Už téměř dva týdny je centrem veškerého politického dění druhý pokus ve vyjednávání ANO a ČSSD o případné vládní spolupráci. Zatímco na resortech panuje shoda, další požadavky si na ANO musí sociální demokraté vybojovat. A to nejen na něm.

Hru o vládní koalici hrají v tento moment tři hráči. Nezapomínejme na komunisty, kteří se po více jak dvou desetiletí dočkali a mohou se hřát na výsluní moci.

Snad více než jednání mezi Babišem a Hamáčkem je tak v současné době zajímavé pozorovat Filipa a spol. Fakt, že mají výrazný politický vliv totiž zcela odkrývá jejich pravou tvář. A pro mnohé to nemusí být zrovna hezký pohled.

↗

Ten by jim dal co proto. Foto flickr.com

Říká se, že česká politika trpí nedostatkem ideologií. Vskutku úspěch hnutí ANO tomu nasvědčuje už několik let, přestože část politologů označuje populismus minimálně za polovičatou ideologii, hodnotově jej nemůžeme posadit vedle velkých ideologií 20. století. A tak jsme se museli spoléhat na tradiční strany, od kterých se dal očekávat přísun idejí a hodnot, bez nichž je politika pouze uměním moci. A to je přinejmenším neuvěřitelná nuda.

Zatímco sociální demokraté prochází velmi složitým obdobím, v rámci nějž si dříve nebo později budou muset ujasnit své hodnotové postoje, stabilním článkem byli v tomto ohledu doposud komunisté. Když se v 90. letech v rámci vnitřní diskuze rozhodovali, zda se po vzoru sesterských stran ve východní Evropě netransformovat ve strany demokratického socialismu, strach ze ztráty identity je zastavil.

Jednak místo demokratické levice začala zaplňovat originální sociální demokracie, jednak jim název „komunistická“ zaručoval pevné ideologické krytí a jasnou rozpoznatelnost. Po tom, co ale KSČM předvádí v posledních dnech, je nasnadě pokračování diskuze o změnách názvu. Nabízí se OSČM — Oportunistická strana Čech a Moravy.

Důkaz toho, jak komunisté odhodili svou ideologii do kouta a místo toho oblékli kabát pragmatismu, je ve způsobu, jakým přistupují k požadavkům ČSSD na odvolání představitelů SPD z vysokých míst ve Sněmovně. Nebudeme si naivně myslet, že ofenzíva ČSSD vůči SPD jde čistě po hodnotové linii.

Sociální demokraté chtějí závazky, že nebudou za pomoci SPD přehlasováváni. Logické. Když si dva lidé při manželském obřadu nasazují prsteny, dělají tak mimo jiné proto, aby jim vždy připomínaly vzájemné závazky. Vyšoupnutí SPD z pozic ve Sněmovně je symbolickým snubním prstýnkem pro ČSSD a ANO.  

Extrémní levice a pravice spolupracuje jako nikdy dřív

Zřejmě zde nebude nutný detailní rozklad toho, proč lze Okamuru a jeho stranu označit za extrémní pravici, v dřívějších dobách honos ící se názvy jako nacismus nebo fašismus. Dnes se bohužel tyto pojmy vinou jejich častého nadužívání značně vyprázdnily a označit někoho za fašistu už není tak nactiutrhačné, jak by se patřilo.

Přesto je ale zřejmé, že se v teoretické rovině SPD ideologicky nachází na opačné straně politického spektra než KSČM. Proč jim tedy komunisté kryjí záda?

Když člověk zabrousí na webovou stránku KSČM, dvě aktuality zobrazené vedle sebe trefně symbolizují transformaci KSČM v OSČM. Zatímco jeden článek informuje o uctění památky obětí nacismu a odbojářů v obci Ploština, následuje vyjádření místopředsedkyně strany podporující setrvání extrémní pravice ve vysokých sněmovních funkcích.

Nutno dodat, že Kateřina Konečná byla doposud vnímána jako představitelka progresivního křídla strany. O to smutnější probuzení to pro mnohé „idealisty“ v řadách komunistů musí být. Slibovaný nikdy nekončící protifašistický boj se ukládá k ledu.

Naopak, spojení s nimi a oligarchou komunistům pomáhá ve vytváření většího tlaku na sociální demokracii. Dává to smysl? Pokud věříte v politiku hodnot, nikoliv. Pokud si naopak myslíte, že v dnešní politice nejde o nic než čistě o moc, pak to  zajisté smysl dává.

Tak jak to už bývá, opět se argumentuje demokracií. SPD byla demokraticky zvolena. Měla více hlasů než sociální demokraté. Jak se tedy oni opovažují něco takového požadovat? KSČM jen respektuje

vůli lidu.

Na jedno se ale zapomíná. Demokracie je sama o sobě jen kostra, na kterou se následně nabalí další podstatné věci. Můžete mít demokracii autoritářskou, ale i liberální. Můžete mít demokracii zastupitelskou, ale i přímou. Prostě a jednoduše demokracie sama o sobě je vlakem, který vás má dovést do cílové stanice. Jakou podobu bude mít, o tom rozhodují politici.

Abychom si mohli udělat představu o tom, jakých podob tato stanice může nabýt, podívejme se pro jednou opět do historie. Demokratický vlak dovezl jednoho nahněvaného muže s knírkem do cílové stanice „Třetí říše.“ V demokratickém vlaku se vezou i lídři jako Orbán nebo Kaczynski. Přejeme si dojet tam, kam oni?

Demokracie je optimální forma uspořádání společnosti. Ale zároveň nejvíce křehká. Skrze hodnoty, které vkládáme do politiky, ji tvarujeme. Rezignujeme-li na ně, rezignujeme časem i na ni samu. I proto je požadavek sociálních demokratů na místě. A i proto je zklamáním sledovat další levicovou stranu, jak popírá vše, k čemu se hlásila.