Se základními ideovými intencemi autora článku je možno vyjádřit naprostý souhlas; nicméně je zde přítomno několik problematických bodů. Za prvé se zde poněkud neutříděně prolínají pojmy "totalitarismus" (ovšemže s negativní konotací), a "totální člověk" - s konotací pozitivní, ovšem leckterý čtenář může být takto užívanou terminologií zmaten, pokud mu (především v druhém případě) není dostatečně osvětlen zásadní rozdíl.

Ale především je nutno korigovat jeden zásadní omyl v definici totalitarismu: totalitarismus, respektive totalitní panství nejsou charakterizovány tím, že se "veřejné stává soukromým" - nýbrž přesně naopak, soukromé se stává veřejným. Stát (respektive státostrana) se ve jménu dominantní ideologie cítí být legitimován k tomu, aby zasahoval do soukromých, respektive i intimních sfér života jednotlivce, a tuto soukromou sféru plně podřizuje svým vlastním zájmům.

Je tedy značně nepřípadný argument, že současné liberálně kapitalistické, respektive buržoazně demokratické zřízení by bylo proto totalitní, že maximalizuje respektive prosazuje princip soukromnictví na úkor veřejné sféry. Samozřejmě se i zde projevují totalitní tendence, ale v poněkud jiné linii.

Především: každé společenské uspořádání je v určitém smyslu ne-li totalitní, tak v každém případě "totální": to jest každý takovýto společensko-politický systém se přirozeným způsobem snaží preferovat, ve veřejném prostoru prosazovat ty ideové principy, které jsou v souladu, které jsou imanentní jeho vlastní podstatě, jeho vlastnímu způsobu fungování. V tomto ohledu se tzv. "demokratické" státy nijak zásadně neliší od států totalitních (v užším slova významu); i tyto demokratické státy prosazují určité způsoby života, myšlení, chování, na úkor jiných, alternativních modelů, které se tyto státy snaží vytěsnit, potlačit, marginalizovat. Jediný rozdíl mezi takto "demokratickými" a "totalitními" státy spočívá v tom, že jestliže totalitní státy respektive režimy svou moc prosazují přímými mocenskými nástroji respektive omezeními či přímými represemi, státy liberálně demokratické pro prosazení své ideové hegemonie používají "soft" nástroje pro manipulaci myslí své populace. Tyto liberální demokracie mají v tomto ohledu nesrovnatelně snadnější pozici nežli systémy otevřeně totalitní: právě proto že liberální demokracie svou ideologii staví na fundament soukromého zájmu, který je běžnému člověku od jeho přirozenosti mnohem bližší nežli zájem obecný, který propagují a prosazují režimy otevřeně totalitní.

Ještě jednou tedy: státy či režimy liberální demokracie se taktéž vyznačují elementy totalitní hegemonie nikoli bezprostředně proto, že veřejný zájem převádějí na zájem soukromý; nýbrž proto že touto svou absolutní nadřazeností zájmu soukromého nad zájmem obecným lidskou bytost redukují na sice autonomní, nicméně pouze na sebe samé izolované individuum, a tento svůj redukcionismus prosazují všemi ideovými/ideologickými nástroji které mají k dispozici, v prvé řadě indoktrinací dětí a mládeže v celém vzdělávacím procesu.

Nyní tedy k onomu "totálnímu člověku" v pozitivní konotaci: ano, je tomu skutečně tak, že za skutečně, v pravém smyslu svobodného může být považován pouze člověk, který má reálné (nikoli pouze formální) podmínky k tomu aby mohl žít v celém horizontu, a v celé mnohovrstevnatosti své bytostné lidské existence; kromě jiného - jak autor článku naprosto správně konstatuje - ve vyváženém, harmonickém poměru složky osobně-soukromé, soukromě-veřejné a veřejné.

Je tedy nutno plně pozdravit, že Otakar Bureš volá po nastolení takto vyváženého, harmonického stavu; ovšem zde je nutno si uvědomit, že pouhé apely zde v žádném případě nepostačí. Celá záležitost není natolik jednoduchá, aby bylo možno prostě vyhlásit: "Teď tedy konečně víme, v čem spočívá naše pravá lidská svoboda, a proto od této chvíle začneme rehabilitovat, reanimovat sféru veřejného zájmu, veřejné a pospolité činnosti a účasti lidské bytosti!" Je nutno si uvědomit, že současná dominance zájmu soukromého ve státech liberální demokracie není žádnou historickou náhodou, nýbrž vyplývá přímo ze základních charakteristik kapitalistického společensko-ekonomického zřízení. Tento boj za rehabilitaci veřejné, společenské dimenze lidského bytí tedy nikdy nemůžeme vyhrát, dokud se budeme pohybovat na půdě ryzí tržní ekonomiky, s její absolutní dominancí zájmu soukromého nad zájmem veřejným.

i současné uspořádání kapitalismu

v liberálně demokratickém režimu nenabízí schopnost PLNĚ se vzepřít člověku nepřátelským ideologiím. Oproti totalitnímu uspořádání kapitalismu však dává k dispozici relativně méně riskantní prostor veřejné rozpravy, tedy pokusům o schopnost svébytného myšlení.......bych přeci jen na "malé pozitivum" bohužel druhotného významu upozornil.

Zaujalo mě tohle:

"Svět okolo nás — a v nás — se skutečně stává kousek po kousku čím dál víc soukromým, dystopie se uskutečňuje, aniž by to výraznou část občanů zneklidňovalo. Nejenže už si v ulicích nehrají děti, sousedé nepořádají sešlosti před vraty a dědové nesedají na lavičkách, neklábosí a nehrají hry."

Zvlášť ti dědové...

Proč nesedají na lavičkách, neklábosí a nehrají hry?

I když si nevybavuju dobu, kdy to dělali /a to jsem stará osoba/, umím si představit, co dělají dnes. Už když žvýkají svou večeři, sumírují si věty, které vzápětí napíšou do internetových sítí. A samozřejmě zkontrolují ohlasy na všechny své diskusní příspěvky.

Jste tady Tři na lavičce.

Pane Petrasku, odpovědí na Váš názor že liberální demokracie dává - relativně - větší možnost rozvíjet svébytné myšlení nežli totalitní kapitalismus Vám může být ona pasáž z úvodního textu kterou cituje paní Zemanová: "dystopie se uskutečňuje, aniž by to výraznou část občanů zneklidňovalo".

To znamená: tato údajná větší možnost smysluplného a odpovědného veřejného diskursu zůstává pouze formální a de facto fiktivní, pokud naprostá většina občanské společnosti zůstává pasivní, respektive nechá se bez jakéhokoli vnitřního odporu manipulovat právě oním totalitním kapitalismem a jeho excesivním konzumismem. Onen veřejný diskurs pak zůstává záležitostí malých skupinek angažovaných intelektuálů či jiných aktivistů, přičemž ovšem ani u těchto množin populace není nijaká záruka, že jejich názory a myšlenky budou vést k intelektuálně kvalitním a občansky odpovědným výsledkům.

Je to stále ta věčná iluze, že jenom tím když se povolí bez zábran veřejně diskutovat, že už jenom a pouze tím vzniknou dostatečné podmínky pro kvalitní a myšlenkově náročný veřejný diskurs. Je to představa asi právě tak oprávněná, jako kdybychom předpokládali, že jenom zavedením liberálního diskusního prostředí naprostá většina populace bude schopna (a ochotna) osvojit si tajemství dejme tomu teorie relativity.

S touto iluzí o svobodném diskursu souvisí i druhý zásadní omyl: totiž domnění že život společnosti je něco v zásadě jednoduchého. Že naprosto postačí když lidé-občané budou mít nějaký svůj názor, když tento budou veřejně prezentovat, že už jenom tím se dospěje k nějaké použitelné strategii pro život a další směřování lidské společnosti.

Když už jsme u přirovnání s teorií relativity: byl to právě Albert Einstein, který konstatoval, že "nejsložitějším útvarem v celém vesmíru je lidská společnost". Bylo by snad už na čase tento poznatek vzít vážně. Lidská společnost je extrémně složitý, komplexní útvar, a jenom za určitých okolností vůbec vzniká naděje tuto entitu myšlenkově uchopit adekvátně k této míře její komplexity.

Naprosto základní podmínkou, hraničním předělem mezi pravým poznáním a mezi pseudopoznáním je právě schopnost život společnosti pochopit jako do sebe uzavřený celek, jako totalitu všech jejích struktur, procesů a určení. A ne pouze jako nahodilou sumu jednotlivých osob, které jednají tak či onak.

Proto je tak velice cenným momentem že Otakar Bureš vůbec vystoupil s oním pojmem celistvosti, totálnosti, úplnosti lidského žití. Neboť co platí pro jednotlivce (tedy že jeho pravá svoboda leží až v naprostém naplnění všech jeho bytostných potenciálů), to samé platí i pro celou společnost.

Paní Zemanová, je celkem obecně známo že internetové diskuse jsou v převážné míře záležitostí generace mladší. Která má v každém případě tu přednost, že už není natolik zatížena zastydlým antikomunismem generací starších, a proto může bez těchto předpojatostí a psychických a ideologických bloků citlivěji vnímat rozpory a limity zdánlivě "naprosto svobodné" společnosti liberálního kapitalismu.

a tak na obhajobu premortálního údělu značné části na stará kolena se sdělujících bych sdělil: mám dojem že k pokusům o schopnost svébytného myšlení přispívá spíš zátiší, než hluk poetického jižanského veřejného prostoru...... teprve na sklonku bytí mi v klidu nad šachy svitlo, že se účastním bohapusté zábavy, ve které lstivost a bezohlednost vítězí.........bych zneklidněle zahlaholil.

Musím se přiznat, pane Poláčku, že jako toho diskutéra, který si během večeře formuluje věty, jaké napíše na internet, jsem si nepředstavovala žádného mladíka, ale vás.

Na dědky, kteří by vysedávali jinde než v hospodě, si taky právě nevzpomínám. Nejsme ve Středomoří ani ve filmech nedávno zemřelého Otara Iosselianiho. "Babky", probírající vesnické novinky při posezení na příkopě, však dosud vidím živě. Časem ovšem přešly k zvaní se na televizi (tam, kde byla) na nějakého toho Nejmladšího z rodu Hamrů a později si už vystačily s povídáním jen ve dvou přes plot, či zídku. Později byly příkopy vyrovnány do roviny s můstky jako ve městě (mimo např. Karlštejn či Freiburg im Breisgau).

Také si ovšem pamatuji na "sdělování, jak se věci mají" Milana Blahynky před listopadem 1989. Tahle moje vzpomínka je důvodem navíc, umožňujícím mi vřele souhlasit s (prvním) ze zdejších příspěvků pana Poláčka. Je značný rozdíl mezi "totalitou" v liberálních systémech dominovaných kapitalismem (tedy ekonomicky) a totalitou v politických diktaturách.

Blahynka patřil, spolu s Růženou Grebeníčkovou, k nejerudovanějším literárně-společenským kritikům, pravým klíčem k jeho postavení však byla jeho ideologická spolehlivost. Texty nějakého takového jedinou pravou teorií disponujícího odborníka, ať už knihu zakončovaly, nebo zahajovaly, byl prokádrován každý autor, jakékoli doby i velikosti. Někdy zaštítily, jindy přistřihly (a dále nepátrejme).

Je dobře, domnívám se, když takový autor jako Milan Blahynka pokračuje v psaní i za nových poměrů. Některé věci může vidět nad běžnou úroveň zřetelně. Jeho slova, a nejen jeho, třeba i prezidenta a předsedy vlády dohromady, v tom či onom gardu, nerezonují, nýbrž přecházejí v šum. V prostředí regulovaném především silami trhu jsou sebelepší autoři textů o literatuře, stejně jako beletristé, řečeno s Klausem, v nejlepším případě "třešničkou na dortu", jenž tvoří materiální zájem lidí a jejich libost. Však upřímně, kolik současných autorů jiného typu, než píšící pro tyhle, ještě známe?

Děkuji panu Horákovi za připomenutí. Já jsem pořád jenom uvažoval: Blahynka, Blahynka, to mi něco říká.

Ale ano, autor to velmi cudně naznačuje: "doyen české literární kritiky".

Přičemž není doyen jako doyen. Nedávno zemřelý doyen české hudební kritiky Jiří Černý jistě měl plné právo mluvit a psát o totalitě. Zažil ji na vlastní kůži, poznal, co obnáší, a prošel jí bez ztráty morálního kreditu.

Blahynkovi se zřejmě ve skutečné totalitě (kterou autor evidentně nezažil) dařilo velmi dobře, a šla mu k duhu.

Jméno Blahynka mi bylo taky povědomé. Starorežimní literární kritik....Jenže tomu už musí být aspoň sto, takže jsem vážně neuvažovala o tom, že tato podivná postava je autorem zdejšího článku. Ale zřejmě je to tak. To jsou věci.

Ale jistě, paní Zemanová, kdo má být pravým adresátem Vaší štiplavosti bylo od samého počátku naprosto zřejmé. Pokusil jsem se Vám pouze naznačit že co se převažujících internetových aktivit je objektivní situace značně jiná nežli jak Vy ji sugerujete; a za druhé Vás mohu ujistit že večery trávím jiným způsobem nežli abych si předem promýšlel věty které napíšu do internetových diskusí (tím spíše že večer ještě nemám sebemenší vědomost o tom, na jaké repliky případně invektivy narazím druhý den dopoledne - což je právě ona doba kdy se pravidelně ponořuji do hlubin respektive stok internetových diskusí.)

Nicméně probíhající diskuse mě přivedla na docela novou myšlenku (v daném případě musím přiznat, paní Zemanová, že mi projela myslí skutečně včera večer) ohledně charakteru, a především kvality veřejného diskursu za podmínek liberální demokracie.

Klasická víra v samospasitelnost liberální demokracie je založena na předpokladu, že pokud bude jenom člověku respektive občanské společnosti poskytnuta politická svoboda (včetně svobody slova), že tento stav přirozeně a nevyhnutelně povede k rozkvětu společenského diskursu, kde svobodní občané budou rozumně a odpovědně projednávat věci jak národního, tak obecně lidského zájmu.

Ano, je to představa sama o sobě naprosto přirozená, a v této své přirozenosti neobyčejně svůdná. Samozřejmě, z reálné životní praxe už dávno víme že skutečnost je značně jiná, že namísto tohoto vysněného rozumného občanského dialogu zavládlo daleko spíše veřejné křiklounství, které ve své internetové formě pak dokonce pokleslo do takové podoby, že V. Bělohradský pro tuto sféru mezilidské komunikace užívá označení "internetové mělčiny", či dokonce - nemýlím-li se - "internetová žumpa".

Nicméně i přes všechny tyto zkušenosti s reálným stavem veřejného diskursu za podmínek liberální demokracie stále ještě tak nějak přežívá ona původní představa, že by tato svobodná diskuse přece m ě l a mít nějaký jiný, kvalitativně mnohem vyšší charakter. A velice podobně jako svého času v dobách socialismu se odmítá připustit, že vadná by mohla být už ona původní představa respektive idea, a místo toho se stále železně setrvává na stanovisku, že tato žalostná úroveň veřejného dialogu je pouze jakousi přechodnou temporální potíží, že l i d é ještě jaksi nedospěli k výšinám této ušlechtilé ideje svobodného veřejného diskursu.

Při této víře v samospasitelnost formálně svobodného veřejného diskursu se ale zapomíná na jeden klíčový moment: totiž že pro tento společenský diskurs (jakož i vůbec pro intelektuální i mravní kvalitu celé společnosti) platí fakticky ten samý zákon jako ve fyzice: totiž že všechno co není obdařeno nějakým specifickým impulsem, naprosto přirozeně a nevyhnutelně padá směrem dolů.

Padá směrem dolů, až na ten energeticky nejnižší, to jest ten nejpohodlnější level, který dosažený stupeň civilizačního vývoje vůbec jenom umožňuje.

Člověk má naprosto přirozenou, evolučně podmíněnou tendenci dosahovat svých cílů s vynaložením co nejmenšího množství energie. A myšlení - totiž skutečné myšlení, které je schopno daný předmět, tedy především samotnou společnost, uchopit v jeho/její plné komplexitě, takové myšlení je záležitostí energeticky krajně náročnou. Je proto naprosto přirozené, že i společenský diskurs, tam kde není nějakým mimořádným, specifickým impulsem "vyháněn vzhůru", že svým samospádem klesá do stále nižších a nižších hlubin. Až k tomu stavu zmíněné "internetové žumpy", kde namísto posledních zbytků věcných argumentů nastupují už pouze čistě osobní invektivy.

Ale zpět k vlastnímu tématu. Ukazuje se tedy, že jenom nastolení formální politické či občanské svobody ještě nijakým způsobem nevede ke kvalitnímu, rozumnému a odpovědnému občanskému dialogu, nýbrž je naopak počátkem k jeho trvalé degradaci. Co je tedy možno, co je nutno učinit, aby k této degradaci nedocházelo, aby kvalita veřejného diskursu naopak stoupala vzhůru?

Ve své knize o reformním Pražském jaru píše filozof M. Hauser, že jedinečnost oné doby spočívala v tom, že došlo ne pouze k dialogu, nýbrž k "dialektickému" vztahu mezi vládnoucí mocí (reformních komunistů), a mezi občanskou společností domáhající se svou spontánní aktivitou nutných reforem.

Hauser má naprostou pravdu v tom, že je to skutečně toto dialektické pnutí, které jediné může poskytnout onen hledaný impuls pro kvalitativní pozvednutí úrovně veřejného dialogu. Jedině a pouze takovéto pnutí mezi dvěma protilehlými pozicemi (které jsou ale zároveň spojeny společným cílem) může dojít ke vzájemné pozitivní výměně myšlenek, idejí, perspektiv.

Hauser se ovšem mýlí v tom ohledu, když za tento klíčový dialektický vztah pokládá vztah mezi tehdejšími reformátory a "dolním lidem". Tak tomu mohlo být nanejvýš v první fázi reformního procesu, kdy se ještě nestihly vykrystalizovat skutečné ideové, názorové a zájmové protiklady. Ve skutečnosti ona klíčová linie dialektického protikladu probíhá po značně jiné linii; a právě někde tady se skrývá onen hledaný impuls pro pozvednutí (doufejme) kvality společenského diskursu v budoucnosti. K tomu ale bude nutno vytvořit podstatně nosnější fundament, nežli jaký může poskytnout pouze politická svoboda liberálně demokratického diskursu.

Obávám se, pane Poláčku, že kdyby se odpůrcům liberální demokracie podařilo nastolit nějaký antiliberální nedemokratický režim, ke vzniku veřejného diskusního prostoru, jaký by se vám líbil, by to nevedlo.

Paní Zemanová, jako obvykle se nedokážete (respektive nechcete) vymanit z klasické dichotomie apologetů liberální demokracie, totiž že jedinou možnou alternativou k ní je totalitní diktatura.

Vraťme se ale zpět ke klíčovému tématu. Jak bylo řečeno, i státy takzvaně "demokratické" ve skutečnosti mají taktéž "totální" charakter, to jest snaží se všemi dostupnými prostředky formovat (jinak řečeno: zglajchšaltovat) myšlení své populace tak, aby se tato chovala v souladu se systémovým nastavením těchto států, tedy především s její komerčně-soukromovlastickou, individualistickou mentalitou.

Zde se pak ovšem staví naprosto zásadní otázka: jestliže i tyto politicky demokratické státy ukazují takovéto "totální" snahy a tendence, je pak vůbec možný nějaký stav, nějaké společenské uspořádání, které by takovýmto způsobem neomezovalo, neoktrojovalo autentickou lidskou svobodu?

Ještě jednou: tyto "glajchšaltující" tendence jsou fakticky naprosto přirozené, žádný existující subjekt (a tedy ani stát) si nemůže dovolit natrvalo připustit přítomnost faktorů a procesů vůči němu rozkladných. Otázka tedy nestojí tak, zda je možno tuto státní či systémovou "totálnost" odstranit; nýbrž otázka zní, zda je tuto snahu o systémovou homogenitu přece jenom možno nějakým způsobem uvést do souladu se svobodou člověka.

Odpověď zní: ano, přinejmenším v teoretické rovině je to v zásadě možné. Je to možné - ovšem jenom za těch okolností, když dané státně-společenské zřízení je samo založeno na principu humanity, na pochopení pravé podstaty lidské svobody.

Napohled by se mohlo zdát, že tyto požadavky plně splňují státy liberální demokracie, s jejich vůdčím principem názorového pluralismu, který přece každému jedinci umožňuje plně vyžívat jeho vlastní osobní potřeby, jeho vlastní světonázor.

Ovšem - právě ohledně tohoto údajného "demokratického pluralismu" dochází ke zcela zásadnímu nedorozumění. (Či spíše: neporozumění.) Shodou okolností zrovna nedávno filozof M. Hauser konstatoval (https://www.facebook.com/photo/?fbid=1210256419887853&set=pcb.1210269389886556), že tento zdánlivě naprosto svobodný a nijak nelimitovaný pluralismus za podmínek liberální demokracie ve skutečnosti vede k trvalým antinomiím; to jest, tyto rozdílné názory doslova zamrznou v trvalé vzájemné opozici, takže namísto skutečné svobody (která musí být vždy svobodou reálného činu) dochází k naprosté vzájemné paralýze, kde nakonec není možno dobrat se naprosto žádného řešení, žádné společné akce. Hauser dokonce podotýká, že - ze samé hrůzy že by snad mohl zvítězit jeden určitý názorový směr - není současné lidstvo schopno dohodnout se ani na společném opatření, které by spasilo svět.

Jinak řečeno: apologeti a ideologové liberální demokracie raději nechají zahynout celý svět, jenom když si budou moci uchovat své niterné přesvědčení, že "m n ě přece nikdo nesmí nic přikazovat"!

M. Hauser ovšem pouze nekonstatuje tento deformovaný charakter plurality za podmínek liberální demokracie; on zároveň naznačuje cestu k řešení. Touto cestou je - princip dialektiky, který zde neznamená nic jiného nežli překonání, osvobození se z oněch paralyzujících názorových antinomií, kterými trpí liberální demokracie. Zde není prostor na to onen princip dialektiky rozebírat podrobněji; ale ve svém jádru znamená právě schopnost (a ochotu) překonat tuto vzájemnou názorovou respektive ideovou blokaci, a tyto antinomie spojit v jeden společný celek, kdy tyto různé názory se nebudou navzájem potírat a negovat, nýbrž ve vzájemném dialogu se budou inspirovat a myšlenkově obohacovat.

Zpět tedy k původní otázce: ano, přinejmenším v teoretické rovině je myslitelné takové společenské uspořádání, které sice také usiluje o "totalitu", o názorovou homogenitu své populace, ale přesto tato totalita není vnímána jako násilí, jako omezení, neboť spočívá na pravé lidské svobodě, to jest na pravé pluralitě lidského žití, kterážto pluralita je zároveň "jednotou v mnohosti".

Ještě jednu poznámku je záhodno udělat k celé záležitosti; totiž především k učiněnému úvodnímu konstatování či příměru, že i ve společenském dění "všechno padá směrem dolů".

Oba novodobé klíčové společenské systémy nového věku, tedy jak na jedné straně komunismus/socialismus, tak na straně druhé liberální (buržoazní) demokracie totiž vycházejí z představy naprosto opačné - totiž z bezbřehého optimismu, že naprosto postačí člověku poskytnout jeho (víceméně pouze vnějškovou) svobodu, a že on se vzápětí vznese k nejvyšším humánním, kulturním, civilizačním výšinám. Jediný rozdíl zde leží v tom, že liberální demokracie tuto "svobodu" pojímá pouze jako občansko-politickou, zatímco komunismus/socialismus k pojmu svobody přiřazuje ještě svobodu materiálně-sociální. (Ovšem v případě reálného komunismu na úkor svobody individuální.)

Tato ideová příbuznost ohledně pojetí lidské svobody opět jednou svědčí o tom, že komunismus a liberální demokracie, jakkoli ve své bezprostřední podobě naprosto protikladné, jsou ve skutečnosti pouze dvě strany jedné a téže mince. Obě tyto ideologie přicházejí se zmíněnou fikcí "dobrého člověka", který jenom čeká na své osvobození aby mohl plně realizovat ty nejlepší stránky svých humánních potenciálů. A obě tyto ideologie sahají zároveň po víceméně stejných výmluvách, poté co se ukáže že reálný člověk se chová zcela jinak, nežli jak to od něj očekávaly. Tedy že se nechová altruisticky, společensky odpovědně, nýbrž že před obecným zájmem pravidelně preferuje svým zájem osobní, egoistický.

Obě tyto ideologie v dané záležitosti zaujímají naprosto shodný postoj: "Mé společenské uspořádání je pro člověka přece to naprosto nejlepší které vůbec jenom může být, pokud tu něco správně nefunguje tak je to pouze vinou nezodpovědných jednotlivců!" V případě socialismu tato výmluva měla podobu proslulých "buržoazních přežitků", kterými prý stále trpěl člověk socialismu; v případě liberální demokracie s těmito výmluvami fakticky začal už Masaryk, s jeho známým výrokem "tož demokracii bychom měli; teď ještě nějaké ty demokraty". S oním taktéž známým dodatkem, že na ony "správné demokraty" je nutno počkat si nějakých dalších padesát let. - Přitom Masaryk byl ve Spojených státech, tam tato demokracie trvala už celé století, Masaryk tedy musel vědět že demagogie, populismus, manipulace a prosazování partikulárních zájmů patří ke zcela podstatným rysům tohoto politického uspořádání.

Tato příbuznost ideologií komunismu a demokracie konec konců pramení z naprosté plochosti současného myšlení vůbec. Když staří myslitelé antiky uvažovali o tom, jaká forma státního uspořádání by byla (relativně) optimální, vždy přitom zároveň do hloubky i do šířky analyzovali samotného člověka, pozitivní i negativní motivace jeho jednání. Novodobé politické myšlení se od toho dřívějšího zcela zásadně odlišuje právě tím, že je z něj zcela eliminována otázka po člověku, po kvalitách (a negativních stránkách) jeho vlastního žití.

Marxisticky fundovaný komunismus přece jenom podal alespoň určitý obraz člověka; obraz sice mylný (respektive pouze z jedné poloviny správný), ale alespoň je zde přítomno něco, čeho je možno se myšlenkově chytit, o čem je možno rozvíjet dále jdoucí úvahy. Zatímco liberální demokracie se od otázky po člověku separuje naprosto, pro ni je člověk jakési "něco co tady nějakým způsobem existuje", a o čem je možno říci pouze že je to "naprosto svobodné".

Na místo onoho dávného uvažování o člověku v celém horizontu jeho existence tedy nastoupilo ideologické vzývání svobody; pojem svobody se stal posvátným, nezpochybnitelným fetišem, modlou která nastoupila na místo starých bohů. Svoboda člověka už není měřena mírou humánních kvalit, které ta či ona forma svobody přináší; nýbrž přesně naopak veškeré kvality jsou prý dány automaticky samotnou svobodou, to jest když je dosažena či poskytnuta (politická) svoboda, je prý už dosaženo všeho, co člověk potřebuje k humánně kvalitní a naplněné existenci.

Tento převrácený obraz člověka a svobody ovšem nemohl svou ideologickou úlohu plnit natrvalo; v dnešní době existenciálních, celoplanetárních krizí a narůstajících depresí se ukazuje stále zřetelněji, že s takto myšlenkově chudičkým obrazem člověka není možno pokračovat směrem do budoucnosti. V každém případě ne do budoucnosti, která by mohla přinášet nějaký vyšší, obsažnější smysl lidské existence - té individuální i té pospolité.

P.S. K onomu optimismu moderní doby z úvodního titulku by bylo možno ještě připojit známý citát z Kunderova Žertu: "Optimismus je opium lidstva." A lidé velice ochotně svou mysl opájí lacinými náhražkami všeho druhu.

....ano jaksi se rapidně zužuje duchovní prostor, který by občanské většině nabídl k zabydlení morfiny budící optimismus. Čas trhl oponou a scenerie lidské brutality za oponou zdobenou romantickými humanisty si žádá sedativa........bych notně pateticky dodal.

Víra v příchod vyššího, obsažnějšího smyslu lidské existence - individuální i pospolité, je podle mne názorný příklad optimismu, na který se hodí známý citát z Žertu.

Já jenom upozorňuji, že teologie rozlišuje mezi optimismem a nadějí.

Víra vede k naději, nikoliv k optimismu.

Jinak pokud popíráme smysl lidské existence, tak proč neužívat např. opium?

Vždyť je to úplně jedno. Všechno je úplně jedno.

Ano pane Kolaříku slovo naděje je výstižnější a stejně tak i morfin, který je přirozenou součástí látkové výměny.......což se o opiu říci nedá.

Paní Zemanová, o této víře ve vyšší smysl (lidské) existence jsme zrovna v minulých dnech diskutovali na našem webu (Humanistické dialogy). Dovolím si sem zkopírovat klíčovou pasáž mé odpovědi na dané téma:

"Zdá se tedy, že je možno s určitou nemalou mírou oprávnění tvrdit, že i snění o „lepším světě“ má svou pozitivní úlohu v lidských dějinách; neboť i když onen vysněný ryzí, krásný, čistý svět naprosté dokonalosti zde na zemi, v profánním lidském světě nebude v této své čisté podobě nikdy uskutečněn, přesto je to znovu a znovu právě víra v něj, která je inspirací pro – sice dílčí, nicméně i tak převratné a progresivní – změny ve způsobu existence a organizace lidské společnosti.

Je tedy možno soudit, že i v tomto případě by nakonec nejvíce doporučeníhodná byla „zlatá střední cesta“, respektive antická cnost „sófrosyné“, uměřenosti: nechat se vést a inspirovat vizemi o „lepším světě“, pravdivějším a humánnějším nežli je ten právě přítomný; ale na straně druhé nepropadnout planému snění, neztratit kontakt s realitou jsoucího světa."

Nejedná se tedy o to být optimistou či vizionářem za každou cenu, bez ohledu na realitu. Svým způsobem se naopak jedná o to být realistou - ale realistou skutečně důsledným, který si je tedy vědom toho že k životním a citovým potřebám naprosté většiny lidí patří právě i zážitek vyššího smyslu vlastního bytí, který přesahuje pouhou profánní fyzickou respektive materiální existenci jednotlivce.

Co se pak přítomnosti momentu "naděje" v současném světě týče: ano, projela mi hlavou právě tato myšlenka, když jsem v těchto dnech pročítal Hauserovu knihu o reformním "Pražském jaru": právě tehdejší doba byla dobou nadějí. Nadějí - jakkoli heterogenních - na lepší, humánnější, svobodnější, ale i vyšším smyslem naplněný a inspirovaný svět.

A troufám si tvrdit, že právě takováto naděje ve smyslem naplněnou budoucnost je to, co současnému světu nejvíce chybí - a co on ze všeho nejvíce potřebuje.

Nemám Hauserovu knihu o jaru 68, ale mám své živé vzpomínky na tu dobu. Ano, byla v ní přítomna naděje. Naděje, že se náš život zlepší. Byly to často představy velmi skromné, přitom velmi konkrétní. Žádné velké vize skvělé budoucnosti, ale drobná vylepšení nepříliš radostné přítomnosti, kterou určovala vládnoucí role komunistické strany. Skeptické vědomí, že vše je v rukou komunistů, podřízených Moskvě, nedovolovalo přílišné rozvinutí optimismu.

Přesto to díky občanskému probuzení spousty lidí byla pěkná doba, která ovšem skončila příliš brzo.

"Žádné velké vize skvělé budoucnosti" - ale jistě, vyznavači (pravicového) liberalismu žádné vize lepší budoucnosti nenabízejí, oni se spokojí s tím když každý člověk může být svým vlastním soukromníkem, tím zároveň jejich ideový horizont končí.

Vizí reformního "Pražského jara" byla radikální emancipace lidské bytosti - emancipace mnohem radikálnější, mnohem dále jdoucí, nežli jakou může nabídnout konvenční liberální demokracie, která končí pouze u bezprostřední autonomie onoho soukromníka. Je v každém případě velkým plusem zmíněné publikace, že naprosto jasně a nedvojsmyslně tematizuje a vyzdvihuje tento zásadní rozdíl mezi omezeným horizontem liberální demokracie, a mezi cíli ke kterým se snažil směřovat reformovaný socialismus.

Ne, v období pražského jara se žádná nová vize neobjevila. Jen se proti sovětské verzi socialismu

-- to jest svoboda a všestranný rozvoj každé lidské bytosti jsou náš cíl, ale musejí počkat, až se držitelé moci usnesou, že jsou na to lidé dost zralí. Do té doby je nezbytná byrokratická diktaturu a radikální omezení svobody tisku i smýšlení -- v šedesátém osmém obnovilo pojetí socialismu z z desátých a dvacátých let 20. století --

pojetí, jaké najdete u Jeana Jaurésse nebo Rosy Luxemburkové -- socialistické instituce vyrůstají z politické zkušenosti lidí se samosprávnými institucemi (obce, družstva, podpůrné spolky, dělnické knihovny, odbory, politická strana) a s užíváním občanských svobod. Revoluce vytváří politické samosprávy, tedy rady, v těch lidé rychle dozrávají k politickým kompetencím a tyto rady, nikoliv strana, vytvářejí nové politické instituce.

Jaurrés a Luxemburková zasazovali svou vizi do komplexní industriální moderní společnosti, reformátoři z roku 1968 tuto vizi adaptovali pro společnost se silnou, ale v daném okamžiku potlačenou zkušeností samosprávy a sebeorganizace (snad nikde nebylo tolik družstev, spolků a obcí per capita jako v meziválečných českých zemích, dokonce i Slovensko a Podkarpatskou měly přes svůj výchozí agrární charakter velmi bohatý spolkový život) a bez konkrétních vlastníků výrobních prostředků ("již ne třídní společnost" -- přeloženo do trochu přiměřenějšího jazyka společnost, kde nová politická třída byla rozložena a nedokázala efektivně prosazovat své zájmy kolektivního držitele výrobních prostředků).

Vize nejlépe odpovídající vnitřním podmínkám tehdejšího Československa? Pravděpodobně ano.

Nereálná v rámci mezinárodní situace? Jistě ano.

Přinášející šanci na lepší emancipace a sebeuskutečňování lidských bytosti oproti stávajícímu stavu u nás, na východě i západě? Určitě ano.

Nová vize? Určitě ne.

Sympatie a podpora lidí představitelům obrodného procesu byly podle mne v osmašedesátém roce příliš silné a spontánní, než aby bylo možno považovat charakteristiku doby od paní Zemanové za uspokojivou. Značná část obyvatelstva spojovala svou naději ohledně budoucnosti evidentně nejen s uvolněním národních sil, ale rovněž s vůlí a přáním konkrétních politiků.

Je pravda, že 60. léta byla "těhotná nadějí" a touhou po změně a volnosti. V nějaké podobě tomu bylo nejen u nás. Snad špatné časy trvaly již příliš dlouho - čtvrté desetiletí.

Významnou, podle mne nedoceněnou roli ve změnách hrál nástup televize. Jejím prostřednictvím přicházelo do domácností zpravodajství, jehož ambicí se stala kvalita. Lidé na svých (malých a černobílých) televizorech sledovali pozoruhodné pořady s celou plejádou nadaných mladých umělců, z nichž se mnozí ve veřejném prostoru udrželi po celé další půlstoletí. Diváci sdíleli zážitky zprostředkované novinkou přímých sportovních přenosů. Vnímali také, že na Západě nepanuje vláda válkychtivých kreatur (z karikatur předreformního Dikobrazu). Především však viděli, kdo v debatách má co říct a kdo ne. Pro (skryté) obdivovatele Ameriky i hledící na SSSR stále jako na náš vzor tu byla mírová soutěž v rozvoji kosmonautiky.

Naděje ovšem měla také svou uměřeně materiální podobu. V tom není namístě s paní Zemanovou nesouhlasit. Spolu s televizí přibývaly v domácnostech další technické vymoženosti, rostla telefonizace a reálnou se stávala také otázka pořízení osobního vozu. Lidé se ovšem těšili na nové knihy či filmy. Třeba mysleli na to, že se brzy podívají "aspoň do té Vídně". Nekomunisté pak doufali, že nebudou mít problém s postupem v zaměstnání...

Pro nás podstatnou otázkou je, proč, řekněme, od přelomu století existuje nyní skoro pravý opak atmosféry 60. let, totiž "blbá" nálada. Ta se podle mne nedá vysvětlit pouhou prázdnotou, vyčpělostí liberální demokracie, jak píše pan Poláček. Tohle vyladění vyrůstá z poklonkování kapitalismu i pod vlivem médií v jeho službách. Obávám se, že jde o negativní důsledek zvětšování sociálních rozdílů, jehož vliv převážil uspokojení z růstu vlastních možností. Představa o dosažitelném (potřebném a užitečném) se u běžných lidí často skoro odpoutala od reality. Kombinace drahoty mnoha potřebných statků a strkání zbytných a luxusních produktů potenciálním zákazníkům do rukou po způsobu pouličních prodavačů jsou dvě strany téže mince.

Proč od začátku nového století nesehrál internet podobnou roli jako kdysi televize? Proč už nové objevy ani kultura nebudí hrdost, radost ani optimismus? Proč současné platy, autopark a supermarkety západ to napohled nepřinášejí postřehnutelnou satisfakci? Proč lidé neoceňují možnost poznávat svět? Jsou přesyceni? Předrážděni?

Proč máme co do činění s pocity těžké averze a renegátství nemalé části střední vrstvy? To z touhy po jednotě a akceschopnosti podporují nejednotu a neakceschopnost? Proto volí údajní národovci (v lepším případě) spolek nejbohatšího Slováka a (v horším) zase rodilého Asiata? Proto vyhlížejí kozáckého (ocelového) oře, aby se už konečně zas napil z Vltavy? Proto si hrají s moderní "plechovou kavalérií" na vojenské kolony?

Každopádně mám pocit, že ekonomický růst není tím pravým lékem na současné churavění.

Pane Profante, nevzpomínám si že bych zde tvrdil že vůdčí ideje čs. reformátorů roku šedesátého osmého by byly "nové". Napsal jsem pouze, že jejich emancipační impuls sahal mnohem dále, nežli kam může dosáhnout omezený horizont liberální, respektive "buržoazní" demokracie.

Mimochodem: už ve starém Řecku konstatoval jistý myslitel, že "a nemůže být řečeno nic, co by už dříve neřekl někdo jiný". Zkrátka: ačkoli se lidé domnívají, že právě v daném okamžiku jejich životů řeší zcela nové problémy, ve skutečnosti se v lidských dějinách stále dokola (pouze v poněkud jiných konstelacích) vynořují víceméně stále ty samé otázky, a většinou i ty samé odpovědi na to, jakými způsoby řešit vztahové struktury uvnitř lidského společenství. Jinak řečeno: lidé jednají stále podle těch samých archetypů, pouze jak řečeno za obměňovaných aktuálních konstelací.

-----------------------------------

Ale k samotnému tématu. Píšete, že centrální ideou reformního "Pražského jara" byla idea společenské samosprávy. Nesdílím tento názor; podle mého přesvědčení se hlavní dynamika reformního procesu pohybovala po jiné linii, a to sice mezi ideou socialismu (který ovšem vždy inklinuje k etatismu) na straně jedné, a mezi probouzejícími se elementy (a tlaky) liberální demokracie na straně druhé.

Co se samosprávy týče: ano, ta byla v průběhu "Pražského jara" také široce diskutována, v prvé řadě v souvislosti s chystanou podnikovou samosprávou. Ve zmíněné publikaci "Pražské jaro. Logika nového světa" je tomuto tématu věnován velký prostor. Zčásti právem; jak už jsem napsal, právě zde se nejzřetelněji ukazoval rozdíl mezi liberální demokracií, která se spokojí s pouhou autonomií jednotlivce (respektive soukromníka), a mezi pojetím demokratického socialismu, který směřuje k aktivní, činné a všeobecné participaci (pracujícího) lidu na správě jeho záležitostí.

Potud tedy dobře; nicméně já se chystám i tuto víru v samospasitelnost samosprávy podrobit zásadní kritice. Celé toto téma je ovšem příliš rozsáhlé a složité, nežli aby bylo možno ho přehledně a systematicky projednat zde. Až tuto publikaci prostuduji až do konce, napíšu k ní v každém případě recenzi respektive komentář, který vyvěsím na mém webu "Humanistické dialogy". Doufám, že by se tak mohlo stát v horizontu několika týdnů; ale určité okolnosti by mě v této práci mohly zdržet.

Pane Horáku, musím přiznat že je mi poněkud nejasné, z jakých důvodů Vaši argumentaci ohledně formujícího působení elementů kapitalismu na charakter, mentalitu a pocity (bez)naděje občanské společnosti podle všeho vymezujete proti mé kritice liberální demokracie. Je přece samozřejmé, že se v obou případech jedná pouze o dvě stránky té samé mince.

V tuto chvíli jsem považoval za nutné svou kritiku zaměřit na ideu (respektive politický systém) liberální demokracie - neboť princip liberální demokracie skutečně neobsahuje nic, co by nějakým způsobem mohlo lidské bytosti poskytnout nějakou obsažnější životní náplň, nežli je čirá autonomie (izolovaného) individua. (Pouze v časech přelomových, v časech revolty proti zjevné diktatuře se v prvotní euforii z osvobození může zdát, že samotná tato autonomie může sama o sobě, automaticky přinést pravou lidskou svobodu, tedy skutečné naplnění všech lidských/humánních potenciálů.)

Ale jinak je samozřejmé, že tato liberální demokracie zde sama o sobě není primárním formujícím (respektive deformujícím) faktorem. - Ostatně je vždy nutno mít na paměti Marxovo rozlišování mezi "materiální základnou" a "společenskou nadstavbou"; je to skutečně tato "materiální základna", která je faktorem rozhodujícím, zatímco "společenská nadstavba" (tedy ty či ony politické a jiné ideje a struktury) je pouze faktorem sekundárním.)

Nijak Vám tedy nebudu protiřečit, když za primární příčinu "blbé nálady" ve společnosti budete deklarovat napětí a tlaky v oblasti socioekonomické, tedy v oblasti nerovností, nespravedlivostí i čiré materiální nouze, které s sebou nevyhnutelně přináší kapitalistická společenská formace. (Já bych k tomuto výčtu v každém případě ještě připojil institut či faktor "odcizení", ale to jen tak mimochodem.)

Velmi zjednodušeně by se tedy k danému tématu dalo říci, že je to sám kapitalismus, který vytváří "blbou náladu" - ale že je to liberální demokracie, která nemá ve svém ideovém názoru nic, čím by tuto "blbou náladu", tedy pocit frustrace a deziluze ve společnosti, mohla utlumit, co by jako pozitivní životní cíl mohla postavit proti narůstající kocovině z marného a ekologicky devastujícího hyperkonzumu.

Je jistě zajímavé, že hodláte ideu samosprávy podrobit kritice, ale nic to nemění na faktu, že samosprávných a zezpoda kooperujících struktur stály všechny potenciální inovace pražského jara.

A pokud bereme aktéry reforem vážně, pak se pražské jaro rozhodně nepohybovalo mezi socialismem a liberální demokracií. Nemluvě o tom, že se mýlíte, když apodikticky tvrdíte, že socialismus má vždy sklon k etatismu. Naopak, socialismus je přenesení většiny funkcí státu na odpovídající úroveň deliberalizace.

Pane Poláčku, myslím, že naše názory nejsou v rozporu. Uvedl jsem, možná trochu neobratně, ("blbá" nálada) "se podle mne nedá vysvětlit pouhou prázdnotou, vyčpělostí liberální demokracie, jak píše pan Poláček." Nechtěl jsem tím říct, že si stojíte na tom, že jedinou příčinou problémů západního světa je jakýsi nedostatek fantazie či entusiasmu jeho politického systému. Prostě jsem prázdnotu a vyčpělost liberální demokracie chtěl zmínit s připomenutím Vás jako autora obdobně vyznívajících formulací. Na místě bylo spíše podotknutí "o nichž píše pan Poláček".

V předchozím příspěvku jsem chtěl postihnout, že akceptace kapitalismu, co důsledek stejně jeho panování jako úspěchů, našla odraz v odmítání politického systému bezzubé politické demokracie nikoli náhodou, nýbrž jako projev kompenzace a svého druhu důslednosti.

Pokud jde o tu samosprávu, tak velkým vzorem reformních komunistů r. 1968 byla Titova Jugoslávie.

Takže jednak nic nového, a jednak v té Jugoslávii to po Titově smrti taky nějak nedopadlo.

Ke svému dnešnímu prvnímu příspěvku snad ještě jednu poznámku.

Jsem si samozřejmě vědom toho, že ani roku 1968 neprobíhalo zdaleka všechno harmonicky a v jednotě. V novinách se např. objevovaly dopisy a rezoluce "starých komunistů" z okresů, vyjadřující obavy o směřování socialismu u nás. Podobné, leckdy organizované akce nemohli v tisku (zcela) ignorovat. Někdy však jistě šlo o vskutku zneklidněné pisatele, obávající se, jen dvacet let po únoru 1948, sociálního zvratu či revanše. Mnozí dělníci nebo vesničané neměli smysl a pochopení pro "intelektuálštinu", která se šířila veřejným prostorem a je vystavovala, když nic jiného, tak poněkud obnažené.

Rozhodující byl ovšem směr a dynamika autonomního vývoje. K intervenci došlo, neboť o výsledcích mimořádného sjezdu KSČ nemohlo být skoro žádných pochyb. Náklady týdeníků jako LL či Zítřek dosahovaly ke 300 tisícům výtisků. Lidé nebyli tak vzdělaní jako nyní, ale byli zvídaví, otevření a angažovaní.

Společenská aktivita je zásadní. Znamená, že se nedemonstruje jen proti něčemu, ale stojí za to vystoupit také ve prospěch něčeho. To dnes skoro není. Už po roce 1990 lidé odpovědnost záhy "delegovali" na druhé, hleděli si jen svého, či později na soukromé televize. Co z toho mohlo vzejít? Zaslechnu kolikrát mluvit někoho, často o soukromém podnikání a o penězích a zdá se mi, že na primitivní negaci politického systému nevypadá. Že by se však jakkoli zapojil do nějaké jiné než své stávající ekonomické role, to čekat nemohu, na první (ani další) pohled. Tihle na druhé, natož mnohé druhé nespoléhají. Snad budeme za vodou a populisty přetrpíme, doufají.

V minulém příspěvku mi chytrý našeptávač opravil deliberaci na deliberalizaci --tak pitomé slovo bych opravdu nepoužil.

Pavlu Kolaříkovi

Ono to bylo v Československu projektováno trochu víc zgruntu než v Jugoslávii. Nemluvě o tom, že porovnáte-li výchozí situaci Jugoslávie v roce 1945 a v Československu, pak srovnání v roce 1989 mluví hodně pro tu jugoslávskou variantu. Aniž bych si tamější situaci v druhé polovině 20. století idealizoval.

V minulém příspěvku mi chytrý našeptávač opravil deliberaci na deliberalizaci --tak pitomé slovo bych opravdu nepoužil.

Pavlu Kolaříkovi

Ono to bylo v Československu projektováno trochu víc zgruntu než v Jugoslávii. Nemluvě o tom, že porovnáte-li výchozí situaci Jugoslávie v roce 1945 a v Československu, pak srovnání v roce 1989 mluví hodně pro tu jugoslávskou variantu. Aniž bych si tamější situaci v druhé polovině 20. století idealizoval.

"pokud bereme aktéry reforem vážně, pak se pražské jaro rozhodně nepohybovalo mezi socialismem a liberální demokracií" - pane Profante, tady jste trefil přesně jádro věci. Ano, autoři sborníku "Pražské jaro" vycházejí z toho, co c h t ě l i protagonisté reformního procesu, o čem se domnívali že toho mohou dosáhnout. Jenže - s Marxem řečeno - oni (autoři sborníku) udělali tu naprosto klasickou chybu, že vycházeli z představ, které lidé o svém konání mají ve svých hlavách, a nikoli ze samotné - materiální či objektivní - reality. Centrálním záměrem mého komentáře k této publikace bude právě provést důkaz, že objektivní dynamismus tehdejšího dění se (tehdy ještě ve skrytu) odvíjel po zcela jiné linii, nežli jak si to tehdejší reformátoři dokázali uvědomit (respektive přiznat).

Že se v těchto iluzích utápěli ještě tehdejší reformátoři, to jim lze odpustit; mnohé fenomény tehdejšího dění lze dostatečně zřetelně detekovat až s časovým odstupem. Ale že se této fikce stále železně drží i autoři retrospektivního pohledu po více než půl století - to je mi skutečně jen stěží pochopitelné.

Co se pak vztahu socialismu, deliberace a etatismu týče - to je opět rozdíl mezi ideou a realitou. Ano, ve své teorii socialismus deklaruje principy samosprávy; ale v realitě - svým preferováním zájmu společenského nad zájmem individuálním - vůbec nemůže jinak, nežli tento "společenský zájem" definovat, a tedy nakonec i prosazovat autoritativně, tedy centralisticky, etatisticky, a nakonec i mocensky.

Ano, pane Horáku, v osmašedesátém v opozici proti reformnímu procesu stáli nejen dogmatici z partajního aparátu, ale i opravdoví "staří komunisté", kteří ještě v dobré paměti měli sociální poměry za První republiky, a kteří měli víceméně upřímnou obavu o osud socialismu, pokud bude vystaven živelným, nekontrolovaným (především tržním) reformám.

A ostatně: celá většinová populace se tehdy nacházel asi v dost rozporuplném pocitovém rozpoložení. Na jedné straně lidé sice samozřejmě v naprosté většině vítali politické uvolnění i ekonomické reformy slibující zvýšení výkonnosti stagnující ekonomiky - ale zároveň v populaci zřejmě postupem času stále více narůstal strach z propouštění, ze zavírání neefektivních provozů, z nezaměstnanosti. Je nutno si uvědomit: kdyby byla provedená skutečně důsledná ekonomická reforma, pak by nevyhnutelně došlo k velmi podobným zvratům v ekonomce jako tomu bylo později v létech devadesátých. Dvouciferná nezaměstnanost, dramatický propad životní úrovně, s největší pravděpodobností divoké "tunelování" státních podniků s nejasnou, respektive hybridní vlastnickou strukturou.

Byly to především právě tyto důvody, proč si lidé v drtivé většině přáli zachování socialismu, s jeho existenčními a sociálními jistotami; ačkoli zároveň podporovali reformy směřující k reálné demontáži tohoto paternalistického socialismu.

Jednou větou: schizofrenie reformního procesu záležela v tom, že lidé toužili jak po výdobytcích kapitalismu (efektivní tržní ekonomice, konzumním ráji), tak po výdobytcích socialismu (plném sociálním zabezpečení). Jenže velice rychle by se ukázalo, že pouze sbírat smetanu z obou těchto naprosto protichůdných společensko-ekonomických forem natrvalo není možné.

Co se zmíněného jugoslávského modelu podnikové samosprávy týče: je to hluboký omyl, kterému propadli i autoři sborníku "Pražské jaro" (jmenovitě Petr Kužel), že by si tehdejší čs. reformátoři tento jugoslávský model vzali za vzor. Přitom Ota Šik ve svých pamětech "Jarní probuzení" naprosto jasně píše, že po důkladném studiu naši reformní ekonomové dospěli k přesvědčení, že tento model je hluboce disfunkční, že přináší více negativ nežli pozitiv. Petr Kužel z této Šikovy publikace uvádí mnoho citátů, ale právě tento klíčový Šikův výrok zcela opomíjí.

Nějak se ztrácím.

Napsal jste, že v šedesátém osmem měli určitou inspirativní vizi. Já na to reagoval a psal o té vizi. A Vy mi vysvětlujete, že v praxi to bylo jinak.

Takže o čem je řeč -- o viz,která byla nereálná vzhledem k mezinárodní situaci -- a proto nelze rozhodnotu, zda mohla fungovat jako regulativní idea reformy byrokratické bolševické diktatury?

Nebo o to, co si myslíte, že by se dělo, kdyby se kromě okupace stihl něco dít?

"....zároveň v populaci zřejmě postupem času stále více narůstal strach z propouštění, ze zavírání neefektivních provozů, z nezaměstnanosti."

Podle mne se nic takového neprojevilo. Lidi si moc dobře uvědomovali, že ani krotké vybočení z mezí socialismu nehrozí, natož vykročení ke kapitalistické ekonomice. Naproti tomu se domnívali, že uvolnění občanských aktivit je možné a žádoucí. Proti konzumnímu ráji jistě nebyli, ale jenom v rámci socialistických výrobních vztahů.

Ale ano, pane Profante, onen vztah mezi vizionářstvím osmašedesátníků na straně jedné, a mezi reálnými možnostmi a reálným charakterem jejich snah je krajně komplikovaný, a je skutečně velice snadno možné se v této spleti ztratit. Právě proto jsem napsal že bych dané téma nechtěl dopodrobna rozebírat zde, v rámci víceméně živelných diskusí; a znovu při této příležitosti odkazuji na můj chystaný komentář k sborníku "Pražské jaro", kde se těmto otázkám budu moci věnovat systematicky, s přihlédnutím ke všem aspektům tehdejšího velmi složitého dění.

Paní Zemanová, otázka nezaměstnanosti snad skutečně nebyla prioritním tématem tehdejší veřejné diskuse; ekonomické reformy v zásadě ještě nedospěly do takového stadia aby se toto nebezpečí stalo aktuálním, a lidé se stále ještě mohli spoléhat na zavedený socialismus s plnou zaměstnaností. Ale přece si troufám tvrdit, že podprahově si lidé tuto možnost uvědomovali, a nakonec k zavírání některých neekonomických provozů v té době už začalo docházet. Bylo pouze otázkou času, kdy se tato otázka stane velice aktuální.