Spadla klec. Babiš bohužel vyhrává zejména vinou slabosti svých odpůrců
Jakub PatočkaFakt, že Babišova vláda získala ve Sněmovně důvěru, je velkou porážkou české parlamentní demokracie. Jedná se kromě jiného o úplný kolaps levice. Dosavadní odpor přitom nebyl účinný, mimo jiné vinou zavádějícího a plytkého antikomunismu.
Politický projekt Andreje Babiše soustavně popisujeme jako nejvážnější ohrožení české demokracie od roku 1989. Nikoli ovšem jako úkaz, který podoben meteoru náhodně spadl z nebes, nýbrž jako předvídatelný — a v našich novinách dlouhodobě předvídaný — a de facto zákonitý důsledek politiky české pravice, která Babišově vzestupu předcházela. Právě chronické opomíjení tohoto aspektu současné situace je příčinou, proč dnes Babišova vláda získala ve Sněmovně důvěru a proč je odpor proti ustavování jeho režimu zatím fatálně neúčinný.
V první reakci na výsledek voleb vloni v říjnu jsme tvrdili, že „strategickým cílem demokratických stran musí být vyvolání předčasných voleb, v nichž by obnovily svou sněmovní převahu.“ Dosažení takového cíle nebylo nemožné i díky v českých poměrech vcelku fascinující zásadovosti pravicových stran a Pirátů.
Babišova neschopnost sestavit funkční vládu s důvěrou se zřejmě začínala zakusovat do jeho voličské přízně. A kdyby důvěru nedostal ani dnes, možnost předčasných voleb by se přiblížila.
Nejpříznivější možnost rozuzlení současné situace, přesně v duchu vývoje české politiky po listopadu, dnes nad ránem ale padla. Bohužel úplné selhání české levice, zejména ČSSD, i neobratnost opozice, jak sněmovní tak občanské, způsobují, že Babišovým hlavním protihráčem je dnes Zemanův Hrad, což je vzhledem k rozsáhlému průniku jejich horších zájmů, veskrze skličující zpráva. Demokratická opozice ovšem netahá za kratší konec jen v důsledku volebního výsledku, ale také vinou svých chyb.
1.Nejvážnějším problémem Andreje Babiše není jeho trestní stíhání
Během typicky neproduktivní a úmorné sněmovní debaty zaznívaly proti Babišově vládě dva základní argumenty: za prvé Babiš je trestně stíhaný kvůli dotačnímu podvodu, jímž financoval své opulentní sídlo Čapí hnízdo, za druhé jeho vládu podporují komunisté. K druhému argumentu více vzápětí.
Trestní stíhání kvůli Čapímu hnízdu je sice důležitým faktem, který by opravdu měl Babiše vyřazovat z veřejného života, ale není argumentem zdaleka nejpodstatnějším. Vzbuzuje se dojem, že nebýt trestního stíhání, byl by vstup do Babišovy vlády vlastně v pořádku. Tak to ale není ani v nejmenším.
Časopis Forbes vloni uvedl, že Babiš za čtyři roky ve vládě zbohatl o čtyřicet osm miliard, tedy o miliardu měsíčně. Jinak řečeno, jednu dotaci na Čapí hnízdo si de facto nosil domů každý pracovní den. Byl to důsledek kolosálního střetu zájmu, de facto institucionalizované korupce, kterou česká politická veřejnost nedokázala dostatečně důkladně popsat a odsoudit.
Problém je přitom systémový, nejedná se excesy, ale o princip. Jak jsme ukázali v reportážích a analýzách sebraných do knihy Žlutý baron, Babiš proměňuje klíčové segmenty veřejné správy v součást svého podnikání. Z institucí od České inspekce životního prostředí po Finanční správu dělá fakticky organizační jednotky Agrofertu. Není nejmenší důvod se domnívat, že to nyní nebude pokračovat v ještě masivnějším měřítku.
Z českého státu se stává Babišův zajatec. Faktické, organizační včlenění složek veřejné správy do Babišova holdingu je pravou podstatou povahy jeho vládnutí. Když tu před pár dny v rozhovoru přirovnal polský novinář Witold Szablowski Erdoganův režim k finanční mafii, vystihl velmi přesně tendenci, která se už v minulém období zřetelně projevovala u nás.
Nyní se vystupňuje. Nikoli Babišovo trestní stíhání, ale odmítnutí vlády „finanční mafie“ Agrofertu má být korunním důvodem pro nepřípustnost jakkoli se podílet na jeho vládě a také všech snah o její co nejrychlejší ukončení.
2.Antikomunismus je jedním z hlavních Babišových spojenců
Druhý zhusta zaznívající argument — a poslanci STAN si ho dokonce přinesli do Sněmovny na tričku — se vymezuje proti tomu, že Babišovu vládu budou podporovat komunisté. Je to argument, který vychází z naprostého nepochopení listopadové revoluce v roce 1989 a vývoje po ní.
Komunisté v listopadu 1989 dobrovolně — sametově — předali moc výměnou za to, že se budou moci nadále svobodně účastnit politické soutěže. Sebevědomí nové demokratické moci nesené Občanským fórem spočívalo v přesvědčení, že demokracie už provždy dokáže manifestovat své přednosti, takže komunisté se k moci už nikdy nedostanou, ba během jedné dvou generací vymřou.
To se ovšemže nestalo. Jednak vinou chyb polistopadové politiky a jednak vinou antikomunistů, kteří s Husákovými pohrobky zacházeli, jako by hrozilo, že obnoví jeho režim. Oni proti tomu nikdy příliš vehementně neprotestovali, nebylo by to pro ně vzhledem k různým folklorním sklonům kmene jejich pošetilých voličů výhodné.
V praxi se komunisté ale postupně na všech úrovních včleňovali do nových politických poměrů, včetně jejich odpudivého korupčně-klintelistického charakteru. Otevřeně řečeno, komunisté se v polistopadovém kapitalismu zabydleli, znormalizovali se.
Proto se dnes při jednáních s Babišem chovají vlastně úplně stejně, jako by se chovala ODS, kdyby ji nedej bože zase ovládl nějaký Klaus: prodávají svou podporu za prebendy. Jak jsme již před časem napsali, poslední tajemství komunistů totiž tkví v tom, že jsou ve všem podstatném stejní jako jiné strany polistopadového politického provozu.
Absurdní komičnost současných antikomunistických tirád podtrhuje fakt, že komunisté jsou kritizováni za podporu vlády Andreje Babiše, muže, který zosobňuje nejodpornější typ predátorského kapitalismu. Kdyby je viděl Karel Marx, neoblékal by si na protest tričko, ale hnal by ji s bičem v ruce jako Ježíš kupčíky z chrámu.
Legalizace role KSČM jako přímého partnera z mlh se vynořivšího oligarchy/premiéra, je proto pouze souvislým projevem jejího zadání ....... bych se domníval.
Jinak přidám, že Babiš se dostal k moci nejen na základě chyb pravice, ale i na základě chyb ČSSD, jichž je Milan Chovanec hlavním reprezentantem. Vychvalovat ho tady je, bohužel, jen další projev současné prohry levice tentokrát s protagonistou - šéfredaktorem tohoto jinak prospěšného média.
Jakub Patočka, šéfredaktor Deníku REFERENDUM, v textu vyzývá k nerespektování vnitrostranického referenda. To není moc taktické. Slyším ty hlasy --- jen se podívejte na neomarxisty v ČSSD. Je žádná demokracie nezajímá. Kdyby to referendum dopadlo tak, jak chtějí, tak na jeho výsledky nedají dopustit. Když dopadlo naopak, prostě ho odmítnou respektovat...
Nicméně je fakt, že i když bylo referendum platné -- protože každý člen měl jeden hlas, který mohl svobodně dát jedné ze dvou variant, anebo nehlasovat a spolehnout se na rozhodnutí hlasujících členů -- bylo poněkud zvláštní. Trvalo dlouho, prosakovaly průběžné výsledky atd... - psalo se zde o tom.
A bylo to bráno automaticky jako nedobré.
Ale proč by to vlastně nemělo být správně?
Občas o referendech přemýšlím. Intenzivněji od doby britského referenda o brexitu. Tam bylo jasně vidět, že se jednak mnozí lidé rozhodují až na poslední chvíli a na základě iracionálních vlivů (jen těch hlasů, co ihned po volbě říkalo ----- "kdybych věděl jak to dopadne, hlasoval bych proti odchodu z EU"), jednak že se celá kampaň dá ovlivnit lhaním - jen stačí mít bohaté mecenáše a umět lhát.
Jak tedy zajistit, aby ve výsledku skutečně šlo o svobodnou vůli hlasujících, neovlivněnou machinacemi a založenou na poctivě prodiskutovaném kvalifikovaném hlasování?
Jako nejnadějnější se mi jevilo potvrzovací referendum. Tedy že by lidé své prvotní rozhodnutí museli ještě po nějakém kratším čase opakovaně potvrdit. Vždyť i Písmo říká, mluv ano ano, ne ne. Hlasovalo by se tak dlouho, dokud by nepadl potvrzený verdikt.
S tímhle návrhem jsem to schytal už tady v diskusi a uznávám, není to nic moc.
Ale vnitrostranické referendum ČSSD načrtlo nový možný rozměr.
Proč by vlastně nemohlo být referendum po nějaký čas otevřené, s průběžně zveřejňovaným výsledkem a dokonce i možností v tento vymezený čas svůj hlas měnit?
Samozřejmě, tohle je spíš úkol pro i-government, s klasickými volebními lístky a místnostmi by to nešlo, ale představme si to:
Po dobu řekněme jednoho měsíce, kdy by referendum probíhalo, by se každý den ráno zveřejňoval průběžný stav hlasování, kolik lidí je pro, kolik proti a kolik nehlasovalo.
(každý hlasující má zároveň právo svůj hlas v této lhůtě měnit, jako závazný se bude brát ten v okamžiku uzávěrky)
Podle mě by to bylo jiné, než jen v jeden termín hodit hlas a pak to sečíst.
U průběžného otevřeného referenda by v tom závěrečném měsíci tváří v tvář průběžným výsledkům gradovala společenská diskuze, lež by to měla těžší.
Lidé by cítili, že to bude opravdu jejich vůle, co rozhodne.
Bylo by to živé a žité referendum.
V čem je chyba? Domnívám se, že i v tomto článku Jakub Patočka opakuje chyby, které v minulosti vedly k jeho notorické politické neúspěšnosti.
Úspěch v politice záleží do značné míry na získávání spojenců a uvážlivé volbě těch, na které chceme útočit.
O jakých spojencích Patočka uvažuje? Konstatuje, že levice zkolabovala. Parlamentní levice je slabá a Babiše podporuje, žádná levice mimo parlament, která by jí mohla nahradit, se nerýsuje.
Kdo tedy zbývá? Ti, na které Jakub Patočka útočí.
Babišovi zatím vzdorují převážně liberální nezávislá média, včetně Respektu a strany, které lze cum grano salis považovat za liberální, včetně STAN.
Nevím, jakým krkolomným myšlenkovým postupem dospěl Jakub Patočka k tvrzení, že antikomunismus je Babišovým spojencem. To Ondřej Slačálek v A2armu projevil více myšlenkové pružnosti https://a2larm.cz/2018/04/omluva-antikomunistum-nekterym/
Což není zcela jasným dokladem, že KSČM se nepodílí na populistické strategii jednoho miliardáře na čele jedné vlády, jednoho vrávorajícího demokratického režimu.....bych mínil.
"Fráze o návratu komunistů k moci, plíživé normalizaci a sunutí na Východ vytvářejí prostor pro morální pokrytectví a alibismus právě tím, že příčiny dnešního stavu přesouvají kamsi k vnějším hranicím našeho světa, jako nevysvětlitelnou záhadu (jak se to mohlo stát?); navíc neblaze stupňují naše resentimenty.
Antikomunismus je mrtev, protože mrtvý je komunismus 20. století. Jestli je v něčem současná situace cenná, pak tím, že demystifikuje naše dlouholeté iluze a ideologické tiky. Komunisté přece nejsou vůbec žádní komunisté, ale parta politických byznysmenů a technokratů, která je v lecčem bližší SPD než předlistopadové KSČ."
Otázka tedy je, zda bude za vlády AB zase o něco méně demokracie nebo to málo, co je teď či bylo v roce 2013.
Mocenské kruhy kolem Miloše Zemana vnímám jako poměrně samostatnou kapitolu a nelze opomenout, že MZ byl zvolen v přímé volbě jako neodvolatelný z mandátem na 5 let. Bez ohledu na to, jaká je vláda nebo co se děje ve sněmovně.
Nelze ještě více zničit to, co je již zničeno nebo tak poničeno, že to neplní svou funkci.
http://www.ucl.cas.cz/cs/pracovnici/vyzkumni-pracovnici/1243-kanda-roman
Podle národního drogového koordinátora bere nemalá část českých poslanců kokain.
(o chlastu ani nemluvě)
Až při čtvrteční pološílené debatě před hlasováním o důvěře vládě mi to naplno došlo.
Střízliví lidé by přece nemohli dělat a říkat, co dělali a říkali.
Jedině že byli sjetí jako papriky - pak to smysl dává.
Soudně uznaný obdivovatel nacismu Ferdinand Peroutka kdysi napsal, že přes všechny skandály a krize se stranický a parlamentní systém první republiky ukázal jako dobrý.
Také jsem jeho velký zastánce.
Nebo jsem býval?
Teď už fakt nevím...
Co by za jejich vlády bylo oproti Babišově "pravici s lidskou tváří" jinak?