Pokud chceme bojovat se znovu-vzmáhající se krajní, konzervativní a populistickou pravicí účinně, musíme pochopit, co  za jejím vzestupem stojí. Podle mne netkví pomyslné jádro pudla ani tak ve fungování ekonomiky, jako spíše v nekoherentním narativu současného ekonomického modelu.

Neoliberální doktrína před rokem 2008 říkala: „Trh a volnotržní principy jsou jediná cesta; vše půjde dál jako nyní, jen bude každý rok vždycky o trochu lépe.“ Po roce 2008 říká: „Vše půjde dál jako nyní, jen bude každý rok vždycky o trochu hůře.“ Za krize podržely globální ekonomiku centrální banky. Byla více než deset let na kapačkách. Jemonže ideologie žít na kapačkách nemůže. Lidský mozek si žádá koherenci — a volný trh s parametry, které vyhovují především bankám, spekulantům s nemovitostmi a technologickým monopolům, koherentní narativ postrádá.

Ve své chystané knize Clear Bright Future: A radical defence of the human being vysvětluji, že to nejpodstatnější z krize, jíž zažíváme, se nedohrává ani v politice, ani v ekonomice, ale v nás lidech.

Neoliberalismus je — tedy pro mne a pro ty, kdo vidí věci podobně — nikoliv doktrína, ale objektivní systém. Jeho klíčovým rysem se stalo zavádění norem tržního jednání do všech aspektů lidského života. A od poloviny nultých let se tak děje čím dál více donucováním — ignorováním demokraticky vyjádřených tužeb lidí ve starých demokraciích za souběžného prosazování zvrácených škrtů, privatizací a nárůstu nerovnosti.

Strategickou chybou evropské sociální demokracie nebylo pouze přijmout — po vzoru Tonyho Blaira — permanentnost projevů neoliberalismu. Bylo jí naše rozhodnutí uložit principy neoliberální ekonomie do jádra Lisabonské smlouvy (smluvní pilíř dnešního fungování EU  — pozn. překl).

↗

Strany pravého a levého středu se už v 80. letech dohodly, že EU bude fungovat jako vnitřní volný trh s podporou pro slabší a užitečné. Dnes je třeba si přiznat, že tento záměr se daří naplňovat přinejlepším jen z části, unijní rétorice navzdory. I v EU vítězí nejsilnější a nejdravější, a to se sídly v nejbohatších zemích. Foto archiv DnC Struggle

Od roku 2008, kdy se započal viditelný rozpad dřívějšího geopolitického řádu, pozorujeme, jak se hospodářské supervelmoci snaží za vzájemného soupeření sledovat především vlastní zájem: Čína se svou měnovou manipulací a využíváním měkké síly skrze projekt Pás a cesta (v ČR známý jako nová Hedvábná stezka — pozn. překl); Rusko skrze anaxe a hybridní válku, jíž oslabuje demokracie; Spojené státy se svým obratem k izolacionismu za války v Sýrii i svým obratem ke konfrontačnímu chování na trzích pod Donaldem Trumpem.

Evropské unii, onomu velkému hospodářskému bloku s půl miliardou relativně dosti vzdělaných občanů, se nedaří mezi těmito politikami velkých mocností prosadit — a není to jen problém jejich institucí, které existují vedle silných tradičních národních.

Lisabonská smlouva ztělesňuje chápání EU jako otevřeného trhu tak, jak dnes funguje nejen v Evropě, ale na celém světě. Vyrostlo zde hřiště, na němž se prosazují hospodářské síly se státním krytím či polokrytím, od technologického monopolu Huawei ke Googlu a Facebooku, nebo všudypřítomné rychlé peníze, jež lije na trhy organizovaný zločin s ruským zázemím.

Když se lidé ptají: „Jak se Jeremymu Corbynovi podařilo vychytat trend?,“ když během jediného měsíce v roce 2017 vzrostla členská základna Labour Party na půl milionu a preference vyskočily z 25 na 40 procent, je má odpověď následující: „Protože nemá v hlavě jen kopii Lisabonské smlouvy.“

Ať už si myslíte o Brexitu cokoliv, a já byl proti němu, britský polovičatý vztah k projektu stále těsnější unie se ukázal být pro naši sociální demokracii výhodou.

Má-li si tedy levice vytyčit společnou účinnou agendu, musí být radikální. Řečeno natvrdo, musíme vykydat Lisabonskou smlouvu ze svých hlav a v případě německé sociální demokracie vykydat badgodesbergský princip „trh, kde to jde, stát, kde je to nutné“. Žijeme v globální vzájemně provázané ekonomice, kde ale každá z velkých sil přijala za svou strategii „ožebrač svého souseda“: každý z velkých hráčů se snaží využít zákonitostí systému a obohatit se na úkor slabších.

A bohužel, oním slabším hráčem je zde Evropská unie, jelikož její smluvní fundament nám zapovídá chránit náš průmysl, prosazovat státní pomoc a vlastnictví, uplatnit technologickou suverenitu. Mocní ze silných evropských zemí si přitom hrají v rámci EU tu samou hru na úkor slabších, využívaje mechanismy eurozóny a maastrichtská kritéria. Nebo jak lépe vysvětlit čtyřprocentní nezaměstnanost v Německu a pětadvacetiprocentní v Řecku (pokud tedy zavrhneme národní stereotypy)?

V dubnu 1934 se povedlo lidem práce ve Francii slavně „zezdola“ překonat stranické sektářství jejich sociálnědemokratických a komunistických lídrů, když trvali na potřebě jednotného boje proti fašismu. Výsledkem byla strategie lidové fronty prosazovaná následně Kominternou. Dnes už Kominternu nemáme a nemáme ani Socialistickou internacionálu, vedení PESu nemá možnosti jednat strategicky.

Čili nezbývá než budovat jednotu zdola, tak jako na začátku třicátých let.

Když si dnes vezmete britskou Labour Party, je to, svým způsobem, též něco na způsob lidové fronty. Setkává se tu stará syndikalistická levice a nová levice světa sítí ovlivněná enviromentalismem a autonomismem plus početný, ale dezorientovaný levý střed. Když sedím u nás na schůzi místní organizace, vidím lidi z každého z labouristických křídel, jak činí praktické kompromisy, aby udržely tuto neposednou káru v pohybu.

A navzdory ústupkům se nevzdávají, neodcházejí ze strany, ale vyjednávají a pracují dále; a to je důkaz, že sjednocení tohoto typu funguje. Je to sjednocení nad prozíravě pojatým a dle-priorit-odstupňovaným programem, který, bude-li naplněn, ukončí neoliberální éru v Británii, vezme útokem nerovnost a zvrátí změnu klimatu.

Z originálu The way forward: a Popular Front vydaného v The Progressive Post přeložil PETR JEDLIČKA.