Německá SPD řeší podobné problémy jako tradiční sociální demokracie všude jinde. Patří k nim bezesporu hlavně to, že příliš nekriticky převzaly neoliberální imperativy a popřely tím do velké míry jak hodnoty, na kterých vznikly, tak odradily své primární voličské skupiny, pro které se tento přístup k politice ukázal být devastující. V lepším případě se sociálně demokratické strany v této etapě omezily na drobná parametrická přilepšení, či alespoň ochranu sociálních výdobytků před jejich oslabením či úplným zrušením.

V horším případě se ale mnohde, jako například právě v Německu, na neoliberálních reformách přímo aktivně podílely. V sousední zemi se v posledních letech množí studie a analýzy, které docházejí k závěru, že to byla právě tato proměna státu ze vstřícné a pevné záchranné sítě v přísného a lakomého drába, která vedla k nárůstu existenčního strachu a následnému nástupu autoritářského národovectví.

SPD nyní na novoročním zasedání svého předsednictva ohlásila v tomto ohledu velký paradigmatický obrat a i jinak si začíná při získávání ztracených voličů zpět vést strategicky poměrně šikovně. Vyplatí se tedy na její počínání podívat blíže.

Za pomyslný hřebíček do rakve se v případě německé sociální demokracie považují Hartzovy zákony přijaté rudo-zelenou koalicí pod vedením socialisty Gerharda Schrödera v roce 2005. Představují exemplární příklad neoliberální politiky takzvané třetí cesty, jejímž zastáncem byl Schröder spolu s například britským labouristou Blairem.

Jde o komplexní liberalizaci pracovního trhu a zpřísnění a krácení dávkových systémů. Nechvalně známým se stal hlavně čtvrtý z Hartzových zákonů, Hartz IV, který výrazně zpřísnil pravidla a omezil výši podpory pro dlouhodobě nezaměstnané včetně možnosti uvalení peněžních sankcí za chybějící spolupráci nezaměstnaného při hledání nové práce.

Země nevzkvétá

Na první pohled se dlouho zdálo, že německé hospodářství začalo vlivem reformy vzkvétat, protože se z „nemocného muže Evropy“, jak se Německu přezdívalo ještě začátkem tisíciletí, vyšvihlo do své stávající pozice ekonomického šampiona kontinentu. Jak to ale s makroekonomickými ukazateli bývá, při detailním pohledu na německý trh práce není na místě přílišný optimismus. Liberalizace trhu práce vedla zejména k nárůstu prekarizace a masivnímu rozmachu nízkopříjmového sektoru, který je v Německu nyní největší z celé Evropy.