    Jiří Pehe argumentuje, že ta současná identitární hnutí jsou prý nevyhnutelně jenom přechodným jevem, protože ta globalizace je nesena mnohem hlubšími procesy. To je samo o sobě skutečně pravda; a Jiří Pehe zde argumentuje bezmála důsledně materialisticky až přímo marxisticky.

    Jenže, ta klíčová otázka je: co vlastně doopravdy přinášejí tyto objektivní procesy - především ekonomické - globalizace? Jestliže rozbíjejí tu lokální, do sebe uzavřenou identitu - jakoupak n á h r a d u mohou nabídnout za tuto ztrátu?

    Ten nový krásný, globalizovaný svět tedy má být světem bez všech hradeb mezi lidmi; ale není to náhodou p r á v ě ta tržní ekonomika a kapitalismus (které jsou tou pravou materiální základnou této globalizace), které i z o l u j í lidi od sebe navzájem?!...

    Ano, kapitalismus a tržní ekonomika rozbíjejí ty lokální identity, neboť jsou neslučitelné s "tekutou" povahou kapitálu (jak konstatoval už Karel Marx) - jenže tento kapitalismus neprodukuje nic jiného nežli principiálně egoistické individuum fixované jenom na svůj čistě osobní prospěch a zájem.

    Jistě, takto "osvobozená" individua mohou spolu kooperovat a za účelem produkce i vytvářet pracovní a jiné kolektivy; ale tato čistě produkční kooperace či pospolitost ještě nevytváří nějakou skutečnou novou identitu, v humánním, ani v emocionálním smyslu.

    Jinak řečeno: tento nástup identitárních hnutí není zdaleka jenom nějakým přechodným fenoménem v důsledku "uspěchanosti" globalizace - nýbrž přesně naopak je z á k o n i t o u reakcí na tento způsob globalizace, který člověka vytrhává z jeho dosavadního přirozeného životního prostředí, a místo toho z něj vytváří jenom nepatrné - a kdykoli zaměnitelné - kolečko v celém tom odosobněném aparátu zbožní produkce, zcela podřízené diktátu maximalizace zisku.

    Ano, tato identitární hnutí jsou svým konkrétním charakterem bezpochyby naprosto reakčním fenoménem; ale za jejich vznikem stojí mnohem závažnější faktory, než jenom nějaká "uspěchanost" globalizačního procesu. A čím více bude tento způsob globalizace lidem brát jejich dosavadní pocit identity, tím silnější, ale i temnější a brutálnější by se mohla ukázat tato reakce.
    PM
    March 2, 2017 v 19.56
    Důvěra v civilizační pokrok globálních rozměrů
    vyžaduje důvěru nejen v nezvratnost situace postavené na globálním soupeření ekonomiky, ale především vytvoření reálných podmínek globální identity na základě etiky udržitelného rozvoje.
    Tedy vytvoření civilizačně rámce na hony vzdáleného dominující neoliberální etice.
    Konkretizace planetární civilizaci zřejmě vypukne až po několika epochách restaurace absolutismu tyjících z nacionalismu.
    Vyzývám k účelovému optimismu a bezedné trpělivosti.
    Trump pozdravuje.....bych dodal.
    March 3, 2017 v 10.08
    Dnes nový článek autora na stejné téma:
    Už nebude nic, jak bylo
    https://www.novinky.cz/komentare/431012-komentar-nic-uz-nebude-jak-bylo-jiri-pehe.html
    JP
    March 3, 2017 v 10.16
    Jenže, pane Petrasku, ono jde o to že ta etika musí mít nějaký r e á l n ý z á k l a d, na kterém může stát.

    Pehe napřed v podstatě míří správným směrem, když poukazuje na to, že ten proces - dejme tomu - "pozitivní globalizace" je nesen procesy hlubšími, především ve sféře ekonomiky, ekonomické výměny a kooperace která nutně překračuje hranice národních (či nacionálních) států. Jak jsem napsal minule, tohle viděl už Marx.

    Jde ale o to že Pehe ten proces ekonomické globalizace chápe jenom jednostranně, jenom pozitivně - a nevidí či není ochoten vidět tu zásadní ambivalenci působení těchto ekonomických faktorů na člověka. On vidí jenom tu stránku pozitivně-kooperativní; ale přehlíží zcela to, že se nejedná jenom o nějakou "ekonomiku vůbec", nýbrž že se stále ještě jedná o ekonomiku ryze k a p i t a l i s t i c k é h o typu, se všemi jejími charakteristickými specifiky. A že tato kapitalistická ekonomika sice na jedné straně skutečně bourá ty hranice mezi národy (protože jsou jejím potřebám globálního působení na obtíž) - ale že zároveň vytváří izolace mezi l i d m i - protože je staví do reálného stavu zčásti vzájemné lhostejnosti (těch zaměnitelných koleček v tom soustrojí neustálé produkce zisku), a z části je staví vysloveně p r o t i s o b ě (jakožto vzájemné konkurenty.

    Ten spojující faktor může převažovat v obdobích trvalého boomu, kdy se všem může zdát, že se jejich situace neustále bude lepšit (i když některým se třeba vede lépe v této soutěži). Ale jakmile je tento boom u konce, pak se najednou zjistí, že mně se vede h ů ř e nežli sousedovi; a pak je tu tedy najednou ta snaha sebe samého (a tedy vlastní stát, vlastní národ) uchránit před těmi negativními následky. A tedy oddělit se od těch ostatních, a postavit ty "nové zdi".
    JP
    March 3, 2017 v 10.25
    Už nic nebude, jako bylo - jenže na straně druhé lze stejným právem prohlásit, že člověk je naprosto stejný, jako byl už před tisíciletími.

    A vůbec není možno vyloučit tu alternativu, že proti té fázi modernity najednou vystoupí vlna nostalgie právě po těch "starých dobrých časech". Už jsem napsal a opakuji znovu: člověk, lidská bytost má někde v hloubce svého nevědomí velice hlubokou touhu po identitě, to jest po pocitu pospolitosti se svými blízkými. A člověk má právo na tento pocit. Ten pocit - respektive ten stav - vykořeněnosti který přináší ta "moderní" globalizace: jak dlouho tuto svou vykořeněnost dokáže člověk ještě snášet? Nejsme tu svědky zase nějakého kyvadlovitého pohybu dějin, kdy na to extrémní vykořenění a izolaci člověka v "moderním" světě bude zase následovat vlna touhy po skupinové či národní identitě?

    Samozřejmě, jsou věci které se už neobnoví, a je tomu tak dobře; jako například ten patriarchální typ rodiny, s reálně podřízeným postavením ženy. V tomto ohledu má Pehe pravdu; ale zároveň Pehe přehlíží (či vidět nechce), že to rozbíjení "tradiční rodiny" může mít skutečně krajně negativní důsledky pro stav společnosti. Zkrátka, jak už jsem řekl: Pehe celou záležitost chápe a pojímá jenom naprosto jednostranně.
    PM
    March 3, 2017 v 11.22
    Také bych rád opakoval mou otázku
    zda je uskutečnitelné vytvoření podmínek globální identity na základě etiky udržitelného rozvoje. - tedy stavu, kdy lidstvo je většinově schopno kořenit v zemi svého rodného prostředí a své planety bez rozporuplného pocitu - bez tradice nacionalismu ?
    Zda je reálné vytvoření etiky civilizačního základu na hony vzdáleného substanci dominující etiky - finanční profit je prvotním měřítkem?...bych rád věděl.
    March 3, 2017 v 11.54
    My tady na Referendu neustále děláme chybu, že se přeme, jak co bude nebo jak co by správně mělo být. A neuvědomujeme si, že se nás možná nikdo nebude ptát na náš názor a že se věci budou řítit naprosto mimo nás.
    Na druhou stranu není nutné skálopevně věřit nějakým "tutovým" předpovědím, že vývoj se bude ubírat tudy a ne tudy.
    K problému, co bude, až se úplně rozpadnou tradice, je možné říct toto: Můžeme je udržovat zcela dobrovolně a s láskou. Jako veškeré svazky. Jako třeba monogamní manželství.
    JP
    March 4, 2017 v 14.00
    Nacionalismus - věčná konstanta?
    Já bych především rozlišoval nacionalismus a národní pospolitost, pane Petrasku. To je přece jenom dost zásadní rozdíl.

    Jak Platón, tak Aristoteles při svých konstrukcích "ideálního státu" trvali na tom zcela základním postulátu, že takovýto dobrý stát musí být bezpodmínečně založený na vzájemném p ř á t e l s t v í všech jeho členů. A to sice přátelství skutečném, konkrétním. Které je takto možné jenom tehdy, když se všichni navzájem osobně znají. Platón to dokonce naprosto přesně spočetl: tento "dokonalý stát" respektive obec (v antickém Řecku jak známo tyto dva pojmy splývaly) neměl - a nesměl - mít více nežli přesně spočítaných 5400 duší. (Tím ovšem byli míněni jenom svobodní občané - hlavy rodiny. Takže celkový počet obyvatelstva by byl ovšem vyšší.) Aristoteles neoperuje s natolik fixním číslem; ale i on zůstává u toho postulátu, že všichni se musí znát navzájem.

    Takováto podmínka je dnes samozřejmě už nesplnitelná; jedno jediné město může mnohonásobně převyšovat tento "maximálně přípustný" počet.

    Co tedy teď s tím? Pokud přiznáme oprávnění té původní tézi, že dobrý stát může být založen jenom na vzájemném přátelství všech jeho členů, pak zde ovšem máme nemalý problém.

    Bylo by možno soudit: nějaký způsob lidské identity (a tedy vzájemné pospolitosti) založený na čistě lokálních faktorech (a tedy tradic včetně té národní) je skutečně nepostradatelný. A to obzvláště tehdy, když ta národní identita je spojena s vlastní národní řečí. - I když dozajista jednou dojde k naprosto "globalizovanému" světu, byla by to opravu velice frustrující představa, kdyby tam bezezbytku všechno národní, všechno specifické měla převálcovat jenom (americká) angličtina.

    Takže to přetrvávání těch lokálních identit bude i do budoucna nutné (či přinejmenším žádoucí). Ale: jde právě o to aby se tento pocit národní identity nezvrhl v izolacionistický, arogantní, případně dokonce agresivní nacionalismus.

    A tady jsme zase zpátky u toho přátelství. Už v té antice to přátelství samozřejmě nebylo dáno jenom tím, že se všichni "navzájem znali". K pravému přátelství je zapotřebí ještě něco mnohem více. Tehdy to byl pocit na jedné straně ryze obranného společenství proti nepříteli (tehdy neustále hrozící nebezpečí); ale zároveň pocit civilizační a kulturní exkluzivity, oproti barbarskému okolí.

    A tak i dnes je naprosto možno uvažovat v tom směru, kde dnes nalézt něco, co by dokázalo - i sobě navzájem osobně neznámé - osoby spojit nějakým společně prožívaným, a přitom civilizačně a kulturně pozitivním pocitem.

    Samotné budování kapitalismu to asi nebude; jak už řečeno, kapitalismus lidi nakonec více rozděluje, nežli spojuje. Takže - co pak? Co takhle nějaké společné budování nějaké pozitivní a l t e r n a t i v y ke kapitalismu?...
    PM
    March 4, 2017 v 19.13
    Co takhle probrat impulzy, které motivují vůli po udržitelném rozvoji.
    Dnešní poznatky psychologie nabízejí přeci jen pokročilejší platformu, než poznatek, že člověk je schopen poznání max ca 200 duší, ale zato je schopen se neomezeně seznámit jak s historickými zkušenostmi, tak s aktuálními následky a důvody směrodatných společenských krizí.
    Využít možnosti/pokročilosti interaktivních platformy a nahradit úmorné ukájení hrabivosti akumulací zisku, stejně tak úmornou vůlí po udržitelném rozvoji - možná civilizačně a kulturně pozitivním pocitem.
    Prostě to co se již na DR odehrává dnesadenně...bych s nejistým úsměvem dodal.
    JP
    March 5, 2017 v 11.02
    Obávám se, že ten "nejistý úsměv" je velmi na místě, pane Petrasku. A že ani vyhlídka na hrozící ekologický zánik planety současného člověka nepřiměje k zásadní změně vlastního chování (jak nám ostatně naznačuje případ jednoho z našich minulých prezidentů). Pokud ta katastrofa nebude už tak daleko, že nám bude (a to nám v š e m, ne jenom některým) rvát půdu pod našimi domy a devastovat naše úrody tak, že si ani v našem oblíbeném supermarketu nenakoupíme chléb náš vezdejší - do té doby bude stále tento člověk dělat, že se nic neděje.

    V jedné diskusi na toto téma prohlásil jeden - tuším německý - výzkumník na poli lidské psychiky, že celé neštěstí záleží v tom, že "poplašný systém člověka je stále ještě na úrovni neandrtálce".

    To znamená: člověk je stále ještě celým svým psychickým ústrojím fixován na vnímání jenom zcela bezprostředního nebezpečí: šavlozubého tygra, rozzuřeného buvola, skřípajících brzd automobilu anebo burzovního krachu. Cokoli přesahuje časový horizont uvedených fenoménů, se pro lidskou mysl rozplývá v mlze jakéhosi neurčitého "možná někdy".

    Zkrátka: je sice možné že lidstvo se skutečně zásadně změní až pod vlivem klimatické katastrofy; ale k tomu by mohlo dojít až tehdy, až ta katastrofa skutečně v plné míře propukne, a vyhubí - nebo přinejmenším na pokraj zániku postaví - přinejmenším polovinu lidstva. Do té doby platí -psychické ústrojí neandrtálce...