Hledá se levicová vláda. Zn. Spěchá

Radovan Bartošek

Sociální demokracie vstupovala do současné vlády s odůvodněním, že pouze ve vládním angažmá prosadí svůj program. Seznam bodů ze sociálnědemokratického programu, který se jim skutečně daří prosadit, je však velmi krátký.

Sociální demokracie po nedávno skončeném sjezdu nabrala druhý dech. Nové vedení strany vystupuje sebevědomě a optimisticky. Jihočeský majitel růžových brýlí, který se před rokem hlásil o místo u kormidla a tvářil se, že je připraven Janu Hamáčkovi zakroutit krkem a udělat z nejstarší partaje franšízu SPD, na sebe prozradil největší tajemství zemanovců, kterým je absolutní nekompetentnost a neschopnost, a sám na funkci prvního místopředsedy rezignoval.

ČSSD se zároveň začíná cítit alespoň trochu sebevědomě v Babišově vládě, především díky ministryni Janě Maláčové, která se straně snaží připomenout, že sociální demokracie má pomáhat chudým lidem.

Obávám se ale, že důvodů k optimismu stále mnoho není. Současná vláda, navzdory dílčím úspěchům, směřuje svou politikou ke krachu. Trest nepřijde hned, ale až se to stane, bude sociální demokracie spolupachatelkou. Přežije-li nejstarší partaj i zhroucení babišovského režimu, ví jen neexistující metafyzická entita na B.

Sociálnědemokratická vláda

Popořádku: O současné vládě panuje všeobecné povědomí, že je sociálnědemokratická, respektive že víceméně naplňuje ideové směřování sociálnědemokratického programu. Babišovi konečně do socialisty pravidelně spílá pravicová opozice, a i jemu samému se v pozici nedeklarovaného „reálného socialisty“ docela zalíbilo. Na jeho elektorát, který je z velké části tvořen bývalými nebo potenciálními voliči sociální demokracie, kašírovaná lidovost celkem funguje.

Strana ve střetu s Babišem prohrála a z různých důvodů nakonec akceptovala, že slovo lithium je potřeba vytěsnit hluboko do nevědomí. Důvěru voličů chce získat servilitou k politické linii stanovované premiérem velkotovárníkem. Sociální demokracie do vlády vstupovala s odůvodněním, že pouze ve vládním angažmá prosadí svůj program. Rád bych přátele z vedení strany požádal, aby nastínili, které body ze sociálnědemokratického programu prosadili. Obávám se, že ten seznam bude hodně krátký.

O této vládě se říká, že je sociálnědemokratická. Ze skutečné sociálně odpovědné politiky však nemá šanci prosadit nic. Foto Úřad vlády ČR

Několik pozitivních opatření, jako je zrušení karenční doby nebo zavedení slev na jízdné, bylo prosazeno spíše z premiérovy milosti. Babišovi nevadí, když se jeho voličům za jeho vlády zlevní cestovné. Když ale přijde na skutečnou sociálně odpovědnou politiku, která byť jen o kousek překračuje hranice vytyčené marketingovými mefistofelíky, není šance prosadit z programu ČSSD vůbec nic.

Navýšení důchodů (proti kterému ANO už v Sobotkově vládě opakovaně vystupovalo) je milostivě přijato a následně prodáváno jako Babišův úspěch. Zákon o sociálním bydlení, který je potřebný jako sůl a který byl už v Sobotkově vládě jedním ze stěžejních bodů sociální demokracie, je smeten ze stolu. Bez náznaku jakékoli argumentace, bez jakékoli koncepce, bez ambice řešit bytovou situaci desetitisíců těch nejpotřebnějších lidí.

Babiš-politik je v jádru pravičák. Před svým vstupem do politiky i dlouho po něm se otevřeně hlásil k ODS, svým politickým naturelem má asi nejblíž právě k pragmatickému ódéesákovi. Svět chápe jako souboj silných a slabých. V politice je pro něj v tuto chvíli výhodnější kupovat si masovou podporu těch nejslabších, v hloubi duše ale obyčejnými lidmi pohrdá. Sociální demokracii, její tradici a politická východiska nikdy nepochopil.

Stejně jako ostatní pravičáci si představuje sociálního demokrata jako benátského dóžete, který jede karnevalovými ulicemi a hází do davu zlaťáky. Až zdroje dojdou (až přijde krize), vše, co rozdal, v rámci „reforem“ škrtne. Že hnutí ANO nemá problém uvažovat nad spoluúčastní pacientů nebo ohrožovat systémy veřejného zdravotního pojištění nápady, na které by si svého času netroufl ani zlořečený Kalousek, můžeme konečně vidět v každodenním politickém provozu.

Sociální demokracie je rozpočtově odpovědná

Sociální demokracie ale není stranou, která plýtvá nebo rozhazuje. Respektive, správná sociálnědemokratická vláda by plýtvat prostředky neměla. Jak může ilustrovat i řada zahraničních zkušeností (ale koneckonců i naše vlastní zkušenost z šesti let bačování ODS), jsou to spíše pravicové vlády, které se chovají rozpočtově neodpovědně a způsobují rozsáhlé deficity, které po nich musejí levicové vlády sanovat. Sociální demokraté totiž nerozdávají, ale přerozdělují. Mezi oběma pojmy je zásadní rozdíl.

Nyní se dopustím malé ekonomické úvahy, chápajícímu čtenáři se předem omlouvám, především za její stručnost a z toho plynoucí nutné zjednodušení. Bohatství a prosperita moderní společnosti jsou zprostředkovány penězi, které představují společností akceptovaný nárok na poskytnutí služby nebo komodity. Čím častěji se peníze použijí (čím častěji se s nimi něco platí a kupuje), tím více „práce“ peníze vykonají. Pokud mám pod polštářem tisícikorunovou bankovku a neutratím ji, množství peněz vyjádřené bankovkou vlastně vyřazuji z ekonomického procesu.

Pokud tisícikorunu utratím za nákup služeb a zboží, mé peníze konají nějakou „práci“ — tím, že je dám třeba pekaři a holiči, umožním oběma, aby mi prodali své služby a zboží, realizovali svůj zisk a nakoupili od svých dodavatelů další zboží. Když si své tisícikoruny nebude pod polštářem škudlit více lidí, budou mít holič a pekař tolik zakázek, že si budou muset najmout zaměstnance — dají někomu práci, kterou stát zdaní a z mé tisícikoruny si vezme na daních a odvodech opět svůj dílek. Čím častěji se mých tisíc korun „obrátí“, tím větší užitek celé ekonomice přinese.

Ekonomický růst a oživení přichází tehdy, když je v ekonomice dostatek peněz a když je oběh těchto peněz co nejkratší. To ostatně úspěšně ukázaly i experimenty s lokálními měnami s řízenou ztrátou hodnoty, z nichž první se uskutečnily už za deprese ve 30. letech. Pokud chceme, aby se ekonomice i společnosti dařilo, musíme dát lidem peníze. Vůbec nejlepší institucí na utrácení peněz je pak střední třída. Tam, kde je silná a bohatá, se daří všem (v prvé řadě podnikatelům a byznysu). Potíž je v tom, že kapitalistická ekonomika se ze své podstaty snaží peníze od zaměstnanců v maximální možné míře dostat do kapes majitelů kapitálu.

Když jednomu tisíci z nás odejde naše tisícikoruna k vlastníkovi kapitálu, už si za ni nekoupí tisíc chlebů a nenechá se tisíckrát ostříhat. Chleby si koupí dva a možná si nechá udělat luxusní a drahý sestřih, drtivá většina z nashromážděného milionu ale skončí „pod bankovním polštářem“, kde bude třeba produkovat úrok nebo vytvářet jistinu pro nějaký dluh, ale už nebude obíhat v ekonomice a umožňovat, aby si za něj co největší množství lidí kupovalo zboží a služby. Tím samozřejmě netvrdím, že je špatné mít kapitál třeba v podílových fondech nebo že by si podnikatelé neměli brát úvěry. Poukazuji jen na potřebu určité rovnováhy.

Sociální demokracie do výše popsaného vztahu vstupuje a část peněz plynoucích pryč z ekonomického cyklu zase navrací zpátky. A to tím, že zavádí progresivní zdanění práce a kapitálu a (nejen) prostřednictvím mechanismů sociálního státu tyto prostředky dává zpět zaměstnancům a sociálně slabým a ohroženým lidem. Tím na jednu stranu naplňuje svůj sociální a mravní étos, kdy pomáhá těm, kteří pomoc potřebují, sanuje a oslabuje sociální nespravedlnost, a tak tlumí sociální konflikt, na stranu druhou tím ale také pomáhá ekonomice.

Protože těch tisíc lidí s malými příjmy si tisíc chlebů koupí zcela určitě. Sociálně stabilní společnost se silnou střední třídou a sociálním státem, který umožňuje důstojně, nebo alespoň snesitelně žít i většině těch nejslabších, je ideálním prostředím pro vznik nových podniků a firem, které mají komu prodávat své služby, ale i pro rozvoj občanské společnosti a demokracie.

Prchalova mez

Napíši to ještě jednou a zřetelně: sociálnědemokratická politika usiluje o stabilní a vyrovnaný systém sociálně zabezpečené a solidární společnosti, kterého dosahuje prostřednictvím progresivního zdanění. Systém, který na jednu z těchto komponent rezignuje (stabilitu, progresi a solidaritu), není sociálnědemokratický. Je jen nezodpovědný.

Současná vláda, jíž je ČSSD součástí, nerealizuje sociálnědemokratickou politiku, protože rezignovala na jakoukoli formu daňové progrese a solidaritou téměř otevřeně opovrhuje. Nepomáhá těm, kdo to potřebují (například matkám samoživitelkám nebo prostřednictvím zákona o sociálním bydlení lidem ohroženým sociálním vyloučením a chudobou), ale těm, u nichž Babiš větří kořist v podobě dvojciferné volební podpory. To, že se tyto dvě kategorie částečně překrývají, rozhodně mou ostrou tezi nevyvrací.

Netvrdím, že je špatně, že vláda navýšila penze nebo že zavedla pravicí nenáviděné slevy na jízdném. Naopak! Opatření sama o sobě jsou v pořádku, v pořádku ale není celkový politický a programový rámec. Vláda se nesnaží zajistit dostatečné příjmy, kterými by mohla nově zavedené politiky financovat dlouhodobě, i v situaci velkých daňových výpadků a ekonomického útlumu, ke kterému dojde spíše dříve než později.

Rozdělujeme peníze, které jsme nezískali díky systémovému nastavení spravedlivé daňové progrese, ale jen díky tomu, že se ekonomice momentálně daří. Tragickou ilustrací tohoto stavu jsou prosakující úvahy o tom, že aby bylo na zvýšení důchodů, možná vláda zruší slevy na jízdné pro děti a studenty. Pokud na tyto politiky nemáme dnes, z čeho budeme financovat nové sociální programy, až ekonomika oslabí?

V tom tkví obtížnost sociálnědemokratického úkolu: Musí vytvářet politiku ne na jedno volební období, ale na několik generací dopředu. Po dnešním karnevalu řepkového klauna přijde obyčejný den a my musíme mít alespoň na chleba. Důchodci, mladé rodiny nebo státní zaměstnanci si zaslouží víc, než je „sorryjako“. Jenže nic jiného než „sorryjako“ jim stát nebude moci nabídnout.

Vláda svou perspektivu omezila na přetahování jednotlivých resortů o celkovou sumu zdrojů a zcela si zakázala přemýšlet o tom, že je potřeba příjmy veřejných rozpočtů spravedlivě navýšit. Čísla popisující objemy zahraničního kapitálu, který je v podobě dividend každý rok z naší země vyváděn, se stala jen kulisou pro licitování o tom, jestli ubrat mladým rodinám, studentům nebo seniorům. Tyto úvahy nejsou sociální demokracie hodny.

Lakmusovým papírkem, který může otestovat skutečnou cenu nynějšího vládního uspořádání, je ministryní Maláčovou opakovaný návrh zavedení sektorové daně. To, jak zuřivě se této myšlence hnutí ANO nejen ústy ministryně financí brání, odhaluje, jak poctivě to kobliháři myslí třeba se seniory.

Mám proto pro sociální demokraty, kteří obhajují potřebu setrvání v koalici s lithiovým sedmilhářem potřebou prosadit oranžový program, návrh na takový malý experiment: Formulujte konkrétní návrh zavedení sektorové daně a zvýšení zdanění největších byznysů (třeba velikosti jistého holdingu). Pokud hnutí ANO takový konkrétní návrh v některé fázi legislativního procesu nepodpoří, nebo ho rovnou aktivně potopí, začněte uvažovat o odchodu z vlády. Sociálnědemokratický program se v ní totiž realizovat stejně nepodaří.

P.S. Jsem sociální demokrat.

    Diskuse (20 příspěvků)
    JP
    Josef Poláček, Invalidní důchodce a student
    March 25, 2019 v 11.22
    Spravedlivě progresivní daň
    Pane Bartošku, co je to vlastně ta "spravedlivě progresivní daň"? Jaká je přesně ta výše, to procento její progrese, aby bylo možno ji označit za "spravedlivou"?

    Pokud bychom totiž vycházeli z té premisy, že ti kapitalisté si tu naši tisícikorunu přivlastňují zcela zásadně neprávem - pak by bylo nutno jim ji vzít kompletně c e l o u; a neschovávat se za pláštíkem nějaké "daňové progrese".

    Ten problém je v tom: pokud bychom tak opravdu učinili, pak se okamžitě zhroutí další Váš požadavek: totiž požadavek vnitřně rovnovážné ekonomiky. Přesněji řečeno: zhroutí se celá ekonomika jako taková. Když kapitalisté ztratí kompletně svůj zisk, přestanou vyrábět. Přestanou podnikat.

    Aby bylo jasno: já v zásadě nezpochybňuji určitou oprávněnost Vaší argumentace. Samozřejmě, že když chudší část populace dostane více peněz, tak to bezprostředně zvýší spotřebu, a tedy i produkci, a tím i zaměstnanost.

    Ale opravdu bychom neměli propadat iluzi, že za podmínek kapitalismu můžeme vytvořit nějakou "spravedlivou" daňovou progresi. Kapitalismus žije výhradně z toho, aby si ten kapitalista tu naši tisícikorunu (tedy vzešlou z naší práce) přivlastnil. Je to samozřejmě - z našeho pohledu - velice nespravedlivé; ale všechny pokusy tuto nespravedlnost odstranit vedly jak známo pravidelně k totálnímu kolapsu celé ekonomiky.

    V závěru svého expozé zdůrazňujete, že jste sociální demokrat.

    Neodpustím si malou uštěpačnost: však ono je to na Vás také velice dobře vidět.

    Jako každý sociální demokrat se nalézáte totiž právě v té klasické - a neřešitelné - situaci, kdy chcete udělat spravedlivou tu společnost, která je ze své vlastní podstaty nespravedlivá. Vy chcete ochočit tygra kapitalismu, aby ten už nepojídal lidské maso, ale aby se spokojil s mlékem a trávou.

    Je opravdu málo pravděpodobné, že by se sociální demokracii kdy mohlo podařit toto dilema vyřešit.
    MP
    Martin Pleva, pedagog
    March 25, 2019 v 17.33
    A jaké máte řešení, vy, pane Poláčku?
    No samozřejmě žádné.
    MP
    Martin Pleva, pedagog
    March 25, 2019 v 17.35
    Autorovi:
    Nejvyšší čas socdem opustit!
    Když i ta Maláčová je tak krátkozraká... (s čímž souhlasím, nemyslím to vůbec ironicky).

    Bez nové levicové a liberální strany se dál nepohneme.
    IH
    Ivo Horák
    March 25, 2019 v 21.17
    S panem Poláčkem a dalšími se myslím shodnu (celkem lehko) v tom, že na místo kapitalismu se žádný perspektivní socioekonomický systém zrovna nedere. Co tedy dělat? Brát ohledy, ba "podstrojovat" existujícímu řádu? Bát se zhoršení ekonomického výkonu a hned ustupovat z třeba dosažitelných požadavků? Tak zrovna tohle kapitalisté, coby náš vzor, nedělají.

    Nedíval bych se zkrátka na kapitalismus zrovna jako na tygra. Myslím, že je to medvěd. Podobně jako člověk je medvěd všežravec, někdy je mu maso nejpřirozenější potravou, ale mnohdy dokáže být živ, ba ztučnět i z lesních bobulí.

    Progresivní daň je ve většině vyspělých zemí. Dosud je tam považována za natolik normální, že podnikatelé se pokusy dosáhnout rovné daně příliš nezaobírají. Východnější Evropa by neměla nadále chytračit a podobná pravidla by měla přijmout rovněž. Samozřejmě musíme počítat s tím, že naši podnikatelé se namlsali a jen tak, úplně bez cavyků, paty nesrazí. Na ústupky jsou ovšem zvyklí, třeba v případě cen, takže stačí být politicky rozhodní neméně než zákaznicky.

    A spravedlivá progresivní daň? Spíš bych řekl dobře vybalancovaná. Zákonodárci, kteří budou reprezentanty lidu, ne byznysu.
    JP
    Josef Poláček, Invalidní důchodce a student
    March 26, 2019 v 9.3
    Opakuji ještě jednou (zdá se, že to nějak ušlo všeobecné pozornosti): samozřejmě že to přerozdělení vytvořených hodnot (peněz, daní) ve prospěch méně majetných vrstev může (a má) do jisté míry svůj pozitivní efekt.

    To proti čemu jsem se obrátil byl ten termín "spravedlivě" progresivní daň. Protože se tu opět jednou sugeruje, že kapitalistický ekonomicko-společenský systém je možno tak nějak zhumanizovat, socializovat, udělat "přijatelným", jenom prostřednictvím u r č i t é míry přerozdělování, v klasickém sociálnědemokratickém provedení.
    MP
    Martin Profant
    March 26, 2019 v 13.18
    Josefu Poláčkovi
    Bartošek nepsal nic ekonomicky racionální progresivní dani. Psal o spravedlivé dani. A spravedlnost, jak jistě víte, je to, o čem se lidi domlouvají na agoře. V tomto případě o tom, jak velká břemena provozu věci společných by měl kdo nést.

    Ale i k té ekonomicky racionální dani -- USA prosperovaly v době, kdy nebyla neobvyklá daňová zátěž šedesát procent pro nejvyšší přijmové vrsty (resp. pro ty těsně pod nimi, ta daň mohla dosáhnout až devadesát procent). Takže bych se těch příliš demotivoných kapitalistů zase tolik nebál.
    JP
    Josef Poláček, Invalidní důchodce a student
    March 27, 2019 v 12.22
    Však právě o té "spravedlivé dani" jsem se rozepsal i já, pane Profante. ;-)

    Co se pak té daňové zátěže týče v USA týče, tak tady je ovšem možno celou záležitost vidět také přesně opačně: že jenom a právě v té fázi poválečného ekonomického boomu bylo možno daně vyšroubovat nahoru, aniž by to nějak nebezpečně podvázalo ekonomiku. Jakmile ale tento boom skončil, bylo nutné ty daně odbourat respektive zredukovat, aby se ekonomika mohla zase rozběhnout.
    MP
    Martin Profant
    March 27, 2019 v 12.55
    Josefu Poláčkovi
    A nevadí Vám při tom Vašem vidění jinak, že ty daně nebyly nejvyšší v období poválečného boomu, ale v sedmdesátých letech , že v pohodě přežily krizi v jejich první polovině a fungovaly ještě dalších dvanáct let?
    JP
    Josef Poláček, Invalidní důchodce a student
    March 28, 2019 v 12.9
    Nevím, jestli "v pohodě", pane Profante; míra daňového zatížení se ovšem nemění ze dne na den, to záleží také velice na tom jaká je zrovna u moci vláda.

    V Německu (ze kterého mám zkušenost) například strana liberálů na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let už dávno tlačila na svého koaličního partnera sociální demokracii, aby se stagnující ekonomice (s vysokou nezaměstnaností) pomohlo snížením daňového zatížení pro produkční sféru. Jenže - sociální demokracie potřebovala ty vysoké daně pro své sociální projekty (to jest, pro svou vlastní volební klientelu). A tak se s daněmi dlouhá léta nehýbalo.

    Až to jednou těm liberálům bylo už příliš; a tak vypověděli koaliční smlouvu, a dali se dohromady s křesťanskými demokraty. Tedy s pravicí. Tato nová koalice ovšem velice zredukovala všechny ty sociální vymoženosti zavedené předchozí sociálně demokratickou vládou; a těchto úspor využila pro snížení daní. Výsledek? Ekonomika se skutečně oživila, a nezaměstnanost znatelně klesla.
    MP
    Martin Profant
    March 28, 2019 v 12.34
    Josefu Poláčkovi
    Takže jsem se sice mýlil, když jsem psal o poválečném boomu, ale proč bych to uznal. K tomu Vašemu povídání o Německu -- existují takové řady čísel, které ukazují vývoj dańové záteže, rovnováhy veřejných financí a dokonce i těch rozmařilých sociálních vymoženosti, co o nich píšete -- a také vývoj nezaměstnanosti -- když se na ně podívate, jestlipak to bude štymovat s tím Vašim vyprávěním? Zkuste to, možná Vás to překvapí...
    Mimochodem, ono není těžké mít nízkou nezaměstnanost. Stačí k tomu vytvořit třídu pracující chudoby--to jest lidí, kteří by se při mzdě za svoji dřinu neobešli bez dávek. Žiji v zemi, kde se to demonstruje zcela explicitně.
    + Další komentáře