Sociálnědemokratické strany po celé Evropě nyní platí daň za to, že v devadesátých letech nekriticky přijímaly globalizaci. Tehdy se kladlo rovnítko mezi zodpovědnou politiku a požadavky globálních trhů. Tony Blair a Gerhard Schröder to vyjádřili v hojně citovaném prohlášení Třetí cesta takto: „Sociální demokraté se musí přizpůsobit vzrůstajícím požadavkům na flexibilitu.“

Většina sociálnědemokratických stran, které v Evropě koncem devadesátých let vládly, toto motto rychle přijala jako „pragmatický realismus“. Dani Rodrik připomíná, že umírněná levice se coby komplic podílela na stočení globalizace neoliberálním směrem. Důležitou roli při tom hrálo euro. Sociálnědemokratické vládní strany ho ochotně podporovaly, aniž kdy zpochybnily ordoliberální pravidla jeho zavádění. Podílely se také na vzrůstající depolitizaci veřejného sektoru. Tím se oblasti politiky, dříve pod demokratickou kontrolou, dostaly do vlivu technokratických institucí.

Tím, že sociálnědemokratické strany přijaly globalizaci jako nekontrolovatelný přírodní zákon, však přispěly také k narůstající nerovnosti, k redukci sociálního státu a erozi ochranných sociálních mechanismů, jež dříve představovaly vývěsní štít evropského společenského uspořádání. Akceptovaly vznik nové, chudé třídy, takzvané pracující chudoby (working poor).