Deník Referendum Názory

Milí liberální přátelé, apolitičtí demokrati, osvícení centristi a umírnění petičníci,

mnozí z vás dnes správně volají po tom, abychom se v těchto kritických časech spojili a překonali naše ideologické spory. Souhlasím, a proto bych si rád ujasnil společný postup.

Chcete chránit dosavadní demokracii, a zároveň nově reflektovat situaci lidí na dně, kteří se ve své neutěšené situaci stávají obětí populistů Babiše, Zemana a Okamury. Jenže jak by mohla taková strategie fungovat, když je dnešní situace nejchudších přímým důsledkem předbabišovských poměrů? Jak chcete chudým pomáhat, když jim současně plánujete navrátit pořádky, které zapříčinily jejich marast?

Chceme-li se spojit, pak okolo programu, který nebude recyklovat symboly světa, jenž zrodil třídu zapomenutých, jakož i její politické monetizátory Babiše, Zemana i Okamuru. Minulý svět s nimi prohrál, ten zápas je u konce. Porazit je může jen nová kvalita. Jaká? A jsme jí schopni?

Nejprve k tomu, co nás spojuje:

Vážíme si České televize. Ale ne proto, že je plná oslavovaného dialogu – nejčastěji dialogu už dvacet let těch stejných mužů, kterým se setrvačně dostává nekonečného prostoru k zacyklené hádce o to, kdo je více, nověji nebo lépe pravicový. Vážíme si České televize, ale ne proto, že je dokonale objektivní – protože dokonalá objektivita je chiméra.

Vážíme si jí proto, že ctí svou povinnost dávat prostor menšinám, subkulturám a lidem na okraji, zkrátka všem, jejichž bytí je stále více tísněné všudypřítomnou totalitou tržních zákonů, vydávaných stále ještě za přirozený pohyb přírody. Všem, kteří se nějak vzpínají triumfálnímu tažení korporátní nivelizace. Všem, pro které v soukromých médiích hlavního proudu není místo – což je vůbec definiční znak dnešních takzvaných „svobodných médií“, která takzvaně „nepodléhají žádnému vlivu“. Médií, která se stala příšernými tak nějak sama od sebe, tržně.

Vážíme si České televize proto, že jako veřejnoprávní je jednou z posledních institucí veřejného života, která něco jako veřejný život vůbec předpokládá. A existuje-li něco jako veřejný život, který má mít svůj odraz na veřejné obrazovce, musí existovat i jeho veřejný zájem; takový, který převyšuje naše soukromé zájmy, aniž by je utiskoval.

Pokud se televize stane státní, dostane se do rukou politiků a změní se v nástroj politického boje. Pokud se stane soukromou, dostane se do rukou marketingových specialistů a zařadí se do regálu konzumního přepínání po bok Primy, Novy či Barrandova, které nemají zájem veřejný, ale především svůj, a tím je výhodný prodej těkavé pozornosti diváků reklamním agenturám.

Abychom veřejnou Českou televizi opravdu zachránili – a ne si jen hýčkali svoje krásné přesvědčení, že ji snad nějak zachraňujeme podepisováním petic, skandováním Havlova poselství nebo varováním před režimem, který neexistuje pomalu tak dlouho, jak existoval –, musíme my, přátelé demokracie, v první řadě společně stanout po jejím boku právě v těch polohách, ve kterých je tak výjimečná: musíme sami začít uvažovat veřejnoprávně častěji než soukromě.

Vaše dojetí může být skutečně, ale je stále jen soukromé. Foto Facebook demonstrace

Nezáleží tedy ani tak na tom, jestli se vy, demokrati všech tříd, od pracujících po elity, začnete zčista jasna „zajímat“ o osudy lidí v kapitalistických suterénech. Váš samotný zájem je zase jen „soukromý“ a těm nejslabším nemůže v konečném zúčtování přinést víc než dočasnou almužnu, která nepřekročí horizont charity: a v ní se především sám dárce stává „lepším člověkem“, aniž by se proto lepším stával svět.

Věřím, že vaše dojetí je skutečné, ale je stále jen „soukromé“ a lidem na dně samo o sobě nijak nepomůže. Je to jen prvotní otřes, který musí především otřást vaším smýšlením o tom, jaké kroky si vyžaduje skutečná, „veřejnoprávní“ spravedlnost. Až skončí čas dojímání, musíme společně požadavek veřejnoprávnosti rozšířit na celou společnost:

Rapidní navýšení minimální mzdy, která dnes stále ještě sotva stačí na živobytí, vyvlastnění chátrajících budov z rukou spekulantů a plošné zavádění sociálního bydlení ve stovkách opuštěných budov ve všech krajích, kde se stále ještě na ubytovnách vydělává na chudých. Dále masová výstavba dostupných nájemních bytů pro rodiny, které dnes pracují skoro polovinu veškerého času jen na to, aby se neoctli na ulici. Potom radikální navýšení zdanění korporací, pro které je naše slavná demokracie hlavně zdrojem obřích zisků bez povinnosti splácení nákladů. Taky systémové docenění péče, protože dokud starost o druhé prohlubuje lidskou bídu, nežijeme ve svobodném světě ale v pekle. A v neposlední řadě zřízení státního fondu pro nezávislou žurnalistiku, protože sama veřejnoprávní média, která jsou pod permanentním tlakem politiků, českou demokracii nespasí.

Takto by mohly vypadat reálné kroky, které mohou reálně zlepšit jak životy těch, kteří dnes v naší zemi spíše přežívají, než skutečně žijí, tak i těch, kteří třeba na dno dosud nedopadli, ale o to víc se bojí každého zítřka, který může náraz přinést. Takové kroky vyžaduje skutečná, systémová a dlouhodobá pomoc lidem, k nimž se dnes po dekádách přehlížení obracejí tázavé pohledy kulturních elit, stále však stejně neochotných vykročit ze soukromého safespacu, ve kterém se nepředstavitelně drsný svět tam venku jeví spíš jako dojemný odraz v oknech benefičního galavečera, než jako výzva k přehodnocení svých dosavadních postojů.

Nuže, milí demokrati, stav je zkrátka přesně takový, jak ho vy sami v posledních letech tak často sugestivně kladete: situace je vážná, musíme se spojit pro záchranu demokratické pospolitosti, jak ji známe. Musíme uhájit největší výdobytky demokracie. Všechny ideologické spory, které mezi sebou máme, teď musí stranou. Nesmíme si dovolit štěpit síly, protože na to nepřátelé demokratických pořádků čekají.

Tak co vy na to, můžeme s vámi počítat?