Druhá hradní pětiletka Miloše Zemana, která byla ještě o poznání chmurnější než ta první, se pozvolna chýlí ke konci. Za necelý rok si ve třetích přímých prezidentských volbách zvolíme novou hlavu státu. A neuspěje-li nešťastnou shodou okolností někdejší federální ministr hospodářství a nynější prezident Hospodářské komory Vladimír Dlouhý, tak se po bezmála nekonečných dvaceti letech nadobro zbavíme mudrlantů z Prognostického ústavu Československé akademie věd.

Přestože do volebního klání stále zbývá spousta času, zájemců, kteří by rádi pohlíželi na Prahu svrchu, se přihlásila celá řada. Najdeme mezi nimi — a další jistě přibydou — tři hrdinné bojovníky proti koronavirovým opatřením: komika Miloše Knora, aktivistku Janu Peterkovou nebo samozvaného mesiáše Karla Janečka. Dva neúspěšné prezidentské kandidáty, dnešní pražské senátory Pavla Fischera s Markem Hilšerem. A také jednoho vojáka, generála Petra Pavla.

Pomineme-li mladšího z repetentů, jenž vede hnutí Marek Hilšer do Senátu, které slouží toliko pro získávání státních příspěvků za mandát, na něž by jako nezávislý kandidát nedosáhl, do souboje o Hrad doposud nevstoupili zástupci parlamentních politických stran. Obě vládní koalice stále hledají toho nejvhodnějšího uchazeče. Lídr opozice Andrej Babiš si prozatím toliko zakoupil karavan a ke kandidatuře se nemá ani politický podnikatel Tomio Okamura.

Kupředu do propadliště dějin

O to překvapivější je, že se ke zdvižení partajního praporu odhodlali komunisté, již v posledních sněmovních volbách — zejména vinou kolaborace s „třídním nepřítelem“ — utrpěli historickou porážku, vypotáceli se z dolní komory Parlamentu a nevyhnutelně směřují tam, kam dlouhá léta posílali své oponenty, totiž do propadliště dějin. Ti si řekli, že když do pekla, tak na pořádné kobyle. A nominovali svého bývalého místopředsedu Josefa Skálu.

Obroda strany, kterou na sjezdu slibovala nová předsedkyně Kateřina Konečná, se zřejmě ukázala jako zcela fantaskní, a proto pohrobci revolucionářů vsadili na minulost. Tahle sázka jim ovšem nemůže vyjít. Jakkoliv najdeme dost těch, již nostalgicky vzpomínají na dobu před sametovou revolucí, jen málo z nich se — podobně jako Skála — v osmašedesátém osobně vydalo vítat „internacionální pomoc Sovětského svazu a dalších socialistických zemí“.

Skála je nad to komunistou leda tak podle rudé knížky. Podobně jako mnozí další levičáci prodělal v posledních letech myšlenkový veletoč, který ho přivedl po bok těch, proti nimž by měl coby člověk „zvláštního ražení“ bojovat. A tak se dnes v obskurním spolku Kudy z krize paktuje s „pravicovým sociologem“, bývalým členem Svobodných a někdejším místopředsedou Bloku proti Islámu Petrem Hamplem, velebí Donalda Trumpa a dští odporem vůči bájnému „neomarxismu“.

Jeho veskrze směšná kandidatura nicméně odpověděla na otázku, kterou si bylo možné po posledním stranickém sjezdu klást: vstanou noví bojovníci, jak odhadoval bývalý předseda Vojtěch Filip, anebo čeká komunisty s Konečnou konečná? Odpověď je více než zřejmá.

Pomatenců, kteří nerozliší rudou od hnědé, zmohou se leda na nadávání mrakům a zavírají oči před proměnami světa, se urodilo všude habaděj. Na bláznově dvorečku je tlačenice. A pro komunisty tam už není místo.