Politický projekt Andreje Babiše soustavně popisujeme jako nejvážnější ohrožení české demokracie od roku 1989. Nikoli ovšem jako úkaz, který podoben meteoru náhodně spadl z nebes, nýbrž jako předvídatelný — a v našich novinách dlouhodobě předvídaný — a de facto zákonitý důsledek politiky české pravice, která Babišově vzestupu předcházela. Právě chronické opomíjení tohoto aspektu současné situace je příčinou, proč dnes Babišova vláda získala ve Sněmovně důvěru a proč je odpor proti ustavování jeho režimu zatím fatálně neúčinný.

V první reakci na výsledek voleb vloni v říjnu jsme tvrdili, že „strategickým cílem demokratických stran musí být vyvolání předčasných voleb, v nichž by obnovily svou sněmovní převahu.“ Dosažení takového cíle nebylo nemožné i díky v českých poměrech vcelku fascinující zásadovosti pravicových stran a Pirátů.

↗

Taťána Malá a Robert Pelikán: dva typy Babišem použitých kouřových clon. Foto FB Andreje Babiše

Babišova neschopnost sestavit funkční vládu s důvěrou se zřejmě začínala zakusovat do jeho voličské přízně. A kdyby důvěru nedostal ani dnes, možnost předčasných voleb by se přiblížila.

Nejpříznivější možnost rozuzlení současné situace, přesně v duchu vývoje české politiky po listopadu, dnes nad ránem ale padla. Bohužel úplné selhání české levice, zejména ČSSD, i neobratnost opozice, jak sněmovní tak občanské, způsobují, že Babišovým hlavním protihráčem je dnes Zemanův Hrad, což je vzhledem k rozsáhlému průniku jejich horších zájmů, veskrze skličující zpráva. Demokratická opozice ovšem netahá za kratší konec jen v důsledku volebního výsledku, ale také vinou svých chyb.

1.Nejvážnějším problémem Andreje Babiše není jeho trestní stíhání

Během typicky neproduktivní a úmorné sněmovní debaty zaznívaly proti Babišově vládě dva základní argumenty: za prvé Babiš je trestně stíhaný kvůli dotačnímu podvodu, jímž financoval své opulentní sídlo Čapí hnízdo, za druhé jeho vládu podporují komunisté. K druhému argumentu více vzápětí.

Trestní stíhání kvůli Čapímu hnízdu je sice důležitým faktem, který by opravdu měl Babiše vyřazovat z veřejného života, ale není argumentem zdaleka nejpodstatnějším. Vzbuzuje se dojem, že nebýt trestního stíhání, byl by vstup do Babišovy vlády vlastně v pořádku. Tak to ale není ani v nejmenším.

Časopis Forbes vloni uvedl, že Babiš za čtyři roky ve vládě zbohatl o čtyřicet osm miliard, tedy o miliardu měsíčně. Jinak řečeno, jednu dotaci na Čapí hnízdo si de facto nosil domů každý pracovní den. Byl to důsledek kolosálního střetu zájmu, de facto institucionalizované korupce, kterou česká politická veřejnost nedokázala dostatečně důkladně popsat a odsoudit.

Problém je přitom systémový, nejedná se excesy, ale o princip. Jak jsme ukázali v reportážích a analýzách sebraných do knihy Žlutý baron, Babiš proměňuje klíčové segmenty veřejné správy v součást svého podnikání. Z institucí od České inspekce životního prostředí po Finanční správu dělá fakticky organizační jednotky Agrofertu. Není nejmenší důvod se domnívat, že to nyní nebude pokračovat v ještě masivnějším měřítku.

Z českého státu se stává Babišův zajatec. Faktické, organizační včlenění složek veřejné správy do Babišova holdingu je pravou podstatou povahy jeho vládnutí. Když tu před pár dny v rozhovoru přirovnal polský novinář Witold Szablowski Erdoganův režim k finanční mafii, vystihl velmi přesně tendenci, která se už v minulém období zřetelně projevovala u nás.

Nyní se vystupňuje. Nikoli Babišovo trestní stíhání, ale odmítnutí vlády „finanční mafie“ Agrofertu má být korunním důvodem pro nepřípustnost jakkoli se podílet na jeho vládě a také všech snah o její co nejrychlejší ukončení.

2.Antikomunismus je jedním z hlavních Babišových spojenců

Druhý zhusta zaznívající argument — a poslanci STAN si ho dokonce přinesli do Sněmovny na tričku — se vymezuje proti tomu, že Babišovu vládu budou podporovat komunisté. Je to argument, který vychází z naprostého nepochopení listopadové revoluce v roce 1989 a vývoje po ní.

Komunisté v listopadu 1989 dobrovolně — sametově — předali moc výměnou za to, že se budou moci nadále svobodně účastnit politické soutěže. Sebevědomí nové demokratické moci nesené Občanským fórem spočívalo v přesvědčení, že demokracie už provždy dokáže manifestovat své přednosti, takže komunisté se k moci už nikdy nedostanou, ba během jedné dvou generací vymřou.

To se ovšemže nestalo. Jednak vinou chyb polistopadové politiky a jednak vinou antikomunistů, kteří s Husákovými pohrobky zacházeli, jako by hrozilo, že obnoví jeho režim. Oni proti tomu nikdy příliš vehementně neprotestovali, nebylo by to pro ně vzhledem k různým folklorním sklonům kmene jejich pošetilých voličů výhodné.

V praxi se komunisté ale postupně na všech úrovních včleňovali do nových politických poměrů, včetně jejich odpudivého korupčně-klintelistického charakteru. Otevřeně řečeno, komunisté se v polistopadovém kapitalismu zabydleli, znormalizovali se.

Proto se dnes při jednáních s Babišem chovají vlastně úplně stejně, jako by se chovala ODS, kdyby ji nedej bože zase ovládl nějaký Klaus: prodávají svou podporu za prebendy. Jak jsme již před časem napsali, poslední tajemství komunistů totiž tkví v tom, že jsou ve všem podstatném stejní jako jiné strany polistopadového politického provozu.

Absurdní komičnost současných antikomunistických tirád podtrhuje fakt, že komunisté jsou kritizováni za podporu vlády Andreje Babiše, muže, který zosobňuje nejodpornější typ predátorského kapitalismu. Kdyby je viděl Karel Marx, neoblékal by si na protest tričko, ale hnal by ji s bičem v ruce jako Ježíš kupčíky z chrámu.

Vojtěch Filip se ze svých antikomunistů musí radovat. Vedou pro něj sami kampaň a on už nemusí dělat vůbec nic.

Tato groteskní povaha českého antikomunismu není ale bohužel jen směšná. Je výtečným spojencem každého zdejšího protagonisty snah o posun české společnosti k populistickému autoritářství, od nějž jeho voliči žádné skrupule ani neočekávají, takže mu jakýkoli typ dohody s komunisty nebudou mít za zlé. Věděl to Klaus při prezidentské volbě, ví to Babiš dnes.

Toto pokrytectví se pokusil prolomit Miroslav Kalousek, když před dvanácti lety v jedné ze svých hvězdných hodin chtěl vstoupit do vlády s ČSSD, tolerované komunisty. Kdyby byla vznikla, bylo by to legitimní a čisté řešení, namísto vlády opřené tehdy o dva hlasy přeběhlých poslanců zkorumpovaných či zastrašených za Zemanovy asistence. Kdyby Kalousek byl tenkrát prosadil svou, kyvadlo mezi levicí a pravicí by nezastavilo svůj pohyb a možná tu mohl podnes fungovat standardní demokratický provoz.

Pokrytectví českého antikomunismu by si zasluhovalo širší rozbor, k němuž se brzy vrátíme. Teď snad připomínkou jen jediného jména, jednoho z největších „příběhů dvacátého století“: umíte si představit, co by v den hlasování o důvěře obludné Babišově vládě řekl na jejich postup českým komunistům i antikomunistům archetyp československého politického hrdinství a celoživotní komunista František Kriegel? Jak hluboce by se za jedny i za druhé styděl?

3.Parlamentní levice se zcela zkompromitovala

Leč čert vem komunisty, nakonec odpor proti nim je samozřejmě při všem tom zlu, jež mají na svědomí, docela pochopitelný aspoň esteticky. Co ale nepřestává fascinovat, je sebevražedné počínání ČSSD. Věnovali jsme se mu nedávno. Před postupem, který je zhoubný pro demokracii i pro stranu samu, tu varovali mnozí, mezi nimi i autorita z nejpovolanějších, poslední exilový předseda Karel Hrubý. Není třeba vše dnes opakovat.

Janu Hamáčkovi je ale namístě připomínat, že se stal nejtemnější postavou ČSSD od Zdeňka Fierlingera. Nikdo soudný nebere vážně jeho řeči o odpovědnosti za stát. Za Zemana, Babiše a komunisty řeší jejich problémy.

Nelze brát vážně člověka, který nedodržel jediné své slovo, netrval na jediné své podstatnější podmínce, a jehož počínání tak nelze zdůvodnit ničím jiným než dětinskou touhou usednout aspoň na chvilku v ministerském křesle. Je to celé mimořádně trapné představení.

Je velká škoda, že Milan Chovanec nepřišel do Sněmovny osobně říct, proč pro vládu nebude hlasovat, ač to, co napsal na sociálních sítích, je přesné. Je ještě větší škoda, že to neudělal už nikdo z dalších poslanců a poslankyň.

Je jasné, že by museli vysvětlit, proč se odmítají podvolit výsledku stranického referenda. Ale to bylo možné: o jak mimořádně nepoctivou proceduru se jednalo, jsme tu rozebírali.

Dnešní ovčí hlasování poslaneckého klubu ještě dále komplikuje jakékoli úvahy nad stopovými rezidui možností obrody ČSSD. S nikým, kdo si jakkoli zadává s touto vládou, nepůjde počítat. Jediný Chovanec, obtěžkaný však tolika jinými problémy z minula, si dnes zachoval tvář.

Skončí-li ČSSD úplným debaklem v podzimních volbách, jak by se mělo skládat její budoucí vedení za rok na sjezdu? Snad z úspěšných komunálních politiků a senátorů. Jenomže stranu, jejíž místní organizace jsou dnes na Facebooku schopny sdílet fašistickou propagandu Tomáše Ortela, by také čekal takřka nadlidský úkol zcela se zbavit svých zemanovských píštělů, v čele s místopředsedou Foldynou.

Jistě, dokázala-li se Labour Party zbavit Kena Livingstona, bývalého londýnského starosty, nemuselo by to být nemožné, není to nic mimo evropskou politickou kulturu. Ale bohužel teď to spíše vypadá tak, že českou humanitně-demokratickou, na masarykovské tradice navazující, levici čeká už příští rok titánský úkol obrozovat se úplně od nuly.

4.Neplačte za Pelikánem a Stropnickým. Jejich vina je větší než Malé

Vznik druhé Babišovy vlády je také příležitostí naposledy se vyslovit k lidem, kteří ještě po volbách pár měsíců dělali Babišovu stafáž, ale z nepohodlného obležení komunisty a rasisty koukali co nejrychleji vycouvat. Na mysli máme zejména ministry Martina Stropnického a Roberta Pelikána.

Odchod ministra Pelikána oplakali dost příznačným způsobem v Respektu Ondřej Kundra a Andrea Procházková v článku Případ Pelikán s podtitulem „Jak ministr spravedlnosti marně hledal dobro v hnutí ANO“. Byl to důležitý text, protože ukazuje, že pošetilé uvažování o povaze Babišova politického podniku se v Respektu pěstuje podnes: autoři Pelikánovo působení v Babišových vládách líčí také jako jeho „osobní oběť“.

Jejich text — z letošního dubna! — končí dost neuvěřitelnou větou: „Sám před sebou si zachoval tvář, budoucnost ANO je dále otevřená.“ Zachoval-li si Robert Pelikán tvář sám před sebou, vypovídá to především o jeho nesoudnosti. Protože jeho role by rozhodně neměla být připomínána v dobrém, jak se o to Respekt pokouší.

A pokládá-li týdeník současně budoucnost hnutí ANO za „otevřenou“, ukazuje to, že se posud nezbavil iluzí, které v jednom ze svých nejzoufalejších textů zformuloval vloni šéfredaktor Erik Tabery, když doporučil českým demokratickým stranám, aby se pokusily Babiše kultivovat. Možná teď v Respektu napíší, že je Hamáček vlastně poslechl.

Ironii stranou, Respekt tu fakticky nastoluje dilema, které řeší mnozí, ač už by mělo být vývojem dávno rozřešeno. Otázka zní, zda je správné pokoušet se z nějaké pozice v rámci Babišova režimu napravovat, co se dá, anebo zdali je správné zbavovat ho legitimity rezignacemi, odporem a konfrontací. Výsměšně se o tom mluvilo za Husákova režimu jako o snaze „reformovat stranu zevnitř“.

Je opakovaně a nejen námi doloženo, že politické hnutí ANO je projektem, který ohrožuje základy české demokracie, oním politickým rychlíkem Budapešť - Moskva. Ale nikdo z lidí, kteří ANO po roce 2013 opustili, s čestnou výjimkou Kristýny Zielenkové tak neučinil způsobem, který by pojmenoval věci tak, jak jsou, a tudíž zasluhoval obdivu.

Co všechno Robert Pelikán zkoušel, a co nedokázal vinou vlastní, Respektem paradoxně v onom citovaném článku dosti zevrubně doložené, nekompetence, mu nemůže přece být přičteno k dobru, ale k tíži. Neboť i svým neúspěšným snažením tvořil Babišovi pro oslíky mezi liberály mrkvičku.

Taková Táňa Malá nevěděla, co činí a byla dost možná jen volavkou na odpoutání pozornosti od mnohem závažnější, fatálně nebezpečné podstaty vznikající vlády. Byla snad až příliš výmluvnou ilustrací nových poměrů, a tak se stala snadno obětovanou položkou Babišovy mašinérie.

Role Martina Stropnického a Roberta Pelikána je mnohem temnější. Oba budovali po celou dobu zlu alibi a oba by to už dávno měli vědět. Společnosti k tomu dluží — stejně jako Respekt — jasné slovo.

5.Odpor, má-li mít naději, musí hledět vpřed, ne do minulosti

Dosavadní odpor proti nastupujícímu Babišovu režimu byl politicky zcela neproduktivní, byl veden estetickými kritérii, nikoli správným pochopením pravidel mocenského zápasu, Babišovy metody ovládání institucí a přiměřenou analýzou rozložení sil. Po dnešku je situace ještě mnohem horší.

Uvědomme si, že dnešek od roku 1989 dělí více let než rok 1945 od roku 1918 a přestaňme se strašit komunisty. Žijeme už v úplně jiné epoše. Zlo, s nímž se dnes potýkáme, má z většiny původ po roce 1989, nikoli před ním. A každopádně nepůjde překonat s pohledem upřeným do minula: lidi, kteří ze vzteku volí Babiše a Zemana, nezajímá tolik, co bylo, jako je zajímá to, co bude.

Pokud chceme, aby byl odpor proti Babišově režimu účinný, musíme také okamžitě přestat moralizovat o slušnosti, to dnes totiž dovedou i nácci v Brně. Naopak musíme co nejpraktičtěji analyzovat Babišovy metody a cíle. A s takovouto konkrétní a přesnou znalostí věci pak bránit v jeho dalším postupu při ovládání veřejného politického prostoru.

Už dříve jsme psali, že příštími zásadními terči jsou veřejnoprávní média a bezpečnostní sbory. Babišova metoda ovládání institucí bude nejspíše kopírovat způsob ovládnutí České inspekce životního prostředí či deníků Mafra.

Poměrně velké složky institucí zůstanou netknuty — mýtit se bude jen to, co projeví přílišnou ochotu k autonomii či k nerespektování zájmů impéria Agrofertu. Jana Moravcová, vyhozená šéfka Ústecké inspekce životního prostředí v Žlutém baronovi líčí dosti neuvěřitelnou scénu, jak si ministr Brabec pozval všechny ředitele k pohovoru, všechny zásadové pochválil, polichotil jim, a v zápětí je nechal vyhodit.

Podobně z naší analýzy fungování obou deníku Mafra vyplývá, že velká část provozu je netknuta přímým politickým řízením: zčásti funguje autocenzura, zčásti editoriální politika. Přímou propagandistickou práci provádějí jen malé skupinky pod vedením šéfredaktorů a editorů.

Čím lépe ostatní pracují, tím lépe pro Babišovu propagandu: vytváří se tím iluze nezávislého média. Manipulace — vynecháváním nepohodlných témat, disproporčním zdůrazňováním chyb protivníků, kampaněmi proti politicky voleným terčům a vhodným časováním textů — je za kouřovou clonou zdánlivě běžného provozu o to účinnější.

Stejný model se teď dá čekat v policii i v bezpečnostních službách: všechno bude postaru, jen ti, kdo by chtěli řešit kriminální činnost Agrofertu, půjdou. A všichni budou vědět, že je přece dost jiných zločinů, jimiž se lze zabývat. Vedle toho vznikne — možná už vzniklo — nějaké malé oddělení, které bude mít na starosti „zvláštní úkoly“. Ve veřejnoprávních médiích čekejte úplně stejný model.

Je pravděpodobné, že ostrůvky svobody se budou likvidovat „bezbolestně" ekonomicky. Soudě dle tlaku, pod nímž tu jsou už prakticky všechna na oligarchii nezávislá média, se to ostatně už děje.

Že je Hamáček ministr vnitra, že má ČSSD ministerstvo kultury? Úlohy ministrů ČSSD budou vyloženě ceremoniální. Snad zvládnou provozovat jakýs takýs marketing v sociálních sítích, ale všichni okolo je budou brát zhruba tak vážně jako Babiš během koaličních jednání. Hamáčkova poslední pamětihodná role nastane, až bude vysvětlovat ukončení Babišova trestního stíhání.

Situace je vážná a máme-li obstát, je třeba propojovat veškerý potenciál k odporu. Musíme hledat jazyk a témata, jež mohou aktivistické prostředí liberálních odpůrců autoritářství, prostředí někdy hanlivě svými odpůrci nazývaného „pražská kavárna“, spojit s čipernou a tvořivou silou hnutí nové levice.

Je třeba hledat příležitosti k rozhovoru a budovat prostor shody — musí platit krédo: kdo není proti nám, je s námi. I pravice se nejméně z jedné věci musí poučit: nabízené alternativy nesmí být diskriminační, ani antisociální.

Shoda by se měla tvořit i kolem některých bodů budoucího programu: od nové mediální politiky, která ochrání pluralitu, nezávislost a kvalitu, přes program emancipace občanské společnosti včetně posilování odborů, až po shodu v tom, že úplně jiný, zásadní důraz se začne klást na vzdělání.

Jedním z prvních praktických kroků, k nimž by se měla parlamentní opozice odhodlat, je úplný bojkot Babišových médií. Je to jediná realistická cesta, jak v současné mocenské konstelaci co možná nejúčinněji neutralizovat Babišovu převahu v mediálním prostoru.

Zcela zásadní je také opustit dlouholetý absurdní mýtus o tom, že občanské iniciativy a politické strany musí oddělovat neprodyšná membrána. Je to nesmysl, jeden z nejtragičtějších omylů Václava Havla, který v reálné politické práci vyloženě brání.

Základním kritériem musí naopak být hledisko účinnosti a hledání co praktičtějších forem spolupráce občanských iniciativ a demokratické stranické opozice. I nám musí začít jít o výsledek, nejen o estetický dojem.

Babiše porazíme jedině tehdy, dokážeme-li vyprávět zcela nový příběh zaměřený do budoucnosti, příběh o oživené demokracii, která přinese spravedlnost a rovné šance pro všechny. Je přitom třeba trvat na tom, že spravedlnost pro všechny znamená spravedlnost pro všechny. Pro všechny. Tedy také pro každého uprchlíka, muslima, Žida, Roma, homosexuála, bezdomovce nebo živnostníka.

Není to pohodlná cesta, ale je to jediná šance. V dějinách vždycky nakonec platilo, že láska porazila nenávist. Demokraté vítězili jen tehdy, když to věděli — a chovali se podle toho.