Poslední zdvojnásobení ekonomiky. Co bude, až růst skončí?

Richard Heinberg

Exponenciální zrychlování spotřeby a posedlost růstovou ekonomikou nutně povede k vyčerpání zdrojů a klimatickému kolapsu. Jediným východiskem je připravit se na nerůst a principiálně nově promyslet fungování lidské civilizace.

Není třeba znát vyšší matematiku ani být profesionální ekonom, abychom pochopili, že snaha lidstva o nekonečný růst na naší planetě nutně musí skončit katastrofou. Foto WmC

Tuto esej věnuji památce Hermana Dalyho, otce ekologické ekonomie, který začal psát o absurdnosti neustálého hospodářského růstu už v sedmdesátých letech minulého století; Herman zemřel 28. října 2022 ve věku čtyřiaosmdesáti let.

Politici a ekonomové hovoří o růstu s nadšením. Chtějí, aby naše města a hrubý domácí produkt stále rostly. Růst by měla pracovní místa, zisky, firmy i průmysl. Pokud nerostou, je podle nich něco špatně a my bychom měli zjistit co — a kvapem to napravit. Jen málokdo přitom zmíní pojem doba zdvojnásobení, přestože jde o zásadní termín pro pochopení toho, co růst znamená.

Doba zdvojnásobení nám umožňuje porozumět fyzikálnímu rozměru růstu, který se jinak jeví jako nevinné číslo označující roční tempo změny. Při jednoprocentním ročním růstu se daná veličina zdvojnásobí přibližně za sedmdesát let, při dvouprocentním růstu za pětatřicet let, při sedmiprocentním růstu za deset let a tak dále. Stačí vydělit sedmdesát ročním tempem růstu a získáme dobrou představu o době zdvojnásobení. Proč sedmdesát? Je to přibližně přirozený logaritmus čísla 2. Ale není třeba znát vyšší matematiku, abychom mohli dělat užitečné výpočty doby zdvojnásobení.

Meze růstu

Proč nás neschopnost uvažovat v kontextu zdvojnásobení dostává do problémů? Většina ekonomů se podle všeho domnívá, že roční tempo růstu ekonomiky ve výši dvě až tři procenta je prospěšné a naprosto v pořádku. To ovšem znamená, že se zdvojnásobí přibližně každých pětadvacet let.

Růstová ekonomika spotřebovává stále více fyzických materiálů — od stromů až po titan. Světová ekonomika se vskutku za poslední čtvrtstoletí zdvojnásobila — a zdvojnásobila se také celosvětová těžba surovin. Jen od roku 1997 jsme spotřebovali více než polovinu neobnovitelných zdrojů vytěžených za celé dějiny lidského rodu.

Ekonomika při svém růstu vytváří také stále větší množství odpadu. Za posledních pětadvacet let se množství vyprodukovaného pevného odpadu globálně zvýšilo ze zhruba tří milionů tun denně na asi šest milionů tun odpadu denně.

Graf globální těžby a spotřeby materiálů v letech 1900-2015. Repro DR

Pokud bude ekonomika růst stejným tempem jako v současnosti, bude za pětadvacet let potřeba přibližně dvojnásobné množství energie a materiálů. Během padesáti let se ještě jednou zdvojnásobí — bude tedy čtyřikrát větší než dnes. Za sto let budeme spotřebovávat šestnáctkrát více. A pokud by stejné dvou- až tříprocentní tempo růstu vydrželo ještě další století, pak bychom v roce 2222 spotřebovávali přibližně 250krát více materiálních zdrojů a produkovali bychom asi 250krát více odpadu než nyní.

Rovněž populační růst můžeme popsat optikou zdvojnásobování. Lidská populace se za posledních dvě stě let zdvojnásobila třikrát: z jedné miliardy v roce 1820 se rozrostla na dvě miliardy v roce 1927, na čtyři miliardy v roce 1974 až dosáhla k současným osmi miliardám lidí. Nejvyšší tempo populačního růstu jsme zaznamenali v šedesátých letech minulého století, kdy dosahovalo více než dvou procent ročně; nyní pokleslo na 1,1 procenta. Pokud bude přírůstek pokračovat současným tempem, bude na konci našeho století žít na Zemi asi osmnáct miliard lidí.

To by v zásadě nevadilo, kdybychom žili na planetě, která se rozpíná, každé čtvrtstoletí se na ní zdvojnásobí množství minerálů, lesů, rybolovných oblastí a půdy — a zdvojnásobí přitom také svou schopnost absorbovat průmyslový odpad. Ale na takové planetě nežijeme. Přestože sama jednou skončí, je to v podstatě tatáž krásná planeta, jaká se točila ve vesmíru dávno před tím, než se na ní objevil člověk.

Mladému člověku se může zdát pětadvacet let poměrně dlouhá doba. Ale vzhledem ke staletím, které jsou potřeba k obnově dospělého lesa, nebo k tisíciletím, jež trvá vytvoření několika centimetrů svrchní vrstvy půdy, anebo k desítkám milionů let, které přírodě zabral vznik fosilních paliv, je pětadvacet let pouhé mrknutí oka. A během tohoto okamžiku se už tak obrovský dopad lidstva na křehce vyvážené ekosystémy na Zemi zdvojnásobil.

Zdvojnásobování rychlosti těžby zdrojů nemůže trvat věčně prostě proto, že množství zdrojů je omezené. Někteří ekonomové se tento problém snaží obejít hypotézou, že ekonomický růst se nakonec podaří oddělit (decoupling) od stále většího využívání zdrojů.

Podle této hypotézy bude HDP — které je v podstatě ukazatelem množství peněz protékajících ekonomikou — nějakým způsobem nadále růst, ale další peníze budeme místo za materiální výrobky utrácet za nehmotné statky. Dosavadní zkušenosti však ukazují, že v minulosti k takovému oddělování nedocházelo a není pravděpodobné, že by k němu mělo v budoucnu dojít. Dokonce i kryptoměny, zdánlivě nejpomíjivější zboží, mají obrovskou materiální stopu.

Dokud jsme oddaní růstu, míříme k dalšímu zdvojnásobení těžby zdrojů a produkce odpadů. Jednou tomu však bude konec a ocitneme se v úzkých. Jakmile zjistíme, že se poslední zdvojnásobení nekoná, padne i celá řada našich předpokladů a jistot. Investiční fondy zkrachují, raketově vzroste počet nesplácených dluhů, firmy vyhlásí bankrot, zaniknou pracovní místa a politici se budou vzájemně obviňovat za nezajištění hospodářského růstu. V nejhorším případě budou umírat miliardy lidí hlady a státy rozpoutají války o zbylé zdroje.

To si jistě nikdo nepřeje. Proto by samozřejmě bylo dobré tušit, kdy začne poslední fáze zdvojnásobení — abychom se mohli včas začít připravovat. Máme na takové úvahy jedno či dvě století? Anebo už osudné poslední zdvojnásobení začalo?

Začátek závěrečného zdvojnásobení — bude to těžké!

Jedním z problémů exponenciálního zrychlování spotřeby je, že se varovné signály blížícího se vyčerpání zdrojů obvykle objevují až velmi těsně předtím, než k tomu dojde. Během posledního zdvojnásobení bude lidstvo spotřebovávat zdroje nejvyšší rychlostí v dějinách — takže se většině lidí bude nejspíš zdát, že vše jde jako po másle právě ve chvíli, když se celé lidské podnikání řítí do propasti. Přijít na to, kdy se přesně budeme muset přes tuto propast dostat, je těžké i proto, že naše odhady zásob zdrojů jsou nepřesné.

Vezměme si jednu z nerostných surovin — měděnou rudu. Americká geologická služba odhaduje celosvětové zásoby mědi na 870 milionů tun, přičemž roční poptávka činí 28 milionů tun. Vydělíme-li tedy první číslo druhým, je jasné, že nám při současném tempu těžby zbývají zásoby mědi na jednatřicet let. Nikdo však neočekává, že by celosvětové tempo těžby zůstalo po dalších jednatřicet let stejné. Pokud by míra těžby měděných rud rostla tempem 2,5 procenta ročně, pak by byly současné zásoby vyčerpány za pouhých dvaadvacet let.

To je však zjednodušená analýza. Měděných rud nižší kvality, které se v současnosti nepovažují za komerčně využitelné, je dostatek; s vynaložením většího úsilí a vyšších nákladů by mohly být tyto zdroje vytěženy a zpracovány. Mimoto je bezpochyby ještě spousta mědi neobjevená.

Hlavním důkazem v tomto ohledu je skutečnost, že zásoby měděných rud v některých letech spíše rostly, než aby klesaly. Na druhou stranu však Světové ekonomické fórum upozornilo, že průměrné náklady na výrobu mědi se v posledních letech zvýšily o více než 300 procent, zatímco průměrná kvalita měděné rudy klesla o třicet procent.

Co kdybychom recyklovali veškerou měď, kterou používáme? Určitě bychom se o to měli pokusit. Ale i když překonáme všechny praktické překážky, dožene nás krutá realita: dokud bude míra spotřeby růst, budeme stále potřebovat nové zdroje kovu a tempo, jakým budeme vyčerpávat jeho zásoby, se bude zvyšovat. Pokud vyčerpáme všechny tyto varianty, nabízí se nahradit měď jinými kovy. Nicméně i tyto kovy podléhají postupnému vyčerpávání a mnohé z nich nebudou ve svém specifickém využití sloužit tak dobře jako měď.

Celkově je situace natolik komplikovaná, že je těžké odhadnout spolehlivé datum vrcholu těžby mědi, nebo okamžik, kdy její nedostatek zapříčiní vážné ekonomické problémy. Tato nejistota — kterou můžeme zobecnit na všechny přírodní zdroje — dovoluje některým „surovinovým optimistům“ věřit mylné domněnce, že lidstvo nikdy nedojde do stavu, kdy bude zdrojů nedostatek.

Problém se má ale následovně: pokud těžba daného zdroje roste o tři procenta ročně, případný podhodnocený odhad zásob nepovede k výraznému oddálení jejich úplného vytěžení. To je způsobeno silou exponenciálně rostoucí těžby. Řekněme například, že analytik podhodnotí zásoby unobtania o polovinu — jinými slovy, v zemi je dvakrát více unobtania, než analytik předpovídal. Konečné vytěžení unobtania nastane jen o pětadvacet let později, než bylo předpovězeno. Podhodnocení množství zásob o tři čtvrtiny znamená, že se datum vyčerpání zásob posune jen o padesát let.

Klimatické změny — jsme v tom až po uši

Vyčerpání zdrojů není jediným limitem pro trvalý růst lidského podnikání. Další hrozbou, která stojí v cestě naší civilizaci, jsou změny klimatu.

Naše planeta se otepluje v důsledku emisí skleníkových plynů — škodlivin vznikajících především vlivem našeho energetického systému, který je založen na fosilních palivech. Ta jsou levným zdrojem koncentrované energie, jenž umožnil revoluční společenské změny. Právě díky fosilním palivům se průmyslové ekonomiky v posledních desetiletích rozvíjely tak rychle.

Kromě toho, že fosilní paliva způsobují klimatické změny, jsou rovněž vystavena riziku úplného vyčerpání: ložiska ropy a uhelné doly jsou obvykle vytěžené během několika desítek let. Proto prakticky nikdo nepředpokládá, že lidská civilizace bude za sto let stále využívat uhlí, ropu nebo zemní plyn; někteří odborníci dokonce předpokládají, že problémy se zásobováním těmito palivy nastanou již za několik let.

Hlavním opatřením proti klimatickým změnám je přechod civilizace na jiné zdroje energie — co nejrychlejší opuštění fosilních paliv a jejich nahrazení solární a větrnou energií. Alternativní zdroje energie však vyžadují novou infrastrukturu — panely, turbíny, baterie, rozvodná síť a nové elektricky poháněné stroje, jako jsou elektromobily a nákladní automobily —, k jejímuž vybudování jsou opět nutné nerosty a kovy, z nichž mnohé jsou velmi vzácné.

Někteří z odborníků na přírodní zdroje pochybují o tom, že existuje dostatek nerostných surovin pro vybudování alternativního energetického systému v takovém měřítku, aby dokázal nahradit náš současný energetický systém založený na fosilních palivech.

Simon Michaux z Finského geologické průzkumu jednoznačně konstatuje, že „celosvětové zásoby nejsou dostatečně velké, aby poskytly dostatek kovů pro vybudování obnovitelného nefosilního průmyslového systému.“ I kdyby byly Michauxovy odhady příliš pesimistické, přesto si pravděpodobně nelze dělat naděje, že energetický systém založený na obnovitelných zdrojích bude schopen zdvojnásobit svůj objem třeba jen jednou, natož pak každých pětadvacet let.

Pokud je tedy další zdvojnásobení světové ekonomiky vyloučeno, znamená to, že poslední zdvojnásobení již začalo a možná se dokonce blíží kritickému vrcholu. Je určitě lepší předvídat poslední zdvojnásobení dříve než později, protože bude trvat nějakou dobu, než se změní naše očekávání spjatá s nepřetržitým růstem.

Budeme muset nově promyslet oblast financí a státního plánování, revidovat uzavřené smlouvy a nejspíš i zpochybnit některé základní principy kapitalismu. Takový posun si může vyžádat klidně pětadvacet let. Proto bychom se měli — či spíše jsme už dávno měli začít — připravovat na konec růstu. Nacházíme se na začátku poslední fáze zdvojnásobení, kdy se však mnoha lidem ještě zdá, že energie a zdrojů bude stále dostatek.

Měli bychom lépe využívat místních zdrojů, omezit spotřebu, opravovat a znovu využívat již použité; měli bychom budovat odolnou společnost; měli bychom se stát méně závislými na peněžní ekonomice a všemi způsoby vytvářet vztahy přátelské a sousedské spolupráce.

Z anglického originálu The Final Doubling: On the Growth Ahead publikovaného internetovým magazínem Common Dreams přeložil OTAKAR BUREŠ.

advertisment
Diskuse
VK
November 23, 2022 v 20.40

Když se ovšem vezme na milost jaderná energetika - jež je prokazatelně stejně nízkoemisní, jako vítr a slunce - materiálová náročnost výroby energie poklesne řádově. Ve srovnání s materiálovou náročnosti energetiky založené na slunci a větru.