„Neexistuje žádná alternativa.“ Nechvalně proslulý thatcherovský slogan po desetiletí umožňoval diskreditovat jakýkoli odpor vůči stávajícímu dominantnímu ekonomickému systému. Jako odpovědi se ho dostávalo každému, kdo se vůči kapitalismu vymezil kvůli jeho koloniálním kořenům, soustavnému prohlubování sociálních nerovností či podílu na klimatické krizi. Vzhledem k tomu, že mnozí z nás mají z destruktivního fungování stávajícího ekonomického systému prospěch, konfrontace s ním může být nepříjemná a navrhování životaschopných alternativ je nelehký úkol.

Bestseller Jasona Hickela Méně je více (Less is More) je v tomto směru vítaným povzbuzením. Antropolog působící na London School of Economics a Barcelonské univerzitě se v něm vrací k myšlence, že kapitalismus, založený na tvorbě zisku a jeho investování, to jest na myšlence zdánlivě nekonečného růstu, je dlouhodobě neudržitelný. Z ryze materiálního hlediska má totiž planeta, na níž a z níž žijeme, několik nezpochybnitelných ekologických hranic. Jejich překročení by vedlo k ničivým důsledkům.

Hickel také na základě spolehlivých údajů dokládá, že „zelený růst“ — ekonomický růst odpoutaný od nadměrné energetické a materiální stopy — zřejmě vede do úplně stejné slepé uličky, poněvadž technologické inovace samy o sobě nestačí na kompenzace stupňujících se ekologických zátěží. Zkrátka si budeme muset vybrat: kapitalismus, nebo život?

Těm, kteří upřednostňují druhou z možností, nabízí Hickel věrohodnou alternativu: ekonomiku, jejímž organizačním principem je ekologická stabilita a blahobyt lidí, nikoli tupá honba za zisky akcionářů a růstem HDP. Hickel přitom není zdaleka prvním autorem, který přichází s myšlenkami nerůstu, ale srozumitelnost jeho argumentů a způsob, jakým dokáže své úvahy vtělit do konkrétních a realizovatelných politických návrhů, přináší do současné debaty svěží vítr — a také naději v časech, které jinak působí vcelku ponuře a tísnivě.

Navzdory všem svým kvalitám ovšem Hickelova kniha naplňuje příslib, formulovaný v jejím podtitulu: Jak nerůst zachrání svět, jen zčásti. Ačkoli nabízí alternativu, která má potenciál získat podporu převážné většiny lidí, sama o sobě cestu k dosažení takového cíle neformuluje.

Má-li „zachránit svět“, musí politika dobrého života v rámci ekologických mezí kromě dobrých knih a skupiny přesvědčených čtenářů získat i skutečnou politickou moc. Jak toho lze dosáhnout? A to ve specifickém kontextu stávajícího západního politického systému jednadvacátého století, který bychom mohli označit za parlamentní demokracii s výraznými oligarchickými rysy a neliberálními sklony?

Změna politika není uskutečnitelná bez získání moci

Otázkou, jak získat moc, se zabývají Bruno Latour a Nikolaj Schultz ve svém stručném politickém pojednání Poznámka k nové ekologické třídě (Mémo sur la nouvelle classe écologue). Vypočítávají v něm skupiny obyvatel, které by těžily z politiky, jež by jako své východisko brala obyvatelnost planety; jsou to v podstatě všichni až na jedno procento nejbohatších. Podle Latoura a Schultze je třeba najít způsob, jak velmi různorodé skupiny spojit v jeden proud, aby se mohly prosadit jako většina. Jedině tak lze přesvědčivě a demokraticky legitimizovat novou státní moc.

Každý, kdo má jen špetku zkušenosti s komplikovaným procesem vytváření aktivistických koalic, si asi na tomto místě položí otázku, zda je skutečně prospěšné snažit se propojit dělníky, ženy, domorodé obyvatelstvo, postkoloniální aktivisty, zemědělce, zahrádkáře, vědce, vynálezce, ekologicky uvědomělé podnikatele a další rozmanité skupiny do jednoho proudu se společným zájmem. Čtivá knížka Latoura a Schultze k tomu obsahuje řadu dobrých podnětů.

Latour a Schultz se přitom často odvolávají na dílo Antonia Gramsciho (1891—1937). Není na tom nic překvapivého, neboť myšlenky italského marxisty jsou, hledáme-li odpověď na otázku, jak získat moc, mimořádně inspirativní. Gramsci definoval politiku v podstatě jako boj o hegemonii, tedy dominanci určitého souboru společenských názorů, hodnot a norem, který se zabuduje do společenských institucí, a vyloučí tak odlišné perspektivy.

Hegemonie vymezuje horizont toho, co považujeme za politicky možné, reálné, nutné a žádoucí — a co nikoli. Takovýto soubor představ se ovšem nevytváří a neudržuje sám od sebe, nýbrž vyžaduje neustálý politický zápas — aktivní a strategické zasahování do běhu dějin. Podle Gramsciho se jedná o boj, jehož povaha je do značné míry kulturní: vede se prostřednictvím vzdělávání, vědy, médií, umění a kultury každodenního života, jejichž prostřednictvím lze ovlivňovat myšlenky, hodnoty, a dokonce i emocionální struktury a identity, které ve společnosti převládají.

Kterak neoliberalismus ke své hegemonii přišel

Už čtvrtou dekádu žijeme pod hegemonií neoliberalismu, která započala nástupem Thatcherové k moci a která se podle všeho nyní konečně chýlí ke konci; jakkoli skon neoliberalismu byl ohlašován už mnohokrát a prozatím vždy předčasně. Podle neoliberálního přístupu se vlády mají na prvním místě starat o hospodářský růst, a to prostřednictvím deregulace a privatizace. Občané se tu berou především jako soběstační jednotlivci, kteří sledují své „vlastní zájmy“ a navzájem si „volně“ konkurují.