Prezident Miloš Zeman si předvolal ministra spravedlnosti Pavla Blažka, aby se s ním podělil o údajně závažné podezření: zda když prý během jeho hospitalizace kvůli vážné nemoci na konci minulého roku uvažovali někteří zákonodárci o tom, jestli by ho kvůli neschopnosti vykonávat prezidentský úřad parlament neměl na základě článku 66 ústavy dočasně zbavit pravomocí, nešlo o trestný čin sabotáže. Blažek s vážnou tváří podnět přijal s tím, že prezidentovo podezření nechá prověřit. Následně ho postoupil Nejvyššímu státnímu zastupitelství.

Prověřování prezidentova „podezření“, že se mohl stát v podobě úvah o jeho dočasném suspendování na základě existujícího ustanovení ústavy trestný čin sabotáže, je sice o stupeň níže, než kdyby Hrad rovnou podal v této věci trestní oznámení, které připravil hradní advokát Marek Nespala „na okruh lidí, kteří nejaktivněji podporovali aktivaci článku 66“. Nicméně z prezidentova kroku i úslužnosti ministra spravedlnosti to nečiní o nic menší frašku.

Fakta versus hradní fikce

Iniciativa Hradu v této věci je zcela nesmyslná už jen ve světle stručného faktického shrnutí toho, co se na konci minulého roku odehrálo. Prezident byl i dle vyjádření Ústřední vojenské nemocnice, které si vyžádal předseda Senátu Miloš Vystrčil, dočasně reálně neschopen vykonávat svou funkci — a to s nejasnou prognózou. Což je přesně situace, na kterou pamatuje článek 66 ústavy.

Ten umožňuje v takových situacích převést prezidentovy pravomoci dočasně na jiné ústavní činitele rozhodnutím prostých většin obou komor parlamentu. Pokud se prezident domnívá, že byl suspendován neoprávněně, může se obrátit na Ústavní soud, který, pokud s ním souhlasí, mu může jeho pravomoci vrátit.

Podávat trestní oznámení na politiky, kteří o aktivaci článku 66 uvažovali zcela legitimně v době, kdy měl mimo jiné sehrát svoji předepsanou ústavní roli při jmenování nové vlády po volbách, a kdy panovalo i podezření, že jeho stavu zneužívají jeho spolupracovníci, je zjevný nesmysl. Zvlášť když sama ústava nabízí prezidentovi možnost parlamentní rozhodnutí o jeho dočasné suspendaci zvrátit jeho napadením u ústavního soudu.

Zeman sice trestní oznámení nakonec nepodal. Ale jeho veřejně vyslovené podezření, že se mohl stát trestný čin sabotáže, není o nic méně bizarní.

Celou věc bychom mohli odbýt tím, že je jen dalším dílem v procesu postupné degradace prezidentského úřadu Zemanem. Jenže když už se Zeman uchýlil k použití třaskavého výrazu „sabotáž“, a dokonce s prověřováním svého „podezření“ obtěžuje ministra spravedlnosti, a jeho prostřednictvím i Nejvyšší státní zastupitelství, přímo se nabízí úvaha o tom, zda v souvislosti s pojmem „sabotáž“ není případné mluvit spíše o Zemanově výkonu prezidentské funkce.

Sabotáž ústavy

Začít lze tím, že během svého končícího prezidentství opakovaně obcházel ústavu. Jen několik měsíců po svém nástupu do funkce jmenoval po pádu vlády Petra Nečase bez ohledu na to, že existovala ve Sněmovně těsná většina pro znovuustavení politické vlády, svoji vlastní vládu „expertů“. Tu pak držel u moci více než půl roku navzdory tomu, že nezískala důvěru Sněmovny.

Svoje svévolné „experimentování“ s ústavou pak ještě několikrát zopakoval v případech, kdy měl odvolat nebo jmenovat některé ministry. Ačkoliv ústava dle naprosté většiny ústavních expertů nedává ústavně neodpovědnému prezidentovi možnost odmítnout premiérovy žádosti o odvolání ministrů jeho vlády a — až na krajní případy — nejmenovat ministry navržené premiérem. Zeman si ovšem opakovaně počínal tak, jako by Česká republika nebyla parlamentní demokracie, ale prezidentská republika.

V podstatě stejný model faktické „sabotáže“ toho, co předpokládá ústava, jako v roce 2013 po pádu Nečasovy vlády tak nabídl i na konci roku 2017, když po volbách jmenoval Andreje Babiše premiérem jednobarevné menšinové vlády ANO. Tu pak opět držel u moci více než šest měsíců navzdory tomu, že nezískala důvěru Sněmovny.

Argumentoval, že mu ústava nepředepisuje žádné lhůty pro jmenování vlády nové, a že bude čekat tak dlouho, dokud se nenajdou strany, které by podpořily Babišovu druhou vládu. S tímto politickým vydíráním nakonec uspěl u sociální demokracie a komunistů.

Všechny Zemanovy excesy na hraně nebo za hranou ústavy netřeba znovu podrobně popisovat. Byly součástí ústavní žaloby, kterou na něj dala dohromady skupina senátorů v čele s Václavem Láskou na podzim roku 2019. Žaloba dokonce úspěšně horní komorou parlamentu prošla. K Ústavnímu soudu nedoputovala jen kvůli tomu, že nezískala podporu Zemanových politických spojenců ve Sněmovně.

Proruská sabotáž zájmů země a západního společenství

O sabotáži svého druhu ze strany Zemana bychom mohli mluvit i v případech, kdy se svými výroky aktivně pokoušel „sabotovat“ coby hlava jednoho z členských států Evropské unie a NATO protiruské sankce. Tvrdil, že protiruské sankce nedávají smysl, a ve svém vystoupení před Parlamentním shromážděním rady Evropy v roce 2017 dokonce označil ruskou anexi Krymu za „fait accompli“. Rusko by prý mohlo Ukrajinu kompenzovat finančně.

Konkrétnější podporu ruským zájmům Zeman nabídl poté, co se ruští agenti pokusili zavraždit bývalého agenta KGB Sergeje Skripala a jeho dceru na území Velké Británie s pomocí nervového jedu novičok. Kreml odmítal britská obvinění z účasti na pokusu o atentát s tím, že se novičok vyráběl i jinde než v Rusku, kupříkladu v České republice. Zeman fakticky sabotoval oficiální ujištění vlády, že se na našem území žádné zásoby tohoto nervového plynu nenacházejí, když žádal, aby tajné služby tvrzení ruské propagandy prověřily.

Dlouhodobě navíc záměrně problematizoval činnost Bezpečnostní a informační služby, která opakovaně varovala před podvratnou činností ruských tajných služeb na našem území. BIS označil za „čučkaře“, jejího ředitele Michala Koudelku opakovaně odmítl jmenovat generálem, když jeho povýšení navrhovala vláda. Na Koudelku dokonce Hrad připravoval s pomocí bývalého agenta BIS kompromitující materiál.

Zemanovi kritici namítali, že prezident cíleně BIS svými výroky oslabuje. My bychom mohli s použitím jeho slovníku říct, že její aktivity — zejména ve vztahu k Rusku — cíleně sabotoval. V listopadu roku 2020 dokonce požadoval po BIS seznam sledovaných ruských agentů na našem území.

Dokonce ještě když na jaře 2021 vypukla aféra týkající se ruské účasti na explozích v muničních skladech ve Vrběticích v roce 2014, uchýlil se Zeman po týdnu mlčení k „sabotování“ oficiálních sdělení premiéra a ministra vnitra, založených na zprávách tajných služeb. Přišel tehdy s vlastní, nepravdivou intepretací, že vyšetřovacích verzí je víc.

Ze svého proruského rauše, o jehož důvodech existuje celá řada znepokojivých spekulací, vystřízlivěl, teprve když Rusko napadlo Ukrajinu v únoru tohoto roku. Navzdory jeho současnému teatrálnímu volání po co nejtvrdších krocích vůči Rusku ovšem zůstává otázka, do jaké míry přispěl svým dlouholetým „sabotováním“ oficiální podpory několika českých vlád pro protiruské sankce i hájením ruské účasti na dostavbě atomové elektrárny v Dukovanech k tomu, že je Česká republika nyní jednou ze zemí Evropské unie, které jsou nejvíce závislé na ruské ropě a plynu.

Sabotáž spravedlnosti a slušného chování

Stejně jako se Zemanův předchůdce Václav Klaus „vyznamenal“ před odchodem z funkce skandální amnestií, Zeman degradoval letos v únoru celý systém justice svým skandálním rozhodnutím omilostnit svého odsouzeného spolupracovníka, šéfa Lesní správy Lány, Miloše Baláka. Učinil tak bez věcných důkazů o Balákově nevině, nebo dokonce bez odkazu na humanitární ohledy. Balák, odsouzený pro manipulace se stáními zakázkami a čelící soudnímu přelíčení v jiné kauze, je tak nadále šéfem Lesní správy Lány.

Balákova kauza byla dosavadním vyvrcholením případů Zemanova pohrdání prací justice a dalších státních institucí v případech, které se týkají jeho okolí. Anebo které se týkaly jeho politického spojence Babiše, když byl ještě u moci. V úřadu kancléře dál drží Vratislava Mynáře, který je nejen trestně stíhán, ale neuspěl ani se žádostí o bezpečnostní prověrku.

Seznam kancléřových excesů, zahrnující i jeho pokusy ovlivňovat justici, je příliš dlouhý na to, aby ho bylo možné důkladně analyzovat v tomto textu. Jisté je, že úvahy o prezidentově dočasném suspendování během jeho vážné zdravotní indispozice vyprovokovaly právě i činy Mynáře a dalších lidí z prezidentova okolí. Oprávněně panovaly vážné obavy, že skupina lidí okolo kancléře zneužívá situace k prosazování vlastních zájmů bez vědomí prezidenta.

Zeman ovšem podezření i reálné problematické aktivity týkající se jeho spolupracovníků, na nichž jeho prezidentství zjevně závisí více, než jen v podobě logistické a institucionální podpory, zásadně relativizuje nebo rovnou odmítá. Podezřelé skartování dokumentů na Hradě tak bohorovně přešel. A na Hradě dál drží jako svého poradce Martina Nejedlého, který je předmětem zájmu českých bezpečnostních služeb kvůli svým kontaktům v Rusku.

Ve výčtu by se dalo pokračovat. Není divu, že někteří komentáři i řada přispěvatelů na sociálních sítích se ptají, kdo vlastně na současném Hradě vládne. Pokud je nemocný prezident vědomě ve vleku spolupracovníků s vlastní, možná kriminální agendou, šlo by o skutečnou sabotáž jeho prezidentství. Na rozdíl od úvah o jeho suspendování vloni na podzim.

Na závěr není od věci připomenout opakovanou Zemanovu „sabotáž“ norem slušného chování anebo alespoň dekóra, které by se mělo pojit s prezidentským úřadem. Během svého prezidenství opakovaně nevybíravě urážel nejen svoje oponenty, ale kupříkladu i ty novináře, kteří se mu servilně v rozhovorech podřizovali.

Jen z videí a fotek různých forem Zemanovy pokleslosti, které často souvisely s jeho nadměrnou konzumací alkoholu, by se dala sestavit působivá koláž, ukazující, že Zeman nebyl pro prezidentský úřad fit nikoliv jen jako politik, ale ani obecně jako člověk. To, že nyní žádá, aby zcela legitimní úvahy politiků o jeho suspendování v době těžké nemoci, byly prověřeny jako podezření na možnou sabotáž, jeho ubohou lidskou úroveň jen potvrzuje.