↗

Nestačí, aby několik zemí omezovalo spotřebu fosilních paliv. Spotřebitelé v jiných zemích si budou moci koupit — a spálit — více ropy a uhlí, než v dobách, kdy byla poptávka, a tedy i cena vyšší. Foto WmC

Na světě nepanuje shoda, jakými způsoby a jak razantně reagovat na klimatické změny. Pouze menšina států na světě se zavázala k zavedení zákazů používání fosilních paliv a snížení emisí oxidu uhličitého. Naopak většina států dělá jen velmi málo, aby ničivým dopadům klimatických změn zabránily — anebo nedělají dokonce vůbec nic.

Je proto opravdu závažnou otázkou, zda jednostranná opatření přijímaná pouze malou částí států mohou mít jakýkoli výraznější vliv při zmírnění klimatických změn, nebo zda bude nutné vytvořit globální klimatické společenství, které by přijalo opravdu závazná omezení emisí skleníkových plynů.

Covidová krize nám nabídla odpověď. Pandemie se ukázala jako reálný experiment, který pomohl odhalit mechanismy mnohostranných a jednostranných klimatických politik. Pařížská klimatická dohoda z roku 2015 přijala multilaterální přístup, ale ke kvantitativnímu omezení emisí se zavázalo pouze 60 ze 195 signatářských zemí, což představuje jen 35 procent světových emisí CO2. Čína a Indie, dvě nejlidnatější země světa, jasné emisní limity nepřijaly. USA se sice k omezením zavázaly, ale americký Senát dohodu dosud neratifikoval.

V zemích, které se zavázaly ke kvantitativním omezením, převládá názor, že přechodem na zelenou, případně jadernou energetiku se omezí poptávka po fosilních palivech, a tím se sníží globální emise CO2. Dopad těchto opatření na produkci celosvětových emisí však bude ve výsledku docela malý. Zastánci hájí tento přístup tvrzením, že i malý příspěvek je lepší než nic — podobně jako příspěvek na charitu.

Při bližším pohledu ale zjistíme, že postoj „lepší než nic“ je velmi problematický, protože opomíjí roli trhů s mezinárodně obchodovanými fosilními palivy, jako jsou ropa, zemní plyn a černé uhlí.

Vezměme si trh s ropou. Když poptávka po ropě v ekologicky šetrnějších průmyslových zemích klesne, klesne i její světová cena. V důsledku si budou moci spotřebitelé v jiných zemích koupit — a spálit — více ropy, než mohli, když byla poptávka vyšší.

Pokud se v zemích, které vsadily na „zelený“ průmysl, sníží poptávka po ropě, přinejmenším částečně vzroste nákup v jiných zemích. Takový bude například důsledek evropského rozhodnutí o postupném ukončení využívání spalovacích motorů v osobních automobilech do roku 2035 nebo německé legislativy zakazující instalaci většiny nových kotlů na plyn a topný olej v soukromých objektech již od roku 2024.

Klima v rukou ropných magnátů a uhlobaronů?

Zda jednostranné omezení poptávky po ropě omezí celosvětové využívání fosilních paliv a zpomalí klimatické změny, bude tedy nakonec záviset na tom, jak zareagují globální dodavatelé. Jedině v případě, že začnou těžit méně, bude se také méně spotřebovávat, protože každá vytěžená surovina se nakonec spálí a emise se dostanou do atmosféry. A naopak: co se nevytěží, to se nespálí. Tak zní základní pravidlo klimatické politiky. Výjimku z pravidla představují sekvestrace a zalesňování, ale jejich dopad je zanedbatelný.

Odpovědnost za zmírnění globálního oteplování leží proto plně na bedrech vlastníků zásob fosilních paliv a vlád států, na jejichž území se zásoby nacházejí. Snížit produkci CO2 mohou uzavřením těžby na svém území. To platí například pro USA, Čínu nebo Kanadu, které mají rozsáhlá ložiska uhlí a zásob ropy, nebo země Evropské unie s významnými zásobami hnědého nebo černého uhlí, jako jsou Německo, Polsko a Česká republika.

Pokud místo uzavření těžby pouze sníží poptávku po palivech deindustrializací nebo příklonem k ekologické energii, hrozí, že jimi nevyužívaná fosilní paliva pouze poputují do jiných zemí, kde se spálí.

Zatím není zcela jasné, jak dodavatelé surovin jako Organizace zemí vyvážejících ropu (OPEC) odpoví, pokud některé země zavedou jednostranná opatření ke snížení poptávky. Je možné, že začnou prodávat méně, protože se okrajová ložiska stanou nerentabilními. Stejně tak je ale možné, že budou prodávat stejně jako dříve, protože s tržní cenou klesnou i licenční poplatky nebo uživatelské náklady. Ve hře je ale i varianta, že se prodej zvýší, neboť dodavatelé budou předvídat budoucí pokles poptávky — jde o takzvaný zelený paradox. Anebo prostě proto, že budou snížení cen kompenzovat větším prodejem.

Omezení poptávky po fosilních palivech by tedy mohlo vést v k nezamýšlenému důsledku: ke zrychlení těžby — a s ní i klimatických změn. Vytěžené zdroje by sice nespotřebovávaly ekologicky šetrnější země, ale o to více státy, které se nezavázaly nebo neřídí pravidly ke snížení emisí.

Ekonomická teorie nám neposkytuje jednoznačnou odpověď na otázku, který scénář je nejpravděpodobnější, ovšem výsledky empirických analýz jsou překvapivě jednoznačné — přinejmenším v případě ropy. Od konce druhé ropné krize v roce 1982 až do začátku covidové krize v roce 2020 měla světová těžba ropy lineární, mírně rostoucí trend s minimálními výkyvy ve vytěženém objemu. Naproti tomu její ceny byly extrémně proměnlivé a pohybovaly se v rozmezí zhruba od deseti do 130 dolarů za barel.

Kdykoli některá země zažila hospodářský pokles, který snížil poptávku, zareagovala spotřeba v jiných zemích na pokles cen zvýšením nákupů. Obdobně hospodářský vzestup jedné země způsobil, že na jiném místě snížili spotřebitelé své nákupy, čímž kompenzovali nárůst cen. Ať už šlo o pokles či vzestup, dodavatelé ropy v celkovém souhrnu na výkyvy v poptávce téměř nereagovali. Stále se drželi rigidní strategie dodávek a nikterak se nenechali rozptylovat cenovými výkyvy.

Poučení z covidové krize

Situace se změnila až s příchodem pandemie. Během počáteční celosvětové odezvy na covidovou krizi poklesly ceny ropy, protože kvůli lockdownům a karanténním opatřením se prudce snížila průmyslová výroba. OPEC ve snaze zabránit volnému pádu cen snížila těžbu a vzápětí se dostavil kýžený efekt: ceny se okamžitě vrátily na původní úroveň a dokonce ji překonaly. Když se přiblížil konec krize, ceny a nabídka paliv se postupně vrátily k normálu.

Přirozený experiment, který nám poskytla pandemie, ukázal jasně: pokud poptávka po fosilních palivech klesne jen v určité části světa, země vlastnící zdroje netěží méně, protože očekávatelný výpadek „vykryjí“ jiné země za nižší ceny. Omezení poptávky, které slíbily některé průmyslové země přijetím Pařížské dohody, nemá proto na změny klimatu ani sebemenší vliv.

Pouze vytvoření velkého klimatického klubu, jež by sdružoval země spolupracující na omezení poptávky, by mohlo znamenat dostatečně silnou páku na OPEC a další vlastníky zdrojů, jež je donutí, aby ponechali ropu pod zemí a zpomalili tak globální oteplování.

Loni zveřejněná empirická zjištění, které nám pandemie poskytla, staví na hlavu mnohé dlouhodobé předpoklady globální klimatické politiky. Vyplývá z nich například, že evropský zákaz prodeje aut se spalovacími motory bude v případě neexistence globálního klimatického klubu k ničemu, protože palivo, které se nespotřebuje v Evropské unii, se spálí jinde. Ve výsledku by světové emise CO2 mohly dokonce vzrůst, protože řidiči budou nuceni kupovat elektromobily, jež do značné míry pohání energie z hnědého uhlí, které by jinak zůstalo pod zemí.

Ze zjištění také vyplývá, že německý zákaz vytápění kotly na plyn a topný olej donutí majitele domů používat elektrická tepelná čerpadla, což podnítí další spalování hnědého uhlí. Navíc se ani výrazně nesníží objem vytěžené a spálené ropy — zkrátka se jen využije jinde.

Jakkoli mohou být tato zjištění frustrující, přinejmenším naznačují, že spotřebitelské země nejsou zcela bezmocné. Společnými silami mohou donutit vlastníky zdrojů, aby ponechali ropu v zemi.

Dosažení účinné koordinace prostřednictvím globálních dohod bude bezpochyby nesmírně obtížné, zejména s ohledem na rostoucí geopolitické napětí. Nelze například doufat, že by Čína jen z pocitu klimatické solidarity bránila svým spotřebitelům kupovat levnější ropu uvolněnou některými západními zeměmi. Globální mírový řád je základním předpokladem, aby lidstvo dokázalo společným politickým jednáním internalizovat největší externalitu ve svých dějinách.

Z anglického originálu COVID as a Natural Experiment for Climate Policy s přihlédnutím k německé verzi, publikovaných internetovým magazínem Project Syndicate, přeložil OTAKAR BUREŠ. Text v DR vychází ve spolupráci s Friedrich-Ebert-Stiftung Praha.