Německá SPD řeší podobné problémy jako tradiční sociální demokracie všude jinde. Patří k nim bezesporu hlavně to, že příliš nekriticky převzaly neoliberální imperativy a popřely tím do velké míry jak hodnoty, na kterých vznikly, tak odradily své primární voličské skupiny, pro které se tento přístup k politice ukázal být devastující. V lepším případě se sociálně demokratické strany v této etapě omezily na drobná parametrická přilepšení, či alespoň ochranu sociálních výdobytků před jejich oslabením či úplným zrušením.

V horším případě se ale mnohde, jako například právě v Německu, na neoliberálních reformách přímo aktivně podílely. V sousední zemi se v posledních letech množí studie a analýzy, které docházejí k závěru, že to byla právě tato proměna státu ze vstřícné a pevné záchranné sítě v přísného a lakomého drába, která vedla k nárůstu existenčního strachu a následnému nástupu autoritářského národovectví.

SPD nyní na novoročním zasedání svého předsednictva ohlásila v tomto ohledu velký paradigmatický obrat a i jinak si začíná při získávání ztracených voličů zpět vést strategicky poměrně šikovně. Vyplatí se tedy na její počínání podívat blíže.

Za pomyslný hřebíček do rakve se v případě německé sociální demokracie považují Hartzovy zákony přijaté rudo-zelenou koalicí pod vedením socialisty Gerharda Schrödera v roce 2005. Představují exemplární příklad neoliberální politiky takzvané třetí cesty, jejímž zastáncem byl Schröder spolu s například britským labouristou Blairem.

Jde o komplexní liberalizaci pracovního trhu a zpřísnění a krácení dávkových systémů. Nechvalně známým se stal hlavně čtvrtý z Hartzových zákonů, Hartz IV, který výrazně zpřísnil pravidla a omezil výši podpory pro dlouhodobě nezaměstnané včetně možnosti uvalení peněžních sankcí za chybějící spolupráci nezaměstnaného při hledání nové práce.

Země nevzkvétá

Na první pohled se dlouho zdálo, že německé hospodářství začalo vlivem reformy vzkvétat, protože se z „nemocného muže Evropy“, jak se Německu přezdívalo ještě začátkem tisíciletí, vyšvihlo do své stávající pozice ekonomického šampiona kontinentu. Jak to ale s makroekonomickými ukazateli bývá, při detailním pohledu na německý trh práce není na místě přílišný optimismus. Liberalizace trhu práce vedla zejména k nárůstu prekarizace a masivnímu rozmachu nízkopříjmového sektoru, který je v Německu nyní největší z celé Evropy.

I jinak se zdá, že spíše než díky Hartzovým zákonům se Německu začalo dařit v důsledku jiných vlivů. Část domnělého zázraku jde také zřejmě na vrub pozměněné metodiky, jíž se stanovuje míra nezaměstnanosti. Co ale na vrub Hartzovým zákonům naopak jde s čím dál větší jistotou, je obrovské znejistění celé společnosti, u které se za posledních patnáct let rozšířilo poznání, že kdokoli v životě zavrávorá, spadne pod dozorem státu velmi rychle až na dno, a ani tam nebude v bezpečí před jeho disciplinací.

To se nyní má v pojetí SPD, která ohledně Schröderova odkazu dlouho nerozhodně lavírovala, konečně změnit. Strana plánuje takové změny v sociálním systému, aby se „stát lidem opět stal partnerem, který je podporuje, když to potřebují, otevírá jim nové perspektivy a uznává jejich životní zásluhy“.

Konkrétně to znamená, že by lidé měli delší dobu mít nárok na „Arbeitslosengeld I“, prvotní podporu v nezaměstnanosti ve výši mezi 60 a 70 procenty dosavadního výdělku. Dosud to byl maximálně rok. Nově by to podle SPD mohly být podle délky předchozího zaměstnání a při zapojení se do rekvalifikace, na kterou by měl zároveň nejpozději po třech měsících nezaměstnanosti vzniknout právní nárok, roky až tři.

I následný přesun těch, kterým se práci za tuto dobu nepodaří najít, do paušální „Grundsicherung“ (hovorově Hartz IV), by měl být o poznání měkčí než dosud — zbavování se majetku včetně případného stěhování do menšího bytu má nezaměstnaným hrozit až za další dva roky, tedy v mnoha případech až po pěti letech nezaměstnanosti. To má být doplněno o nejrůznější opatření aktivní politiky zaměstnanosti. Mezi ně patří právo na doplnění kvalifikace s příspěvkem státu k dávkám tak, aby se nevyplatilo vzdělávání přerušit kvůli špatně placenému zaměstnání, nebo podpora rozvoje sociálního podnikání pro případy opravdu obtížně zaměstnatelných.

Výrazně má pak také ubýt sankcí s tím, že když už člověk od státu dostává minimum, neměl by existovat žádný důvod na toto minimum sahat. Nové pojetí sociálního státu má doplnit zvláštní finanční podpora pro děti nezaměstnaných, která byla dosud bez ohledu na specifické potřeby dětí jen libovolně stanoveným podílem dospělého paušálu. Dále také snížení administrativní zátěže a nepřehlednosti v odpovědnostech různých úřadů ve prospěch nezaměstnaných.

Programový konflikt na obzoru?

Harzovy zákony byly zaváděny s mottem „Podporovat a vyžadovat“ (fördern und fordern). SPD nyní plánuje ono disciplinující vyžadování oslabit a zdůraznit vstřícnou podporu. Občané a stát se mají zase více potkávat na úrovni očí, centrálním se stává požadavek co nejdelší ochrany dosavadního životního standardu. Právě před jeho náhlým snížením, když se něco pokazí (a to se v aktuálním nejistém světě může stát stále častěji), mají totiž lidé prokazatelně největší strach.

Přestože nejde o vyloženě radikální změnu směru SPD, kterou by si od ní část lidí ve smyslu odklonu od fixace na výdělečnou práci a na ideál plné zaměstnanosti tváří v tváří novým výzvám a měnícím se představám o kvalitním životě přála, nezanedbatelná změna kurzu a ideologických východisek to přece jen je.

Kupříkladu Spiegel Online konstatuje, že zamýšlené změny představují natolik velkou proměnu v pojetí sociálního státu, že je SPD prohlašuje za skoncování s Harzovými zákony oprávněně. A to přesto, že návrh SPD nechává zcela stranou výši paušální podpory při delší nezaměstnanosti, která je ve své výši 424 eur (ke kterým je nezaměstnaným ještě placen nájem) dlouhodobě kritizovaná jako příliš nízká a nezaručující vytyčený cíl „společenského začlenění“ (gesellschaftliche Teilhabe).

Má se za to, že si strana tímto krokem a dalšími návrhy jako netestovaný minimální důchod také připravuje pole pro opuštění velké koalice s křesťanskými demokraty kancléřky Angely Merkelové, do které neochotně vstoupila na jaře minulého roku. Čím dál víc se ukazuje, že setrvat v ní do konce období SPD kýžený vzestup nepřinese. Vyvolání programatického konfliktu, na kterém by ideálně vládu nechali padnout koaliční partneři CDU/CSU (protože je jasné, že ti valnou většinu popisovaných reformních návrhů nestráví), se jeví jako nadějnější, byť zůstává otevřené, co by následovalo a jestli by to pro SPD dopadlo dobře.

↗

Zuřivý odpor východoněmeckých příznivců AfD k Merkelové pramení z pocitu, že se jim z její strany nedostává dost pozornosti. Repro DR

Integrace východu

Zajímavou pozici zaujímá SPD také na východě země, který čekají letos volby hned do tří zemských parlamentů, totiž v Sasku, Duryňsku a Brandenbursku. Právě tam má nejvyšší podporu autoritářsky národovecká AfD a existují velká obavy, že by mohla ve volbách dokonce zvítězit.

Saská SPD začala, poučena analýzou své ministryně pro integraci a rovné příležitosti Petry Köppingové v knize Integrujte nejprve nás, volat po zpracování křivd, které byly na východě země napáchány v průběhu transformace a znovusjednocení Německa. Podle Köppingové pramení vzbouření východního Německa právě z dlouhodobého pocitu ublížení a nedocenění životních zásluh východních Němců.

Jejich zuřivý odpor vůči uprchlíkům a kancléřce Merkelové, o to větší, oč je ona sama východní Němka, plyne z pocitu žárlivosti na pozornost a soucit, který má najednou dostat někdo jiný, když situace východních Němců ještě zdaleka není rovnoprávná, a to ani materiálně, ani symbolicky. Pokud je tato interpretace správná, má saská SPD možná právě slušně našlápnuto k tomu AfD upozadit. Ta totiž dosud pravděpodobně čerpala právě z této frustrace.

Sledovat tedy, jak se SPD snaží s obtížnou situací na různých kolbištích vyrovnat, bude také v následujících měsících velmi zajímavé, a i pro náš kontext užitečné.