Tuto esej věnuji památce Hermana Dalyho, otce ekologické ekonomie, který začal psát o absurdnosti neustálého hospodářského růstu už v sedmdesátých letech minulého století; Herman zemřel 28. října 2022 ve věku čtyřiaosmdesáti let.

Politici a ekonomové hovoří o růstu s nadšením. Chtějí, aby naše města a hrubý domácí produkt stále rostly. Růst by měla pracovní místa, zisky, firmy i průmysl. Pokud nerostou, je podle nich něco špatně a my bychom měli zjistit co — a kvapem to napravit. Jen málokdo přitom zmíní pojem doba zdvojnásobení, přestože jde o zásadní termín pro pochopení toho, co růst znamená.

Doba zdvojnásobení nám umožňuje porozumět fyzikálnímu rozměru růstu, který se jinak jeví jako nevinné číslo označující roční tempo změny. Při jednoprocentním ročním růstu se daná veličina zdvojnásobí přibližně za sedmdesát let, při dvouprocentním růstu za pětatřicet let, při sedmiprocentním růstu za deset let a tak dále. Stačí vydělit sedmdesát ročním tempem růstu a získáme dobrou představu o době zdvojnásobení. Proč sedmdesát? Je to přibližně přirozený logaritmus čísla 2. Ale není třeba znát vyšší matematiku, abychom mohli dělat užitečné výpočty doby zdvojnásobení.

Meze růstu

Proč nás neschopnost uvažovat v kontextu zdvojnásobení dostává do problémů? Většina ekonomů se podle všeho domnívá, že roční tempo růstu ekonomiky ve výši dvě až tři procenta je prospěšné a naprosto v pořádku. To ovšem znamená, že se zdvojnásobí přibližně každých pětadvacet let.

Růstová ekonomika spotřebovává stále více fyzických materiálů — od stromů až po titan. Světová ekonomika se vskutku za poslední čtvrtstoletí zdvojnásobila — a zdvojnásobila se také celosvětová těžba surovin. Jen od roku 1997 jsme spotřebovali více než polovinu neobnovitelných zdrojů vytěžených za celé dějiny lidského rodu.

Ekonomika při svém růstu vytváří také stále větší množství odpadu. Za posledních pětadvacet let se množství vyprodukovaného pevného odpadu globálně zvýšilo ze zhruba tří milionů tun denně na asi šest milionů tun odpadu denně.

Pokud bude ekonomika růst stejným tempem jako v současnosti, bude za pětadvacet let potřeba přibližně dvojnásobné množství energie a materiálů. Během padesáti let se ještě jednou zdvojnásobí — bude tedy čtyřikrát větší než dnes. Za sto let budeme spotřebovávat šestnáctkrát více. A pokud by stejné dvou- až tříprocentní tempo růstu vydrželo ještě další století, pak bychom v roce 2222 spotřebovávali přibližně 250krát více materiálních zdrojů a produkovali bychom asi 250krát více odpadu než nyní.

Rovněž populační růst můžeme popsat optikou zdvojnásobování. Lidská populace se za posledních dvě stě let zdvojnásobila třikrát: z jedné miliardy v roce 1820 se rozrostla na dvě miliardy v roce 1927, na čtyři miliardy v roce 1974 až dosáhla k současným osmi miliardám lidí. Nejvyšší tempo populačního růstu jsme zaznamenali v šedesátých letech minulého století, kdy dosahovalo více než dvou procent ročně; nyní pokleslo na 1,1 procenta. Pokud bude přírůstek pokračovat současným tempem, bude na konci našeho století žít na Zemi asi osmnáct miliard lidí.

To by v zásadě nevadilo, kdybychom žili na planetě, která se rozpíná, každé čtvrtstoletí se na ní zdvojnásobí množství minerálů, lesů, rybolovných oblastí a půdy — a zdvojnásobí přitom také svou schopnost absorbovat průmyslový odpad. Ale na takové planetě nežijeme. Přestože sama jednou skončí, je to v podstatě tatáž krásná planeta, jaká se točila ve vesmíru dávno před tím, než se na ní objevil člověk.