Pětičlenná vládní koalice už víceméně promarnila šanci využít přímou volbu prezidenta k posílení své pozice, která může být po krizovém konci roku, značně otřesena. Její představitelé sice tvrdí, že vládní koalice přijde s vlastním kandidátem v září, anebo možná podpoří jednoho z kandidátů, kteří už svůj záměr bojovat o Hrad oznámili, ale to už vládě příliš nepomůže.

Není pravděpodobné, že jakýkoliv kandidát, jehož jméno se zatím mezi uchazeči o Hrad neobjevilo, a který by přitom vzešel z lůna vládní koalice, by mohl výrazně zamíchat současnými preferencemi. Nikdo tak výrazný, s výjimkou premiéra Petra Fialy, prostě v řadách vládní koalice, ani mezi jejími sympatizanty, v současnosti není. A Fiala kandidaturu odmítá.

Vládní koalice také promarnila příležitost postavit se jasně za největšího favorita prezidentské volby, generála ve výslužbě Petra Pavla. Ač je podle průzkumů zatím jediným kandidátem, který může porazit Andreje Babiše (a jak ukazuje i poslední průzkum z dílny agentury Median, s výrazným rozdílem téměř dvaceti procent), část koaličních politiků se raději drží nevybíravé kritiky Pavlovy komunistické minulosti před rokem 1989.

V řadách koalice převládlo už tradiční „české“ nerealistické blouznění o ideálním kandidátovi, který se snad zjeví v poslední chvíli, nad racionálním zvážením kladů a záporů nejpravděpodobnějšího vyzyvatele Babiše v druhém kole prezidentské volby. Přitom, ač v Pavlově předlistopadové minulosti lze bezpochyby najít kaňky, jeho výkony v práci pro nový demokratický režim, včetně výrazného mezinárodního renomé, po roce 1989 by mu mohla závidět většina vládních politiků.

Ve stále pravděpodobnějším scénáři, v němž se v druhém kole utká Babiš s Pavlem, bude tak vládní koalice stát za pomyslnou postranní čarou politického hřiště. I kdyby se k Pavlovi nakonec formálně přiklonila, je otázkou, do jaké míry bude v rostoucí sociální a ekonomické krizi, v níž vláda naviguje se stále většími problémy, ještě on stát o podporu otřesené vlády.

Pavlovo poselství vládě

Sám Pavel se začíná od vlády opatrně distancovat. Na sociální síti Twitter před několika dny napsal: „Lidé, kteří najednou nemůžou vyjít s rodinným rozpočtem, nevědí, zda to vláda vnímá stejně vážně jako oni. Ve společnosti roste napětí a populisti jsou připraveni toho využít. Během krize je důležitější udržet sociální smír a klid ve společnosti, než lpět na principech pravicové politiky.“

Pavel se tak fakticky vymezil proti současné politice vlády i proti populistickému táboru Babiše. Z jeho sdělení vyplývá, že je zejména kritický k tomu, že současná ekonomická a sociální politika vlády je dle něj v kontraproduktivním zajetí pravicové ideologie.

My bychom mohli dodat, že vládní politika je především v zajetí neoliberálního poblouznění občanských demokratů, kteří mají ve vládě klíčové pozice. Současná vláda, v níž dominuje ODS, se evidentně vůbec nepoučila z politických chyb, kterých se dopustily vlády vedené ODS po světové finanční krizi z roku 2008. I tehdy vlády místo snah udržet sociální smír a klid ve společnosti daly přednost v podobě politiky škrtů ideologickým poučkám „pravicové politiky“.

Výsledky této politiky byly katastrofální nejen proto, že se Česká republika ekonomicky propadla o mnoho více, než musela, ale též proto, že „tekutý hněv“, který zplodilo rostoucí sociální napětí, nemálo přispěl k rozmetání dosavadního modelu, v němž se v čele vlády střídaly „tradiční“ strany pravice a levice. A otevřely se tak dveře do hlavního proudu politiky Babišovi.

Současná vláda zatím vládne, pokud jde o přístup k ekonomické krizi, tak, jako by chtěla ulehčit Babišovi cestu na Hrad poté, co ho nejtěsnějším možným rozdílem dostala z premiérské funkce. Nemluvě o tom, že okopává kotníky kandidátovi, který podle průzkumů jako jediný může Babiše s převahou porazit, a je v otázce demokratických hodnot a bezpečnosti vládě přirozeným spojencem.

Budoucí prezident a jeho spojenci

Někteří vládní politici nejspíš Pavlovo výše citované sdělení odmítnou s tím, že jen nadbíhá levicově orientovaným voličům. Možná podceňují, že jisté rozpaky nad ekonomicko-sociální politikou vlády začíná pociťovat i část elektorátu, který přivedl současnou vládní koalici k moci. Ukazuje se to jasně v průzkumech stranických preferencí, v nichž se propadají všechny strany vládní koalice, snad jen s výjimkou liberálně-levicových Pirátů.

Bylo by ale chybou kritizovat ostře snahu Pavla zastat se lidí, kteří jsou rostoucí ekonomickou a energetickou krizí otřeseni, jen proto, že jako jednu z příčin vidí ideologické lpění vládní koalice na „pravicových principech“. Většina společnosti s ním bude v hodnocení současné vlády spíše souhlasit než nesouhlasit.

Z hlediska prezidentské volby je ovšem podstatné nejen to, že se Pavel snaží s pomocí kritiky vlády oslovit i levicově smýšlející voliče — možná ve snaze vzít vítr z plachet Babišovi, který by mohl z hluboké ekonomické a sociální krize profitovat. Důležitý je též už sám fakt, že naznačuje distanc mezi sebou a vládou, pokud ta nezmění svoji politiku.

V prezidentském klání mu to zřejmě nijak neuškodí ani u voličů vládní koalice, protože ti si nepochybně v případném souboji mezi Pavlem a Babišem vyberou Pavla. Už kvůli jeho silným prozápadním a demokratickým postojům, jakož i nemalým zkušenostem s bezpečnostní agendou v době války na Ukrajině.

Ten kdo, zůstane „na ocet“ v případě postupu Pavla do druhého kola, zejména proti Babišovi, bude vládní koalice. Na Hradě totiž v takovém případě podle současných průzkumů skončí nejspíš právě Pavel.

Ten sice jistě nebude mít k vládní koalici stejně nepřátelský vztah, jako by měl prezident Babiš, ale po všem, co si v podobě „kádrování“ od řady vládních politiků musel vyslechnout, také nebude mít důvod chovat se ve všech směrech jako spojenec vlády. Navíc má-li být politikem všech, musí být i hlasem lidí, které politika vlády z ideologických důvodů přehlíží.