Jak by z hlediska vaší koncepce takzvané „věnečkové“ ekonomiky bylo možné změnit náš ekonomický systém tak, aby naplňoval potřeby všech lidí a přitom se držel v rámci mezí daných naší planetou?

Prostě to uděláme. Prosadíme zákony, které je potřeba prosadit a začneme zavádět taková legislativní a politická pravidla, která je potřeba zavést, namísto abychom donekonečna mluvili o tom, proč to nejde. Vezměme si třeba finanční systém. Ten by měl v ideálním případě fungovat v souladu s jediným souborem zákonů, které lidé měnit nemohou - a to jsou přírodní zákony, principy, jimiž se řídí ekosystém planety Země. Klima, kupříkladu, nekontrolujeme. Měníme ho, ale nemáme tu změnu pod kontrolou, nekontrolujeme cyklus vody, uhlíku, kyslíku či dusíku v přírodě. Jejich zákonitosti jsou dané tím, jak naše planeta funguje. Prostě to tak je.

Všechny naše systémy a instituce musíme proto přestavět, změnit jejich strukturu tak, aby byly s přírodními cykly v souladu a současně aby zajišťovaly spravedlivou distribuci statků. Ke změně struktury systémů potřebujeme zákony a regulace. Proto také může být Evropská unie průkopníkem takové zemi — vždyť již dnes určuje základy legislativy osmadvaceti států.

Jaké zákony a regulace jsou podle vás potřeba?

Dovolte mi nejprve vysvětlit, proč jsou vůbec zákony a regulace potřeba. Ve své podstatě jde v ekonomii především o zákony. A nemám na mysli ony takzvané „ekonomické zákony“, které si neoklasičtí ekonomové vymysleli, aby se mohli tvářit, že je ekonomie věda postavená na stejně solidním základě, jako newtonovská fyzika. Zákon nabídky a poptávky, zákon trhu, zákon klesajících výnosů: nic z toho doopravdy neexistuje jako obecný, daný princip, jímž by se fungování ekonomiky řídilo. Jen se tou terminologií vytváří zdání jakoby vědecké exaktnosti.

Ve skutečnosti je ekonomika dynamický systém, který se neustále vyvíjí a tudíž žádné pevné zákonitosti nemá — jen určitou strukturu. V jednadvacátém století musí tato struktura být regenerativní, to znamená, že naše spotřeba energie a zdrojů by měla být organizována způsobem, který nebude narušovat přírodní cykly a ničit život na Zemi, nýbrž bude naopak respektovat meze našeho planetárního ekosystému. Musí být ale také distributivní, čili fungovat tak, aby dynamika trhů nekoncentrovala statky a příjmy v rukou úzké menšiny, jednoho procenta nejbohatších — jak je tomu teď — ale smysluplně je distribuovala mezi všechny lidi.

Takže vrátím-li se k vaší otázce: jak se k takovému uspořádání dostat? Regulací struktury ekonomiky. Neoklasičtí a neoliberální ekonomové se příliš soustředí na cenové mechanismy. Kupříkladu zdanit či jinak zpoplatnit fosilní paliva je určitě dobrý nápad, ale nestačí to. V konečném důsledku je třeba změnit základy dnešního způsobu výroby. Nestačí chtít po firmě, aby se nějak přizpůsobila té či oné dani či jinému cenovému signálu. Ne, je třeba ji přimět, aby přehodnotila samo jádro svého ekonomického modelu.

Kupříkladu rozhodneme-li se, podobně jako to teď udělala Evropská unie, zakázat od roku 2025 jednorázové plasty či igelitové sáčky, jde o jasnou regulaci, která zasáhne samo jádro byznysu s plasty či obaly. Hráčům na trhu tak nebude stačit jen začít jinak počítat náklady — budou muset přepracovat svou nabídku výrobků a reorganizovat dodavatelské řetězce. Zákony a regulace tak v dlouhodobém výhledu dovedou změnit mnohem víc, než pouhé cenové mechanismy. Chceme-li změnit svět, budeme muset změnit zákony. To je podle mě čím dál jasnější.

Evropská komise právě publikovala svou vizi bezemisní ekonomiky pro rok 2050. Představme si, že máme rok 2050. Jak bude vypadat náš ekonomický systém?

A jde o budoucnost, v níž jsme jako lidstvo uspěli, nebo selhali?

Vyberte si.

Mě právě víc zajímá, jaká by vypadala budoucnost, v níž uspějeme. Představme si tedy takový úspěšný scénář pro spokojené jednadvacáté století. Evropská unie se přestane soustředit na nominální ekonomický růst a přejmenuje své Generální ředitelství pro „růst“ (DG Growth, hlavní ekonomický útvar Evropské komise, pozn. překl.) na ředitelství pro „spokojenost“ (DG Thrive). Ekonomové se konečně naučí chápat svět v jeho komplexnosti, začnou ve svých modelech používat nejnovější poznatky z vědy o systémové dynamice a přiznají si, že nic není stabilní. „Pakt stability a růstu“ bude považován za překonaný a bude přepracován v „Pakt odolnosti a spokojenosti“.

Různá oddělení Evropské unie se budou na navrhované politiky zásadně dívat z hlediska toho, zda přispívají k vytváření ekonomické struktury, která bude regenerativní a distributivní. To by mělo být ústřední kritérium: posouvá nás ta či ona konkrétní politika k tomu, abychom dokázali žít a fungovat v souladu s přírodními cykly života na Zemi? Distribuuje ta či ona politika zdroje bohatství způsobem, který přispívá k vytváření spravedlivé a ekologické společnosti? Protože veškeré výzkumy, které máme dnes k dispozici — dokonce i ty z Mezinárodního měnového fondu — potvrzují to, že ve společnosti postižené vysokou mírou nerovnosti ekonomika nevzkvétá a potřeby lidí neuspokojuje.