KSČM ztrácí svou dlouholetou roli hromosvodu protestních hlasů. Za 26 let polistopadové existence se totiž omylem etablovala mezi ty nejfádnější systémové strany. Jak by mohla být antisystémovou stranou, když za tři dekády o fous nezměnila ani sebe, natož pak systém?

ANO a SPD, svěží větry (nebo řekněme prostě větry) tak v boji proti polistopadovým pořádkům pomalu zaplňují místo KSČM na politické mapě. Komunisté ztratili 300 tisíc hlasů a zaznamenali tak nejhorší volební výsledek v novodobé historii. Snaha zachytit nahnědlé proudy byla marná, Okamurova hnědá byla prostě víc od srdíčka.

Nabízí se tedy možnost „návratu k radikálně levicovým kořenům“ komunistického hnutí. K nim hodlá stranu přivést její kontroverzní ideolog Josef Skála. Je ale Skála skutečným marxistou, za kterého se prohlašuje?

Ční pod tím Skálou opravdu červený kamení?

Kráčející Skála

Oproti starým komunistickým kmetům lidovosti se Skála evidentně rád poslouchá. Zatímco většina KSČM před traumaty komunistické historie spíše uhýbá, Skála chce dnes využít společenského kvasu a hrdě tato traumata znovu nabídnout lidem jako alternativu k současnému systému. Cítí zkrátka šanci naordinovat rozhořčeným masám znovu Marxe i Lenina, které označuje za „katedrály ducha“.

Konformní existence polistopadové KSČM je důkazem, že obavy antikomunistů z návratu totality byly plané. Bezpečnostním rizikem se čeští komunisté stávají až ve chvíli, kdy je jejich strana připravená hájit namísto „českých národních zájmů“, kterými se holedbá, především zájmy Putinova režimu. Takové agenty najdeme i v dalších partajích, v KSČM ovšem najdeme v podstatě jenom je.

Skála je obživlá noční můra antikomunistů — kdyby neexistoval, vsadil bych výtisk Kapitálu, že si ho vymysleli. Svou nostalgií po Sovětském svazu a svou již skoro vyhynulou svazáckou rétorikou dává tak trochu za pravdu všem, kdo chtěli Komunistickou stranu postavit mimo zákon.

Vždyť Josef Skála uvažuje o srpnové okupaci ČSSR někde na škále „vojenské bububu“ až „pomoc spřátelených států“. Takový je jeho postoj k události, která stála bezprostředně život několik stovek lidí a mimo jiné i vyhnala skutečné marxisty do exilu, to vše a ještě víc ve jménu normalizace místní demokratické zpovykanosti pod ruským dohledem. Je vidět, kam by si i dnes Skála rád jezdil pro instrukce, jak stabilizovat zdejší pořádky.

Nejen svou dikcí, ale i některými politickými názory nechává Skála tušit, že ani s tím jeho deklarovaným marxismem to nebude zas tak žhavé.

Pro vyprázdněnou verzi Marxova učení sloužící partikulárním politickým zájmům aparátu se vžil název marxismus-leninismus. Leninismus proto, že v období „destalinizace“ v 50. letech se Komunistická strana musela vrátit k nějakému staršímu kultu osobnosti, který by v očích pracujícího lidu udržel kontinuitu režimu s autentickým ideálem socialistické revoluce.

Marxismus-leninismus toho měl ovšem s Marxem a Leninem společného velmi málo. Byl to spíš takový univerzální jazykový kód, s jehož použitím se dalo říct v podstatě úplně cokoli. Třeba i pravý opak Marxova učení.

Nemělo by nás tedy překvapit, že v roce 2018 vystupuje marxista-leninista Josef Skála razantně proti lidem, kteří „nechtějí pracovat a parazitují na sociálních dávkách“. Skála tak útočí na „armádu nezaměstnaných“, jak Marx nazýval skupinu lidí, na jejichž osudech ukazoval tíhu a asymetrii průmyslového kapitalismu. Armáda nezaměstnaných se stává bezedným zdrojem levné pracovní síly — pokud je dostatečně umravněná, zaměstnavatelé díky ní nemusí o zaměstnance usilovat zvyšováním mezd, psal Marx v roce 1848.

Josef Skála se tak na levici řadí do stále delší fronty užitečných idiotů, kteří místo tlaku na zvyšování mezd pomáhají zaměstnavatelům disciplinovat nezaměstnané.

Proč by zaměstnavatel zvyšoval mzdy, když má v Parlamentu komunisty, kteří mu do fabriky naženou nezaměstnané bičem? Stačí si na ně počkat a pak jim vyplácet mzdu, ze které s bídou zaplatí nájem.

Moc bych si přál, aby mohl o takových hrdých marxistech napsat svůj sloupek sám Karl Marx. To by se asi Josef Skála nestačil divit, jak by ho Marx prohnal ulicí Politických vězňů, a ještě by za ním mrsknul botou.

Hlas nové levice?

Napadá mě jeden způsob, jak by se mohl Josef Skála přece jen stát hlasem obrozené levice. Svým dramaticky zastřeným chraplákem, připomínajícím Laďu Kerndla v nejlepších letech, by mohl namluvit audioverze největších hitů současné marxistické knihovničky. Od Gramsciho až po Žižka, klidně i s jazzovým podkresem.

Tím se bohužel jeho potenciál pro současnou levici vyčerpává. Z jeho politického profilu totiž neční „červený kamení“, před kterým by se třásli vykořisťovatelé, ale malebné věže Rudého náměstí a staré známé hnědé bahýnko, které si upatlaní maloměšťáci zvykli házet po těch pod sebou.

To ovšem není žádný radikální boj proti systému, ale zhoršování toho nejhoršího, co v něm je.

Tudy ne, soudruhu.