Jiskra radikální demokracie zažehnuta

Lukáš Jelínek

Lukáš Jelínek popisuje specifičnost sjezdu Strany zelených, ze které lze vyvozovat i budoucí naladění strany. Za rok a půl by mohla získat pět procent lidí cítících sociálně, myslících zeleně a stále důveřujících v humanismus.

„Já furt nechápu, jak jste nás vydržel tak dlouho poslouchat. Navíc to chvílema vypadalo, že Vás to i baví.“ Nebýt této twitterové glosy jednoho z mých zelených oblíbenců, asi bych se k víkendovému sjezdu Strany zelených už nevracel. Napsáno bylo prakticky všechno. Zelení mají nového předsedu a předsednictvo, kde nalezneme — podle insiderů — levici i pravici. Hlavně se však před nimi otevírá šance být vidět, a přitom nekontaminovat ovzduší politikou na hony vzdálenou zeleným principům jako kdysi.

Naše noviny stojí v první linii boje za svobodnou novinařinu a lidská práva. Podpořte nás a přidejte se k nám!
×

Něco se přesto do věcného zpravodajství a politických komentářů nevešlo. Atmosféra. Skoro pořád bizarní. A zároveň autentická.

Zdaleka nepatřím ke sjezdovým matadorům. Ovšem zažil jsem jich už dost na to, abych věděl, kde se cítím lépe a kde hůře. U sociálních demokratů mě třeba baví sledovat, kam se u nás v různých oblastech sune interpretace hodnot svobody, rovnosti a solidarity. Obecná ideová debata jim moc nejde, ale postřehy k výkonu exekutivy zaznívají případné.

Zelená racionalita

Zjistil jsem, že počet mých oranžových a zelených přátel je srovnatelný, jakkoliv ti druzí se chovají poněkud chaotičtěji, ba anarchičtěji. Stačí, když se začnou hádat, kdy, jak a kolik volit členů revizní komise. Nebo když se nejsou dlouho schopni domluvit, ve kterém okamžiku jít na kutě.

Trpěl jsem i při nekonečných diskusích, jimiž byly obklopeny volby do stranických funkcí. Dostalo se mi sice na Facebooku vysvětlení, že „nejde o sjezd programový, ale volební,“ to mě však neuspokojilo. Vždyť sjezd je ta nejlepší příležitost na program upozornit! Zatímco v ČSSD, ODS nebo KDU-ČSL pronesou kandidáti projevy a během volby se vede obecná rozprava, zelení od nepaměti vedou debatu ke kandidátům. I když častěji jde o vychvalování adeptů jejich stoupenci. Nejspíš se předpokládá, že tímto způsobem agitace lze ještě na poslední chvíli nahnat hlasy.

Ale proti gustu žádný dišputát. Všechno totiž zastiňuje nezpochybnitelná autentičnost — sjezdu a jeho aktérů. Právě to mě bavilo natolik, že jsem v jednacím sále vydržel do posledního okamžiku (sjezd skončil trochu dřív pro neusnášeníschopnost, jak jinak). Zelení prostě nic nehrají, ani ti, co s Matějem Stropnickým prosazují radikální demokracii šabatovského střihu, ani ti, kterým antikomunismus splývá s bojem za lidská práva a varují před zbarvením do „rudooranžova“.

Politiku dělanou srdcem nyní doplní Stropnického racionalita při formulování strategických záměrů. Foto Ondřej Mazura

První skupina má výhodu v bystré analýze politické situace a v cíleném vytipovávání dosud nikým nepokryté části elektorátu. Jistě, pokud vše nezačne válcovat Stropnického charisma, budou zelení dál víc nenáviděni než obdivováni. Oni ale pro začátek nepotřebují víc než pět procent občanů ochotných jít za rok a půl k volbám a do urny vhodit jejich soupisku. A získat toto množství lidí cítících sociálně, myslících zeleně a na humanismus sázejících i v přístupu k uprchlické krizi docela dobře mohou. Zvlášť když politiku dělanou srdcem nyní doplní Stropnického racionalitou při formulování strategických záměrů. O jeho talentu prodávat politiku a konflikt, který jí dává obrysy, ani nemluvě.

Na programové vize naštěstí poukazovali i Stropnického kolegové — to když se představovaly davy kandidátů do partajního vedení. Někteří zajímaví uchazeči uspěli (Monika Horáková, Matouš Vencálek), jiní ne (Tomáš Křemen či Jan Trnka, jenž pronesl po Stropnickém snad nejúdernější projev s důrazem na hledání sociálních odpovědí na zelené otázky), takový je život. Nečekanou chladnokrevnost delegáti předvedli při vyvažování předsednictva, aby v něm byly figury z různých regionů a s různými názory.

Nešlo si nevšimnout ani toho, že slovo „frakce“ není u zelených tabu. Umějí být spolu pod jednou střechou, i když se sdružují v neformálních proudech s různými prioritami. Demokracii nehlásají jen navenek, ale opečovávají ji též dovnitř.

Už proto jsou vítanými partnery pro další klasické demokratické strany, jejichž zástupci vystoupili v roli sjezdových hostů. Náznak podané ruky od lidovců či sociálních demokratů je důležitý. Jakmile se ujal předsednické funkce, opřel se Matěj Stropnický do Andreje Babiše a hnutí ANO, symbolů neprůhledné manažerské politiky. Ta může být stejně tak upřímná jako účelová, utilitární, neštítící se konfliktu zájmů ani jiných špinavostí. Dostalo se i na Babišova patrona na Hradě. Svoji někdejší volbu Miloše Zemana hlavou státu Stropnický vysvětlil nadějí, že bude „prezidentem slabých, nikoli slabochů“, jež byla zklamána.

Moc se mi líbilo, když zde v neděli Petr Bittner napsal: „Matěj Stropnický je staromódní idealista. Nepochybně u něj hraje roli i jeho ego. Vyhledává politické konflikty — v politice se tomu říká práce. Jedině aktivní, hlasitý a důsledný politik může skutečně nastolovat politickou agendu.“

Ona změna u zelených má totiž mnohem širší dopad. Ukazuje i jiným stranickým družinám, jak lze pracovat s tématy, s tvářemi, se sympatizanty. Stropnický si vybral cestu širokého hnutí, jehož chce být Strana zelených hnací silou. Právě to je inspirace, kterou by neměli zaspat ani konkurenti/partneři zelených ve středolevém spektru.

    Diskuse
    January 31, 2016 v 13.26
    Z celého sjezdu byl nejlepší projev...
    ... expředsedy Jana Beránka. Zejména pasáže z osobní zkušenosti z Fukušimy.

    Odstupující předsednictvo Jany Drápalové udělalo, dle mého názoru, dva geniální tahy.
    Prvním bylo právě pozvání Jana Beránka. Zbytkoví Bursíkovci tiše zuřili, ale většina delegátů viděla, že skutečná ochrana ekosystímů Země jaksi není papouškování floskulí z Respektu. Odejít do LESa a odejít do Greenpeace prostě není ani souměřitelné, natož porovnatelné (abych použil Kellerův slovník).
    Druhým tahem byl fakt, že mimo Stropnického a Berga nikdo neobhajoval místo v předsednictvu. Tím se zabránilo dlouhým a nekonečněkrát opakujícím se výzvám k "převzetí osobní odpovědnosti za...", prakticky se v rozpravě nevyskytovaly útoky na odstupující předsednictvo. To velmi ovlivnilo atmosféru. Jakmile byl Stropnický zvolen, zmizely cíle k palbě (Michal Berg do předsednictva nastoupil z pozice náhradníka, a jeho působení s projektem "akumulátoru" je do té míry pozitivně vnímáno, že cílem nebyl.)

    Takže zbývá jen otázka, proč byl pražskými delegáty zvolen Petr Kutílek a ne Petr Štěpánek, kterého Stropnický výslovně podpořil. Buď pražští delegáti neumějí počítat, a doufali ve zvolení obou. Špatná matematika - mělo jim přece být jasné, že delegáti z regionů na Stropnického výzvu Štěpánka na lístky napíší, ale nikoliv na první místo. A kandidátkou levicových pražanů byla očividně Horáková. (Podobně jižní Morava nemohla počítat se zvolením Vencálka a zároveň Vařejkové.) A nebo ho pravicoví pražané skutečně v předsednictvu nechtějí - a od Kutílka očekávají něco, co by jim nedal Štěpánek. Co přesně, nevím. Ale musím připustit, že to může být i očekávání negativní. Štěpánek na pražském Magistrátě zachoval loajalitu. Toto může být trest, možná, že pravicoví pražští delegáti hledají svého Vasila Biľaka.