V roce 1971 tehdejší americký prezident, republikán Richard Nixon vyhlásil: „Teď jsme všichni keynesiáni.“ V roce 2002 vyhlásil Peter Mandelson, pravá ruka Tonyho Blaira: „Teď jsme všichni thatcherovci.“ Sbohem, Keynesi.

Blairova Třetí cesta započala trend postupného pohybu labouristů čím dál více doprava. Nejprve se zdálo, že to přináší plody: Blair vyhrál a začal být napodobován evropskými sociálně-demokratickými stranami, o Billu Clintonovi nemluvě. François Mitterrand změnil profil v roce 1983, německá SPD ho následovala krátce poté. A stejně tak celá řada dalších stran.

A tak to máme. O pár dekád později nás obklopuje spoušť způsobená milostným románkem socialistů s neoliberalismem.

Po jeho působivém projevu v Le Bourget („Mým nepřítelem jsou finančníci.“) jsem volila s ochotou, byť nikoli s bezmezným nadšením, Françoise Hollanda. S postupem jeho volebního období, jsme se s lidmi, kteří se dopustili totožné volby, pokoušeli navzájem různě konejšit, ale nakonec nám k tomu nezbyl větší prostor než věta: „Aspoň už nezbývají žádné další sliby, které by mohl porušit.“

Ale on vždycky ještě něco dokázal najít. Nakonec sám pochopil, že nemá smysl, aby kandidoval podruhé a dnes se na něj vzpomíná hlavně jako na člověka, který dal jednomu procentu nejbohatších Francouzů miliony eur daňových poplatníků za falešné přísliby, že vytvoří nová pracovní místa.

Kolik z nás sledovalo, nejprve se znechucením, posléze v zoufalství, všude po Evropě sesuv sociálních demokratů do neoliberální pasti, když jedna země za druhou, jedna socialistická strana po druhé, jeden jejich předák vedle druhého postupně opouštěli vlastní zásady a vyhazovali do povětří základy socialismu? Rozhodli se držet se za šosy neoliberálů, aniž by si uvědomili, že voličská veřejnost vždy upřednostní originál před kopií.

↗

Řekni, kde ti voliči jsou, co se s nimi mohlo stát? A kde jsou ti politici, kterým dávávali své hlasy? Část se jich posunula více nalevo, byť ne až ke komunistům, někteří si myslí, že klíče k budoucnosti drží zelení, někteří ještě nenašli odvahu ukončit roky pokrytectví a přidat se otevřeně k pravici hlavního proudu. A někteří se dosud loajálně pokoušejí přebudovat své strany.

Právě poslední skupina, loajalisté, si musí zodpovědět věčnou — ačkoli leninskou — otázku: co dělat? Nabízím své odpovědi k diskusi.

• V mnoha místech už nejste většinovou stranou. Smiřte se s tím a soustřeďte se na budování aliancí. Kdekoli se vám nabídne prostor k dohodě — možná nepokrývající vše, ale aspoň základní priority, využijte ho, přičemž si dávejte pozor, abyste svého partnera nebrali za nic víc než právě takto. Roky se různí příznivci progresivní politiky pokoušeli spojit podobně zaměřené strany. Selhali. Prakticky všechny progresivní strany jsou příliš oddány tomu, co Freud nazýval „narcismus malých rozdílů“. Teď je vaše poslední šance.
• Odmítněte neoliberalismus viditelně a nahlas. Je nejvyšší čas, aby si sekulární levice vzala za příklad církev a nahlas vyřkla „Mea Culpa“, anebo ještě lépe „Nostra Culpa“. Pokud byste byli obeznámeni s podrobnostmi o tom, jak ideologie neoliberalismu vznikla, díky čemu se vzmohla a rozšířila po celém světě, zejména za podpory amerických průmyslových a pravicových kulturních elit, jež na to vynaložily miliardy, nikdy byste jim nesedli na lep.
• Zezelenejte. Nikdo už dnes nezpochybňuje realitu klimatických změn, ani — pokud nežije někde v jeskyni zapomnění — nepopírá jejich pravděpodobné důsledky. Pro socialisty ovšem životní prostředí bylo v zásadě vždy jen jakýsi intelektuální vedlejšák. Postavte stav přírody do ohniska veškerých svých úvah, kam patří, protože se z něj odvozuje tolik dalších zásadních motivů, včetně budoucnosti našich dětí či možného konce světa, jak jej dnes známe. Jak kdysi řekl ekologický ekonom Kenneth Boulding: „Každý, kdo věří, že na omezené planetě může trvat neomezený ekonomický růst, je buďto šílenec, anebo ekonom.“ Ekologická transformace je nevyhnutelná.
• A mluvíme-li o ekonomice, mezi prvořadé cíle, jakkoli z těch nejtěžších, musí patřit zkrocení finanční sféry. Všechny až na dvě z padesáti nejpropojenějších korporací na světě jsou finanční firmy. Vlastní své části navzájem mezi sebou a mají velké podíly v hlavních průmyslových korporacích. Pokud jedna z nich zkolabuje, dopadne to na všechny ostatní jako na kostičky domina vyrovnané v řadě — právě proto byl krach Lehman Brothers v roce 2008 tak ničivý. Příští bude o mnoho horší. Podle Bank of England, daňoví poplatníci v západních zemích zaplatili 14.000.000.000.000 — ano, 14 bilionů! — za úklid po minulém krachu. Pravděpodobně se vám nepodaří prosadit potřebné politické změny, ale přinejmenším můžete o hrozbě mluvit a upozorňovat na ni, aby vás pak veřejnost nepokládala za spoluviníky.

Levice nebyla takto slabá po celá desetiletí. Musíme se řídit Gramsciho pravidlem: „optimismus vůle, pesimismus rozumu“. Z místa, v němž jsme se dnes ocitli, bude třeba začít tou vůlí.

Z originálu What is To be Done vydaného v The Progressive Post přeložil JAKUB PATOČKA.