Jak dále? Cestou lidové fronty
Paul MasonBritský levicový myslitel a žurnalista předkládá svůj pohled na úpadek středových a levicových stran v současné Evropě a navrhuje inspiraci z třicátých let. Dnešní systém je podle něj tak silný, že jej může změnit jen širší aliance.
Pokud chceme bojovat se znovu-vzmáhající se krajní, konzervativní a populistickou pravicí účinně, musíme pochopit, co za jejím vzestupem stojí. Podle mne netkví pomyslné jádro pudla ani tak ve fungování ekonomiky, jako spíše v nekoherentním narativu současného ekonomického modelu.
Neoliberální doktrína před rokem 2008 říkala: „Trh a volnotržní principy jsou jediná cesta; vše půjde dál jako nyní, jen bude každý rok vždycky o trochu lépe.“ Po roce 2008 říká: „Vše půjde dál jako nyní, jen bude každý rok vždycky o trochu hůře.“ Za krize podržely globální ekonomiku centrální banky. Byla více než deset let na kapačkách. Jemonže ideologie žít na kapačkách nemůže. Lidský mozek si žádá koherenci — a volný trh s parametry, které vyhovují především bankám, spekulantům s nemovitostmi a technologickým monopolům, koherentní narativ postrádá.
Ve své chystané knize Clear Bright Future: A radical defence of the human being vysvětluji, že to nejpodstatnější z krize, jíž zažíváme, se nedohrává ani v politice, ani v ekonomice, ale v nás lidech.
Neoliberalismus je — tedy pro mne a pro ty, kdo vidí věci podobně — nikoliv doktrína, ale objektivní systém. Jeho klíčovým rysem se stalo zavádění norem tržního jednání do všech aspektů lidského života. A od poloviny nultých let se tak děje čím dál více donucováním — ignorováním demokraticky vyjádřených tužeb lidí ve starých demokraciích za souběžného prosazování zvrácených škrtů, privatizací a nárůstu nerovnosti.
Strategickou chybou evropské sociální demokracie nebylo pouze přijmout — po vzoru Tonyho Blaira — permanentnost projevů neoliberalismu. Bylo jí naše rozhodnutí uložit principy neoliberální ekonomie do jádra Lisabonské smlouvy (smluvní pilíř dnešního fungování EU — pozn. překl).
1) v dnešním (neoliberálním, resp. neo-neoliberálním) systému se diametrálně liší to, jak se mluví o tom, že funguje (a to i v případě klasické kritiky!), a jak skutečně funguje,
2) Čína, Rusko a USA se aktuální podobě systému přizpůsobily, a i když říkají to nebo ono, účelově se snaží všech nových rysů využívat. EU se tak nechová, působí, že neví, kolik uhodilo, a na venek jede dál podle klasické neoliberální idologie s malým přídavkem evropského sociálna,
3) zcela zásadně se mezi pozorovateli podceňuje způsob, jakým dokáží současný systém využívat banky, kolosy se státní účastí nebo podporou (tj. využívající ve velkém dotací, vlivu na politiky či účinného lobbyingu), technologičtí giganti i velké špinavé peníze. Mluví se kdyžtak stále jen daňových podvodech a o moci klasických korporací jako před patnácti lety, což je chyba,
4) většina z toho negativního, co platí pro globální systém, platí i pro dnešní vnitřní trh EU, jenom v menším, i když se obhájci EU tváří, že nikoliv,
5) lidé onen rozpor mezi tím, co se o fungování ekonomiky (resp. trhu v EU) říká, a skutečností vidí, nebo alespoň z části pociťují,
6) i v důsledku popsaného má čím dále větší skupina Evropanů sklon utíkat od stran, které daný rozpor nepřipouštějí a nemluví o něm (podle Masona Labour Party, resp. dnešní soc. dem. obecně, ale u nás třeba i lidovci nebo TOP 09), ke krajní pravici.
K úvaze dávám, zda podobné vycítění rozpou-falše mezi reálným fungováním světa a způsobem, jak o něm mluví tradiční strany, není i jedním z důvodů neklesající podpory ANOfertu -- Andreje Babiše, který je skutečným, a to i ve smyslu "nefalšovaným", reprezentantem nového, to jest současného systému obecně.
Jiná věc je s Internacionálou, respektive s kooperací sociálnědemokratických stran. Trochu si vzpomínám devadesátá léta, kdy byla sice za zenitem, ale ještě fungovala. Skutečnost, že Evropská sociální demokracie už dneska není ani pro smích králíkům, působí přinejmenším pochmurně.
již vzhůru všichni jimž šat zhněd!
Poslední bitva vzplála...
Ale po brexitovém referendu se britský politický systém dostal do krize, protože není schopen vygenerovat žádnou reálnou variantu odchodu ze EU nebo setrvání v ní. Vzorem pro kontinentální Evropu být nemůže.