↗

Poutavá by mohla být například myšlenka „radikální hojnosti“. Skoncujeme-li s nedostatkem, který kapitalismus uměle vytváří, můžeme mít nakonec všichni lepší přístup ke statkům potřebným k dobrému životu. Foto Gerhard Bögner, Pixabay

„Neexistuje žádná alternativa.“ Nechvalně proslulý thatcherovský slogan po desetiletí umožňoval diskreditovat jakýkoli odpor vůči stávajícímu dominantnímu ekonomickému systému. Jako odpovědi se ho dostávalo každému, kdo se vůči kapitalismu vymezil kvůli jeho koloniálním kořenům, soustavnému prohlubování sociálních nerovností či podílu na klimatické krizi. Vzhledem k tomu, že mnozí z nás mají z destruktivního fungování stávajícího ekonomického systému prospěch, konfrontace s ním může být nepříjemná a navrhování životaschopných alternativ je nelehký úkol.

Bestseller Jasona Hickela Méně je více (Less is More) je v tomto směru vítaným povzbuzením. Antropolog působící na London School of Economics a Barcelonské univerzitě se v něm vrací k myšlence, že kapitalismus, založený na tvorbě zisku a jeho investování, to jest na myšlence zdánlivě nekonečného růstu, je dlouhodobě neudržitelný. Z ryze materiálního hlediska má totiž planeta, na níž a z níž žijeme, několik nezpochybnitelných ekologických hranic. Jejich překročení by vedlo k ničivým důsledkům.

Hickel také na základě spolehlivých údajů dokládá, že „zelený růst“ — ekonomický růst odpoutaný od nadměrné energetické a materiální stopy — zřejmě vede do úplně stejné slepé uličky, poněvadž technologické inovace samy o sobě nestačí na kompenzace stupňujících se ekologických zátěží. Zkrátka si budeme muset vybrat: kapitalismus, nebo život?

Těm, kteří upřednostňují druhou z možností, nabízí Hickel věrohodnou alternativu: ekonomiku, jejímž organizačním principem je ekologická stabilita a blahobyt lidí, nikoli tupá honba za zisky akcionářů a růstem HDP. Hickel přitom není zdaleka prvním autorem, který přichází s myšlenkami nerůstu, ale srozumitelnost jeho argumentů a způsob, jakým dokáže své úvahy vtělit do konkrétních a realizovatelných politických návrhů, přináší do současné debaty svěží vítr — a také naději v časech, které jinak působí vcelku ponuře a tísnivě.

Navzdory všem svým kvalitám ovšem Hickelova kniha naplňuje příslib, formulovaný v jejím podtitulu: Jak nerůst zachrání svět, jen zčásti. Ačkoli nabízí alternativu, která má potenciál získat podporu převážné většiny lidí, sama o sobě cestu k dosažení takového cíle neformuluje.

Má-li „zachránit svět“, musí politika dobrého života v rámci ekologických mezí kromě dobrých knih a skupiny přesvědčených čtenářů získat i skutečnou politickou moc. Jak toho lze dosáhnout? A to ve specifickém kontextu stávajícího západního politického systému jednadvacátého století, který bychom mohli označit za parlamentní demokracii s výraznými oligarchickými rysy a neliberálními sklony?

Změna politika není uskutečnitelná bez získání moci

Otázkou, jak získat moc, se zabývají Bruno Latour a Nikolaj Schultz ve svém stručném politickém pojednání Poznámka k nové ekologické třídě (Mémo sur la nouvelle classe écologue). Vypočítávají v něm skupiny obyvatel, které by těžily z politiky, jež by jako své východisko brala obyvatelnost planety; jsou to v podstatě všichni až na jedno procento nejbohatších. Podle Latoura a Schultze je třeba najít způsob, jak velmi různorodé skupiny spojit v jeden proud, aby se mohly prosadit jako většina. Jedině tak lze přesvědčivě a demokraticky legitimizovat novou státní moc.

Každý, kdo má jen špetku zkušenosti s komplikovaným procesem vytváření aktivistických koalic, si asi na tomto místě položí otázku, zda je skutečně prospěšné snažit se propojit dělníky, ženy, domorodé obyvatelstvo, postkoloniální aktivisty, zemědělce, zahrádkáře, vědce, vynálezce, ekologicky uvědomělé podnikatele a další rozmanité skupiny do jednoho proudu se společným zájmem. Čtivá knížka Latoura a Schultze k tomu obsahuje řadu dobrých podnětů.

Latour a Schultz se přitom často odvolávají na dílo Antonia Gramsciho (1891—1937). Není na tom nic překvapivého, neboť myšlenky italského marxisty jsou, hledáme-li odpověď na otázku, jak získat moc, mimořádně inspirativní. Gramsci definoval politiku v podstatě jako boj o hegemonii, tedy dominanci určitého souboru společenských názorů, hodnot a norem, který se zabuduje do společenských institucí, a vyloučí tak odlišné perspektivy.

Hegemonie vymezuje horizont toho, co považujeme za politicky možné, reálné, nutné a žádoucí — a co nikoli. Takovýto soubor představ se ovšem nevytváří a neudržuje sám od sebe, nýbrž vyžaduje neustálý politický zápas — aktivní a strategické zasahování do běhu dějin. Podle Gramsciho se jedná o boj, jehož povaha je do značné míry kulturní: vede se prostřednictvím vzdělávání, vědy, médií, umění a kultury každodenního života, jejichž prostřednictvím lze ovlivňovat myšlenky, hodnoty, a dokonce i emocionální struktury a identity, které ve společnosti převládají.

Kterak neoliberalismus ke své hegemonii přišel

Už čtvrtou dekádu žijeme pod hegemonií neoliberalismu, která započala nástupem Thatcherové k moci a která se podle všeho nyní konečně chýlí ke konci; jakkoli skon neoliberalismu byl ohlašován už mnohokrát a prozatím vždy předčasně. Podle neoliberálního přístupu se vlády mají na prvním místě starat o hospodářský růst, a to prostřednictvím deregulace a privatizace. Občané se tu berou především jako soběstační jednotlivci, kteří sledují své „vlastní zájmy“ a navzájem si „volně“ konkurují.

Mimochodem, jednou z alternativ, které na počátku poněkud zastřely vzestup neoliberální hegemonie, bylo právě nerůstové myšlení. Poté, co Římský klub vydal v roce 1972 zprávu Meze růstu, se myšlenky nerůstu nakrátko v politice slibně prosazovaly, dokud je v sedmdesátých letech energetická krize neodsunula na druhou kolej.

Političtí myslitelé Nick Srnicek a Alex Williams doporučují, abychom se ze strategie, kterou se prosadila neoliberální hegemonie, poučili. Ve svém manifestu Vynalézání budoucnosti rekonstruují historii a metody Montpelerinské společnosti, klubu neoliberálních ekonomů, kterému se nakonec podařilo proměnit celý svět.

Friedrich Hayek (1899-1992) a jeho kolegové po desetiletí trpělivě rozšiřovali svůj vliv prostřednictvím mezinárodní sítě think tanků, obsazováním klíčových institucionálních pozic na významných univerzitách, lobbováním u rozličných vlád a popularizací svých myšlenek publikováním článků v hojně čtených denících a časopisech. Aktivním formováním názorů veřejnosti i elit Montpelerinská společnost vyvolala dynamiku, která v důsledku vedla k nastolení nové podoby představ o tom, co je „normální“, neboli selského rozumu.

Nerůstové myšlení nemá dnes ve střetu politických idejí prakticky žádné zastoupení: skoro žádný politik je otevřeně nehájí a jakkoli stále více proniká do obecného povědomí, výrazná většina lidí je stále ještě nepovažuje za relevantní. Závratné tempo, jímž nyní postupuje ekologická a sociální krize, ovšem neklade snahám o proměnu kulturně-politické hegemonie jen překážky, nýbrž i nabízí příležitosti.

Na jedné straně nemáme k dispozici celé dekády, jež Montpelerinské společnosti trvalo prosazení změn, o něž usilovala. Na druhou stranu stupňující se vědomí naléhavosti situace může urychlit kvas myšlenek, jež vycházejí z aspirace nastolit zcela odlišný společenský model. Přitom předem samozřejmě nic nezaručuje, že bude spravedlivější a udržitelnější než ten současný.

Důležitým odvětvím, v němž se musí nerůstoví myslitelé prosazovat vůči současné hegemonii, je ekonomie. Univerzitní přednášky, odborné komentáře v televizi a novinách, analýzy ve směrodatných ekonomických časopisech a složení poradních orgánů vlád a korporací stále ještě odrážejí převládající ideologický konformismus, podle nějž je růst základní podmínkou zdravé ekonomiky.

Pokusy o proměnu smýšlení elit se navíc musí uskutečňovat v mezinárodním měřítku. V současné vysoce globalizované ekonomice je totiž svoboda jednotlivých zemí zvolit si radikálně odlišný ekonomický kurz výrazně omezena.

Jak promlouvat k masám

Z gramsciovské perspektivy je skvělé, že Hickelova kniha Méně je více není nepřístupnou akademickou prací, ale bestsellerem, který se čte jedním dechem. Díky své čtivosti může přesvědčit mnohé, kteří v dané oblasti nejsou odborníky, o naprosto destruktivní povaze převládajících ekonomických názorů a přístupů, stejně jako o výhodách alternativního modelu.

Pro ovlivňování veřejného mínění v masovém měřítku máme slovo, kterému se obyčejně raději obloukem vyhýbáme: propaganda. A přitom právě propaganda je důležitou složkou účinné strategie směřující k proměně kulturně-politické hegemonie. Racionální argumenty založené na důkladném vědeckém nebo novinářském poznání, jakými jsou například právě ty Hickelovy, jsou pro plodnou veřejnou debatu nezastupitelné. Jako prostředek politické komunikace ale velmi často nepostačují.

Na Gramscim staví politoložka Chantal Mouffeová, která ve své knize O političnu (On the political) vychází z předpokladu, že podstatou politiky není snaha o nalézání rozumného konsenzu, ale spíše střet o hegemonii mezi soupeřícími alternativy. Její výklad pomáhá pochopit, proč mají vědecké zprávy o změně klimatu a rozvratu životního prostředí často až překvapivě omezený dopad na veřejné mínění a tvorbu politiky.

K ničemu obvykle nevede ani politická propaganda opírající se o morální argumenty. Jak vysvětluje Mouffeová, když svého politického protivníka vykreslíte jako morálně zavrženíhodného, učiníte z něj nepřítele — vzpomeňte jen na „dobré“ demokraty versus „zlé“ pravicové populisty nebo na snahu démonizovat spotřebitele, kteří se nechovají ekologicky odpovědně.

Vede to k tomu, že své politické protivníky už nerespektujete jako rovnocenné partnery, s nimiž lze navzdory hlubokým rozdílům vést debatu. Takový moralizující přístup je většinou kontraproduktivní: místo toho, aby protivníka oslabil, posiluje ho a v nejhorším případě vede k zášti a násilí.

Sama Mouffeová přitom zdůrazňuje, že emoce a vášně mají velký mobilizační potenciál. V zastupitelské demokracii by se politické strany a občanské organizace měly kromě promýšlení programů soustředit i na tvorbu inspirativní kolektivní totožnosti, k níž mohou občané emocionálně přilnout.

Nabízí se zde otázka, zda by se zastánci nerůstu nemohli přiučit u nechvalně proslulého komunikačního stratéga Edwarda Bernayse (1891-1995). Jeho myšlenky o reklamě a propagandě zásadně proměnily způsob, jakým jsou prezentovány spotřební výrobky, ale rovněž to, jak se chovají politici a jak se prosazují politické ideologie a programy.

Inspirován teoriemi svého strýce Sigmunda Freuda (1856—1939) Bernays tvrdil, že mnoho lidských představ a činů pramení z tužeb, jež lidé obyčejně potlačují. Většina rozhodnutí, která jako spotřebitelé nebo voliči činíme, není podle něj založena na racionálních úvahách, ale právě na hlubších emocionálních tužbách; nutkáních, která jsou velmi individuální, ale zároveň sdílená s nespočtem dalších lidí.

V knize Propaganda shrnul Bernays takovýto názor lakonicky: „Lidské touhy jsou párou, která pohání společenský stroj.“ Obchodník prodá auto ne díky tomu, že popíše technické vlastnosti motoru, ale daleko spíš díky tomu, že stroj vylíčí jako symbol mužnosti a touhy po svobodě a dobrodružství.

Apel na emoce

Jaké emoce a identity lze využít, chceme-li utvářet účinnou propagandu ve prospěch nové politiky dobrého života v ekologických mezích? Je nabíledni, že převládající představa neomezené individuální svobody volby je s myšlenkou planetárních mezí a nerůstovou politikou neslučitelná.

Zdánlivě nekonečná rozmanitost spotřebitelských nabídek je přitom silným lákadlem podněcujícím touhy širokých vrstev lidí. Bez ohledu na to, že za nimi ve skutečnosti stojí destruktivní monokultury ropných, zemědělských či oděvních korporací a podobných struktur.

Lidé ale nejsou jen spotřebiteli. Jsme také starostlivé a zranitelné bytosti toužící po bezpečí, jistotě, dobrém zdraví a sounáležitosti. V konfrontaci široké veřejnosti se skutečným rozsahem a okolnostmi ekologické katastrofy tkví obrovský nevyužitý komunikační potenciál. Nezakládá se ale na tom, že veřejnosti poskytneme více informací, ale na tom, že je proměníme v něco hmatatelného a emociálně sdělného.

Co třeba kdybychom si dokázali konkrétněji představit potenciální dopad ekologické katastrofy na náš vlastní každodenní život, na naše místní životní prostředí, na naše vlastní těla a těla našich blízkých? Lidé, kteří se proti tíze katastrofických zpráv obrnili apatií, tak učinili především proto, že šokující informace nevedly k radikálním politickým změnám, jež jsou zapotřebí.

Proto jsme dnes též bytostmi, jež překypují hněvem. Setrvačnost politiky prohlubuje pocit vlastní bezmoci, palčivé vědomí nespravedlnosti, ba i chuť po pomstě: jak je možné, že velcí znečišťovatelé mohou nadále dosahovat ohromných zisků, a někdy dokonce shrabovat dotace, zatímco na spodních příčkách sociálního žebříčku stále více lidí tře bídou s nouzí? Chceme vzít vládu věcí svých zpět do vlastních rukou — nebo alespoň mít pocit, že naši političtí zástupci skutečně jednají v našem zájmu. Přece právě proto jsme je volili na radnice, do parlamentů a vlád, nebo ne?

Vedle nepříznivých emocionálních impulsů je tu ale i řada kladných podnětů, které mohou pomoci vrátit dějinám smysluplný směr. Myšlenka nápravy a regenerace poškozených ekosystémů a komunit může vyvolat velké nadšení, stejně jako vize, že se technologické inovace vymaní z dusivé logiky trhu, zisku a růstu.

Hickel zmiňuje, že poutavá by mohla být i myšlenka „radikální hojnosti“. Skoncujeme-li s nedostatkem, který kapitalismus uměle vytváří, můžeme mít nakonec všichni lepší přístup ke statkům potřebným k dobrému životu.

Politika dobrého života v ekologických mezích bez ekonomického růstu také nabízí perspektivu různých forem emancipace člověka. Například bychom mohli konečně rozbít nerozumnou hodnotovou hierarchii, která staví bariéry mezi manuálně a intelektuálně pracujícími. Nebo zbavit koncept péče jeho přežitého genderového pojetí — jako by měla být něčím ryze „ženským“.

Sama práce se může stát něčím, co nám bude přinášet do života smysl, sebeúctu a hrdost. V hloubi duše také přece všichni toužíme po lepší rovnováze mezi prací a volným časem, po klidu, možnosti seberozvoje v mnoha různých činnostech nebo jen po společném trávení času s blízkými lidmi. Koneckonců jsme mimo jiné bytosti společenské a rádi jsme součástí komunity.

Kolik jen místních sociálních vazeb zpřetrhaly supermarkety a nákupní centra? Ať žijí naše malé obchůdky! Pryč s řetězci a anonymními nadnárodními společnostmi. Chceme mít možnost popovídat si s pekařem na rohu, pěstitelem ovoce a zeleniny, truhlářem, krejčím a opravářem kol. Chceme se s nimi bavit o ceně výrobků, které kupujeme, vědět, odkud pocházejí, a tak dále.

Uvedená široká škála emocí má kořeny v udržitelnějším pojetí „dobrého života“, než jaké skýtá spotřebně-výrobní systém, který dnes ovládá naši kolektivní představivost. Jak můžeme takovéto emoce promítnout do funkčních nástrojů propagandy? Na jaké publikum bychom ji měli zaměřit, jakými kanály a jakým způsobem? Jaké politické strany, aktéry a organizace občanské společnosti musíme přesvědčit, aby nám pomohli utvořit novou představu o tom, co je „normální“, novou podobu selského rozumu?

Jednou ze skupin, které si obdobné otázky kladou, je bruselská organizace Komando pro nerůstovou propagandu (Degrowth Propaganda Squad). Jeho cílem je představovat nerůstovou politiku jako odpověď na krizi životních nákladů i na rozvrat životního prostředí. Svými kampaněmi a sítí aktivistů, akademických výzkumníků a umělců ukazují jeden z přístupů, jímž lze získat odbory, politické strany a další činitele, kteří rozhodují o dalším směřování společnosti.

Článek publikovaný původně na webu Green European Journal pod názvem How Degrowth Can Win Political Favour and the Masses přeložili OTAKAR BUREŠ a DANIEL KOTECKÝ.